Srpen 2004

Lovestory baronesy Bibi

Alena Plavcová

Sedmaosmdesátiletá Marie Haasová rozená von Bibikoff (odtud přezdívka Bibi, kterou jí dal Haas), dáma s hůlkou a dvěma psíky, která teď sedí proti mně v píseckém bytě své přítelkyně Evy Soukupové, se stýkala s těmi nejslavnějšími. Dnes žije v malém pokojíku církevního domova důchodců nedaleko Vídně a ví, že vytoužený český pas už asi nezíská. Manželem Marie Haasové byl Hugo Haas. Gregory Peck před ní klečel na silnici. Znala se s Marilyn Monroe. Vzpomíná, jak měl Bertold Brecht za nehty špínu. Ronaldu Reaganovi venčila psy. Jan Masaryk byl důvěrným přítelem její matky. A ještě ke všemu její otec tak trochu zavinil VŘSR.

Co bylo na životě s Hugo Haasem nejkrásnější?

Nejkrásnější bylo, že Hugo udělal po emigraci v Hollywoodu druhou kariéru. A taky že jsme dostali svýho syna, po šesti letech, do Ameriky. Mnozí nám vyčítali, že jsme odjeli bez něj, kdežto psa jsme si vzali. (manželé utekli před Hitlerem v dubnu 1939) Ale synovi bylo pět týdnů, měl žloutenku, jeli jsme do nejistoty - nepřečkal by to.

A co bylo nějtěžší?

Emigrace. Do rozhovoru vstupuje doktorka Eva Soukupová bývalá ředitelka Divadelního ústavu, která se s Bibi zná již 40 let: A výpověď, kterou dostal z Národního divadla, protože byl Žid, na to nezapomeň, Bibi. No řekni to do toho... (Ukazuje na diktafon. Paní Bibi se mírně usmívá.)

B. H.: Jo, to bylo pro něj velmi bolestný. Byl devětatřicátej rok, dostal výpověď při představení R. U. R.

E. S.: Mně to po tom, ještě než zemřel, líčil pan režisér Dostál. Všichni čekali za kulisama, jak bude Haas reagovat. A on ten papír složil, s nikým nepromluvil, odešel a už se v Národním neobjevil.

Jaký vlastně Hugo Haas byl? Slyšela jsem, že byl "dokonale líný", tedy rozhodně žádný sportovec, miloval kavárny a bary...

B. H.: Ano, to je pravda. Ale určitě nebyl líný, když se to týkalo herectví.

Jak vás učil česky?

E. S.: Hlavně neslušný slova...

Třeba jaká?

B. H.: To nesmím říct před ní. (Ukazuje očima na svou dlouholetou kamarádku.) Tohle je jeden můj pejsek Alf a druhej, Tomášek, je tamten. (Ukazuje na psy, kteří se právě vrátili z procházky.) Moje maminka mluvila báječně česky, ona byla z Turnova. A já jsem se to naučila rychle.

E. S.: Teda Bibi, nepovídej! Od maminky ses naučila pendrek, od Haase jsi se učila česky! A od emigrantů v Hollywoodu. Když já jsem tě před čtyřiceti lety poznala, moc ti to nešlo. A taky jsem tě musela opravovat, abys to, co tě naučil Haas, neříkala nahlas! Klidně řekla před lidma: No, to je prdel! Když jste tenkrát v roce 1963 přijeli na pozvání do Národního divadla, to jsi mluvila, až se Lukavskej lek'.

Hugo Haas měl pověst velkého svůdníka, sám říkal, že před ním ženy padaly na kolena. Žárlila jste?

B. H.: Nežárlila. Byla jsem na něj naopak pyšná.

Vy sama jste u něj vystřídala Adinu Mandlovou. Jak Mandlová nesla, že si její milenec našel mladší přítelkyni?

B. H.: Špatně asi. Jednou mu dokonce někde při zkoušce před kolegy řekla: "No to máš teď nový pimprle, viď?" Zřejmě trochu žárlila, měla zlost, že s ní Haas tehdy už nic neměl. Ale zase nežárlila moc, na to ona nebyla. A hodně jeho ctitelek mi telefonovalo, já jsem vždycky radši položila sluchátko, jak jsem slyšela ženskej hlas.

V Americe jste pak poznali spoustu zajímavých lidí, například Marilyn Monroe...

B. H.: To jo. Ale mně se nelíbila. Ona působila spíš na mužský než na ženský. A koneckonců Hugo mi ani nedovolil se s ní bavit. Říkal, že to není společnost pro mne.

Taky jste prý chodila venčit psa Ronaldu Reaganovi, budoucímu americkému prezidentovi, který nedávno zemřel...

B. H.: Komu? (Pátrá v paměti.)

E. S.: No toho foxteriéra přece, od toho Reagana, co byl potom prezidentem! Bibi, soustřeď se trochu. Ona je teď zaražená, protože před deseti dny upadla.

B. H.: Jo ten! Seznámili jsme se ve studiu. Měl dva psy, jeden se jmenoval Whisky a druhý Soda, venčila jsem mu je, protože se rozváděl a neměl na ně čas. Jeho žena si pak vzala Whiskyho, Soda zůstal uvázaný před domem. Tak jsme si ho vzali, skamarádil se se mnou. Od té doby jsem nemohla Reaganovi takové zacházení s pejsky odpustit.

Poblíž vás bydlel i Bertold Brecht...

B. H.: Jo, bydlel blízko. Já jsem mu někdy dělala šoféra, on neměl vůz. Všimla jsem si, že má špínu za nehty. Taky ho vozila jeho žena, ale ta jezdila špatně.

Byl Haas v Hollywoodu šťastný?

B. H.: Ne, nebyl. Jemu se strašně stýskalo po Československu. On toužil po tom vrátit se do Národního, čekal, že ho pozvou zpátky. Nepozvali. V Americe byl úspěšný, ale když se pak dozvěděl, že v koncentráku zahynul jeho tatínek i bratr Pavel, dostal astma a už nemohl hrát. Už se jenom toužil vrátit

Překvapilo mě, že ačkoli tady byl především veseloherní herec, v Hollywoodu hrál spíš vážné, až tragické role...

B. H.: Protože on v angličtině neuměl být veselej. Takže raději hrál charakterní role.

E. S.: On měl v sobě takovej židovskej smutek, co bývá. A zároveň trochu i židovskou ostýchavost.

Vy jste sice na svoji hereckou kariéru rezignovala, ale prý jste do Haasových filmů dělala různé hlasy, když bylo potřeba. Jaké třeba?

B. H.: Třeba jsem mečela jak koza. Nebo jsem křičela v Bílé nemoci, řev takovej: Ááá... (předvádí řev) To mi šlo. Jinak mi Haas vždycky říkal: Bibinko, ty radši nehraj.

Do kolika let jste řídila auto?

B. H.: Moc mě to bavilo. Je mi 87 a do jednaosmdesáti jsem řídila. Ale já bych mohla řídit ještě dneska!

E. S.: Haas se nikdy nenaučil řídit. On byl taková buchta na tohle.

Díváte se někdy na filmy s Haasem?

B. H.: Ano. Mám je ráda všechny.

E. S: Dívá se tady v Písku, když náhodou něco vysílají. V Rakousku, v domově, kde žije, ani nevědí, kdo Hugo Haas je. Kde by k tomu jeptišky přišly?

Jste dneska doma v Rakousku?

B. H.: Moje maminka byla Češka, Hugo byl Čech. Cítila jsem se vždycky česky. Tady jsem v ráji. Moc bych chtěla mít zase český občanství, ale asi už to nepůjde.

E. S.: Jednou ji pozvali na české velvyslanectví, ale chtěli určitý doklady. Po tolika stěhováních! Neměla nic, sehnala jsem jen kopii oddacího listu. Všechno ostatní je ztracený... Už jsme na to starý, na nějaké chození po úřadech.

Nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně

Marii von Bibikoff je dvacet, píše se rok 1937. V barrandovských A-B ateliérech právě kráčí se svou matkou, baronkou Bibikoff, pověstnou krásou (její akt maloval Stretti) i milostnými avantýrami (k jejím ctitelům patří Jan Masaryk, prý mohl být Mariiným otcem).

"Račte, paní baronko," může se přetrhnout vrátný. "Tak co, který by to mohl být, ten Haas, co myslíš, Marie?" říká co nejhlasitěji aristokratka, přidržuje si klobouček a rozhlíží se po ateliéru. Jako by nehledala slavného herce, aby (na doporučení Jana Masaryka) z její dcery udělal herečku, ale naopak mu prokazovala milost.

"Tamhleten!" vykřikne Marie německy, česky se v taxíku naučila jen Dobrý den. To ještě netuší, že češtinu ji bude víc než třicet dalších let učit právě tenhle vysoký, černovlasý, tehdy šestatřicetiletý muž v barevném županu. "Políbil nám oběma ruku, hned se mi líbil. Byl o šestnáct let starší, ale roztomilost sama. Měl šarm a vkus. A já jsem vždycky byla na starší pány," vzpomíná Marie na osudový den.

Vzal je na oběd a strašně ho bavilo, jak se slečna, vyhládlá z Německa, cpala. "Haas mě vzal do filmu a taky do postele," utrousí paní Bibi (tak ji překřtil Haas) věcně. V té Haasově posteli, mimochodem, vystřídala Adinu Mandlovou.

Tatínkův trudný osud

Narodila se v hotelu Bellevue ve švýcarském Bernu. Její otec, baron Michail von Bibikoff, tam působil jako poslední carský velvyslanec. Shodou okolností tehdy v zemi helvétského kříže žil v exilu i jistý Uljanov. Ale aby se Vladimír Iljič, přezdívaný Lenin, mohl vrátit do Ruska a přispět k uzavření německo-ruského míru, jak si přáli Němci, potřeboval od ruského velvyslanectví povolení. Glejt dostal a nejen to - pan baron osobně zapečetil dveře vagónu, v němž revolucionář odcestoval do vlasti (na každé zastávce agitoval aspoň z okna vlaku).

Pan velvyslanec neměl tušení, že si právě pečetí vlastní osud. Revoluce ho vzápětí smetla. Jeho rodina, spřízněná s carskými Romanovci, přišla o majetek, baron byl na mizině, stal se vyhnancem. Časem se s ním rozvedla žena a přišel o zdraví (projevila se u něj schizofrenie).

Z kláštera do kabaretu

S malou Marií, narozenou v roce bolševické revoluce, obletovaná maminka, původem Češka z Turnova, mluvila pouze francouzsky. A "šoupala ji z kláštera do kláštera, podle toho, kolik se tam muselo platit". Dohromady měla holčička dvanáct guvernantek a pobyla v šesti klášterech. "Vzpomínám si, že jsme jednou jely do Baden-Badenu, někdy v roce 1924. Maminka jela první třídou, a my s guvernantkou ve třetí třídě, kde byla jenom lavice a kamna," popisuje o mnoho let později ve svých pamětech své dětství.

Chodila do internátní taneční školy v Salcburku, chytlo ji divadlo, byla přijata na Reinhardtovu divadelní školu ve Vídni. Rok cestovala s kabaretem ruských emigrantů, živila se i jako fotomodelka. A začala v Berlíně pomáhat s falešnými pasy pro španělské dobrovolníky.

"Jednoho dne, asi v šest ráno, zazvonili dva muži v kožených kabátech." Hned věděla, o co jde. Vyslýchali ji, celý den ji nechali stát bez jídla a pití. Nakonec ji, opět na zásah Jana Masaryka, vyreklamoval velvyslanec Mastný. Byl květen 1937 a do čtyř dnů musela opustit Berlín.

Kokain, ženy, kavárny

S Hugem jí začal nový život. "Nejdřív jsem do něho byla zamilovaná, ale to potom přešlo a bylo mezi námi skutečný hluboký přátelství. Já jsem v něm viděla rodinu, otce, milence, všechno dohromady.”

Nastěhovala se k němu do Jungmannovy ulice, začala tam hospodařit. Vymalovala, všechny kouty vysmýčila. V koupelně našla nějaký prášek. "Vyhoď to, to jsem brával dřív, je to kokain," utrousí Haas. "Haas ovšem nebyl jediný český herec, který bral kokain. Tenkrát to byla móda," podotýká Mariina přítelkyně doktorka Soukupová.

O rok později, v září 1938, den před podpisem Mnichovské dohody, se Bibi a Hugo vzali. Za svědka jim byl inženýr Václav Havel, otec budoucího prezidenta (tehdy dvouletého). "Přišla jsem k nim jednou právě ve chvíli, kdy paní Božena Vašíka koupala ve vaničce v kuchyni. Byl roztomilý jako andělíček, měl blonďaté vlásky, stál ve vaničce a já jsem ho plácala po zadečku," rozněžňuje se i dnes paní Bibi. Dlužno říct, že se s Václavem Havlem později už nikdy nesetkala.

V Národním divadle Haasovi, vyhlášeném svůdníkovi, zakázali mluvit o svatbě, báli se, že tím ohrozí kasu. "On měl dvě slabosti, které nikdy nepřekonal. Potřeboval, aby ho ženské obdivovaly, byl na to z divadla zvyklý. A druhá jeho slabost byla sedět v kavárně. Ráno, dopoledne, večer. A v Praze bylo za první republiky kaváren! I když pak byli v emigraci a neměli peníze, stejně všude chodil do kavárny," říká Eva Soukupová.

To, že jí manžel patrně "zahýbá", brala Bibi vždycky s nadhledem: "Každý večer odcházel do kaváren, do barů, byl to jeho druhý svět. Ale vždycky se vrátil domů." Už v únoru následujícího roku se jim narodil syn Ivan. Porod byl těžký, císařským řezem. "Ležela jsem v nemocnici. A Hugo každý večer chodil po ulicích na dlouhé procházky, předstíral, že má představení v Národním. Až když jsem přišla domů z porodnice, přiznal se mi, že už je bez divadla a bez práce."

V Národním, jakožto Žid, dostal vyhazov pár týdnů před tím, než k nám vtrhli nacisti. Nedostával plat, netočil filmy. A když si chtěl jít vyzvednout úspory, zjistil, že mu je banky zablokovaly.

1. dubna 1939, po anabázi se získáním víz, usedli do vlaku směr Paříž, Portugalsko, Amerika. Doma nechali pětitýdenního nemocného syna. Naivně si mysleli, že se pro něj Bibi, protože byla na rozdíl od Huga árijka, vrátí. Syna uviděli až za šest let. Hugův otec a bratr, nadaný skladatel Pavel Haas, odjet nestačili. Oba zahynuli v koncentráku.

Druhá kariéra v Hollywoodu

Bibi sehnala víza, donutila Haase odjet, naučila ho nejdřív francouzsky a potom anglicky (sama mluvila plynně pěti jazyky), vařila, balila a vybalovala kufry. Získat práci, natož věhlas v Hollywoodu, kde se nakonec usadili, nebylo pro českého herce nic snadného, ale Haasovi se to podařilo - nejprve jako herci, později i jako režisérovi a producentovi. Natočil tu přes třicet filmů, učil v Actor's Laboratory (jeho žákem byl i Marlon Brando, který mu psal obdivné dopisy). Marilyn Monroe Haas sdělil, že z ní hvězda nikdy nebude.

"Ale nejvíc jsme se skamarádili s Gregorym Peckem," vzpomíná paní Bibi. "Dostala jsem malou roličku v jednom filmu a Gregory mě vždycky po natáčení vozil domů, Haas sám nikdy neřídil. Ale jednou na mne Gregory zapomněl. Stála jsem tam úplně sama, čekala, bylo už tma, domů daleko. A najednou se přiřítilo auto, Peck vystoupil, klekl si přede mnou na silnici a omlouval se, že zapomněl. Možná jsem jediná žena, před níž klečel."

"Starej sentimentální trouba"

Jen v Hollywoodu se šestkrát stěhovali, když se vzmohli, koupili si vlastní dům. "Ale Hugo nikdy nepřestal myslet na rodné Brno, na Národní divadlo, v němž hrál deset let. Přes všechny úspěchy myslím, že v Americe už nikdy opravdu šťastný nebyl. Toužil se vrátit domů."

A zároveň se toho bál, nechtěl mít nic společného s komunisty. V Hollywoodu žili až do roku 1959. Stres emigrantského života se nakonec u Haase projevil těžkým astmatem. První záchvat dostal, když se dozvěděl o osudu svého otce a bratra. Tu zprávu před ním dlouho tajili.

V roce 1961 definitivně opustili Ameriku a odjeli do Říma. Hugo byl slabý, měl srdeční potíže, špatně dýchal, ztrácel paměť. "Vyprávěl třeba nějaký vtip a najednou nevěděl, jak dál. On, takový vyhlášený vtipálek!"

Po roce v Římě chtěl blíž k domovu. Přestěhovali se do Vídně. "Hugo často chodíval na staré nádraží Franze Josefa dívat se na vlaky odjíždějící směr Brno a Praha." Navazoval zpřetrhané kontakty s přáteli doma, točil kratší filmy, chystal se psát paměti. V roce 1963 ho Národní divadlo oficiálně pozvalo na oslavy svého založení. Haas o tom později napsal: "Když jsem vystupoval v Praze z vlaku, nechtěl jsem tomu věřit. To byla záplava obličejů, drahých, že to nemůžu popsat. Já jsem se s nima jenom vobjímal a samozřejmě musel dávat pozor, abych se nedal do breku, poněvadž jsem starej sentimentální trouba." Nikdo netušil, že mu zbývá pět let života. 1. prosince 1968 zemřel.

Rok po něm zemřela i Mariina maminka a těžce nemocný syn Ivan. Bibi se začala starat o opuštěné děti v klášteře v Maria Enzersdorfu, měla jich pětadvacet. Některé žily dokonce u ní doma. Občas otevřela starý památník. Haas jí tam kdysi napsal: "Nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně."

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)