Srpen 2004

Odešel kmotr všech rebelů. Zemřel velký americký herec Marlon Brando

Jan Rejžek

Když přišla zpráva, že 1. července v Los Angeles zesnul herec Marlon Brando, mohlo se zdát přehnané, že ho Jack Nicholson přirovnal ke gigantům Michelangelova a Picassova významu. Kvůli jedné divadelní inscenaci a sotva deseti vydařeným filmům z devětatřiceti? Ano! Uvědomme si, že v nich zcela změnil pojetí své profese. Stál jako most mezi starosvětskými hvězdami typu Caryho Granta nebo Garyho Coopera a antihrdiny mladší generace jako Robert De Niro či Dustin Hoffman, bez jeho vlivu by vypadalo jinak herectví Seana Penna nebo Johnnyho Deppa.

Herec, který nehrál, ale byl

Narodil se 3. dubna 1924 v Omaze, stát Nebraska, jako syn opilců, odtažitého obchodního cestujícího a ochotnické herečky. Ze vzdoru k otci se nechal vyloučit z vojenské akademie v Minnesotě. Pro nemocné koleno ho neodvedli, vydal se tedy za dvěma staršími sestrami do New Yorku. Citově vyprahlý hoch s velkým egem, odmítající autority, tam dorazil jako ideální objekt psychiatrů. Všechny slabiny nakonec přetavil v umělecké mistrovství. V dramatické dílně Stelly Adlerové a v Actors Studiu objevil techniku psychoanalytického prožívání dle Stanislavského pouček.

Premiéra Williamsovy hry Tramvaj do stanice Touha na Broadwayi v režii Elii Kazana přepsala 3. prosince 1947 divadelní dějiny. Marlon Brando v roli brutálního sobce Stanleyho Kowalského udeřil jako blesk a tradici sošných ušlechtilých deklamátorů roztrhal jako papír. Na jeviště vnesl zvraty nálad, výbušnou zlobu, ale též zranitelnost. Přerývanou stavbu věty a hlasovou dynamiku, to legendární mumlání, bude příště parodovat kdejaký komik. Po 855 představeních se na jeviště ke všeobecné škodě nikdy nevrátil. Ach, jakým by byl Hamletem?

Před kamerou debutoval v úloze válečného paraplegika ze Zinnemannových Mužů (1950), následující filmová verze Tramvaje (1951) mu vynesla oscarovou nominaci. Poprvé v historii herec na plátně nepředváděl, ale jakoby náhodou přistižen kamerou pravdivě existoval. Ze žádného herce nikdy předtím nevyzařovalo tolik agresivní mužnosti. Tvář římského císaře ho předurčovala k postavení erotického idolu. Jeho šéf gangu motorkářů Johnny v kožené bundě z Divocha (1953) ztělesnil poválečnou generační revoltu.

Nejradši chodil v tričku a džínsech a kašlal na hollywoodské obyčeje. Možná i proto si na Oscara musel počkat po dalších nominacích za titulní roli mexického revolucionáře ve snímku Viva Zapata! (1952) a Marka Antonia v Juliu Caesarovi (1953). Akademici konečně podlehli jeho charismatu až díky mimořádnému výkonu v Kazanově díle V přístavu (1954). Brandův bývalý boxer Terry Malloy, mafiánský poskok a práskač, zároveň zosobňoval zmařené iluze o americkém snu. Aby dokázal profesionální všestrannost, s nepřesvědčivými výsledky předvedl Napoleona v Désirée (1954), zpívajícího (!) gangstera z muzikálu Frajeři a saze (1955), japonského (!) tlumočníka v Čajovně U srpnového měsíce (1956), amerického pilota, zamilovaného do Japonky v melodramatu Sayonara (1957) – čtvrtá nominace – německého poručíka v Mladých lvech (1958) či toulavého šumaře v další williamsovské adaptaci Sestup Orfeův (1959).

V roce 1961 si vyzkoušel filmovou režii, když při natáčení antiwesternu Křivák ztrojnásobil rozpočet a producenti museli sestříhat původní pětihodinovou podobu. Elixírem Brandovy uvadající herecké kariéry měl být velkofilm Vzpoura na Bounty (1962), ale dopadl jak smrtící jed. Dali mu za vinu neúměrné protahování natáčení, výměny režisérů, ba i to, že viditelně přibral. Po totálním propadáku se dál zmítal mezi špatnými filmy, z nichž snad největším omylem byla Chaplinova Hraběnka z Hongkongu (1966). Ještě před dovršením padesátky se zdálo, že plamen někdejšího rebela nadobro vyhasl. Koupil si malý atol Tetiaroa (Ptačí ostrov) ve Francouzské Polynésii nedaleko Tahiti, kde zkoumal solární energii, stavěl větrné mlýny, zachraňoval želvy a vzácné ptáky a evidentně si oblíbil plnou ledničku.

Dvojí let Fénixe z popela

Když se společnost Paramount Pictures chystala zfilmovat Kmotra (1972), v Donu Vitovi Corleonem viděla Laurence Oliviera. Režisér Francis Ford Coppola ale zlákal hrdého Branda na kamerové testy pod záminkou maskérské zkoušky, kde se mu s tvářemi vycpanými ubrousky a skřípavým šepotem okamžitě proměnil v dokonalého šéfa mafie. Bylo rozhodnuto i o jeho druhém Oscarovi. Jako by chtěl Brando přesto pokračovat v boji s filmovým establishmentem, na ceremoniál za sebe poslal členku kmene Apačů v kroji, aby přečetla patnáctistránkovou lamentaci nad zpodobováním Indiánů v hollywoodských filmech. Třebaže se z ní časem vyklubala najatá kalifornská herečka, nešlo o gesto, Brando se léta zajímal o práva menšin, Černých panterů a ruských Židů.

Fénix vyletěl z popela podruhé. Pátá nominace pro Branda následovala za procítění zoufalého vdovce Paula, posedlého sexem s mladou Francouzkou v Bertolucciho Posledním tangu v Paříži (1972), s proslulou scénou simulovaného sexu, kvůli které bylo existenciální dílo považováno za pornografii. Jako by ze svého složitého nitra odhalil víc, než je zdrávo, rozhodl se těžit ze znovunabyté slávy a „odměnit se“ požadavky neslýchaných honorářů. Za dvanáct filmovacích dnů v epizodě Supermanova táty dostal čtyři miliony dolarů, víc než titulní představitel Christopher Reeve. S výjimkou šíleného plukovníka Kurtze v Coppolově Apokalypse (1979) a ojedinělé práce pro televizi, kdy za vedlejší roli amerického nacisty Rockwella v seriálu Kořeny (1979) získal cenu Emmy, to rozhodně nebyly nabídky, které nemohl odmítnout…

Poslední, šestou oscarovou nominaci měl za postavu právníka, bojujícího proti apartheidu, v Bílém období sucha (1989). V minulém desetiletí se nám představil mj. v kvalitativně protikladných filmech Don Juan DeMarco (1995) či Ostrov dr. Moreaua (1996), za který se dožil herecké anticeny Razzie. Nepřestával provokovat. Do talk show Larryho Kinga přišel nalíčený jako žena a na závěr poctil moderátora mohutným „brežněvovským“ polibkem. Naposledy jsme ho viděli v lupičské komedii Kdo s koho (2001).

Víc než tvorba na sebe strhávaly pozornost Brandovy rodinné tragédie. Prvorozený syn Christian v roce 1990 zastřelil snoubence své nevlastní sestry Cheyene, jež se po pěti letech depresí oběsila. Aby zdrcený otec vydělal na soudní výlohy, vydal nepříliš upřímnou autobiografii Brando: Písně, které mě naučila matka (1994, česky 1996). I bulvární média mávla rukou nad sčítáním dětí, kterých měl údajně dvanáct se třemi manželkami a dalšími ženami.

O posledních měsících života prototypu nezdolné energie na invalidním vozíku bylo bolestné číst. Ničila ho cukrovka, po drastické dietě, kdy za tři měsíce shodil 46 kilogramů, mu špatně pracovalo srdce a plíce. Ještě že film má kouzelnou schopnost uchovat a zajistit věčné mládí. Genialita Marlona Branda z počátků jeho rozporuplné dráhy tím pádem nikdy nezestárne.

(Respekt)