Srpen 2004

Coural jsem nejen Prahou. Pár postřehů z návštěvy Česka

Ivo Rohan

První setkání

s Čechy bylo v Amsterodamu, na letišti Schiphol. Jsem kuřák a tak jsem při přestupu na Prahu skočil vykouřit cígo, či dvě. Jsme diskriminováni (kuřáci) už na celém světě. Barový pult u okna. Dvacka kuřáků hulí ostošest. Soused se zvedá se slovy: "Fuck, I'm gonna miss it!" Mizí a já najednou slyším z druhé strany češtinu: "Ty vole, von tam nechal karton marlborek!" Ukradl jsem jim ta cíga před nosem a zanesl je tomu chlápkovi. "Thanks", pohled do očí, úsměv.

První chvíle

Chtěl jsem to hned vychutnat naplno, jel jsem tedy pražskou MHD (Městská hromadná doprava). Jsa kriplík se dříve zlomeným krčním obratlem, koukal jsem po zařízeních pro nás. Kde nic, tu nic. Rval jsem tedy svůj kufr po schodech dolů, pak zase po schodech nahoru, potom přes křižovatku po kočičích hlavách. Jedno kolečko se odporoučelo. A chcalo a chcalo...

Carrefour (či jak se to jmenuje)

Kamarádka nakupuje a já sedě v uličce přemýšlím, co se děje, proč je všechno jinak. Už vím - frmol, hrozný fofr, cvrkot, všichni spěchají, jsou uhonění, nevrlí. Klimatizaci tam mají, ale je prý nezdravá, tak ji nepouštějí. Je mi nevolno. Někteří lidé smrdí, doslova páchnou a ten smrad stojí a nehýbe se.

Řidiči

Najezdil jsem tam za volantem cca 1 500 km. Řidiči v Česku jsou prasata a hovada. V Praze jedu čtyřproudou ulicí v levém pruhu za malým náklaďákem a nevidím přes něj. Náhle náklaďáček sklouzl doprava a přede mnou se objevila bariéra před dále rozkopaným levým jízdním pruhem. Snažím se dostat do průjezdného pravého pruhu. Stojím, čekám s vyhozeným pravým blinkrem, provoz nárazník na nárazník. Po vykouření asi půlky cigarety jsem do malé skulinky vpravo strčil čumák auta. Zezadu na mne ječí z okna škodovky postarší pan: "Ty vole zasranej!"

V Praze na Smíchově (u Anděla) byl jsem svědkem, jak svištěla sanitka v plné parádě s blikajícími disco-světly na střeše a ohlušující sirénou. Jela rovně přes křižovatku a jen tak tak to ubrzdila před odbočující tramvají. Poučen z minulé návštěvy Prahy jsem již věděl, že tramvaj v Česku má přednost vždy a všude. Netušil jsem, že i před sanitkou s rozsvíceným modrým majákem.

Nejsem příliš pohyblivý a vědom si toho, že řidiči tramvají v Česku jsou prasata, uskakoval jsem před ní jen jednou.

Hospody

Prolezl jsem určitě 3 až 4 hospody týdně, od Ostravy až po Karlovy Vary. Vždy to byly (s výjimkou Varů) hospody III. - IV. cenové skupiny. Za čtyři týdny jsem dostal neošizené pivo jen ve dvou - v restauraci Smíchovského pivovaru u Anděla a v hospodě U Dvořáčků ve Slezské Ostravě.

Lidé

Stojím ve frontě na poště. Fronta se hnula o jedno místo a najednou je přede mnou holka, která tam před chvíli nebyla. "Hodně spěcháte?" ptám se jí. "Jo!" Poté jsem po ní přišel na řadu, jenže známky na pohledy do zámoří se prodávaly vedle. Nespěchal jsem a vystál dalších 15 minut.

MHD (Městská hromadná doprava)

Funkční, leč nepřátelská pro invalidy. Zažil jsem (bohudíky) jen dvakrát teplejší počasí. Díky bohu, že jen dvakrát!. Vždyť je to jen a jen otázka osobní hygieny, aby lidé nepáchli.

V Praze Na Újezdě jsem zažil, jak v tramvaji omdlel cizinec. "Help! Doctor, doctor?" volala jeho partnerka. Někdo okamžitě volá záchranku. 10 minut - nic, 12 minut rovněž nic, po 14 minutách se objevila záchranná služba (čtyřdveřový sedan) zároveň s policajty. Po 16 minutách přijela skutečná záchranka a za další 4 minuty toho chudáka nakládali. Byl jsem u toho a stopoval jsem čas. Dvacet minut po zavolání jej odvezli. Jak postupovali ti "profíci-záchranáři", nebudu rozvádět. Trápili se skoro se vším.

Praha

je nádherná, obzvláště z nadhledu, hlavně fyzického. Na Staromáku jsem se česky takřka nedomluvil, pivo za tři kanadské dolary. Dehydratován, jdu na Karlův most. Pod věží klečí na kolenou žebrák drže skleničku v rukou a beze slov prosí o almužnu. Zželelo se mi jej a chci mu dát trochu peněz. Najednou ale čiperně vyskakuje a utíká. Procházející policejní dvojka jej ani nezaregistrovala.

Karlův most

Kochám se pohledem na Hradčany, Národní divadlo, Kampu. Má známá a průvodkyně podotýká, že tuhle sochu někdo ukradl a že se díváme na kopii. Na tu zlodějnu potřebovali jeřáb - nestačím se divit. U jiné sochy má zvíře uraženou hlavu. Kampa pěkná, Werichova vila je tragédie. Paní Meda Mládková restaurovala Sovovy mlýny. Nádhera. Příjemný park, Lennonova stěna, psi serou, kde se dá, a paničky na ně vrkají, ať udělají hromádečku. Dávám pozor, kam šlapu. Mám hlad a pod mostem k Národnímu divadlu koukám na jídelní lístek. Nejsem chuďas, ale pokračujeme raději s kručením v břiše dál.

Vracíme se k Andělu. Začíná to, je po dešti a takřka všechna okna v tramvaji zavřena, špička, lidé jedou z práce a drží se madel nad hlavou. Dusím se, kyselé kapky potu v podpaží mnohých pasažérů jen tiše stékají.

Anděl

Na lavičce spí mně už známý bezdomovec. Jeho kamarádi chlastají víno, jeden z nich žebrá. Policajtská stanice je za rohem, nechápu to. Zřejmě mají ti "houmlesáci" zaregistrované trvalé bydliště na lavičkách u Anděla.

Hrad

pohled dolů na Prahu je úžasný, sotva dýchám, popsat své pocity neumím. Chrám sv. Víta - zírám v tichém úžasu. Cígo na lavičce, ještě jedno, nechce se mi odtud. Zlatá ulička - fuck it! Raději si za těch 50 korun na hlavu mýtného koupíme čtyři piva.

Poslední vycházka je na Paví kopec. Bývalá StBácká vila, nádherný výhled na Prahu. Jsem uchvácen, takhle Prahu neznám. Breathtaking view. Sedáme na lavičku, první, druhé, třetí cígo, furt se mi nechce pryč, je to opravdu nádherný pohled.

Taxíky

jsou cenově blízké naším v Londonu, Ont. Jeden taxikář se mi otevřel a povídá, jak kupoval auto. Podmínkou koupě byl tzv. "turbo-prepínač”. Zapojí-li se, pak taxametr běží několikanásobně rychleji. Největší terno jsou pro ně v noci opilí zápaďáci, kteří jedou za roh a bez problémů za to zaplatí tisíc korun.

Karlovy Vary

Nádherné lázně. Údajně v rukou ruské mafie, nicméně krásné restaurované. Ve dvou hospodách na kolonádě jsem dokonce našel jídelní lístek v češtině! Ceny konkurovaly restauracím v NY City. Bylo nás tam pět. Čtyři krásná děvčata a já. Sedíme na patiu (terase) před hospodou. Fajnová ta hospoda byla, dokonce i český jídelní lístek měli, ovšem až poslední po ruštině, němčině a angličtině. Holky prohlásily, že dál už nejdou, tak jsme zakotvili. Oběd platily ony, poněvadž já je přivezl z Kolína a odvezl zpět do Plzně a zbývající dvě do Prahy, kde skočily na vlak. Jinak nedaly. Být to na můj účet, odejel bych hladov.

V hospodě (stroze, bez přivítání): "Co si dáte?" ptá se servírka. "Dobrý den, jak se jmenujete?" ptám se já. "Co je vám po tom?" odsekla. Objednali jsme si tři různá jídla. O 30 minut později přinesla první dvě. Čekáme, pochopitelně, až přinese zbývající tři. Lehký, východní, přímo moskevský vánek ochlazuje nejen mé jídlo. Spolustolující nás pobízejí, ať na ně nečekáme. O dalších 10 až 15 minut později jsem to nakonec snědl bez reptání studené, abych nerušil nastolenou pohodu s holkami.

Ruzyně

Poslední výzva k nástupu, nemůžu se dočkat, až budu doma. Ještě rychle vyčurat a chvíli poté za mnou zavírají dveře v lokálce do Amsterodamu. Letíme hned na severozápad, takže z Prahy už nic nevidím. Průvodčí se mě ptá, zda jsem OK. No, I'm not OK, thanks, whisky, please...

Toronto

Musím vám říci, že je to krásný pocit, kdy mě cestou zpátky hned na letišti oslovili, "How you doin'?" a pak hned na kyvadle Toronto - London, kde jsem se hlásil k cestě zpět domů, mě oslovil za přepážkou chlap: "Hi, čteš se Ajvo, nebo Ivo?" Měl jsem zamluvené místo na 18:15 hod., jdu tedy na záchod, ale volá na mne: "Hej, Ivo, nechceš jet hned teď? Máme jedno volné místo." Konečně doma...