Srpen 2004

Kalouska na transportéru viděti

Jaroslav Spurný

Ještě pořádně nezaschly podpisy pod smlouvami o pronájmu stíhaček gripen a armáda rozjíždí další obchod – nákup dvou stovek obrněnců za pětadvacet miliard korun. Dostupné informace zatím říkají, že podobnost obou záměrů není jen v ceně, ale i v podezřelých okolnostech, které je doprovázejí. Ale jeden rozdíl tu je. U stíhaček nás spojenci od nákupu odrazovali, transportéry by naopak v naší výzbroji viděli rádi. Také jsme se NATO zavázali, že si je do roku 2006 opatříme pro naši účast v mezinárodních operacích. Kvůli pranici zdejších lobbistů, kdo zakázku utrhne pro sebe, ovšem slib nebude splněn.

Umíchej 500 tanků a sto stíhaček

Armáda uvažuje o nákupu moderních obrněnců už osm let. Po roce 1998 vítězila představa ministra průmyslu Miroslava Grégra – vyvineme a postavíme vlastní „národní“ stroj. Úkolem byly pověřeny Strojírny Tatra Praha, během čtyř let dostaly od ministra Grégra na vývoj nového stroje s názvem Zubr skoro sto milionů korun. Když za to společnost loni na výstavě zbraní IDET v Brně předvedla pouze umělohmotnou maketu, dospěla ministerstva průmyslu i obrany k názoru, že tudy cesta nevede. Projekt byl zastaven.

Variantou číslo dvě se stal plán zveřejněný loni v zimě ministerstvem obrany: armáda prý nakoupí čtyři stovky nutně potřebných transportérů (za čtyřicet miliard korun) v zahraničí. O čtyři měsíce později vyrukoval premiér Vladimír Špidla s požadavkem snížit armádní rozpočet a vojáci se dohodli, že vlastně nepotřebují transportérů 400, ale jen 243. NATO po nás chce pro použití v mezinárodních jednotkách zhruba dvacet strojů – jak tedy armáda došla k desetinásobnému počtu?

„Z plánovaného přezbrojení vybraných jednotek ve vazbě na jejich strukturu a způsobu jednotek na jejich bojové využití vyplynul požadavek na pořízení uvedeného počtu kusů,“ zní oficiální písemná odpověď ministerstva obrany. Klasický zamlžující newspeak, který úředníci odmítají precizovat, obsahuje i tak jeden rozpor: teprve před čtrnácti dny schválila vláda Vojenskou strategii, zásadní dokument pro „výstavbu ozbrojených sil České republiky“. Jak mohlo ministerstvo analyzovat svou potřebu transportních obrněnců rok před schválením rozvahy, která vytyčuje budoucí tvář našeho vojska? „Vycházeli jsme z koncepce výstavby profesionální armády,“ zní odpověď ministerstva. Tento neustále upravovaný dokument před šesti lety tvrdil, že potřebujeme sedmdesát dva letounů L-159, dnes říká, že jich stačí třetina. Plánoval, že budeme potřebovat 350 modernizovaných tanků T-72, dnes jich stačí třicet. Plánoval, že neuhájíme suverenitu bez třiceti šesti stíhaček, nakonec nám jich stačí 12…

Kolik bodů za Grosse

Loni v listopadu schválila vláda projekt nákupu obrněnců. Ministerstvo obrany začalo připravovat podmínky soutěže s tím, že osloví pouze tři firmy. Švýcarskou Mowag, rakouskou Steyer a finskou Patria. Soutěž měla být vyhlášena letos v únoru, ale lobbistické tlaky odsunuly vyhlášení na neurčito. V boji o zakázku se totiž střetly opravdu těžké váhy: první zmíněnou firmu zastupuje v Česku Omnipol Richarda Hávy (blízkého přítele šéfa lidovců Miroslava Kalouska), druhou Pamco Pavla Musely (přítele ministra vnitra Grosse) a za třetí zatím hovoří kamarád prezidenta Klause Vladimír Motlík.

Hlavním favoritem soutěže byl zpočátku Mowag. Mělo to svou logiku – jeho obrněnce typu Piranha vlastní pětadvacet armád světa včetně Američanů. Navíc síla lobbistických tlaků Omnipolu, za kterým stojí firma British Aerospace, která vybavuje stroje Piranha zbraněmi, už ukázala své schopnosti při pronájmu gripenů. Omnipol a BAE prosadily, aby Vojenský opravárenský podnik Šternberk podepsal s firmou Mowag předběžnou dohodu, že by se dodávané stroje kompletovaly v této firmě. A navíc dva vojenské technické ústavy spadající pod VOP Šternberk vypracovaly podmínky soutěže. To vše napovídalo, že vítězství Mowagu, Omnipolu a BAE nestojí nic v cestě.

Podle informací Respektu vstoupil v ten okamžik do hry ministr vnitra Stanislav Gross a Pavel Musela. Prosadili ve vládě, aby podmínky soutěže prověřila prestižní auditorská společnost PriceWaterhouse Cooper. Její zpráva byla zdrcující. Za prvé pochopitelně upozornila na propojení Mowagu se zadavateli soutěže. Poukázala, že například podmínka soutěže, aby v konečném důsledku dodávaly stroje české firmy, odporuje dohodám Evropské unie. A konečně sdělila, že ministerstvo obrany nemá k dispozici dostatek odborníků na to, aby mohlo dát dohromady tým schopný soutěž takových rozměrů správně vyhodnotit a uzavřít příslušné smlouvy. „Řekli, že neumíme soutěž vyhodnotit, že nám chybí zkušení právníci, obchodníci i techničtí experti,“ říká Andrej Čírtek z tiskového odboru.

Tady se automaticky nabízí paralela s podpisem obdobných smluv o pronájmu gripenů. Jak je možné, že na tuto soutěž ministerstvo dost odborníků mělo? Bylo to tím, že tuto transakci nezkoumala žádná renomovaná firma? Ministr obrany Miroslav Kostelka odmítl „na tak nesmyslnou otázku“ odpovědět.

„Soutěž jsme odložili na neurčito. Předtím vyhlásíme jinou soutěž, vybereme soukromou firmu, která bude na podmínky výběru transportérů dohlížet. Doufáme, že se nám tak podaří eliminovat kritiku, která provázela dřívější nákupy – ať už šlo o L-159, tanky nebo gripeny,“ říká náměstek ministra obrany Jaroslav Kopřiva, odpovědný za vyzbrojování.

¨

„Zní to rozumně, postupuje se tak v řadě aliančních zemí,“ říká stínový ministr obrany z ODS Petr Nečas. Je tu ale rozdíl. Ministerstvo obrany při výběru rozhodčí soukromé firmy opět obchází zákon o veřejných zakázkách. Do soutěže se sice může přihlásit kdokoli, výběr firmy, zjednodušeně řečeno, nebude stát na posuzování nabídek podle přesně daných bodů, ale na nekonkrétním a nekontrolovatelném rozhodnutí ministerstva. Zase známá písnička, zákon o veřejných zakázkách by prý soutěž neúměrně protáhl.

Tento způsob verdiktu vyniká hlavně na pozadí skutečnosti, že jak firmu Mowag, tak rakouský Steyer vlastní jeden majitel – americký General Dynamics. Oba stroje jsou na stejné technické úrovni. V souboji jde tedy hlavně o „měření kvality“ českých lobbistů a jejich politických přátel. Vítěz prozatím není jasný. Ale už teď se ví, kdo prohrál: česká armáda se svým slibem, že do dvou let dodá spojencům jednotku s obrněnci pro mezinárodní operace.

(Respekt)