Srpen 2004

Obrana fotografů

Pavel Štecha

Vyhlášení Grand Prix Obce architektů letos opět provázela v novinách řada polemických textů, jež zpochybňovaly její smysluplnost. Tři z nich si posteskly nad tím, že stavby jsou dnes v této soutěži hodnoceny na základě fotografií, které mohou být značně zavádějící. „I blbou věc dovedete dobře prodat, pokud máte dobrého fotografa. Kdybyste se pak jel podívat na dům, který znáte z efektního snímku, zažil byste možná zklamání. Exkluzivní fotky baráků nejsou relevantní, nevypovídají o běžném stavu těch domů,“ říká v Respektu David Kraus. Rád bych, jako jeden z těch, kteří architekturu fotografují, do debaty na toto téma přispěl několika vlastními postřehy.

Nejveřejnější umění

Architektura je nejveřejnějším uměním. Neskrývá se v galeriích a je, hlavně svým exteriérem, všem na očích. Žije dlouho. Domů, které by byly brzy po dostavění zase zbourány, není zrovna mnoho. Není proto divu, že veřejnost je na architekturu velmi citlivá a živě reaguje na každou novou stavbu. Přehlídky typu Grand Prix proto považuji za velmi užitečné, neboť nabízejí širokým vrstvám lidí příležitost získávat přehled o oboru a jeho vývoji. Nevadí mi ani fakt, že přihlásit se do této soutěže může každý a že není postavena na nominacích, jak po tom někteří odborníci volají. Dokáži si totiž představit, že systém, v jehož rámci by se vstupenkou do soutěže stalo až doporučení nějaké komise, by v našich poměrech mohl přinést stejně tolik škody jako užitku.

Otázky, jak soutěž strukturovat, jak složit porotu a zda hodnotit domy hned po dokončení, nebo je nechat alespoň rok „sednout“ a vzít pak v úvahu i pocity jejich uživatelů a investorů, jsou samozřejmě legitimní. Zpochybňovat kvůli rozdílným náhledům na ně celou soutěž mi však přijde nešťastné. Koneckonců nespokojen někdo bude vždycky, v oboru, kde výsledky nelze hodnotit podle předem stanovených tabulek a kde – podobně jako třeba při krasobruslení – záleží na celkovém dojmu, to prostě asi ani jinak nejde.

Možnosti tu jsou

Zůstaňme ale u problému, na který se žehrá nejvíce, a sice u skutečnosti, že hodnocení probíhá na základě fotografií, které mohou skutečnost značně zkreslovat. Jistě, převedení trojrozměrného objektu do dvojrozměrné fotografie je vždy problematické. Technické prostředky jsou limitované. Nedostatek místa, odstupu od objektu, pak často fotografa nutí k použití širokoúhlého objektivu, který prostor relativně prodlužuje. Jinak ale bohužel snímat není možné. Divák si však už na tato zkreslení prostoru zvykl, podobně jako si zvykl na to, že sníh je na fotografiích ve stínech modrý.

Snímek samozřejmě také nenabízí pohled za roh, neumožňuje divákovi kolem objektu kroužit a podle chuti jej z různých stran obcházet. Navíc fotograf volí i světlo, v jakém objekt nasnímá a pozorovateli předloží. Vybírá si mezi světlem směrovým slunečním, jež zdůrazňuje strukturu použitých materiálů, nebo měkkým, které ji naopak potlačuje. Na tom snad ale není nic špatného, světlo a úhel pohledu jsou přece výrazovými prostředky fotografa! Jeho úlohu tak lze přirovnat k roli interpreta. Něco jako absolutně objektivní pohled na objekt ostatně stejně neexistuje, a fotograf proto může jen více či méně zdařile splnit svou servisní roli. Do jaké míry uspěje, záleží i na tom, zda před samotným fotografováním autora kontaktoval a mluvil s ním o jeho záměrech a myšlenkách. Architekt strávil řadu měsíců nebo let, než došel k finálnímu výsledku, mělo by proto být i povinností dobrého fotografa ptát se, aby porozuměl, aby pochopil.

A tady jsem u kořene problému. Je totiž pravdou, že architektura láká i fotografy, kteří se jí soustavně nezabývají, a svádí je pak k levným efektům, k falešným interpretacím. Něco takového by však dobrý architekt měl odmítnout.

Samo o sobě tedy není nutné hodnocení architektury na základě fotografií šmahem zavrhovat. Dojde-li ovšem k němu, pak je zcela nezbytné dbát na to, aby jako podklad sloužily snímky, které hodnocený objekt interpretují hodnověrně. Něčeho takového je možné dosáhnout třeba tím, že dokumentaci každého objektu připraví několik na sobě zcela nezávislých fotografů.

Navzdory všemu, co bylo řečeno, však samozřejmě nikdo nemůže popřít, že architekturu lze vnímat doslova všemi smysly, a je proto škoda některý z nich při jejím hodnocení ošidit. Ačkoli je totiž zrak prvotní, významnou roli hraje při vnímání stavby i ozvěna kroků a akustika prostoru, tedy sluch. Ani čich není možné vyloučit – některé domy prostě voní, jiné nikoli. Použité materiály a způsob jejich zpracování zase mohou dráždit hmat – lákat k doteku, případně od něj odpuzovat. Nutkání sáhnout si na stěnu nebo opracované dřevo či kámen už asi poznal každý.

Zbývá ještě poslední smysl – chuť. Ani ta není vyloučena. Přiznám se, že jsem položil jazyk na bustu Karla IV. v triforiu svatovítské katedrály, abych završil majestátní pocit prostoru, a věřte, že jsem prožil zkušenost mimořádně silnou, sotva však sdělitelnou.

(Respekt)