Srpen 2004

Události od 19. června do 13. července 2004

Bohumil Doležal

Denní komentáře politologa Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě převážně podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Sobota 19. června

Jak vyšlo najevo, prezident Klaus jednal o situaci nejen s premiérem Špidlou, ale i s jeho potenciálním nástupcem na stranickém trůně Grossem. Zároveň se dal slyšet, že při případném jmenování nového premiéra hodlá zachovat úzus, podle něhož bývá pověřen člen nejsilnější strany. Zemana se mu údajně jmenovat nechce (přece jen se ho asi bojí, a právem, ten člověk zjevně ztratil poslední zbytky soudnosti), Špidlu nesnáší, vychází z toho Gross. Grosse do nejvyšší vládní funkce podněcuje jeho oddaná středočeská organizace a podpořili by ho patrně i Zemanovi stoupenci. Pro případ, že by Špidla odešel dobrovolně (k čemuž je, jak praví klasik, méně než odhodlán a více než neochoten) je mu údajně přáteli z ČSSD nabízeno místo Pavla Teličky v Bruselu. Neuvěřitelné kramářství.

Miloš Zeman odpověděl briskně odmítavě na Grossovo vstřícné gesto. Gross je podle něho na seznamu 27 zrádců, kteří mu v prezidentské volbě nedali hlas, jako číslo dvě, a nese spoluzodpovědnost za politiku strany v posledních dvou letech. Je dost štěstí, že je Miloš Zeman tak výstřední individuum, jinak by mohl ČSSD i České republice v příštích měsících pořádně zavařit.

Neúspěch ČSSD ve volbách do Evropského parlamentu je sice mimořádně výrazný, ale neodpovídá zcela faktické podpoře strany ve společnosti. Podle červnového průzkumu STEM je strana s přehledem na třetím místě (i když výrazně ztrácí) a SNK i ED jsou hluboce pod třemi procenty. Krajské volby dopadnou pro sociální demokraty nepochybně o hodně lépe než tyto. Bude-li pak ještě u vesla Špidla, může tvrdit, že stranu vyvedl z krize, vystřídá-li ho Gross, bude to vydávat za zásadní obrat.

Po dlouhých tahanicích se na summitu EU v Bruselu podařilo schválit návrh euroústavy. EU se tím ještě nestala o nic akceschopnější.

Díky jedné všetečné chrudimské soudkyni se zjistilo, že konfiskační výměr z roku 1947, týkající se Kinského paláce, neexistuje. Není k dispozici ani originál, ani ověřená kopie. Navíc prý není pravda ani to, co tvrdí advokát zastupující Národní galerii dr. Pejchal, že důkaz lze najít v pozemkových knihách. Podle Lidových novin obsahují jen poznámku, která nemá právní váhu a vlastnické právo se jí nemění. Soudy jsou ve sporech tohoto typu v nezáviděníhodné situaci: buď budou na politickou objednávku ohýbat právo, nebo striktním postupem způsobí spoustu nepříjemností lidem a institucím, které nárokovaný majetek nabyli a investovali do něj, aniž tušili, že vlastně není jejich. Neúcta k soukromému majetku, jakou česká politika projevuje už od roku 1918, se zjevně nevyplácí státu ani občanům.

S tím trochu souvisí jedno pěkné místo v rozhovoru Alexandra Kramera s prezidentem Václavem Klausem. Klaus tam říká: „Nemyslím si, že výroky, které pan Stoiber a další podobní lidé na naši adresu pronášejí, lze bagatelizovat s jakousi podivnou vírou v samospásný mechanismus Evropské unie. Já jsem přesvědčen, že v našem nejzákladnějším zájmu je, aby tato otázka zůstala na úrovni bilaterálního vztahu, protože Německo a Česká republika jsou jediné dva subjekty, které o tom nemluví odtažitě, ale jako ti, jichž se to téma bytostně týká. Přenášení této otázky na úroveň Evropské unie považuji za vážnou hrozbu; jímá mě hrůza z představy, že problematiku česko-německého vztahu, ve vší její dějinné složitosti a zvláště pak vyostřenou tím, co se mezi námi stalo ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století, budou posuzovat poslanec z Laponska ve Finsku, poslanec ze Severního Irska, z jižního Portugalska nebo z východního Řecka, že tito lidé budou věci, které jsou pro nás tak významné, řešit chladně jako nějakou šachovou úlohu. To je strašlivě nebezpečné, a proto říkám: řešme si to my sami.“ Pan prezident velmi dobře ví, proč by se skandálními českými zvyklostmi z minula a jejich dnešním zatloukáním a překrucováním neměli zabývat Laponci: patrně by jim nešlo do hlavy, že je něco takového vůbec možné.

Sněmovna propustila v prvním čtení Zákon o registrovaném partnerství. Zákon považuji za užitečný, protože vychází vstříc lidem, kteří jsou fakticky handicapovaní. Nestaví registrované partnerství na roveň sňatku. V debatě zazněly některé těžko uvěřitelné výroky. Poslanec Mládek (ČSSD) vystoupil s názorem, že homosexualita je nakažlivá, což lze doložit tím, že se šířila v chlapeckých internátních školách ve Velké Británii. To není pravda, doložit lze pouze to, že chlapecké internátní školy jsou nesmysl. Poslankyně Parkanová zase prohlásila, že všichni občané ČR jsou si rovni a vymezování určité menšiny by mohlo vést k její další izolaci. Z toho by plynulo, že je třeba zásadně potírat všechny menšiny.

Monika Elšíková zveřejnila v Mladé frontě Dnes hysterický článek na obranu bratrů Mašínů. O zabitém pokladním mluví jako o „strážci státních peněz“, navíc peněz ukradených. Naznačuje, že byl estébák (ale to Mašínové přece nemohli vědět). Na základě podobné argumentace by bylo možné svatořečit i Babinského (nechci s ním Mašíny srovnávat, to by bylo jistě nespravedlivé, jde mi jen o způsob argumentace, jaký se používá ve zmíněném článku). Myslí si paní Elšíková, že by zákon č. 115/1946 Sb., tzv. amnestijní zákon, byl docela v pořádku, pokud by byl použit nikoli na ty,co kuli odplatu vůči sudetským Němcům, ale na ty, co postupovali stejným způsobem proti komunistům? Problém je v tom, že relevantní není subjektivní záměr aktérů, ale to, co se opravdu stalo. A výhružné tvrzení, že senát má nyní možnost říci „nesouhlasící většině“, „na čí straně stojí, jestli chce kontinuálně pokračovat v estébácké propagandě, nebo si dovolit mít na věc vlastní názor“, mi samo zní dosti bolševicky.

Pondělí 21. června

ČSSD se zmítá v křečích. Špidla se zuby nehty brání odstoupit. Na předsednictvu strany byl prý tvrdě kritizován, kontruje tím, že se rozhodl vyvolat hlasování o důvěře v Poslanecké sněmovně. Tento plán ale podpořilo údajně jen 14 členů předsednictva. Ostatních čtrnáct bylo buď proti, nebo se zdrželi. Žádost o důvěru musí ještě požehnat většina vlády. Hlasovalo by se ve čtvrtek. Špidlova úpornost přivádí do rozpaků koaliční partnery ČSSD, kteří byli postaveni před hotovou věc. Kalousek považuje hlasování o důvěře za nešťastné, ale ještě nešťastnější by podle něho bylo od toho nyní ustoupit, to je poměrně přesný popis situace.

Zatímco jedni přátelé se rafali na předsednictvu, radili se druzí se Zemanem o tom, jak zakroutit špidlovským zrádcům krkem. Na schůzce se ze sociálnědemokratických celebrit zúčastnili mj. Laštůvka, Křeček a Kavan. Vznikla Platforma pro svolání mimořádného sjezdu. Zdá se, že tento požadavek nebude mít v ÚVV strany, který je pro svolání kompetentní, valnou podporu. Není divu, ČSSD se asi hned tak dohromady nedá, a čím déle bude trvat rozvrat, tím lépe pro disidenty. Do března příštího roku se nic nepropásne.

Prezident Klaus, jak se dalo čekat, odsoudil přijetí ústavní smlouvy EU, k němuž se horko těžko propracoval summit v Bruselu. Budoucnost EU je prý příliš vážnou věcí, než aby se o ní rozhodovalo při emotivních nočních jednáních, a volby do EP oslabily mandát jejích zastánců. Účelnost listiny, překlenující dosti rozhádané státy a státečky, se bude muset teprve prokázat, není jasné, že už je EU k něčemu podobnému vůbec zralá.

Úterý 22. června

Jednání premiéra Špidly přestává být srozumitelné. Po koaličním jednání v Kolodějích se nechal slyšet, že podá demisi, pokud do konce týdne (tj. do zasedání ÚVV ČSSD) nezíská podporu své strany. Zároveň ještě docela neopustil plán na čtvrteční hlasování o důvěře vlády. Asi se chystá na tichý ústup, protože hlasování o důvěře podmínil tím, co se dohodne na dnešní schůzi poslaneckého klubu ČSSD, koaličním jednáním a souhlasem vlády (ten nutně potřebuje a vláda zasedá ve středu). Mezitím KDU-ČSL dala najevo, že vládu v hlasování podpoří, US-DEU, která je Špidlovým nápadem nadšena ještě o poznání méně, se hlasování nezúčastní (to jsou fakticky taky hlasy pro Špidlu, protože rozhoduje většina z přítomných). Z sociálně demokratických rebelů zatím veřejně projevil jánošíkovského ducha pouze poslanec Hojdar, který natvrdo prohlásil, že důvěru vládě nedá. Na jednom hlase ovšem osud vlády nevisí, pokud pro ni budou hlasovat (nebo se hlasování nezúčastní) Bielesz, Vrbík a Kott. Nové Špidlovo rozhodnutí (respektovat vůli ÚVV) je ovšem s předchozím hlasováním o důvěře neslučitelné. Pokud vláda důvěru nedostane, nemá už Špidla co v sobotu podávat demisi, a pokud by ji obdržela, je ÚVV ČSSD převezený. Přitom už jen z humánního hlediska je třeba co nejdřív ukončit dlouhé smrtelné trápení této vlády: to je snad jediný případ, kdy (zde v přeneseném slova smyslu) má euthanasie morální oprávnění. Jistěže to, co přijde, bude v mnoha ohledech špatné, ale vláda, která sice vykazuje základní životní funkce (např. spotřebovává peníze na pouhou fyzickou existenci), ale není už vůbec schopná vládnout, ohrožuje na životě svůj stát.

Poslanec Křeček prohlásil v rozhovoru pro Právo, že Zeman je ve své straně ostrakizován, a to způsobuje napětí. To je zhola nepochopitelné: Zeman zcela dobrovolně opustil všechny stranické funkce a odjel na Vysočinu pářit se s kosodřevinou. Od té doby se neodbytně a drze cpe zpátky do politiky a zároveň tvrdí, že o politiku nemá zájem. Nevidím nejmenší důvod, proč by mu ČSSD měla dělat nějaké extrabuřty, Zeman je ve stejné pozici jako přítel František Vonásek z Horních Počápel (představte si, že by kandidoval na prezidenta!) a jako takový má být pojednáván. Jinak se strana bude řídit bolševickou zásadou, že pravidla někdy platí docela, někdy jen trochu a někdy vůbec ne.

Ministři Svoboda a Gross se přetahují o česko-slovenskou hraniční smlouvu. Ministr zahraničí je prý sice spolupředkladatel, ale na poslední chvíli vystoupil s výhradami. Smlouva znamená změnu proti dosavadní praxi (kterýkoli občan ČR a SR může překročit česko-slovenskou hranici kdekoli). To je zároveň jakýsi přežívající rudiment nebožky federace a předejmutí stavu po zahrnutí obou zemí do schengenského prostoru (upřímně řečeno, nevím, zda to druhé je přesné, totiž zda mohou občané schengenských zemí překračovat hranici kdekoli bez ohledu na hraniční přechody, i když je na přechodech nikdo nekontroluje). Komplikace vyplývají z někdejší neuvážené snahy udržovat i po rozdělení federace „nadstandardní“ vzájemné vztahy. Teď protestují starostové v příhraničních obcí (nová praxe se dotkne lidí, kteří pracují na druhé straně hranic, mají tam pozemky nebo chalupy), a protože jde o oblasti se silnou voličskou základnou lidovců, zaujímá KDU-ČSL populistický postoj.

Prezident Klaus kritizuje euroústavu, a přitom by ji měl stvrdit svým podpisem. Bude zajímavé, postaví-li se k věci stejně zásadně jako k Lex Beneš (i když tady mu ústava asi neposkytuje možnost vyčuraného nicnedělání). Předseda ODS Topolánek zase volá, žádný spěch, referendum o euroústavě může být klidně za jeden a půl roku, za dva roky, prý aby občané měli čas si dokument dostatečně prostudovat. Na prezidentových věcných námitkách k euroústavě i na věcných námitkách ODS leccos je, ale proč hledat vyčuraná úhybná řešení?

Ostatně EU dává najevo zvláštní signály dezorganizované životnosti: zatímco kontinentální mocnosti blokují britského kandidáta na funkci předsedy, Británie se staví proti francouzskému a belgickému. Pro ČR je životně důležité, aby se v EU neposilovalo antiamerické uskupení.

Středa 23. června

Zdá se, že bojový duch Špidlových oponentů začíná opadat. Špidla ustoupil poslaneckému klubu ČSSD ve věci čtvrtečního hlasování o důvěře (poslanci pohrozili, že procedurálními kličkami dosáhnout toho, aby se odložilo na příští týden; to by se jim mohlo povést a pak by Špidlovi už nebylo k ničemu). Pár významných členů klubu (ministři Kubinyi a Buzková, poslankyně Nováková) však Špidlu podpořili. V ÚVV je k vyjádření nedůvěry předsedovi (a místopředsedům) zapotřebí třípětinové většiny, není jasné, zda se jí podaří dosáhnout (Grossovi stoupenci se dali slyšet, že by Špidla měl zvážit setrvání ve funkci, i když jen nadpoloviční většina bude proti němu, ale to se Špidlovi ani trochu nechce). Potenciální nástupce Gross najednou mluví o tom, že dosavadní koalice může zůstat, vládu je zapotřebí pouze „rekonstruovat“ (čímž se údajně myslí odchod místopředsedy Mareše, který dal najevo, že US-DEU je o tom ochotna uvažovat – to by snad bylo lepší, kdyby z vlády odešli všichni, je nedůstojné nechat se sebou takovýmhle způsobem orat). Ukazuje se, že ODS je ochotna jednobarevnou menšinovou vládu ČSSD podporovat jen tehdy, když bude jejím úkolem dovést zemi k předčasným volbám, které by se musely konat někdy mezi listopadem a červnem příštího roku. Vládnout jen s podporou komunistů se ani odbojníkům v ČSSD nechce, není divu, vydali by se komunistům všanc a propad preferencí by nepochybně pokračoval. Komunisté by diktovali a ČSSD za to nesla před voliči odpovědnost. A do předčasných voleb se ani trochu nechce ČSSD jako celku. Zřejmě proto může zapůsobit Špidlovo prohlášení, že když nedostane důvěru ÚVV, podá demisi i jako premiér (a tím se možnost předčasných voleb zvýší). Není vyloučeno, že povyk v ČSSD kolem propadu ve volbách ustane bez nějakých zásadnějších následků. ČSSD by tak jen znovu demonstrovala před voliči svou nemohoucnost.

Poté, co prezident Klaus označil výroky bavorského premiéra za skandální a drzé, odjel do Mnichova udílet lekce o dobrém chování. Zúčastnil se tam zasedání Institutu pro hospodářský výzkum, kde pronesl standardní projev, k němuž se v zápětí dostaneme. Zároveň před novináři prohlásil: „„Myslím si, že máme spolu mluvit, účastnit se takové akce není můj soukromý výlet, ale je to akce, která má své politické souvislosti.“ Pokud bude Klausovo mluvení spočívat v tom, že bude i nadále nazývat Stoibera skandálním drzounem, bude asi mluvení váznout – i když Němci jsou už na nedostatek slušného vychování u českých politiků zvyklí a zpravidla z něho nevyvozují žádné důsledky.

Zmíněný Klausův projev stojí za jakýsi komentář. Cituji a komentuji: „Země jako Česká republika byly, jsou a budou evropské v EU i mimo unii, byly evropské před existencí Evropské unie a budou evropské i po jakékoli další budoucí metamorfóze uspořádání evropského kontinentu.“ To je omyl, země jako Česká republika byly přes půl století mimo Evropu, v ruských rukou, což je strašlivě a na dlouhou dobu poznamenalo, Václav Klaus sám je toho pěkným dokladem. „Členstvím v unii jsou znovu zařazeny mezi normální, standardní evropské země po půlstoletí nenormálnosti, po půlstoletí života v komunismu…“ Je to prý signál, „že éra postkomunistické transformace definitivně skončila a že už se v jejich případě jedná o země systémově či institucionálně shodné se zeměmi západní Evropy…“ „Zařazení zemí jako je ČR mezi normální“ se nyní ukazuje, mj. i díky Václavu Klausovi, jako hluboce mylné. Éra postkomunistické transformace zdaleka neskončila, bude ještě minimálně pár desítek let trvat (např. země, které byly v tureckých rukou, se z toho snad s výjimkou Maďarska nevzpamatovaly dodnes). „Všechno ukazuje na to, že Česká republika bude v nejbližší době čistým plátcem, nikoli čistým příjemcem peněz z Evropské unie, což je velmi odlišné od stavu, který existoval, když do EU (tehdy ES) přistupovaly země jako Řecko, Irsko, Španělsko nebo Portugalsko.“ To je taky velmi správné, Česká republika je v úplně jiné situaci než tak hluboce kulturní země jako Španělsko či Portugalsko. V těchto zemních sice byly taky dlouhou dobu u moci diktatury, ale nešlo o diktatury totalitní (nikdy tam např. nebyl zrušen institut soukromého vlastnictví, je zvláštní, s jakou velkorysostí ekonom Klaus zásadní význam soukromého vlastnictví pro svobodu evropského typu přehlíží). Václav Klaus konečně mluví o „Evropě malého a nerozpínajícího se státu“. Mluvit o tom by snad z nových zemí měli právo tak nanejvýš Maďaři, kteří byli po roce 1918 obráni o to, co jim nepatřilo, a zároveň o slušný díl toho, co jim patřit či zůstat mělo. Česká republika je nástupcem státu, který si napřed přivlastnil Slovensko, německé, polské, maďarské oblasti a taky kus dnešní Ukrajiny, pak si německé oblasti ponechal i s veškerým majetkem, který se tam nacházel, a vypudil z nich jen původní vlastníky. Teď už se rozpínat nemusí. Nevím, nevím, na Klausově místě bych o drzosti raději příliš nemluvil.

Pražský magistrát nalezl konfiskační výměr, o nějž ve věci Kinský požádala chrudimská soudkyně, a jeho úředníkům rázem zmohutněly ústní svaly. Ohrazují se proti tomu, aby byli veřejně obviňováni z toho, že originál dokumentu byl ztracen nebo zfalšován. Ve skutečnosti byl dokument nejprve ztracen a pak nalezen, což svědčí o tom, že magistrát má ve svých archiváliích lidově řečeno bordel. Což je zjištění pozitivní a prospěšné, protože na jeho základě se dá nepořádek odstranit. A nic to nemění na skutečnosti, že neověřená kopie není u soudu žádný důkaz.

Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku je instituce, které je třeba se velkým obloukem vyhýbat. Dokázal to nyní znovu rozhodnutím, že Polsko musí odškodnit lidi „přesunuté“ po válce z východních polských území, které zabral Stalin. Polsko ta území ani náhodou nevydalo dobrovolně (tím nechci tvrdit, že oblasti s většinou běloruského a ukrajinského obyvatelstva by měly za normálních okolností, jaké ovšem po válce nebyly, polskému státu zůstat) a početná polská menšina si pouze mohla vybrat mezi „přesunem“ na západ a „přesunem“ na východ, tj. na Sibiř. Z logiky věci by ty lidi mělo odškodnit Rusko jako nástupnický stát SSSR. Vyžadovat to právní cestou na Polsku je něco podobného jako chtít, aby Polsko odškodnilo pozůstalé osvětimských obětí, protože Osvětim leží na polském území. Soud by sice mohl tvrdit (zprávy v našich novinách se o tom ovšem nezmiňují), že by Poláci měli uprchlíky, vyhnané a „přesunuté“ odškodnit z obrovského německého majetku, zkonfiskovaného bezprostředně po válce na západě dnešního Polska. Jenže to by znamenalo zpětně posvětit indiánské moresy, které do evropského prostředí vnesl baťka Stalin a jeho východoevropští spojenci (např. dr. Edvard Beneš, který se zasloužil o stát). Evropský soud pro lidská práva by bylo nejlepší zrušit.

Majitel hotelu Růže v Českém Krumlově nechal na jeho nádvoří s velkou pompou odhalit Benešovu bustu. Sudetští Němci protestovali a českokrumlovský starosta (ODS) jim vzkázal, že si tedy, když se jim to nelíbí, mají v Českém Krumlově vybrat jiné ubytování. Nato začaly sudetoněmecké spolky organizovat bojkot hotelu. Nevím, jaký má smysl takové české hecování a provokování. Starosta tvrdí, že „pro nás“ je Beneš významným politikem, který si zaslouží naši úctu. Jak pro koho, pro mne moc ne. Snad by bylo stačilo, kdyby byl nespokojeným vzkázal, že na svém soukromém pozemku si kdokoli může vystavit jakoukoli bustu (např. Gottwalda, Zápotockého, Novotného, Svobody, Husáka apod.) s tím, že samozřejmě nese riziko, že např. v případě hotelu přijde o část lukrativní klientely. Což bych tomu českokrumlovskému hoteliérovi docela přál.

Čtvrtek 24. června

Stanislav Gross se octl v choulostivé situaci. Do svržení Špidly se mu nějak moc nechce, a přitom se z toho pro něj stává existenční záležitost. Když opět couvne, může ztratit svou životní šanci. Ministr Gross připomíná hráče kanasty, kterému se mimořádnou opatrností podařilo shromáždit v ruce obrovský balík karet. Čím je těch karet víc, tím větší je nebezpečí, že do toho náhle a jednou provždy spadne. Špidlovi odpůrci propadají jakémusi zmatku, ozývají se hlasy, že pokud se jim Gross neodváží postavit do čela, nezbude než podpořit Špidlu, aby strana měla vůbec nějaké vedení. Poslanec a budoucí ministr spravedlnosti Koudelka má ovšem svůj plán: uspořádat sjezd už v tomto roce, ale nikoli mimořádný, nýbrž řádný. A do sněmu pokud možno nic neměnit. Celkový dojem: politováníhodné. Na obranu Špidly vystoupil nyní i šéf ODS Topolánek: domnívá se, že Špidla boj v ČSSD vyhraje (to se nedá vyloučit) a že je to velmi schopný politik (je otázka, zda jde o zlomyslnost – tzv. polibek smrti – nebo o projev jakési myšlenkové jednoduchosti).

Zatímco vláda demonstruje zároveň svou neschopnost vládnout i neschopnost umřít, veřejnost se kloní k mimořádným volbám (pro je podle STEM 64% voličů). V tom se projevuje český elementární pud sebezáchovy.

ODS přišla s oprášeným populistickým návrhem na odškodnění obětí ruské invaze, vláda, ČSSD a komunisté byli v minulosti proti a předchozí variantu zabili. Návrh vychází ze základní české logiky: Čechy odškodnit všechny, z cizáků (např. Němců nebo Maďarů odvlečených po válce do Čech na nucené práce) ani jednoho. Bylo by v logice věci tento zákon rozšířit, a odškodnit nás paušálně všechny. V minulosti jsme přece velmi trpěli, přitom my sami jsme nikomu vlásek nezkřivili a vůbec za nic nemůžeme. Odškodnit by nás měl celý svět, protože nám vždycky jen ubližoval. Obraťme se tedy na OSN.

Schvalování novely silničního zákona pokročilo k třetímu čtení. Poslanec Sehoř vystupuje proti bodovému systému: „Pokud vím, tak v socialistické minulosti jsme takový systém měli, který ačkoli fungoval, nehodovost nesnížil.“ Pan poslanec se mýlí v dosti základní věci, za bolševismu byla přece jen na silnicích daleko větší kázeň než dnes, souvisí to ovšem mj. s tím, že šunky, které se tehdy daly pořídit, většinou neumožňovaly např. drastičtější překračování nejvyšší povolené rychlosti.

Proti výstřednímu nápadu českokrumlovského hoteliéra Jana Horala, který si před svým hotelem nechal nainstalovat bustu dr. Edvarda Beneše (domnívá se, že Beneš byl větší politik než Masaryk) se nyní vyslovil i hornorakouský hejtman Pühringer: „Obrátím se na krumlovského starostu a na jihočeského hejtmana s prosbou, aby se pokusili dopad této provokace napravit“. Pan hejtman musí vědět, že neexistuje žádný prostředek, kterým by český stát mohl toho člověka postihnout, může si na svém soukromém pozemku klidně vystavit bustu Brežněva, když bude chtít. Pan Horal hodlá vzdorovat i odlivu části klientely. Je si přát, aby byl citelný, to je jediná možná forma odpovědi.

Pátek 25. června

Poslanecká sněmovna neschválila novelu zákona o rozhlasových a televizních poplatcích. To samo o sobě by nestálo za zvláštní komentář, kdyby to bylo v jiné situaci a kdyby se to stalo jiným způsobem. Koalice potřebovala přehlasovat Senát všemi hlasy, kterými teoreticky disponuje, tedy většinou 101 poslanců. Podařilo se jí však obdržet jen 86 hlasů, což nebyla ani prostá většina z přítomných. Deset koaličních poslanců chybělo, tři se zdrželi a jeden sociální demokrat byl proti. Jistě, sociální demokracie má teď zrovna velké starosti: ale výsledek přesto mluví dosti jasnou řečí o akceschopnosti vládní koalice. V důsledku toho bude bita Česká televize.

Situace před zítřejším zasedáním ÚVV ČSSD je poměrně málo přehledná. V 183 členném orgánu mají většinu zástupci krajů, z těch Špidlu podporují tři. Gross získal drtivou důvěru „své“ středočeské organizace, která mu doporučuje usilovat i o premiérské křeslo. To je svým způsobem logické, pokud by se stal pouze předsedou strany, jen se rozdělí se Špidlou o jeho neštěstí. Špidlova demise by sice znamenala pád vlády, ale předčasné volby, jichž se ČSSD tolik bojí, jsou dost nepravděpodobné. Ostatně, pád vlády si u nás podle agentury Median přejí 2/3 lidí. V této věci i já, autor, výjimečně zaujímám většinové stanovisko. Středočeši rovněž požadují, aby Špidla sám odstoupil, nepodaří-li se mu získat nadpoloviční podporu (svrhnout jej mohou jen 3/5 členů ÚVV). Je nepravděpodobné, že by to premiér při své úpornosti, která by si zasloužila lepších cílů, opravdu udělal.

Právo připravilo pěknou stránku, kde vydatně útočí proti přepisovatelům dějin a podezřelým machinacím politiků, kteří hájili zájmy zrádné šlechty. Situace je velmi zajímavá: to, co v šedesátých letech minulého století, v době mého mládí, hřímali na zasedáních ÚV KSČ Novotný, Koutský a Hendrych, suplují dnes jedny (byť velmi čtené) noviny. Je to zatím o něco lepší než tenkrát, Právo nemá k dispozici žádný výkonný aparát. Na potírání nepřítele musí volit jiné prostředky, například vyvolávání lynčovacích nálad. V tom má dosti značnou praxi z minulosti, ví, na co se dá český člověk chytit, a tak mu to jde pěkně od ruky. Samozřejmě, nešlo by to tak pěkně, kdyby nepomáhal ministr Gross, který nechal utvořit policejní tým s pěkným názvem Majetek (majetek je pro socialistu něco podezřelého). Je třeba prověřit, zda osvědčení o státním občanství, která dostali šlechtickým restituentům, byla oprávněná. Podle ministra Grosse se v minulosti „vydávala jako na běžícím páse“ a nelze vyloučit, že se narazí na případy korupce. Dalším pomocníkem je Svaz protifašistických bojovníků za svobodu. Jeho sjezd vyzval europoslance, aby ve Štrasburku nedovolili znevažovat historii, odmítli útoky proti dekretům (rozuměj Benešovým) a zabránili přepisovat dějiny. Předsedkyně Svazu Dvořáková ve svém projevu hřímala něco o „urážkách a zákeřných článcích v části českých médiích“. To je hezká hendrychovsko-novotnovská formulace, safra, koho tím asi myslí? Svaz se ovšem potýká s vážným problémem, který by z něj mohl v blízké budoucnosti udělat organizaci virtuální, a to je vysoký věk jeho členů. Jeho vedení proto uvažuje do budoucna o možnosti získat pro členství i mladší občany. Myslím, že řešení by mohlo být prosté: za svobodu (tedy svobodu všeho pracujícího lidu od bídy a vykořisťování, proti americkému imperialismu a německému revanšismu) se u nás přece bojovalo i po roce 1948. Je tedy třeba se otevřít příslušníkům tehdejších ozbrojených složek, Čs. lidové armády, Vojsk ministerstva vnitra, Pohraniční stráže, Veřejné a Státní bezpečnosti, Lidových milicí… ovšem pokud tam už nejsou. Vždyť minulosti nebylo všechno jen špatné.

Nálada ve veřejnosti je k rehabilitaci některých idejí minulosti příznivá. Podle průzkumu STEM je popularita USA a prezidenta Bushe v české veřejnosti blízko bodu nula. Hloub než vlajková loď světového imperialismu je už jen Čína, Rusko a Ukrajina, zde bude třeba ještě něco osvětové práce. Zato prezident Putin už v žebříčku populárních státníků zaujímá pěkné páté místo. Nejpopulárnější je prezident Chirac (který nám před časem vzkázal, abychom drželi hubu, jasnou a přímou chlapskou řeč dokáže český člověk ocenit), a Francie obsadila mezi státy po Slovensku druhou příčku. Tady je vidět, jak jsem odtržen od mas: francouzská politika nejpozději od nástupu Charlese de Gaulla je pro mne modelovým případem vyčurané věrolomnosti (a to nechávám stranou dávnější minulost, rok 1938).

Sobota 26. června

Hlavní událostí dne je samozřejmě zasedání „asi 180členného“, jak se uvádí v internetových médiích, ÚVV ČSSD. Hlasovat má prý právo 182 členů. Zajímavý nepoměr. Před hlasováním vypadala situace pro Špidlu nevábně, podle posledních informací se ale těsně vyhnul odvolání (do nutné 3/5 většiny chybělo šest hlasů, shodou okolností neplatných). Gross dopadl podstatně lépe, podpořilo ho přes sto delegátů, přes padesát bylo proti. Hlavním hitem bylo vystoupení expředsedy Zemana, který změnil stanovisko, slíbil, že přijde, když ho pozvou a jeho vystoupení bude zvláštním bodem programu. Obojí se stalo, Zeman přijel a navrhl vykopat Špidlu i Grosse a svolat mimořádný sjezd strany. O tom se hlasuje ve chvíli, kdy píši tyto řádky. Výsledek je víc než patový. Grossův stoupenec a předseda středočeské organizace Dolejš se nechal slyšet, že by Špidla měl rezignovat i v případě, když pro jeho odvolání bude nadpoloviční většina. Moc nevěřím, že by to Špidla udělal. Takhle se Gross se Špidlou ocitají v podivném klinči, jeho výsledkem může být „německý model“, který oba zúčastněné vyčerpá a moc pak spadne do klína Zemanovi. Za Zemana lobbuje zatím nepočetná „Platforma za mimořádný sjezd“. Její iniciátor Dašek z Prahy 2 se podle vlastních slov obrátil na „Miloše“ s naléhavou výzvou: „Prosíme tě, vrať se“. Tak by se to celé mohlo jmenovat a byl by to jakýsi sociálně demokratický protějšek k „Děkujeme, odejděte“. Grossův problém je v tom, že není výraznější a jednoznačnější než Špidla, naopak. Pohybuje se mezi širšími mantinely (pokračování v modifikované koalici až tichá spolupráce s KSČM). Zápas se Zemanem se asi nedá vyhrát kuloárními intrikami a obojakostí. Přečetl jsem si dnešní rozhovor se Zemanem, který pořídil v Právu Alexandr Kramer, plný sprostých urážek na adresu novináře, a zmocnila se mne lehká závrať: tohle individuum že by se mělo vrátit do vysoké politiky? A rozhodne o tom 18 tisíc výstředních podivínů (díky Havlovi a jeho nepolitické politice se členstvo politických stran rekrutuje z lidí leckdy podivného ražení; kdyby české strany měly před padesát tisíc členů, jak by odpovídalo velikosti naší země, bylo by tomu jinak).

Miloši Zemanovi konkuruje ministr kultury Pavel Dostál. Vede tažení proti restituentům, zejména proti Kinskému, a vyřizuje si účty s jeho advokátem Čapkem: „Pan Čapek je pro mě taková srandovní postava z Kanady“, prohlásil s šarmem hodným ústředního ředitele české kultury (navazuje tak na tradici Kopeckého, Hendrycha a Fojtíka). Můj zesnulý přítel Andrej Stankovič kdysi o panu ministru prohlásil, že je to „náš první světskej ministr kultury“. Nepřipadá mi vhodné se takto vyjadřovat o ústavním činiteli, a proto se spokojím s normou, kterou pan ministr právě legalizoval: „Pan Dostál je pro mne taková srandovní postava z Olomouce“.

Zcela ve stínu sociálních demokratů rokují v Hradci Králové smolaři z US-DEU. Volí nového předsedu, a kandidáti jsou údajně tři: ministr Němec, Karel Kühnl a Svatopluk Karásek. Odlišují se od sebe především tím, že všichni tři jsou pro setrvání Unie ve vládě. Existuje ještě vláda, v níž chtějí setrvat? Karásek věří ve smysl strany, která bude proti ODS představovat „čistší“ pravicovou politiku. Pravicová strana slušných lidí. Slušnost není politický program, slušnost je samozřejmost.

V Praze se konala schůzka předsedů parlamentních komor středoevropských zemí, zúčastnilo se Polsko, Slovensko, Rakousko, Maďarsko, Slovinsko a samozřejmě ČR. Výběr zemí je správný, zatím toho moc neudělali, ale snad by to mohl být jakýsi úvod k budoucí širší spolupráci v rámci EU.

Jaroslav Plesl cituje v Lidových novinách (Úskalí čínské cesty a Klaus před patnácti lety) kouzelné pasáže z rozhovoru, který nynější český prezident ještě coby řadový pracovník Prognostického ústavu poskytl v létě 1989 na návštěvě USA listu Chicago Tribune.

A poslední aktualita: ostatní místopředsedové v hlasování o nedůvěře obstáli, mimořádný sjezd nebude, protože proti hlasovala „viditelná většina“. Nerozhodlo se nic, Špidlovo postavení dostalo další ránu, trápení ČSSD a vlády bude asi pokračovat a Zeman nemusí ztrácet naději.

Sobota 26. června (aktualita)

Podle posledních zpráv se Vladimír Špidla rozhodl rezignovat z funkce předsedy strany i premiéra, vláda padne ve středu. Je to rozhodnutí pro mne překvapivé, ale politicky rozumné: z výsledku hlasování na ÚVV bylo zjevné, že nemá k výkonu obou funkcí dostatečnou podporu ve vlastní straně. Před Grossem stojí teď nelehká úloha dát dohromady vládu, která dostane v Poslanecké sněmovně většinu. Nejpohodlnější varianta je menšinová vláda s tichou podporou komunistů. Získala by dostatečnou podporu mezi poslanci ČSSD? Gross tvrdil, že je to pro něho až ta nejzazší možnost. Uvidíme.

Pondělí 28. června

Špidla rezignoval na post předsedy strany i na premiérskou funkci, vláda končí. Jeho rozhodnutí je logické: na zasedání ÚVV se ukázalo, že po nešťastníkově odstoupení volá jen o 6 hlasů méně než jsou předepsané tři pětiny, a že koaliční vládu podporuje jen čtyřicet ze zhruba sto osmdesáti členů ÚVV. Rozdělení funkcí (premiérské a předsednické) odmítli on i Gross, je to v této situaci zcela pochopitelné. Gross by měl dělat něco jiného než Špidla (to od něho očekávají jeho stoupenci), a ne jen krýt stranickou funkcí Špidlovi záda. Špidla odmítl možnost, že by přijal funkci v Grossově vládě (nikdo mu ji ani nenabízel, učinil tak na dotaz novinářů.) Zemanův návrh na mimořádný sjezd neprošel. Gross je ve svízelné situaci. Nemůže dělat totéž co Špidla a do tiché spolupráce s komunisty se mu nechce. Vymyslel si zatím, jak se zdá, menšinovou vládu ČSSD – KDU-ČSL s tichou podporou unionistů, ti se jednak cukají a jednak zjevně v úterý přijdou o Vrbíka s Bieleszem, kteří nyní vystoupí i z poslaneckého klubu US-DEU. Tím klub přestane existovat a přestane existovat většina sto jedna hlasů. I kdyby US získala na svou stranu Kotta, nebude to stačit. Gross bude okolnostmi tlačen ke spolupráci s komunisty, předčasné volby jsou nepředstavitelné. Grebeníček se sice dal slyšet, že by je KSČM konec konců strpěla, ale to je jen způsob, jak vydírat ČSSD: když nebudete poslušní, holoubkové, zničíme vás tím, že vyvoláme předčasné volby, na nichž my sami nejspíš trochu vyděláme. Daleko raději vás ale budeme pro příští dva roky v Poslanecké sněmovně a ve vládě kučírovat. Vzhledem k situaci není celkem divu, že podle svědectví přítomných novinářů se oba protagonisté, Špidla i Gross, chovali tak, jak by se choval normální člověk, kdyby se octnul v jejich situaci. Špidla byl uvolněný a veselý, Gross bledý a roztřesený, a to ještě i druhý den. Není divu: stojí před ním úloha integrovat něco, co až zintegruje, mu stejně nebude k ničemu. Anebo se stát Grebeníčkovým podkoním.

Nyní má rozhodování v rukou Václav Klaus. Docela mu to přeji, zapotí se. Chce nejprve konzultovat s relevantními politickými subjekty, za něž považuje ČSSD, ODS a KDU-ČSL. Dělá to jen proto, aby nebylo zjevné, že už je s Grossem v podstatě domluven? S US-DEU ovšem nemá smysl se scházet, protože už není, a s komunisty se Klaus zjevně scházet nechce, ačkoli oni budou v příštích týdnech a měsících velmi relevantní. Těžko se mu divit, ale komunistům to asi moc neublíží. Dokáže prezident z tak zašmodrchané, po všech stránkách nešťastné a bezvýchodné situace něco vykouzlit? Problém je, že rozumným řešením by byly mimořádné volby, je jen skoro nemožné jich dosáhnout. Klausovi se přitom sama od sebe nabízí role Beneše žehnajícího tentokrát nikoli vládě NF, ale mesalianci sociálních demokratů a komunistů.

Ve stínu těchto bouřlivých událostí se sešel sjezd (či kongres?) US-DEU. Předsedou byl zvolen ministr Němec, on i jeho pravá ruka Kühnl prý horovali pro setrvání ve vládě ještě v okamžiku, když už bylo v jednací síni známo, že vlastně padla, zatímco jiní chtěli z této již neexistující vlády vystoupit. Posila strany Svatopluk Karásek kandidoval na předsedu s tím, že chce být straně jakýmsi Karlem Brücknerem. Ježíši Kriste! Ministr Mlynář doporučoval sloučení s nějakou existující stranou, pokud nemá na mysli Cestu změny, Naději nebo ODA, má jistě pravdu, zachránilo by se tím v této situaci ze strany ovšem už jen velice málo. Nový předseda kategoricky vyhlásil, že nebudou jednat s KSČM. Žádné strachy, KSČM s nimi taky ne.

Vzniká otázka, jak bude vypadat nová Grossova vláda. Spekuluje se, že vypadne ministr Kubinyi, který své spolustraníky popudil pokusem žalovat Součkovou, a že jistotu má jen Sobotka, protože Gross chce demonstrovat ekonomickou kontinuitu a stabilitu. Zapomíná se na další stálici, ministra Dostála. Ministr Dostál má nepochybně pozici zajištěnu, bude ministrem i v případné Topolánkově či Grebeníčkově vládě, bude ministrem i za tři sta let, až o naši pomíjivé existenci už nebude mít nikdo ani tušení.

Úterý 29. června

Z Grossova okolí se proslýchá, že jeho úmyslem je vytvořit menšinovou vládu s lidovci, která by předstírala, že hledá podporu napříč politickým spektrem, ale ve skutečnosti nedělala nic jiného, než to jediné, co jí zbývá, tj. nechala se vydržovat komunisty. Horlivým stoupencem této koncepce je prý předseda středočeské organizace Richard Dolejš, Grossův přívrženec, vyučený kuchař – číšník, prý „jednoduchý člověk“, jak píše MfD (je to zaobalená urážka?). Kdysi byl velmi vášnivým antikomunistou, dnes je údajně stejně vášnivým stoupencem spolupráce s komunisty. Myslím, že je to pěkná ukázka toho, kdo dnes drží v rukou osud této země. Buďme však ke Grossovi spravedliví, má to velmi těžké. Jak má brát vážně třeba USD-DEU , když z jejího poslaneckého klubu vystupují (permanentně; dosud nevystoupili, jsou ale už pár měsíců ve stavu průběžného vystupování, které je čím dál tím rozhodnější) pánové Bielesz a Vrbík. První ukončí svůj proces průběžného vystupování definitivním vystoupením v tom okamžiku, když bude vytvořena vláda bez účasti US-DEU, druhý, když bude utvořena vláda s účastí US-DEU. Přitom oba bezpochyby vystoupí najednou, v okamžiku, kdy nabudou přesvědčení, že byly splněny obě podmínky zároveň. V tuto chvíli odpouštím panu Dolejšovi jeho „jednoduchost“ a přiznávám, že v konfrontaci s tímto způsobem myšlení jsem rovněž primitiv. V politice však, jak se zdá, není nic nemožného.

Prezident Klaus je proti předčasným volbám, hlásají už několik dní titulky novin. Ve skutečnosti prezident jen říká, že dává přednost sestavení stabilní vlády před předčasnými volbami. Prezident nemůže říkat nic jiného. Navíc nemá vůbec žádné instrumenty pro to, aby předčasné volby uspíšil, o tom rozhodne parlament. Respektive mohl by je uspíšit tím, že by dvakrát jmenoval premiérem Pepka Vyskoče. To by si ale nedovolil ani o hodně menší populista a o hodně větší vyčuránek, než je náš prezident.

Pavel Verner píše v článku o zrušení základní vojenské služby (dnešní Právo): „Byl to ale taky čas, kdy mladí muži se učili sebekázni… kdo byl nenapravitelný, získal smysl pro pořádek. Bytostní individualisté se tam museli naučit žít ve velké skupině, vycházet s jinými lidmi.“ Jakkoli se základní myšlenkou jeho textu souhlasím (v okamžiku, kdy se válka vede teroristickým způsobem proti civilnímu obyvatelstvu, měl by být každý civil vycvičen a ozbrojen), z citace se mi zdá vyplývat, že pan Verner strávil za totality základní vojenskou službu někde v bundeswehru. Moje zkušenost praví, že v bolševické armádě se záklaďák prvním rokem naučil, že si na něho může každý všechno dovolit (významná průprava pro přežívání v komunistickém ráji), druhým rokem se naučil dokonale flákat. O sebekázni, smyslu pro pořádek a vycházení s lidmi nemůže být ani řeči.

Středa 30. června

Koalice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU prý bude pokračovat, tuto vůli vyjádřili na schůzce předsedové všech tří stran. Zároveň prohlásili, že nehodlají spolupracovat s komunisty. Mezitím Vrbík a Bielesz oznámili, že vystupují z unionistického klubu, čímž se klub zhroutil. Předseda Unie Němec na to reagoval slovy, že jeho strana už přežila leccos a že bude moci i o osmi poslancích přispět ke vzniku nové koalice. Gross zase řekl, že vývoj v klubu Unie svobody není překvapivý a nemění jeho plány. Reakce obou pánů připomíná závěr populárního filmu mého mládí, „Někdo to rád horké“, v němž výstřední milionář reaguje na zprávu, že kráska, o jejíž přízeň se ucházel, je převlečený chlap: „Nikdo není dokonalý“. Klub ČSSD je prý s tím, co novopečený předseda předvádí, velmi spokojen, o spolupráci s komunisty neuvažuje (podle předsedy Ibla) a zároveň uvažuje (podle ministra Škromacha). Tato dvojznačnost je do budoucna velmi slibná. Škromach se domnívá, že pokud chtějí ostatní politické strany zamezit většímu vlivu KSČM, musí být vstřícnější vůči ČSSD. To je vydírání v podstatě daleko zhoubnější než to, které předvedl vůči ČSSD Grebeníček (pokud nebudete vstřícní, podpoříme nové volby a to vás zničí). To, čím vyhrožuje Grebeníček (předčasné volby), by bylo pro další vývoj politické situace v podstatě spásné, kdežto Škromach říká: když nebudete vstřícní, zničíme nejen sebe, ale i vás a celou zemi.

Prezident Klaus ohlásil konzultace se třemi stranami z pěti, jež jsou zastoupeny v PS, a poskytl Mladé frontě Dnes krátký rozhovor, v němž naznačuje, že i koalice disponující 101 hlasy by mohla být za určitých okolností přijatelná a že se staví proti vládě s podporou komunistů. Zaorálek mu nato vyčetl, že zasahuje nepatřičně, a upřímně řečeno, něco na tom je. Zda má Klaus zvát US-DEU, je poněkud sporné, protože ta už nebude mít ani vlastní klub, ale komunisté jsou silná a relevantní strana. Důvody, proč je nezve, jsou svým způsobem velmi pochopitelné (jakýkoli – byť i jen zprostředkovaný - podíl komunistů na moci by byla katastrofa), ale zároveň vzniká zvláštní a dosti neblahý precedens: silnou politickou stranu lze při konzultacích úplně vynechat z ideologických důvodů. To jsou důsledky problematického sametu z doby po převratu – tehdy se mělo vůči komunistům podstupovat daleko tvrději, tehdy by to bylo šlo a mělo by to smysl. Prezidentova kritika stávající koalice je úplně na místě: 101 je zásadně málo v situaci, kdy je počet poslanců US-DEU „nedefinovaný“ (velmi šťastné pojmenování) a kdy je riskantní předpokládat jednotu v klubu ČSSD. Když říká, že nová vláda by neměla stát na podpoře komunistů, říká to, co si myslí v této zemi drtivá většina lidí včetně editora Událostí, jen nevím, je-li šťastné, když se prezident takhle plete do toho, co bude dělat člověk, kterého pověří sestavením vlády. Stejně nemá možnost to ve skutečnosti ovlivnit, jakmile ho jednou pověří, nemá už nad ním faktickou moc. Abychom zvládli situaci, která se nám vymyká z rukou, musíme sahat k nestandardním a svým způsobem nebezpečným praktikám.

Závěr z toho, co se děje na české politické scéně, je skličující: jedna varianta je technicky velmi snadno proveditelná, ale krajně neblahá: totiž vláda ČSSD s tichou podporou komunistů (stačí, když jeden - dva komunističtí poslanci při hlasování odejdou). Druhá je náležitá (totiž předčasné volby v situaci, kdy rozvržení politických sil v Poslanecké sněmovně vůbec neodpovídá rozvržení politických sympatií ve veřejnosti), ale dá se uskutečnit jen s obtížemi a zdlouhavě. Gross je ovšem optimista a poslanci ČSSD rovněž. Nový předseda přišel s plánem, postaveným na domněnce, že 101-2=101 a to, co hodlá předvést, připomíná Ježíšův zázrak s pěti chleby a dvěma rybami. Upřímně řečeno, na zázraky pana Grosse ani trochu nevěřím.

Čtvrtek 1. července

Václav Klaus dnes přijme Špidovu rezignaci. Špidla ji chtěl doručit kurýrem, netoužil se nejspíš s tím sympatickým chlapíkem setkat tváří v tvář. Vladimír Špidla má řadu lidsky pochopitelných vlastností, ale pan prezident chce zjevně využít poslední příležitosti, jak svého opovrhovaného soka donutit až k pláči. Je to trapné, po mrtvolách - i politických – se nešlape a argumentovat v tomto případě ústavou není přesvědčivé ani korektní. Gross dostal od prezidenta zadání stvořit vládu, která bude mít aspoň stojedničkovou většinu a nebude se opírat o komunisty. To je podobné, jako přijet ani oblečený, ani nahý. Gross má zjevně úplně jinou představu: trpělivým přesvědčováním všech možných potenciálních koaličních partnerů dospět k závěru, že jiná možnost než vládnout s tichou podporou komunistů neexistuje. Zápas Grosse s Klausem bude zajímavý: když jsem byl malý, dostal jsem jednou k vánocům stupidní ruskou publikaci „Jak se stal člověk vládcem přírody“. Kromě jiných kuriozit tam byla dětským čtenářům předložena hádanka: co se stane, když narazí nezastavitelný nosorožec na neprorazitelnou skálu? Nu, uvidíme.

Opozice se opájí vítězstvím a zapomíná hlasovat v Poslanecké sněmovně. Tak se stalo, že již padlé vládě prošel eurozatykač, školský zákon a vyslání chemiků na olympiádu do Athén. Silniční zákon, česko-slovenská hraniční smlouva a zákon o České televizi byly jen pozdrženy. Začne se opozice vzhledem k tomu, že vláda už je fakticky po smrti, chovat politicky zodpovědně?

Součástí školského zákona je povinná maturita z matematiky pro gymnazisty. To je správné a zcela zásadní věc: celé naše duchovní dědictví stojí, navzdory věčnému ministru kultury Dostálovi (prý se rýsuje šance, že se vrátí zpátky ke svým kolotočům), na dvou pilířích: Ježíšovo poselství a racionalita. Odbourat racionalitu by bylo zhoubné a zrušení povinné matematiky by byl první krok tímto směrem.

Pátek 2. července

Po jednání s vedením Poslanecké sněmovny a předsedou klubu US-DEU Kühnlem (Klaus tak s komunisty a US-DEU jednal i nejednal zároveň) se prezident rozhodl pověřit Grosse sestavením nové vlády. Nelze popřít, že proti očekávání jednal promptně. Gross se zaklíná, že nebude jednat s komunisty, a zároveň prohlašuje, že opozice musí získat podíl na správě země. Typické, každý si z toho může vybrat to svoje. Vláda na půdorysu staré koalice nemá velkou šanci: Vrbíka sice vystřídal v klubu US-DEU poslanec Kott, ale Bielesz trvá na odchodu a to, že jej odložil na 9. července, bude nejspíš jen důsledek dohody s vedením strany, která si žádala čas na přípravu kroků souvisejících s likvidací parlamentního klubu. Spekuluje se, že by se Bielesz mohl vzdát mandátu, který by pak získal exposlanec Kořistka, loajální k vedení strany, ale to by byl tak neobvyklý krok, že by si zasloužil státní vyznamenání za nezištnost. Dosavadní koalice ztratila i formálně většinu, Grossovi stoupenci mluví o podpoře 102 hlasů, ale to bude nejspíš jen blufování. Je krajně pochybné, že by se Grossovi podařilo sestavit vládu s většinovou podporou parlamentu, a není ani příliš pravděpodobné, že by prošla vláda, která by při hlasování o důvěře získá tichou podporu komunistů (co když se to ale ukáže až ve chvíli, kdy vláda už bude mít důvěru v kapse?). Musel by se stát zázrak, kdyby Gross stvořil něco stabilního a životaschopného. Pak přijde na řadu další adept a zdá se, že předseda ODS Topolánek by se v druhém kole už nezdráhal. Nedovedu si ovšem představit, že by mohl uspět.

Ministr Svoboda tvrdil při návštěvě ve Vídni, že podle právních expertíz EU nejsou Benešovy dekrety v rozporu s unijním právem. Právní expertízy však jen konstatovaly, že nepředstavují překážku pro přijetí ČR do EU.

Sobota 3. července

Václav Klaus pověřil Stanislava Grosse, aby se pokusil o sestavení nové vlády. Toto „pověření“ nemá žádnou oporu v ústavě. Zvětšuje možnosti prezidenta plést se do procesu sestavování kabinetu. Gross má poměrně malou šanci, Bielesz sice z klubu US-DEU ještě nevystoupil, ale je prý zjevné, že příští týden tak učiní. Sociálním demokratům nezbývá než se snažit zkorumpovat někoho z opozice. Klaus je přitom z pochopitelných důvodů proti tomu, aby se vládní většina opírala o hlas poslance Kotta. Potřebují tedy minimálně dva přeběhlíky. To otvírá prostor k nedůstojnému čachrování s mandáty, navíc s malou vyhlídkou na úspěch, protože místo v Grossově vládě je pravděpodobně totéž co kajuta na Titaniku. V Právu se domnívají, že se prezident ve významných věcech s ODS rozchází: je proti předčasným volbám, přivítal by vstřícnější postoj ke Grossovi a vadí mu jakási lehká distance od Klausovy éry, již cítí, když Topolánek zdůrazňuje, že teď je ODS vlastně nejúspěšnější. To není úplně přesvědčivé: Klaus nemůže hlásat nutnost předčasných voleb (bylo by do příliš negativistické a defétistické v situaci, kdy mu ústava ukládá jmenovat dvakrát po sobě premiéra) a slabá Grossova vláda by mu možná vyhovovala proto, že by se stal bezkonkurenčně nejsilnějším kohoutem na českém politickém smetišti. Gross prohlásil: „Myslím, že v politické praxi vlády, která vzejde z této situace, by mělo být normální nabízet opozici spolupráci v řadě věcí, které se budou projednávat v Poslanecké sněmovně.“ To naznačuje další integraci komunistů do politického života. Je zároveň pravda, že Špidla byl posledním zhmotněním pustošivých důsledků „sarajevského konfliktu“ na české politické scéně (komunikace se tenkrát zablokovala i na pravici). Havel ho jmenoval víceméně ještě jako protihráče k silám „opoziční smlouvy“. Gross je dnes v docela jiné pozici.

ODS je prý se svým tvrdošíjným lpěním na předčasných volbách izolována, píše se (rovněž) v Právu. To docela neodpovídá skutečnosti: podle průzkumu STEM je pro mimořádné volby 55,9% respondentů, pro Grosse coby premiéra jen 43,9, pro vládu ČSSD s tichou podporou komunistů 31,9 (to je ve skutečnosti velmi mnoho!) a pro pokračování dosavadní koalice jen 29,8. Kromě toho předčasné volby jsou nejrozumnější řešení: je velmi pravděpodobné, že by pak mohla by vzniknout vláda se spolehlivým mandátem.

Vnitřní opozice v ČSSD se zdá být rozdělena. Lidé jako Foldyna a Kupčová dávají najevo, že jim vadla Špidlova osoba daleko víc než skutečnost koaliční vlády (Gross by tedy měl dostat šanci). Snad na tom Špidlovi muselo něco být, když ho tak nenávidí. „Platforma za mimořádný sjezd“ jede po Špidlovi i po Grossovi, je otázka, nakolik je v současné době silná (zesílí nepochybně v případě, že Gross neuspěje). Ve stejném duchu jako ona hovoří expředseda Zeman (rozhovor s Renatou Kalenskou v Lidových novinách, paní Kalenská ho tentokrát prohnala daleko víc než Kramer v Právu a sprostý na ni začal být až v samém závěru): Gross se prý z politiky naučil jen technologii moci (na tom je asi hodně pravdy). Zradil Špidlu (to už je trochu nadnesené, Gross postavil svou kariéru na tom, že je nejúspěšnější dvojka v dějinách české politiky, a nakonec se logicky octl v situaci, kdy se musel stát jedničkou, jinak by všechno prohrál). Zeman zuřivě reagoval na obvinění, že jmenoval Špidlu jako svého nástupce s kalkulem, že nebude moci stranu uřídit a on se pak může vrátit jako spasitel. To je nepochybně pravda, naplnila se jen první půlka expremiérovy představy. Zeman si posloužil analogií s Orwellovou Farmou zvířat, přirovnal se ke koni – tahounovi, kterého zneužila moci chtivá čuňata: „Já jsem si na to vzpomněl, když Gross před několika měsíci velel sesedat z koní. A Špidla zase velel nasedat na koně. A ani jeden z nich si… nevšiml, že ten kůň neexistuje. Protože ten kůň jsem byl já. Já jsem pro ČSSD dřel až do úpadu. Ale naštěstí jsem neskončil jako ten kůň na jatkách. Popásám se tady na zelených pastvinách Vysočiny, občas si spokojeně zařehtám…“ Přesto se obávám, že našemu Bucefalovi výsluní špičkové politiky velmi chybí. Lze jen doufat, že se najde nějaký Caligula, který zařídí, aby zaujal místo v Senátu. Senátor Železný prý už dal najevo jakousi ochotu…

Předseda klubu KSČM v PS Kováčik prohlásil, že v jejich řadách se nenajde zrádce, který by přeběhl do vládního tábora: „Nálepka zrádce by u komunistického poslance byla daleko silnější a výraznější než u ostatních politických stran“. Nepochybně to vyplývá z historických tradic předvoje dělnické třídy, vzpomeňme jen na „Proces s protistátním spikleneckým centrem Slánského a spol.“.

Středa 7. července

Předsednictvo ČSSD pověřilo Stanislava Grosse, aby jednal se všemi parlamentními stranami (včetně komunistů). Gross chce opozici nabídnout větší podíl na moci hlavně v kontrolních orgánech (NKÚ). Komunisté žádají křesla v konsolidační agentuře a Grebeníček taktně naznačil, že by měli do funkce předsedy Poslanecké sněmovny několik lepších kandidátů, než je Vladimír Špidla. ČSSD má prý jednu jedinou nepřekročitelnou hranici: účast komunistů ve vládě. KDU-ČSL a US-DEU považuje za casus belli podporu jednoho jediného komunistického poslance vládní koalici. To je zvláštní hned z několika hledisek: pokud chtějí komunisté tuto vratkou staronovou společnost odpálit, stačí zjevně, když jeden z nich bude hlasovat pro důvěru vládě. Kromě toho, o komunistické podpoře se US-DEU a KDU-ČSL dozvědí až post festum, když už vláda bude mít důvěru. Na jejich reakci jsem pak zvědav. A za třetí: jakmile bude mít vláda důvěru, může se Gross lidovců i unionistů zbavit (způsob, který se v minulosti osvědčil: jmenuje do funkce policejního prezidenta a několika vysokých policejních důstojníků komunisty). Nato podají nesocialističtí ministři demisi, Klaus si pozve Grosse na koberec, Gross mu vysvětlí, že mu hlava státu do toho nemá co mluvit, a pak už může předstoupit na Staroměstském náměstí před dav svých věrných a z balkonu Kinského paláce (jak je dobře, že ministr Dostál zabránil jeho vydání do cizáckých rukou!) prohlásit: „Právě jsem se vrátil z Hradu...“

Odmítavý postoj ODS ke Grossovu vábení je pochopitelný (stranu by to nenapravitelně poškodilo), ale přehnaný. Je smutné, že Topolánek a jeho tým neovládají nic jiného než buranské manýry. Tím si sice udržují na své straně různou chamraď, ale to přece jen není hlavní masa voličů. Grossovy nabídky se dají odmítnout pevně a zdvořile, panu Topolánkovi by přitom huba neupadla a ODS by oslovila tu část svého voličstva, o kterou ba měla především stát. Jaká škoda, že proti sobě bojují zemanovští zdivočelí sociální demokraté a na druhé straně zdivočelí občanští demokraté. Obojí čerpají své politické manýry z tradice, kterou u nás zavedli Sládkovi republikáni.

Předseda KDU-ČSL Kalousek na Velehradě prohlásil, že předčasné volby by pomohly komunistům, protože by mohly přinést ještě horší pat než ten dnešní. Pan Kalousek zjevně na Velehradě utrpěl úžeh. Jak přišel na to, že tu máme nějaký pat? Máme tu velkou, přesvědčivou, spolehlivou sto jedenáctičlennou socialisticko-komunistickou většinu v Poslanecké sněmovně, a ta se silou logiky dřív nebo později v nějaké zastřené podobě prosadí.

Prezident přijal pravoslavného arcibiskupa pražského a českých zemí Kryštofa, a vedl při té příležitosti, jak se dalo očekávat, spoustu hloupých řečí. Ocenil, že pravoslavná církev pěstuje dobré vztahy se Slovenskem (!) a Ruskem, že „nejen na Západě je Evropa“ (totéž nám vštěpoval i pan prezident Beneš, než ho „Nezápad“ převálcoval), stěžoval si na „rozdíly mezi jednotlivými tuzemskými církvemi“, pokud jde o „upřímný zájem spolupracovat se státem jako vzájemně se ctící partneři“. Hlavní potíže prý dělají „majoritní církve“ (hádejte, koho má pan prezident na mysli?). Pravoslavná církev majoritní rozhodně není a Klaus si určitě myslí, že by se dala proti „majoritní“ manipulovat. Navíc Václav Klaus se zjevně chystá přestoupit na pravoslaví (začne tím že se chce zúčastnit některé z významných pravoslavných událostí). Krok by to byl logický: pro pravoslavnou církev je nejvyšším představitelem hlava státu. Jako se dřív říkalo: generální tajemník KSČ a prezident ČSSR, říkalo by se dnes třeba generální kurátor pravoslavné církve a prezident republiky. Ještě lepší by ovšem bylo, kdyby se Klaus nechal přímo prohlásit carem. Možná, že by se pro tu myšlenku dali získat i čeští monarchisté.

Čtvrtek 8. července

Poslanec Bielesz konečně rezignoval na svůj mandát, příliš pozdě, než aby se mohl vytknout nejrůznějším spekulacím, proč to podivné kličkování (ještě minulý týden nevylučoval vstup do klubu ODS). Poslanec Vrbík je naproti tomu bytost nelomená: podpoří vládu, pokud sníží deficit státního rozpočtu o sumu v řádu desítek miliard, sníží daňovou zátěž, dereguluje nájemné, zredukuje státní správu. Tyto podmínky jsou srovnatelné s těmi, jež dalo Rakousko-Uhersko Srbsku po atentátu na arcivévodu Ferdinanda.

Stanislav Gross šel ve své vstřícnosti k ODS tak daleko, že naznačil případnou eliminaci US-DEU z vládní koalice, pokud by ODS byla ochotna vládu podpořit. US-DEU se sotva může cítit pevná v kramflecích a takové jednání by jí vlastně mělo připadat nedůstojné a ponižující. Mocenské šachy mají přednost před kdysi dohodnutou spoluprací.

Miroslav Grebeníček láká sociální demokraty ke spolupráci a zároveň je uklidňuje: komunisté se vracejí ke „šmeralovskému“ pojetí politiky. Měl by ještě upřesnit, co to znamená.

Pátek 9. července

Schůzka Grosse s Grebeníčkem na první pohled nepřinesla vůbec žádné výsledky. Jsou tu však některé velmi podezřelé signály. Nejpodezřelejší je to, jak se oba kumpáni ve vzácné shodě dušují, že se vůbec na ničem nedohodli, nic si navzájem nenabízeli a nic po sobě navzájem nechtěli. Grebeníček nadšeně potvrzuje, že ČSSD je pořád stejně špatná jako v minulosti a pořád stejně zásadně odmítá komunisty. Většina 111 hlasů ve sněmovně nehrozí, utěšuje veřejnost, je to docela fiktivní záležitost, protože v ČCSD jsou samí zásadoví antikomunisté. Nemáme se čeho bát, ujišťuje nás Grebeníček, nikdy by to nemohlo fungovat. Zároveň je ovšem řeč o normální komunikaci mezi oběma stranami. Šlo prý o více než standardní schůzku, budou spolu jednat napříště mnohem častěji. ČSSD chce opozici (nikoli jen KSČM, ovšem) poskytnout prostor pro standardní uplatnění kontrolních funkcí. Sobotka už komunistům nabídl místo v komisi pro přípravu státního rozpočtu. Grebeníček s Grossem mluvili o přípravě různých „nadčasových projektů“ (velmi slibné: na věčné časy a nikdy jinak), mj. jde prý o spolupráci v zahraniční politice a bezpečnostní strategii (!!!). A podle předsedy KDU-ČSL Kalouska jde o docela legitimní schůzku! Myslím, že se máme na co těšit.

Zatím se ukázalo, že současná staronovokoaliční většina 101 hlasů je taky dosti fiktivní záležitost. Poslanec ČSSD Vlček je dlouhodobě a vážně nemocen, ale mandátu se vzdát nechce. Tím sice není ohroženo hlasování o důvěře (rozhoduje většina z přítomných, nepřítomní snižují kvorum), ale staronová koalice by nebyla schopná přehlasovat senátní a prezidentské veto. Navíc musí být všichni zbývající koaličníci v rozhodujících chvílích zdraví jako řípa a musí se vyhýbat cestování v dopravních prostředcích (viz případ Svoboda). Nejlépe bude, když budou všichni všude chodit pěšky. Klaus úpěnlivě prosí ODS, aby Vlčka vypárovala, ODS to odmítá. Proč by taky měla maskovat vratkost této vlády, bylo by to nemravné.

Prezident Klaus se s většinou sto jedna (je to ale tato většina?) spokojí, ačkoli původně naznačoval, že většina poslance Kotta pro něj není dostatečná. Je to realistické stanovisko, jeho faktické možnosti, jak zasáhnout do procesu vytváření vlády, jsou neveliké a vesměs negativního charakteru (odmítat, zdržovat). Neprospěly by nejen jeho popularitě, ale vůbec ničemu. Předčasné volby jsou sice po všech stránkách žádoucí, ale prezident by je mohl jedině vykverulovat (např. soustavně jmenovat lidi, kteří nemají šanci). Což je v praxi nemožné.

Poslanec Bielesz se nakonec opravdu vzdal mandátu. Podivné obraty, které předtím provozoval, vzbudily nejrůznější spekulace (těžko se tomu divit) a na popularitě mu nepřidaly. Odsuzují ho však nyní dokonce i za to, že svým odchodem umožnil existenci nemravné vlády. To je velmi nespravedlivé. Poslanec Bielesz byl kdysi zvolen za stranu, s jejíž politikou nyní nemůže souhlasit (platí to přesto, že formálně kandidovat za „dvoukoalici“, protože ta nakonec nebyla ničím jiným než mechanickým spojením dvou KDU-ČSL a US-DEU). Proto ze strany a nakonec i z jejího poslaneckého klubu vystoupil. Protože byl zvolen za stranu a na její kandidátní listině (resp. na kandidátní listině dvoukoalice s uvedením, že reprezentuje US-DEU), vzdal se zároveň poslaneckého mandátu. Kdyby byl to všechno udělal najednou, rychle a bez nadbytečného mediálního kraválu, zasloužil by si medaili za politickou korektnost.

Sobota 10. července

Stanislav Gross a předseda KDU-ČSL Kalousek se včera sešli na formální schůzce bez třetího koaličního předsedy Němce, který zrovna relaxoval na festivalu v Karlových Varech. Dohodli se na tom, že se koaliční poslanci písemně uvážou k podpoře vlády. Němec je s tím srozuměn, zato někteří poslanci US-DEU remcají. Je taky otázka, jakou má takový závazek vlastně váhu a jak je vymahatelný. Rozhodně něco podobného by Grossovi pomohlo u prezidenta Klause, který se zase bojí např. toho, že Gross, jakmile bude jmenován, zapomene na koaliční plány a vytvoří menšinovou vládu s tichou podporou komunistů. Tak rychle to jistě nepůjde a Gross to asi ani nemá v úmyslu, když se ale během tří čtyř měsíců ukáže, že koalice nefunguje (může se sice zdát, že US-DEU po odchodu Bielesze a Vrbíka už ve sněmovně nemá další kverulanty, ale ČSSD zase do vlády dodá nějaké to kryptokomunistické eso, Kavana, Laštůvku, Hojdara či Foldynu, a pak bych se vůbec nedivil, že se v důsledku toho pár hodných a poslušných promění v zaryté potížisty), možná, že mu ani nic jiného nezbude. A prezident nebude mít možnost účinně zasáhnout. Němce by mělo znepokojovat, že Gross s Kalouskem probírali, ovšemže ve zcela obecné rovině a nezávazně, některé body koaliční dohody a programového prohlášení a mluvili prý i o personálních otázkách. Kalouskovi, který se ještě před nedávnem zaklínal, že bez účasti US-DEU ve vládě není možná ani účast KDU-ČSL, by nyní najednou stačilo, kdyby US-DEU vládu podporovala jen z parlamentních lavic (bere ovšem na vědomí, že to US-DEU nechce), a nepřijatelná je pro něho jen vláda, která závisí na podpoře komunistů. Vyvíjí se nám „stranická skupina“ KDU-ČSL a ČSSD, která bude unionistům jen oznamovat, na čem se usnesla?

Smířlivěji se k účasti US-DEU ve vládě stavějí přátelé-soudruzi. Je pravda, že ÚVV v rozhodnutí, na základě něhož se Špidla odhodlal k demisi, neodsoudil výslovně koalici s KDU a US. Foldyna dnes tvrdí, že nynější sto jedničková koalice je pevnější než sto jedničková koalice stará (jak by ne, když jejím tmelem je dnes poslanec Kott!) a že zdrojem problémů byla vize odstupujícího premiéra. Podstatu vize zformuloval v rozhovoru v Právu sám delikvent: Sociální demokracie podle něho „nemůže být ani jakousi jinou KSČM, ani stranou reformních komunistů“. „Sociální demokracie je samostatný politický proud“. Není divu, že si pak expremiéra bere na mušku poslanec-publicista Zdeněk Jičínský, jehož hvězdná hodina zjevně nadešla. Bezprostředně poté, co v Právu napsal, že na starém režimu nelze vidět jen negativa (o jeho pozitiva se intenzívně staral např. on), vytýká dnes tamtéž Špidlovi „radikální odříznutí od svého předchůdce v obou funkcích po volbách v roce 2002“. Nad tím zůstává rozum stát: může snad Špidla za to, že se Zeman vzdal všech stranických funkcí, nepokoušel se ani o žádnou státní a uprchl do vysočinských hvozdů? Měl tam snad Špidla po nocích bloudit a s nářkem ho volat zpátky? (Zeman si to tak určitě představoval). Se Špidlou je to však podle Jičínského ještě horší: „ve svém neotřesitelném přesvědčení o správnosti svých názorů a praktického jednání kritiky a výtky odmítal“. To je typická kritika pravicového oportunisty, jak ji známe z velkých dob minulého režimu: nedostatek soudružské sebekritiky. Špidla má kliku, že se do rukou či pera JUDr. Jičínského nedostal o nějakých čtyřicet – padesát let dříve. Podle poslance a místopředsedy jihomoravské ČSSD Skopala zase je sto jednička pod Grossem něco úplně jiného než sto jednička pod Špidlou. A Koudelka tvrdí, že vláda sice může mít stejné maléry jako minulá, ale Gross je lepší manažer. Šlo tedy o to, zbavit se Špidly. Tím dávají Špidlovi nechtě na odchodnou dosti dobré vysvědčení.

Gross přišel s dalším nápadem: ministři jeho vlády by měli rezignovat na poslanecké mandáty. To je na jednu stranu opatření praktické, zejména pro koalici, která má v PS virtuální většinu 101 hlasů (a skutečnou 100 ku 99, pokud se opozice neuvolí vypárovat nemocného poslance Vlčka; v každém případě nebude schopna přehlasovat ani Senát, ani prezidenta, párování nepárování). Ministři by museli úřadovat ve sněmovních kuloárech, aby včas doběhli k hlasovacímu zařízení. Zároveň by si svých ministerských křesel víc vážili, vědouce, že pokud se svému bossovi znelíbí, nespadnou do pohodlných poslaneckých lavic, ale do temnot politického podsvětí. Zvlášť v choulostivé situaci by se ocitl ministr Němec, na jehož výnosný úřad se sápe několik hladových sociálně demokratických hafanů. Po vyhazovu by skončil coby pouhý bezobročný předeseda politické strany, která navíc už existuje jen jako mlhavá melancholická vzpomínka na Pravdu a Lásku. Gross řekl jen, že při jmenování ministrů „bude přihlížet“ k jejich ochotě vzdát se mandátu. Tím staví jmenovitě Němce do choulostivé situace.

Návrh rozpočtu pro příští počítá se schodkem 94 miliard. Ovšem jen tenkrát, když podle nových rozpočtových pravidel, které musí ještě schválit Senát a podepsat prezident, do něho nebudou započítány ztráty České konsolidační agentury. Pokud budou, bude ztráta činit 114 miliard, o miliardu méně než loni. Laikovi takováhle úspora připadá býti podfukem.

Zemřel hrabě Kolowrat. Hrabě Kolowrat byl (na rozdíl např. od zlého Kinského nebo Des Fours Walderoda) hodný český šlechtic. Dopustil se sice té ohavnosti, že v restitucích získal Kolovratský palác, svůj poklesek ovšem napravil tím, že ho pronajal národu (přesněji řečeno Národnímu divadlu) za poplatek 1,- Kč ročně. Proto byl nebožtíkovi, nepochybně k jeho veliké radosti, na pohřbu i sám věčný český ministr kultury Dostál. I mezi šlechtici se tu a tam najde čestná výjimka. Způsob, jak o zesnulém píší v Právu, připomíná to, jak se v době hilsneriády (když se přiblížily jakési volby) začalo v Grégrových Národních listech najednou psát o tom, že kromě zgermanizovaných židovských hnusáků, podřezávajících nevinné křesťanské panny, jsou i tací, kteří pevně stojí na české rodné hroudě a zaklínají se „jsem celý váš!“, a ty je třeba vzít na milost. Nenávist k odrodilé katolicko německé šlechtě a antisemitismus jsou dva projevy téže zrůdnosti.

Mezinárodní soud v Haagu odsoudil Izrael za budování zdi, oddělující palestinská území. Stavba prý odporuje mezinárodnímu právu. K tomuto skandálnímu rozhodnutí se ještě vrátíme.

Pondělí 12. července

Stanislav Gross se tajně sešel se Zemanem. Ke schůzce prý (aspoň podle Zemana) došlo z Grossovy iniciativy a dojednal ji exministr Grégr. Gross vyjádřil přání, aby se bývalý předseda strany aktivněji zapojil do stranického života (zúčastní se např. už příští schůzky předsednictva strany). Úřadující předseda ČSSD chce najít uplatnění jak pro Špidlu, tak pro Zemana. Zeman jednání odmítl komentovat, šlo prý o soukromou schůzku. V Mladé frontě Dnes to komentují jako Grossovo taktické vítězství, to se mi velmi nezdá. Je to spíš Zemanův úspěch, pomalu se dostává k instrumentům, s jejichž pomocí bude s to udělat sociálním demokratům z jejich strany kůlničku na dříví (ničeho jiného už není schopen).

Poslanci ČSSD se zdráhají podepsat Grossovi prohlášení loajality, považují to za bianco šek. Je to opravdu dosti nezvyklý postup. A chtějí garance, že se vládní politika změní. Např. Kavan by byl rád, kdyby se zvyšovaly jen přímé daně, je to prý spravedlivější, než zvyšovat daně nepřímé, kde zvýšení má dopad na „lidi práce“. To je pěkné, pan Kavan vychází z upřímného přesvědčení, že lidé, kteří mají více peněz, nepracují a nemusí pracovat, sedí na svých žocích a plácají se po panděrech. Pan Kavan má opravdu blízko ke komunistům, jistě by mu nedělala potíž spolupráce, o níž tak sugestivně mluvil na ČT ministr Škromach. Bylo to z jeho strany tak trochu vydírání koaličních partnerů (když nebudete povolní, dáme se dohromady s komunisty), ale pan Škromach a jemu blízcí by to v okamžiku nezbytí nepochybně udělali.

Skupina mladých Arabů napadla v předměstském vlaku u Paříže mladou ženu, která se jim zdála být židovkou, uřezali jí vlasy, roztrhali šaty a na břicho namalovali hákové kříže. Přitom převrátili kočárek, v němž vezla dítě. Ostatní cestující tomu flegmaticky přihlíželi. Zdá se, že se Francouzům defenzíva vůči islámskému terorismu a podraznická politika vůči USA zatím viditelně nerentuje.

Úterý 13. července

Podle slov předsedy poslaneckého klubu ODS Tlustého je nyní ODS ochotna souhlasit s utvořením úřednické vlády nebo koaliční vlády všech stran s výjimkou komunistů, která by zůstala ve funkci po zbytek volebního období. Prioritou jsou předčasné volby, jenže ty kromě ODS nikdo nepodporuje. Předčasné volby jsou ovšem jediné racionální řešení a tzv. „duhová koalice“ jako trvalé řešení prospěje nanejvýš komunistům. Tlustý zároveň prohlásil, že ODS je ochotna vrátit se k normálnímu stavu vztahů mezi koalicí a opozicí, jaký existoval předtím, než se vlády ujal Vladimír Špidla. Nebyl jsem sice nikdy hysterickým odpůrcem opoziční smlouvy, ale dělat z ní případ „normálního vztahu mezi koalicí a opozicí“, to bych si tedy netroufl.

Perestrojka vládní koalice nabývá dosti legračních rozměrů. Kryptokomunisté v ČSSD nepřipustí posun dosavadní koaliční politiky doprava, koaliční partneři nepřipustí přesun doleva. Kryptokomunisté budou požadovat oholení koaličních partnerů o důležitá ministerstva, Kalousek chce pro sebe ministerstvo navíc a koaliční partneři jako celek budou požadovat záruky, že je sociální demokraté ve spojení s komunisty nepřeválcují. Gross chce zavázat poslance slibem loajality vládě, sociálně demokratičtí poslanci chtějí zavázat vládu, aby zákony vytvářela v těsné spolupráci s nimi. Sociální demokraté začali podpisovat poslanecké prohlášení o podpoře vlády, která zatím ještě neexistuje, ale text nekonzultovali s koaličními partnery a navíc, jak se zdá, většina jejich klubu tento postup považuje za ponižující a nesmyslný. Během těchto tahanic dále poklesly preference ČSSD – podle CVVM má nyní podporu 11,5%, ztratila dvě procenta, komunisté se dostali na 16% a získali 1,5%. Přelévání zdivočelých sociálních demokratů do KSČM tedy pokračuje. Je velmi obtížné si představit, že by tímto způsobem mohla vzniknout vláda, kterou by vůbec někdo bral vážně. Zvlášť situace v ČSSD připomíná situaci v KSČ v posledních letech panování Antonína Novotného. Má být vytvořen dojem, že ve straně existují „reformátoři“ a „konzervy“. Jaký je mezi nimi rozdíl, nikdo přesně neví, také není přesně jasné, kdo je reformátor a kdo konzerva a jaký je tedy poměr sil. Veřejnost má za těchto okolností povinnost věřit reformátorům a podporovat mesalianci reformátorů a konzerv jako celek. Děkuji pěkně.

V NATO se prý jedná o tom, že by na českém území mohla být umístěna americká základna protiraketové obrany. Sociální demokrat Martínek prohlásil, že je zásadně proti: nevidí totiž široko daleko žádného nepřítele pro nás nebo pro NATO. Je hezké, že v poslaneckém klubu ČSSD dostali v rámci zapojování handicapovaných občanů do veřejného života místo i nevidomí.