Srpen 2004

Když v Evropě zhasly lampy.

Petr Zídek

Před devadesáti lety byl v bosenské metropoli zavražděn František Ferdinand d'Este

Jsou dějiny jen hříčkou náhod? Sarajevský atentát nasvědčuje tomu, že ano. Událost, která byla výsledkem neuvěřitelné souhry okolností, fatálně ovlivnila svými následky osud několika generací po celém světě.

A tu, 28. června 1914, padl v Sarajevu onen výstřel, jenž v jediné vteřině na tisíc kusů roztříštil svět jistoty a tvořivého rozumu, v němž jsme byli vychováni, v němž jsme vyrostli a zdomácněli, jako prázdnou hliněnou nádobu, napsal na počátku čtyřicátých let v brazilském exilu rakouský spisovatel Stefan Zweig. Dnes se již všeobecně přijímá, že sarajevská vražda je významným mezníkem: odděluje "dlouhé" devatenácté století od "krátkého" dvacátého. Mírumilovné století rozmachu měšťanské civilizace, v němž války byly řídké a krátké, od "století extrémů", či "věku masakrů" (Eric Hobsbawn).

Krásný letní den

V neděli dne 28. června 1914 byl nádherný den. Všecko v pravém smyslu hýřilo v záplavě letního červnového slunka. Kamkoli oko pohlédlo, všude nádhera, jas, radost, štěstí a spokojenost. V přírodě i mezi lidmi. Takto vzpomínal na den atentátu s odstupem čtrnácti let sociálnědemokratický předák, ministr školství a sociálních prací v několika československých vládách Gustav Habrman. Krásné letní počasí nevládlo pouze v Čechách, ale na území celé monarchie od Haliče po Terst. Také v Bosně, kterou habsburská říše v roce 1878 vojensky obsadila a v roce 1908 anektovala.

Jak je možné, že byl následník rakouskouherského trůnu v Sarajevu zavražděn? Odpověď je banální: rakouskouherské úřady trestuhodně podcenily bezpečnostní rizika a atentátníci měli navíc ohromné štěstí. František Ferdinand přijel se svou ženou Žofií Chotkovou (jinak též vévodkyní z Hohenbergu) do Bosny shlédnout vojenské manévry. Jeho program měl vyvrcholit 28. června jízdou městem. Na tento den připadá výročí bitvy na Kosově poli, které Srbové považují za národní svátek.

Návštěva země, na níž si Srbsko činilo nároky, právě na Vidov dan měla charakter provokace - bezpečnostní opatření tomu ovšem neodpovídala: v celém městě bylo pouhých 120 policistů a trasa byla oznámena předem. Laxnost úřadů při ochraně následníka a zejména po prvním neúspěšném atentátu, kdy již byla zřejmá reálnost jeho ohrožení, vedla vzápětí k fámám, že za vraždou stojí spiknutí v samém Rakousku-Uhersku. Tyto dohady se nicméně nikdy nepotvrdily a zdá se, že za vše mohl spíše neschopný bosenský vojenský velitel Oskar Potiorek.

Pozadí atentátu je dodnes plné nejasností. Na myšlenku zabít následníka rakouského trůnu prý přišli tři mladí bosenští Srbové žijící v Bělehradě, studenti Gavrilo Princip a Trifko Grabež a typograf Nedeljko Čabrinovic. Podporu našli u tajné organizace Sjednocení nebo smrt známé také pod názvem Černá ruka, jejímž cílem bylo vytvoření Velkého Srbska. Šéf Černé ruky, plukovník srbského generální štábu Dragutin Dimitrijevic, zvaný také Aspis, poskytl trojici sedm ručních granátů a čtyři pistole s náhradními zásobníky. Instruktáž, jak se zbraněmi zacházet, byla ovšem méně než nedostatečná.

Trojice mladých fanatiků odešla do Bosny již na konci května. Jak mohli v tak profízlované zemi vydržet měsíc, navíc bez peněz, zůstává záhadou. Navíc se jim podařilo rozšířit svou skupinu: podél trasy průvodu čekalo osudného 28. června na Františka Ferdinanda sedm vrahů. První dva se nevzchopili k činu a nechali pomalu jedoucí konvoj sedmi aut s následníkem trůnu, který od diváků neodděloval žádný kordon, projet. K akci se odhodlal teprve třetí Nedeljko Čabrinovic, který hodil na následníkovo auto granát. Bomba nebyla aktivována nárazem, ale časovou rozbuškou: Františku Ferdinandovi pro tuto chvíli zachránilo život, že atentátník dobře neodhadl lhůtu do výbuchu. Granát se odrazil od zadní části vozu, dopadl na silnici a explodoval teprve pod dalším autem, v němž zranil několik vojáků.

František Ferdinand odjel v živý a zdravý na sarajevskou radnici a zde zle vyčinil starostovi. Polní zbrojmistr Potiorek však ve své tupé samolibosti odmítl vyklidit s pomocí vojska centrum města, ani nepřijal jakákoliv dodatečná bezpečností opatření. Jedinou změnou proti plánu byla jiná trasa návratu. Vojenské velení však o ní zapomnělo informovat řidiče vozů, takže kolona špatně odbočila. Když auta zastavila, aby mohla vycouvat zpět na správnou ulici, ocitl se neuvěřitelnou shodou okolností či řízením osudu následníkův vůz přímo před Gavrilem Principem, posledním z atentátníků, který byl ještě v akci.

Princip nezaváhal, vytáhl pistoli a bez míření několikrát vystřelil na Ferdinandovo auto. První výstřel zasáhl Žofii Chotkovou do podbřišku, druhý Františka Ferdinanda do krku - obě rány byly smrtelné.

Nedostatek soucitu

Přestože byl František Ferdinand v podunajské monarchii a zejména v Uhrách dost neoblíbený, nedostatek soucitu s oběťmi atentátu je i po devadesáti letech udivující. Stefan Zweig, kterého zpráva dostihla v Badenu u Vídně, píše: O dvě hodiny později už nebylo po skutečném smutku ani stopy. Lidé konverzovali a smáli se, pozdě večer v lokálech opět vyhrávala hudba.

Gustav Habrman se o vraždě dozvěděl před dělnickým spolkovým domem v Plzni: Pamatuji se, že nebylo proneseno ani jediné slovo soucitu, nebo dokonce obrany obětí sarajevské události. Naopak z davu kolem mne se shromáždivšího slyšel jsem četné hlasy schvalující ten čin a projevující s ním souhlas.

Tehdejší šéfredaktor Lidových novin Arnošt Heinrich dokonce prohlásil: Zastřelilli Princip skutečně arcivévodu Františka Ferdinanda, pak trefil toho pravého (podle pamětí Františka Weyra).

V českém národním povědomí je sarajevský atentát předehrou "success story" zvané Vznik republiky. Konopišťský pán v ní hraje roli nadutého megalomana, nevkusného sběratele, bigotního fanatika a sadistického lovce. Citovaný František Weyr píše: U Františka Ferdinanda a jeho manželky vadila našemu lidu jejich okázalá bigoterie a držgrešlovství, které dávali najevo ve svém sídle na zámku konopišťském. Tento vysoký pán byl jistě přesvědčen o svém zvlášť důvěrném vztahu k samotnému Pánu Bohu a odtud jeho pobožnost, která si byla vědoma totožnosti božských a vlastních zájmů. Jeho krvelačná záliba v hromadném a proto nechutném zabíjení zvěře byla mezi lidem obecně odsuzována a v jeho tragickém konci spatřováno nové potvrzení pořekadla, že lidé scházejí tím, s čím zacházejí. Stíny všeobecné neoblíbenosti dopadají i na Ferdinandovu ženu, jíž bývá ponejvíce vytýkáno, že se prý odtrhla od svého lidu. Habsburský pár tedy vlastně musel být v prvním dějství obětován, aby na konci hry mohl český stát vstát z mrtvých. V závěrečné scéně pějí legionáři husitský chorál a obecenstvo dojatě vytahuje kapesníky.

Sarajevský atentát je však především ouverturou první globální masové války v dějinách. Rakouskouherské vedení se možná domnívalo, že zahajuje další balkánskou válku, v níž rychle ztrestá drzého souseda. Místo toho začala měsíc po atentátu jatka, která zničila nejen habsburskou říši, ale téměř celý svět. Dodnes byly popsány hromady knih analýzami, proč jednotlivé velmoci do války vstoupily, jaké motivy vedly elity u moci k přitakání ozbrojenému konfliktu a zda a kdy bylo možno se boji vyhnout. Vina na válce vítězi přisuzovaná nejprve poraženému Německu je dnes odměřována na jemnějších vahách. Podstatné zůstává to, že ti, kteří na válečné dobrodružství vsadili, se mýlili ve všech předpokladech. Radikální novost konfliktu, píše francouzský historik Francois Furet, "vyvrátila v obou táborech očekávání vojáků a politiků, stejně jako cítění národů. Žádná válka minulosti neměla tak neočekávaný průběh a důsledky."

Velká válka neznamenala jen deset milionů zabitých vojáků, sedm milionů mrtvých civilistů, miliony zmrzačených a ohromné materiální škody, ale především rozpad liberálních hodnot, konec důvěry ve stát a vznik masových totalitních hnutí. Nebýt první světové války, nedostal by se k moci Lenin, Mussolini ani Hitler. Oprávněně píše o této válce skotský historik Niall Ferguson jako o "největší chybě v moderní historii".

Večer 4. srpna 1914, v den, kdy Británie vyhlásila válku Německu, řekl britský ministr zahraničních věcí Edward Grey, že lampy zhasínají po celé Evropě. "Již je svítit neuvidíme," dodal. Temný věk masakrů trval přinejmenším pětasedmdesát let. Ještě dnes najdeme místa, kde lampy stále nesvítí.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)