Srpen 2004

Tadić přišel a zvítězil.

Matyáš Zrno

Srbským prezidentem je poprvé člověk bez komunistické minulosti

Jak říká Tomislav Nikolić, je to přece jasné. Za jeho porážku v prezidentských volbách v Srbsku před necelými dvěma týdny mohou média, slunce a národnostní menšiny. Kandidát ultranacionalistické Srbské radikální strany, původní profesí hrobník, v druhém kole voleb získal jen 45 % hlasů, zatímco jeho demokratický protějšek Boris Tadić skoro 54 %. Okolní svět si nicméně oddechl, když se zpráva o výsledku objevila. Ať už Tadičovi pomohlo cokoli, je dobře, že prezidentem bude politik, jehož mantrou není volání po Velkém Srbsku.

Šli sbírat višně

Proč za skóre podle Nikoliče můžou novináři? Jednak údajně podporovali Tadiče, kandidáta Demokratické strany, jejíž vedení převzal po zavraždění prozápadního premiéra Zorana Djindjiče, a jednak tím, že vyzývali občany, hlavně mladé lidi, k účasti ve volbách. „Proč nabádáte jenom mladé, aby šli volit,“ brunátněl Nikolić. V Srbsku každý ví, že předáka srbských radikálů upřednostňují zejména staří lidé – a obyvatelé s nižším vzděláním. A potom tu bylo slunečno. Nikolič si postěžoval, že si přál, aby pršelo, ale bohužel se nestalo. „Kdyby lilo, lidé v oblastech, kde mám největší podporu, by šli volit. Ale bylo hezky. Museli jít sbírat višně, které by jinak popadaly,“ povzdechl si provizorní předseda radikálů. Funkce předsedy stále patří Vojislavu Šešeljovi, čekajícímu v Haagu na proces kvůli válečným zločinům.

A nakonec svůj díl viny nesou podle něj i národnostní menšiny. Tadiče podpořil Jonuz Musliju, někdejší politický vůdce Osvobozenecké armády Preševa, Bujanovce a Medjedje, která bojovala za odštěpení těchto tří většinově albánských jihosrbských okresů. Výsledek přivítali také vojvodinští Maďaři a sandžačtí muslimové. Pro Srbsko, které teprve čeká na řešení národnostních otázek, je to ovšem bezesporu příslibem.

Menším přínosem je podpora, kterou Tadičovi zabezpečil Bogoljub Karić, překvapivě muž číslo 3 po prvním kole voleb. Karić je srbskou kombinací Vladimíra Železného a Viktora Koženého, až na to, že asi poněkud barvitější. Někdejší prodavač sodovky z Kosova se vypracoval na majitele televizní stanice, mobilního operátora, soukromé univerzity, banky atd. Kromě podnikatelského talentu mu k úspěchu pomohlo především spojenectví se Slobodanem Miloševičem, kterému se zavděčil třeba tím, že tiskl spisy jeho manželky. Karičovy obchody rozhodně nejsou zcela čisté, podobně jako způsob, jak vůbec nabyl svého majetku, nicméně 18 %, která získal v prvním kole, učinila pravděpodobně konec pokusům ministra financí Mladjana Dinkiče rozbít – nebo alespoň zdanit – jeho impérium. Karičova podpora v druhém kole jistě vítěznému Tadičovi pár klíčových procent přinesla.

Těžké časy čekají vládu premiéra Vojislava Koštunici. Kandidát značně různorodé a navíc menšinové čtyřčlenné koalice Dragan Maršičanin – o kterém nelze říct snad nic jiného, než že je nevýrazný – skončil hned v prvním kole s ostudnými 12 % na čtvrtém místě a Koštunica jen s největším sebezapřením podpořil v druhém kole Tadiče. Tato nechuť má dlouhou historii. Navenek klidný Koštunica je stále doslova posedlý odporem k Zoranu Djindjičovi, svému někdejšímu kolegovi (do roku 1992), poté protivníkovi (1992–2000), poté kolegovi (2000) a nakonec zase protivníkovi (2001–2003). Djindjičova smrt na tom mnoho nezměnila. A nyní by měl podpořit jeho následníka? To bylo pro něj velké sousto. Tadičovo vítězství je jak naschvál, jako poslední pozdrav už zesnulého Djindjiče, který Koštunicu za jeho života v politice už nejednou obehrál.

Evropa za Uralem

Nicméně Koštunica si nakonec uvědomil, co by znamenala výhra Tomislava Nikoliče – izolaci a ztrátu podpory ze strany EU a USA. A i když prezident tvrdí cosi o tom, že Evropa není jen ta na západě, ale také ta, jak říká, „za Uralem“ – čímž prokázal značnou neznalost zeměpisu –, nakonec si asi spočítal, že zpoza Uralu moc pomoci nepřijde. Ovšem, dalo by se dodat, je fakt, že odtamtud nebude nikdo žádat vydání osob obviněných z válečných zločinů.

V Tadičovi získalo Srbsko prvního prezidenta, který nebyl nikdy komunista. Někdejší disident ze známé bělehradské intelektuální rodiny se také nikdy nezapletl s režimem Slobodana Miloševiče a není na něm na rozdíl od řady někdejších opozičních vůdců ani škraloup nacionalismu. Coby ministr obrany vykonal kus práce na prvním vážně míněném projektu reformy armády srbsko-černohorského soustátí. Je oblíben i na Západě. Jenže – byl sice zvolen 54 %, ale k volbám nepřišla ani polovina voličů. Za vítězství je částečně zavázán prohnanému zbohatlíkovi a zapšklému premiérovi.

Vláda, jejíž prezidentský kandidát skončí na čtvrtém místě, by asi měla podat demisi. Ne tak v Srbsku. Koštunica chce nadále vládnout a nový prezident, alespoň zatím, nehodlá tlačit na vyvolání předčasných voleb. Těžko tedy říct, zda by nové hlasování zlepšilo současnou patovou situaci, kdy menšinová vláda vládne s podporou Miloševičových socialistů. Nejsilnější strana, Nikoličovi radikálové, zůstala v opozici a dnes jen čeká na to, aby zvítězila znovu. Tentokrát by už mohlo pršet.

(Respekt)