Srpen 2004

Soužití se „státotvorným národem“? (Dodatek)

Ladislav Josef Beran

Jak se rodil „odsun“

Už když vítězné mocnosti (hlavně Spojené státy a Velká Británie) jevily na mírové konferenci na jaře 1919 pochybnosti o životaschopnosti nové republiky v souvislosti s neobyčejně vysokým podílem německé národnostní menšiny, přivedl československý ministr zahraničí Edvard Beneš do hry myšlenku částečného transferu německého obyvatelstva českých zemí. Navrhoval oddělení menších územních částí s přesídlením české menšiny z těchto oblastí a většího množství Němců ze zbývajícího území do Německa, čímž by se citelně snížil podíl německé menšiny v novém státě. Návrh tehdy nenašel podporu, hlavně zřejmě proto, že vítězové nechtěli zvýhodnit poražené Německo územními zisky.

K této myšlence se ale Beneš neveřejně vrátil v kritické situaci velmi pozdního léta 1938, v době bezvýchodných jednání se Sudetoněmeckou stranou (SdP), která už tehdy byla agentem Hitlera s instrukcí klást Čechům stále vyšší, nesplnitelné podmínky. 16. září vyslal Beneš tajného posla francouzskému ministerskému předsedovi (oklikou přes osobní styky) s návrhem dalšího plánu řešení sudetoněmecké otázky. Podle něj mělo být odděleno Chebsko a Liberecko pod podmínkou, že s těmito oblastmi Německo převezme dalších jeden až jeden a půl milionu Němců. Celou akcí by se Československo zbavilo dvou třetin německého obyvatelstva. Západní mocnosti návrh odmítly s tím, že budoucí hranice Československa se mají shodovat s hranicemi etnickými. Ale myšlenka přesídlení-vysídlení tím už byla ve hře.

V první době londýnského exilu se jí Beneš mohl zabývat jen interně, v českých exilových kruzích. Britská politika byla ještě ovládána appeasementem. Ale ani po vyhlášení války v září 1939 se politická situace československého exilu nezlepšila, žádná z mocností nevyhlásila obnovení Československa v předmnichovských hranicích za válečný cíl.

V Anglii působil také sudetoněmecký exil, početně a politicky poměrně silný, čítající zhruba tři tisíce sociálních demokratů, v čele s předákem Wenzelem Jakschem, a těšil se poměrně dobrým vzájemným vztahem s britským Foreign Office (kromě toho působila početná skupina z téže strany ve Švédsku).

Sudetoněmecká sociální demokracie (DSAP) zůstala za sudetské krize, po odpadnutí ostatních aktivistických stran, jedinou sudetoněmeckou stranou věrnou republice, a to angažovaně a aktivně, její Republikánská obrana (Republikanische Wehr) bojovala v pohraničí proti nacistickému teroru; po odstoupení Sudet a rozpuštění strany na jejich území působilo vedení v českém vnitrozemí. Ze Sudet prchaly tisíce sociálních demokratů do druhé republiky, především funkcionáři, exponenti a příslušníci Republikánské obrany, ale česká policie a správa je s největší tvrdostí předávala zpět, do rukou gestapa, z nichž putovali z velké části dál do koncentračních táborů. Podle západního tisku bylo předáno na 20 000 prchajících, zřejmě včetně židů.

Je pochopitelné, že „Souručenství věrnosti sudetoněmeckých sociálních demokratů“ (Treuegemeinschaft...), jak se nyní exilové následnictví strany nazývalo, jediný zástupce demokratických sudetských Němců, nevyhledávalo po těchto i všech předchozích zlých zkušenostech s československým vedením s ním styky. Britská vláda vyvíjela na začátku války (podzim 1939) určitý nátlak na československý i sudetoněmecký exil, aby se dohodly na poválečném uspořádání Československa.

Při počátečních setkáních (první se konalo už 3. srpna 1939) dával Beneš najevo ochotu přijmout sudetoněmecké zástupce do exilového vedení, když prohlásí bezpodmínečnou věrnost předmnichovské republice. Jaksch ale vyžadoval příslib alespoň minimálních podmínek pro postavení Sudetoněmců v poválečné republice; bezpodmínečné přistoupení na spolupráci s českým vedením by bylo po všech zkušenostech od Jaksche nezodpovědné vůči vlastní národnostní i politické skupině, o to více tváří v tvář současnému českému generelnímu obviňování sudetských Němců z velezrady a z „nepoučitelného nacionalismu“. Ale Beneš se jakémukoli příslibu Sudetoněmcům s důsledností vyhýbal. Oba politikové, kteří před „Mnichovem“ velmi úzce spolupracovali, spolu nyní jednali s velmi zdrženlivým odstupem, ale přitom se snahou vzájemné vztahy nezpřetrhat.

Beneš se zřejmě myšlenkově záležitostí transferu stále zabýval (jak svědčí sdělení o jeho důvěrných rozhovorech), mezinárodní situace ale nebyla zralá k tomu, aby ji na politickém fóru vyslovil. Tam panovalo ještě spíše přesvědčení, že „mnichovské“ řešení bylo správné; to, že je Hitler zneužil pro svoji expanzi, na této skutečnosti v podstatě nic nemění. S ohledem na to Beneš ještě veřejně nevyhlašoval ani doktrínu o kontinuitě Československa v předmnichovských hranicích. Tu předestřel pouze více méně soukromě Jakschovi, spolu s náznakem kolektivního obvinění sudetských Němců z velezrady, čímž jej zatím alespoň v soukromých stycích zatlačoval do defenzívy.

Beneš stále přizpůsoboval plán transferu momentální politické situaci a odhaloval na politickém fóru nesmírně obezřetně a takticky promyšleně jen krok po kroku jeho plnou plánovanou skutečnost. Jaký rozdíl oproti Jakschovi, který své tehdejší myšlenky o budoucnosti federalizované střední Evropy uveřejnil v knize „Co přijde po Hitlerovi?“ Potvrzovala se zde netaktičnost sudetoněmecké politiky, kterou jsme konstatovali pro celou dobu prvorepublikového zápasu? A v Benešově lstivě obezřetném postupu úspěšná taktičnost politiky české?

Beneš postupoval skutečně po celou dobu svého válečného zápasu dokonale takticky. Jako exilový politik se důsledně vyhýbal jakékoliv výčitce vůči západním mocnostem ohledně „mnichovské zrady“ a jejich mlčení k 15. březnu 1939, ač byl osobně v tomto směru stále rozhořčen. Dosáhl tak zásadně důležitého uznání jako „zastoupení československého lidu“ a jako válčící mocnosti, Francouzi 14. listopadu 1939 a Brity 12. prosince 1939. 11. prosince 1940 se konstituovala Státní rada, která byla exilovou vládou ovládanou Benešem, a armáda o síle kolem 7000 mužů.

Bezprostředně po vypuknutí války se v Jakschově nepřítomnosti několik zástupců Souručenství věrnosti přiznalo k Československu v předmnichovských hranicích a uznalo Beneše za hlavu státu i pro Sudetoněmce. Odborářský výbor exilových Sudetoněmců vydal výzvu ke vstupu do československé armády. Jiné křídlo ale prohlásilo v dopisu Benešovi, že se jednalo o svévolné akce bez vědomí právoplatného vedení Souručenství. Jaksch shledal tedy po návratu ze Švédska Souručenství rozštěpené. Beneš měl své důvěrníky a konfidenty hlavně v odštěpeném křídle, a byl jimi výborně informován o poměrech v Souručenství. V lednu 1940 vydal česko-německou výzvu ke vstupu do československé armády. Sudetským Němcům neslibovala vůbec nic kromě ujištění, že „prostému německému člověku má být umožněn klidný život v lepší a spravedlivější Evropě“.

Souručenství bylo nuceno se projevit, což učinilo 10. března 1940 holmhurstským zásadním prohlášením. Zdůrazňuje v něm sudetoněmecké právo na sebeurčení a zároveň jasně projevuje vůli, tohoto práva využít pro život v Československu. Zdůrazňuje hospodářskou a zeměpisnou spojitost s historickým prostorem Čech a Moravy a odmítá řešení hraničních otázek nucenou výměnou obyvatelstva. Pro Sudetoněmce požaduje autonomii s vlastní vládou a parlamentem a předpokládá zřízení s kombinací územní a osobní autonomie (tedy v podstatě požadavky, které se sudetoněmecká a rakouskoněmecká sociální demokracie snažila prosadit už od počátku století za Rakouska a po celou dobu první republiky). Českého partnera vyzývá „řešit všechny otázky poválečné výstavby a obsahu státu cestou svobodné dohody“. Prohlášením byly formulovány podmínky vstupu sudetoněmeckého demokratického exilu do Československé státní rady. Skutečná jednací pozice Souručenství věrnosti byla ale ztížena zmíněným rozštěpením, které Beneš svými agenty dále podněcoval; vedení Souručenství nebylo v jeho důsledku už jediným demokratickým zástupcem sudetoněmeckého lidu. Po pádu Francie a uznání československé exilové vlády Beneš už otevřeně odmítal přislíbit Sudetoněmcům jakoukoli poválečnou garanci.

Tato stálá zásadní neochota vyjít Němcům jakýmkoli příslibem jejich poválečného postavení vstříc prozrazovala v podstatě od počátku jeho předsevzetí řešit sudetoněmeckou otázku rezolutně. S takovým požadavkem ale vyčkával. Správně předpokládal, že se s postupem a brutalizací války situace vyvíjí v jeho prospěch. Ale i kdyby se mu byl Jaksch od počátku postavil bez podmínek po bok, jistě by byl na celém průběhu nemohl nic ovlivnit. Benešovy plány by byl nezměnil, nanejvýš by byl nakonec sám nucen vyháněcí dekrety spolupodepsat nebo podat příliš pozdní demisi.

Během léta a počátkem podzimu 1940 se připravovala zásadnější jednání obou exilových skupin. Korespondence mezi oběma byla nesena opatrným tónem, který nechtěl protistranu odrazovat. Jakschova pozice byla oslabena zmíněným rozštěpením a navíc tím, že odštěpená skupina byla Benešem prakticky řízena. Když 12. a 16. října k jednáním skutečně došlo, neměl už Beneš na vstupu Jakschovy skupiny do vlády zájem, už jej pro svoji legitimaci nepotřeboval. Proto přistoupil ke konfrontaci Jaksche s plánem transferu, zatím ovšem ne v konečné totální formě.

S překvapujícím cynismem sdělil Jakschovi plán vysídlit po válce jeden až jeden a půl milionu mladých německých nepolepšitelných nacistů. Zbytek Němců měl dostat územní samosprávu. Rozhovory nepřinesly, jak Benešem jistě kalkulováno, prakticky žádný výsledek kromě Jakschova protestu proti vysídlení. 3. ledna 1941 vydalo Jakschovo vedení novou formulaci minimálních požadavků pro poválečné uspořádání republiky. Další korespondence, zvláště Benešovy odpovědi, byla nezávazně zdržovací. Koncem ledna 1941 přišla Jakschovi od Čechů opět nabídka vstupu do Státní rady, očividně zcela formální, jako legitimace před Brity, za podmínek, které znamenaly pro Jaksche zřeknutí se veškerých nároků, tedy naprostou kapitulaci. V důsledku postupoval zdráhavě i on.

S postupujícím nacistickým terorem v protektorátu vzrůstaly ovšem Jakschovy obavy z poválečné odvety a z toho, že Češi zneužijí likvidace nacismu k tvrdé národnostní pomstě. Snažil se dosáhnout dohody, že denacifikaci Sudet budou provádět němečtí sociální demokraté. Ale ani zde se od české strany nedočkal ochoty k dohodě. Nechat vše otevřené se stalo stálou taktikou vůči německému demokratickému exilu.

Koncem léta 1941 došlo k rozhovoru Jaksche s Benešem mezi čtyřma očima, o jehož obsahu Jaksch nic neprozradil ani nejdůvěrnějším soudruhům. V jeho osobním, i když ne oficiálním, postoji se od té doby projevovala rezignace. Lze snadno uhodnout, čeho se rozhovor týkal. Jaksch odvolal zájem Souručenství na vstupu do Státní rady až do normalizace vztahů.

Konference sudetoněmeckého sociálně demokratického exilu (společně se zástupci švédské skupiny) 28. září 1941 postoj umírnila a deklarovala opět vůli s československou vládou spolupracovat a (ve smyslu Atlantické charty) po válce společný stát Čechů a Němců obnovit.

7. ledna 1942 konferoval Beneš opět se zástupci Souručenství věrnosti a předložil jim plán vysídlení nacistů. Sudetoněmečtí partneři porozuměli, že se nyní jedná o většinu Sudetoněmců, že Beneš míní i voliče nakonec nacistické SdP a samozřejmě odmítli. Ale Benešova taktika učinila pokrok, nyní už mluvil o odsunu veřejně a zůstal už u toho i v dalších jednáních se Souručenstvím během roku 1942.

Jak známo, Beneš sám organizoval atentát na Heydricha, který v protektorátu vyvolal radikální nacistický teror s vyhlazením Lidic. To vyvolalo světové rozhořčení – a v jeho atmosféře došlo v červnu 1942 k rozhovorům Beneše s britským ministrem zahraničí Anthony Edenem o likvidaci mnichovské smlouvy. Beneš Edenovi také odhalil plán částečného vysídlení Němců – a obdržel pozitivní odpověď. Nebyla sice řeč o totálním vysídlení, ale pokrok v prosazení odsunu to byl významný.

V červnu zasedal rozšířený výbor Souručenství věrnosti, kterému teď nezbylo, než proti plánu vysídlení protestovat a zrušit oficiální stav spolupráce s Československou státní radou.

Po lidické tragédii se zesílilo všeobecné protiněmecké smýšlení, které se vztáhlo i na německý demokratický exil. Také česko-německé exilové vztahy zažily už jen rozvrat. Beneš na příklad dosáhl toho, že Jaksch už nesměl v britském rozhlasu (BBC) mluvit ke svým krajanům, jeho organizace také ztratila dosavadní podporu Labour Party. V létě 1942 konstatovala československá exilová vláda zmražený stav vztahů se sudetoněmeckým exilem oficiálně a zamítla veškeré jeho požadavky, jako poválečnou denacifikaci vlastními silami, jakékoliv smlouvy o budoucím státním soužití a ovšem i sudetoněmecké právo na sebeurčení. To, jakým způsobem čs. vláda zdůrazňovala kontinuitu Československa, naznačovalo zřetelně, že tak připravuje právní základnu pro potrestání sudetských Němců, a zároveň trvala na transferu velké části německého obyvatelstva.

Sudetoněmecký sociálně demokratický exil se nyní, v tak nepříznivé mezinárodní situaci, snažil aktivizovat domácí odboj pomocí tam ještě žijících sociálně demokratických kádrů, jako pokus legitimovat protinacistickým bojem právo na vlast. Informace o tomto odboji byly programaticky potlačeny, ve skutečnosti lze jeho intenzitu beze všeho srovnat s odbojem českým. Nejvýznamnější akce proběhly v závěrečné fázi války. Byly při nich zničeny zásobovací zařízení mostecké hnědouhelné pánve, zásoby benzinu a ropy, potopeny labské nákladní lodě s válečným materiálem, zastavena těžní zařízení bílinských šachet, založen požár opavského cukrovaru, systematicky bylo narušováno dálkové telefonní vedení, byly napadeny zbrojní závody v Děčíně-Podmoklech a narušována železniční doprava. Bojové skupiny operovaly na Děčínsku, Sokolovsku, Karlovarsku a mnohde jinde. Pomocí parašutistů měl být mimo to pohnut nacistický politik Hans Krebs, vůdce Severočeského kraje, aby se podílel či přímo spoluorganizoval povstání, které by němectví v Čechách zachránilo. Tento záměr se ovšem nezdařil, ale ilustruje svou nereálností zoufalou situaci německého exilu.

Nemenší roli než Západ hrál v Benešových plánech Sovětský svaz, u něhož ale bylo třeba déle vyčkat válečného vývoje. Brzy po jeho napadení, 18. července 1941, byl potvrzen spojenecký pakt z roku 1935 a vytvářen československý armádní sbor v SSSR. Sovětský svaz také jako první stát potvrdil předmnichovské hranice ČSR a byl v tom brzy následován Francií a Velkou Británií.

Toto uznání se ovšem netýkalo odsunu. V této otázce dosáhl Beneš zatím největšího úspěchu ve zmíněných rozhovorech s britským ministrem zahraničí v létě 1942, ale věděl, že na Západě víc už dosáhnout nemůže. Britský politik souhlasil s vysídlením nacistů, což byl neurčitý pojem: má se jednat o funkcionáře strany a členy jejích paramilitárních organizací, či vůbec o členy strany, nebo dokonce i o její voliče? Nemůže se přece v této souvislosti jednat o zločince, ti přece musí být soudně stíháni, a ne odsunuti! Ale neurčitost ujednání byla pro Benešovu taktiku, postupující krok po kroku, výhodná, nebyl tak ve svém pokroku ničím vázán. Ve skutečnosti se nemohl opírat o kriminální vinu sudetských Němců, nanejvýš o jejich politické jednání a jejich postoj před „Mnichovem“. S nacistickým terorem v protektorátu neměli téměř nic společného, protože německá správa všech oborů se řídila zásadou a slibem daným prezidentu Háchovi a nenasazovala v protektorátu personál žádného druhu z kádrů sudetoněmeckého původu; K. H. Frank byl vzácnou výjimkou.

Po úspěchu s Edenem nedosáhl Beneš následujícího jeden a půl roku prakticky žádného pokroku ve svém úsilí o odsun. Naděje na další úspěch mu skýtal Sovětský svaz, i když tam, v jeho vedení, ani mezi československými komunisty, nebyla zatím vůbec připravena půda. Gottwaldovi komunisté v Moskvě v tomto směru nic netušili a počítali s tím, že budou po válce opět bojovat společně se sudetoněmeckými soudruhy. Do Moskvy se Beneš tedy rozjel na podzim 1943. Do svých plánů odsunu zasvětil hned přímo Stalina, dříve než československé soudruhy. Pro velkého diktátora byly myšlenky na odsun Sudetoněmců nové, Beneš ho musel o celé záležitosti přesvědčit. Zapojil do rozhovoru veškeré své taktické umění, přesvědčovací energii a houževnatost – a získal Stalina jako prvního ze světových politiků pro totální transfer sudetských Němců.

Podařilo se mu to zvláště díky jeho programu připravenému speciálně pro sovětského komunistického vůdce. Vysídlení Němců z pohraničí zahájí podle něj socialistickou revoluci v Československu, neboť veškerý jejich majetek přejde do socialistického vlastnictví a bude spravován českým proletariátem. Takto uskutečněná revoluce se pak bude z těchto krajů rozšiřovat na celé území republiky. Beneš při tom vyzýval Stalina ke spolupráci a intervenci v tomto procesu. Nabízel tak diktátorovi, téměř překvapenému, více vlivu v Československu, než tento v oné době požadoval a plánoval. To ukazuje, jak mimořádně důležité, přímo prvořadé místo v tehdejším Benešově politickém úsilí odsun Němců zaujímal. Za jeho podporu vydal prezident svoji republiku sovětské moci a účinně připravil „Únor“.

Čeští komunisté dostali pak program odsunu formou stranického příkazu, a nechali se pro něj snadno získat, zvláště v souvislosti s Benešovým plánem socialistické revoluce jím zahájené. Také je Beneš už tehdy v Moskvě ujistil, že „odsunem učiní československá společnost velký revoluční posun doleva“.

O rok později, krátce po teheránské konferenci čtyř velmocí, 12. prosince 1944, byly dohody Československa se Sovětským svazem, i ty týkající se odsunu, spolu s těmi o satelizaci republiky, fixovány ve velké Smlouvě o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci.

Beneš uváděl v různých situacích a fázích jednání rozličná zdůvodnění odsunu Němců, to komunistické bylo jednou speciální variantou. Vůči Jakschovi jej na podzim 1942 předestřel jako nezbytnou ochranu německého obyvatelstva před českou národní pomstou. Ve svých pamětech jej staví naproti tomu do souvislosti s velkým bojem demokracie s totalitarismem a fašismem, jako součást kompenzace bezpráví spáchaného hitlerismem a jako oprávněný zisk pro národ, který je údajně svojí podstatou zásadně a hluboce demokratický. A tím je i povolán provést dějinný rozsudek nad lidem, který je zástupcem reakce, feudalismu a fašismu. Jindy, jako v mělnickém projevu v říjnu 1947 zdůrazňuje Beneš pouze nesmírnou vinu Sudetoněmců na republice, pro kterou ztratili právo v ní pobývat; jde tedy o trest.

V instrukcích odboji vyzývá Beneš už pro konec války k aktivnímu teroru v pohraničí. V červenci 1945 prohlásil naproti tomu v jednom tiskovém interwiev H. Ripka, vedle Beneše druhý hlavní bojovník za odsun, že české obyvatelstvo plán vlády na radikální osvobození pohraničí bezprostředně po skončení války neprovedlo, vlastně zklamalo, čímž byla celá operace odsunu zdržena.

Často uplatňovaná česká sebeospravedlňování tím, že odsun byl usnesen Postupimskou konferencí vítězných velmocí, není snad už ani třeba vyvracet. Usnesení bylo jen nezbytným potvrzením neodvratné probíhající skutečnosti, za kterou navíc jedna z mocností, Sovětský svaz, plně stála (zvláště pokud se týká posunutí Polska) a snažilo se vtisknout transferu humánní formu. Britská a hlavně americká veřejnost byly o odsunu dosti objektivně informovány – a tím též rozhořčeny.

Podle všeho byla hlavním Benešovým popudem v jeho úsilí o odsun vůle opravit dějiny, které osídlily české země z jedné třetiny německým obyvatelstvem, a vytvoření země národnostně téměř homogenní, jinak řečeno, její etnická očista. Že za to zaplatí mimo jiné jejím vydáním na pospas komunismu, považoval zřejmě za menší zlo.

Hlavní literární pramen:

PRINZ, Friedrich: Geschichte Böhmens 1848-1948, Ullstein, Frankfurt/M 1991, str. 437-467