Srpen 2004

K estébáckým svazkům v Pardubicích (Část 1)

Ota Ulč

Dnes již zesnulý pražský týdeník Reportér před tuctem let (čili 1992) uveřejnil "Můj neúspěšný pokus stát se estébáckým fízlem" - provokativně tak nazvané sdělení o zkušenosti s Václavem Králíkem, špionem profesionálem, s oficiální vizitkou prvního tajemníka mise ČSSR při OSN v New Yorku.

Po fiasku vědeckého socialismu a rozkladu Tábora míru, v bývalé Dederónii otevřeli archivy - kilometry udavačských fasciklů, které STASI, tamější tajná policie, nashromáždila s pověstnou teutonskou pečlivostí. Nahlédnuvší veřejnost pak zažila mnohá nemilá překvapení o iniciativách manželů, udávajících jeden druhého, o dětech udávajících rodiče a též naopak.

V naší sametové otčině se nikdo k takovému kroku neměl. Ale ani obyvatelstvo, zdá se, po odhalení takových tajemství příliš nedychtilo. Řada lidí se mi dušovala, že vědět to nechtějí, špinit s něčím takovým se nebudou. Lepší nedotčené iluze než realistické zklamání. Já se ale tuze zajímal zvědět o jedovatých iniciativách kamarádů, kdo se jak přičinil o mé přidělení k jednotkám Černých baronů, ověřit si podrobnosti s provokatéry, které na mne soudruzi nasadili během mé milosrdně krátké kariéry okresního soudce v českém pohraničí. A co stát měl za lubem po mém úspěšném ilegálním vykličkování ze země, když jsem "zradil v plné nahotě" - téměř to poetickými slovy estébáka Buřiče, který se mému bratrovi zaručoval, že budu lapen, zpět si mě přivlečou a přísný, leč spravedlivý trest mě nemine. Kolik takové snahy se tehdy vyvinulo, to mě také zajímalo.

Po značně dlouhém váhání , se sametový stát rozhoupal a vydal zákon č. 140/1996 Sb. o zpřístupnění svazků bývalé Státní bezpečnosti. Svazky údajně vedla StB na podezřelé osoby (PO) a nepřátelské osoby (NO). Osoba oprávněná si mohla podat žádost o zveřejnění šest měsíců po 1. prosinci 1996, když zákon nabyl účinnosti. Což jsem hned učinil. Do Prahy jsem ministerstvu vnitra odeslal kopii rodného listu, doklad o někdejším státním občanství, notářsky ověřeno - což ovšem nestačilo, další tedy papírů shánění a dodávání, jak zřejmě nelze jinak.

V říjnu 1997 jsem obdržel odpověd: "K Vaší osobě je ministerstvem vnitra evidován osobní svazek, který však již není v současné době k dispozici, neboť byl v minulosti zničen." Registrační číslo 20059, datum registrace 02. 11. 1976, krycí jméno "Obchodník III" - dost tedy nepatřičné krytí. Datum zničení: jen tečky, prázdný prostor.

Takže jsem namydlen. Co se pokusit o nahlédnutí do tvrze méně než regulérní cestou? Právě to jsem učinil zkontaktováním známého, který vysedával v komisi vyšetřující komunistické zločiny (dřív než po opakované zkušenosti o nezájmu cokoliv užitečného vyšetřit dalšího tam vysedávání zanechal). Dotyčný v mém případě zjistil, že StB na mne založila sedm svazků, z nichž šest bylo buď zničeno nebo odklizeno neznámými osobami neznámo kam. Sedmý svazek vytvořila rozvědka, z něhož ochotný všetečný přítel se ledacos zajímavého dozvěděl.

Jenže tehdy se na svazek rozvědky odtajnění nevztahovalo. Načež uplynulo pět let a zřejmě došlo ke změně, neboť v roce 2002 se mi stát znovu ozval: "Sděluji, že k Vaší osobě je ministerstvem vnitra evidován a archivován osobní svazek, který Vám bude na základě tohoto zákona zpřístupněn."

Znovu jsem tedy zažádal a potřebné (nepotřebné) papíry předložil. Dopis MV odeslaný letecky doporučeně 27. června 2002 dorazil do USA 29. července, s vyrozuměním, že přesně ten den se mi umožňuje v Pardubicicích do mého svazku nahlédnout. Ejhle, Kafkův Zámek, řekl jsem si a e-mailem zareagoval s vysvětlením, že ono předmětné odpoledne se nemohu dostavit na opačný břeh Atlantiku a ještě dál. Přišla ale promptní ochotná odpověď - podepsán Ing. Václav Slejška, MVCRP Pardubice - že to nevadí, uskuteční se to někdy příště, až zas přijedu do ČR, ať den předem jim zavolám.

Dle oficiální zprávy (kterou jsem opsal z Lidových novin, 29. 8. 1997), od 1. září 1997 je zpřístupněno zvláštní pracoviště Sekce ochrany utajovaných skutečností a spisové služby Ministerstva vnitra ČR. Svazků je zachováno 60.000, žádostí prozatím podáno 10.000, zpracováno jich je 3.000, u 410 zjištěna existence svazku, z toho 140 skartováno či zničeno, takže k nahlédnutí jich je jen 270. Předpokládá se, že denně bude moci do svazků nahlédnout 20 žadatelů. Prozatím jich denně přijde 7 - tedy třetina kapacity. V provozu tohle bude asi šest let. Mohl jsem se tedy dostavit až po předpokládaném vypršení tohoto termínu.

Proč Pardubice - město proslulé perníkem a posléze i třaskavinami, teroristy oblíbeným semtexem, z nedalekého sousedství? Rozhodně nedošlo k vybrání takové adresy se záměrem rozproudit co největší zájem veřejnosti. Pravděpodobnější byl předpoklad, že lokace spíš odradí. Neodrazen, na Florenci jsem si ověřil, že neexistuje přímé autobusové spojení z Prahy, nutno přesedat v Hradci Králové. Vlak ale jede přímo. Na nádraží bylo k dispozici taxi, to mě dost dlouze vezlo do předměstí. Anonymní budova, zvonek, vpuštěn dovnitř, tam mně bylo potěšením jednat s dvěma příjemnými dámami.

Jedna mě odvedla do místnosti s aspoň deseti stoly, na každém z nich počítač. Vložila do něj disketu a poskytla instrukce, jak s aparátem zacházet. Budu chtít udělat kopie -- pět korun za stránku? Ano, ovšem. Což znamenalo, že ona dobrá duše musela na 115 stran dát 115krát razítko "Zrušen stupeň utajení" a připojit stejné množství svých podpisů. Tuze jsem se jí omlouval za způsobení takové nepříjemnosti.

A pustil se do seznamování. Jako první podivnost, o níž jsem už slyšel od dřívějších návštěvníků Pardubic, bylo občasné začerňování v textu. Tahle snaha totiž nedávala smysl: napsáno, že můj otec vlastnil… a začerněno, že to byla autodílna. Uvedena existence mého bratra a odstraněn rok jeho narození. Zmíněn můj pražský spolužák na univerzitě, leč začerněno, že šlo o univerzitu Karlovu. Na mé fotografii dlí černá páska přes oči.

Všechna jména v textu jsou uvedena velkými písmeny, včetně mého. Mnohde bylo místo pro jméno jen vytečkováno a jakási ruka připsala velké U. Kromě razítka PŘÍSNĚ TAJNÉ na několika stránkách vyšlehl rukou připsaný BLESK, což ovšem nevyvolávalo asociaci na nynější nejpopulárnější bulvár, ale spíš na americkou zkratku ASAP - as soon as possible - fofrem, co nejrychleji.

V textu se vyskytovaly nepřesnosti, s nimiž se ovšem dalo počítat. Tedy profesor Bušek nikoliv Václav, ale Vratislav, nebyl jsem svědkem na jeho svatbě, ale on na mé svatbě. Moje manželka není Japonka a na rozdíl ode mne si nepotrpí na alkohol. Porodila syna a nikoliv dceru. Z Egypta mi nepsal Pavel Šmok, ale Ladislav Smoček. Takovéto tedy mouchy.

Estébácký žargon, komunikace v podivné češtině, například s použitím výrazu "podstava" - snad kágébácký rusismus: "Americké podstavy byly tvořeny s dlouhodobou perspektivou, byly jemně dělány a také nám dávaly efektivní informace." Takto doslova. Tato "podstava" se vyskytuje několikrát a třeba se tím myslí proniknutí nepřátelské rozvědky do vlastních řad. (Například obava podepsaná šifrou HB, psaná slovensky: "Vychádzajúc z vášho záznamu, je tu dosť nebezpečných momentov, které môžu svedčiť o podstave.") Také několikrát je použito substantivum "proval", jímž se asi míní "odhalení". (Týž Slovák se v jiné souvislosti strachuje: "Vzhľadom na minulosť Ulča, vyžaduje sa veľmi obozretné jednanie s ním, aby nedošlo k provalu.")

Matku češtinu též obohacuje výraz "fotokamufl". (Měl jsem být skrytě fotografován se záměrem kompromitace a nějak se jim to zhatilo.) "Nedoporučujeme tudíž násilné unikání." Unikání?

Navržena mi "obstávka" korespondence, čímž pak vznikl "záchyt." ("Vyhodnocení každého záchytu PK zasílejte k našemu č. j…") "Záchyty - dopisy a pohlednice - zasílejte v originále, rozlepené na I. správu MV, 47 - správu. B-2. odbor, 1. odd., mjr. Soukal, linka 6561."

A nám vzniká dost věrohodný dojem o nepříliš užitečném, racionálním využívání zdrojů, jak tato velikánská organizace si počínala. Lapala , otvírala, fotografovala, do spisu zakládala a vyhodnocovala nejen dopisy mé, ale třeba i korespondenci mé švagrové s její sestrou, kterou já vůbec neznal. Kvůli mně blokovali korespondenci lidí mně neznámých. Estébáci se obtěžovali s kopiemi většího množství fotografií našeho, tehdy ani ne jednoročního potomka. Několikrát se tak do spisu dostal i cirkusový panák Bozo - co asi ten měl za lubem?

V mém svazku se též ocitl Záznam číslo 51, zaslaný 1. správě FMV, který poslal operativní pracovník Vaňásek, získal ho od agenta Rejži, že "Pramen hovořil s Boženou Nesvedovou, která má syna Jaroslava Neduhu v Rakousku a že byla za ním na návštěvě. Při této příležitosti Nesvedová pramenu sdělila, že její syn Jaroslav Neduha se snaží získat místo v Hlasu Ameriky." Zpráva detailně pokračuje, podepsal ji náčelník 1. odd. 1c odboru kpt. Kříž Václav a vůbec nemá nic společného s mou osobou.

O mrhání zdroji nás přesvědčí nahlédnutí na způsob komunikace uvnitř estébáckého včelína. Jak lze trávit úřední dobu přiděláváním zbytečné práce. Biografické vyhodnocení pro ministerstvo vnitra 1. správa-B, 2. odbor, podepsané náčelníkem oblastního odboru 1. SMV (pplk. Čech) se objeví ještě jednou, doslova přeložené do slovenštiny, podpis nečitelný (snad Macháček. „Za správnosť výpisu: Zelenaj“). Náčelník 4. odboru správy "A" (pplk. Chládek) píše 2. odboru správy "B" k rukám s. Zelenaje. Několikrát opakovaná žádost (vždy Bleskem, tolik se metaly) o lustraci v evidencích I. SMV, SEO, ZS, GŠ, MNO, FSPV, FKÚ, ÚOE, T. S-SNB. U toho se vyžadoval čitelný podpis jednak pracovníka, jednak náčelníka - a ty všechny vždy nečitelné. S jednou výjimkou a tou byl zcela zřetelný náčelník jménem Lahoda.

(pokračování)