Zaří 2004

Systémy, projekty a návrhy zřízení pro soužití etnik

Ladislav Josef Beran

(Část 1: Švýcarský model)

Stabilně prosperující koexistence čtyř jazykových skupin ve švýcarském politickém systému platí ve světě za jedinečně zdařilý model téměř bezproblémového soužití etnicko a jazykové heterogenity. Ve 20. století platil pro všechna státy s národnostními menšinami za vzor. T. G. Masaryk po založení Československa, v době diskuse o jeho politickém zřízení a zápasu o historické hranice, tedy přivtělení německy osídlených oblastí, jej jako vzor připomínal a E. Beneš na jednání mírové konference v Saint-Germain na jaře 1919 několikrát prohlásil, že švýcarské zřízení bude příkladem pro soužití národností v Československu a pro jeho budoucí politický systém.

V jeho situaci ale nešlo o skutečné zřizování státního systému, nýbrž o to, aby jednající mocnosti naladil ve prospěch schválení historických hranic, tedy přiřčení německých pohraničních oblastí Československu. Francie chtěla československé požadavky podporovat bezpodmínečně, u ní takového přesvědčování nebylo třeba, ale Velká Británie a USA měly vážné pochybnosti, bude-li připojení oblastí s tak početným německým obyvatelstvem pro nový stát smysluplné a únosné. Benešovy výroky bylo možno chápat jako sliby, a v tom smyslu se na ně sudetoněmečtí politikové po celých dvacet let republiky odvolávali, a nakonec posloužily v době sudetoněmecké mezinárodní kampaně 1938 i Hitlerovi pro jeho poukazy na nesplněné československé sliby.

A skutečně, Beneš sice v Saint-Germain vytvářel a živil představy o budoucím „československém Švýcarsku“ ve středu Evropy, konference byla v žádoucím směru ovlivněna, ale doma se o něčem takovém už nezmínil, parlament ani vláda nebyly o takových slibech přímo informovány, nevyskytly se žádné návrhy na zřízení ani jednotlivých elementů švýcarského zřízení. „Švýcarizace“ se sice, díky Benešovým výrokům, stala v Československu tématem veřejné diskuse, ale v české, vlastenecky vypjaté atmosféře nenalezla mnoho přívrženců.

Podstatu věci vyjádřil výstižně zástupce legionářů generál Medek, když prohlásil, že švýcarizace státu by byla popřením státu národního, za který legionáři bojovali. V podstatě ji v tomto smyslu odmítala celá česká politika (s výjimkou Šmeralova křídla sociálních demokratů, tedy budoucích komunistů).

Sudetští Němci by naproti tomu „švýcarizaci“, ať už ji jakkoli chybně chápali, vřele uvítali. Zástupně citujme protokol ustavujícího sjezdu německých sociálních demokratů v srpnu/září 1919, kteří tam požadují Československo jako „stát všech národů na jeho půdě žijících, a sice na federálním, kantonálním principu, svým způsobem druhé Švýcarsko“.

Podle výroků zúčastněných politiků na všech stranách lze ale neklamně soudit, že o skutečném švýcarském systému nebyli téměř vůbec informováni. Zdá se, že všichni pouze věděli, že ve Švýcarsku existují kantony, že jeho zřízení má federální charakter a že tam žije pokojně několik etnik v jednom státním společenství.

Když se i s dějinným odstupem problémy předválečného multietnického Československa zabýváme (míním na příklad zde uveřejněný seriál „Soužití se státotvorným národem?“), je zajímavé v té souvislosti na skutečnost švýcarského systému pohlédnout a o možnostech takového soužití nebo o aplikaci jeho elementů se alespoň zamyslet, také s otázkou, co bývalo možno pro úspěšnější soužití a vyrovnání zavést. A nakonec je tato problematika pro různé části světa velmi aktuální, i k těmto případům si leckterý čtenář bude chtít své názory dál dotvářet.

Minulost vícejazyčnosti

Švýcarské spříseženectví vzniklo 1291 a se všemi později přijatými členy a dobytými územími zůstalo téměř dvě staletí společenstvím čistě německy mluvícím (bylo také po dlouhou dobu označováno jako Hornoněmecký spolek (Oberdeutscher Bund). Teprve 1475 dobyl se Spříseženci spolčený německý Horní Valis (Wallis, Valais) v Savojsku Dolní Valis, který se tak stal prvním francouzsky mluvícím spolčeným územím (jen částí státečku, spíše podřízenou horní, německy mluvící části). 1481 přistoupil k Spříseženectví Frýburk (Freiburg, Fribourg) se svým územím z větší části francouzsky obydleným; jeho vládnoucí měšťanstvo mluvilo tehdy převážně německy (pofrancouzštění zde proběhlo až v 18. století); dvojjazyčnost zůstala v obou případech vnitřní záležitostí těchto pozdně středověkých státečků. Prvním politicky uceleným francouzským územím byl Waadt (Vaud) s hlavním městem Lausanne, dobytý Bernem 1536, který ale zůstal jeho poddaným územím, kontakty se omezovaly na správní styk.

Jako ve středověku a ranném novověku byli zde vládci lhostejní k řeči poddaných, jazykové znásilňování lidového jazyka jako takového bylo téměř neznámé. Jazykové oblasti byly tehdy homogenní, v poddanských územích byl místní jazyk vládnoucími městy preferován (i když byl jiný než jejich řeč), především v zájmu fungování správy a soudů. Obdobné lze říci o italsky mluvícím území dnešního Tesinu (Tessin, Ticino), dobytém též v roce 1536.

U dvojjazyčných plnoprávných členů spolku docházelo v 15. a 16. století k určité spontánní germanizaci, jazykové hranice se mírně posunuly, takže i Valis a Frýburk platily za země vcelku německé. Podružnou (z hlediska spolku) vnitřní záležitostí zůstala i italsky a rétorománsky mluvící údolí Trojspolku (Drei Bünden, dnešní Graubünden), jakož i francouzsky mluvící městečka a krajiny bazilejského biskupa v jurském pohoří (Délemont - Delsberg, Saint-Ursanne, Porrentruy, v podstatě dnešní kanton Jura). Spolek Spříseženců na svých sněmech nadále jednal německy, francouzská Ženeva byla (od 1519) spojencem, s nímž bylo komunikováno prakticky jen na nejvyšší úrovni.

Řada teritoriálně hospodářsky politických rozdílností obyvatelstva i vládnoucích vrstev, se kterými se společnost musela vypořádávat, zůstaly po celou dobu výrazné a přesahovaly jazykové hranice, takže jimi byly jazykové rozdíly zmírňovány [WEILENMANN, str. 276nn; údaje ke všeobecným švýcarským dějinám čerpány převážně i v dalším, není-li udáno jinak, z: IM HOF 1975, IM HOF 1991 a KÄSTLI].

Poddanství celých území se v té době nikterak neomezovalo na francouzské a italské obyvatelstvo. Spolek švýcarských států byl od pozdně středověké expanze (15. - 16. století) až do konce „starého režimu“ (obsazení francouzskou revoluční armádou 1798/9) zemí vyhraněně feudální. Status svobodného obyvatelstva požívali pouze měšťané hlavních měst stavovských území, zbývající drobní feudálové a plošně - a spíše jen formálně - zůstal pouze (dnešním třem) „prašvýcarským“ kantonům (Uri, Schwyz, Obwalden), celé ostatní území bylo z největší části poddanské, včetně měst (těch ne hlavních), ať už uvnitř jednotlivých států (pozdějších kantonů) nebo jako mimostátní panství jednotlivých států nebo společná panství několika států. Vládci byly většinou městské rady, tedy patriciát vládnoucího města, pro venkov zpravidla prostřednictvím fojtů, zemských správců. Součástí těchto států bylo kromě jejich vlastních panství též množství malých a středních feudálních panství soukromých.

V době absolutismu po Vestfálském míru, v době rozkvětu francouzské kultury a v jistých směrech úpadku německém, i zde vliv francouzské kultury a řeči opět sílil, jazykové hranice se mírně posunuly v její prospěch a francouzština se kromě toho rozšiřovala i mezi německým měšťanstvem [WEILENMANN 277n].

V době obsazení francouzskou revoluční armádou a pod nadvládou napoleonské Francie (1799-1814) byla téměř všechna francouzsky mluvící území anektována Francií. Tehdy bylo centralisticky organizované zbývající, tedy německé Švýcarsko, satelit Francie, jazykové heterogenity na čas zbaveno. Bylo zrušeno poddanství a stejně tak povinná nábožensko konfesní územní homogenita kantonů nebo dřívějších panství, všichni obyvatelé se stali občany.

Tehdy a definitivně v novém uspořádání Evropy Vídeňským kongresem 1815 se někdejší mimokantonální poddanská území stala rovnoprávnými kantony (Aargau, Thurgau, Waadt, Tesin), francouzsky (Waadt, Ženeva, Neuenburg -Neuchâtel), italsky (Tesin) mluvící a smíšené (Bern, Frýburk, Graubünden, Valis) kantony se staly vedle německé většiny členy spolku suverénních států. Ústřední vláda neexistovala, vnitřní kontakt se omezoval na občasná, jen více či méně pravidelná zasedání sněmu kantonů (Tagsatzung), vedená v němčině, jazyk obyvatelstva zůstal samozřejmě zcela vnitřní a zvykově vcelku neproblematickou záležitostí členských kantonů.

Spolkový stát

Přelom v politickém vývoji země přinesla léta 1846-47 s ozbrojeným konfliktem mezi kantony s pokrokovou liberální vládou na protestantském základě a konzervativními, převážně katolickými kantony - vnitřní válka se Zvláštním spolkem (kantonů) - Sonderbundkrieg. Po svém vítězství vládli spolku po řadu desítiletí výhradně pokrokoví liberálové. Konzervativní a katolické kantony a jejich politické, konfesní, kulturní i hospodářské ambice byly potlačeny, konzervativní vlády vyměněny za pokrokové nebo alespoň s vítězi spolehlivě kooperativní.

Útlak ze strany vítěze zůstal ale snesitelný, přece jen taktní. S poraženými kantony bylo jednáno (téměř) jako s rovnými, jejich autonomie nebyla zpochybňována. Tato umírněnost vítěze se ukázala pro další vývoj jako rozhodující - a nedocenitelný - politický postoj. Zabránil nepřeklenutelnému nepřátelství ze strany poraženého. Tento rys je nutno považovat za jeden z nejvýraznějších „švýcarského modelu“, i když se netýká zde pojednávaného etnicko-jazykového zřízení. Konflikt 1846/7 neměl žádný jazykový rozměr, probíhal napříč jazykových oblastí a nepřinesl bezprostředně žádné změny v jazykových poměrech.

V návaznosti na vítězství pokrokových liberálních sil ve válce se Zvláštním spolkem byl 1848 založen švýcarský spolkový stát, s ním byla zřízena ústřední vláda (Bundesrat, Conseil fédéral) a schválena spolková ústava. Tato zásadní politická změna znamenala určitý dále probíhající zápas o vnitřní demokratizaci v konzervativních, ale nakonec ve všech kantonech, s pozůstatky absolutismu a vlády patriciátu, úsilí o důslednou rovnost v nyní užším politickém soužití kantonů a především o spolužití reformovaných a katolických částí země. I po 1848 zůstala jazykem spolku prakticky němčina, i když ústava jmenovala jako zemské jazyky též francouzštinu a italštinu. Skutečná jazyková rovnoprávnost musela být teprve prosazena.

Původní homogenita jazykových oblastí byla industrializací a mobilitou narušena, vznikaly enklávy, smíšené oblasti a s nimi jazykově etnická napětí, vyvstala „jazyková otázka“. Před 1874 (rok celkové revize ústavy) došlo k několika politickým střetnutím německé a francouzské skupiny: o univerzitu, o výuku jazyků na 2. stupni škol, 1872 proběhly demonstrace celé francouzské části proti snahám o politickou centralizaci. Leč tyto konflikty nestály celkově v popředí politického dění, toto místo zaujímalo stále ještě napětí a konflikty mezi vládnoucími liberály a potlačenými katolicko-konzervativními politickými silami a oblastmi. Vcelku lze v této době konstatovat u německé majority určitý vzrůst respektu a vědomí nutnosti rovnoprávnosti vůči francouzské (a v důsledku též vůči italské) minoritě.

Poslední čtvrtina 19. století je dobou vzniku a růstu nových stran a politických hnutí, spolků a zájmových sdružení. Všechny, bez ohledu na místo založení, rostly a rozšiřovaly či slučovaly se v přirozené expanzivitě ve všech jazykových oblastech země, byly od svých počátků vícejazyčné, celošvýcarské. K vícejazyčnosti byla tedy země i v době určitých jazykových napětí ve svém společenském, politickém a hospodářském životě vedena sociální realitou a praxí. Úplné praktické zrovnoprávnění francouzského jazyka na spolkové úrovni proběhlo v této době, mezi 1875 a 1902.

Tehdejší pohyby obyvatelstva byly jednak spontánní, tj. migrace v důsledku industrializace, zvláště z hornatých krajin do vznikajících konglomerátů větších měst i do nově industrializovaných venkovských regionů, pohyby zemědělského obyvatelstva v důsledku změněných hospodářských podmínek či v důsledku uskutečňování plánu zalesňování větších ploch [KREIS, str 44].

Závažnější problémy vyvolaly demografické změny v důsledku úředních zásahů. Např. celý Valis, i jeho německá část, podléhal některým státním úřadům se sídlem ve francouzských oblastech (poštovní, železniční, celní ředitelství), které do německy mluvících území soustavně nasazovaly francouzsky mluvící úředníky a zaměstnance; opačně v oblasti severního Jury s francouzsky mluvícím obyvatelstvem a německými ředitelstvími v Basileji a v Bernu. Vznikaly celé železničářské a zaměstnanecké čtvrti jiného jazyka, i se školami atd.

Tyto přesuny vyvolaly znepokojení a projevy protestu a byly posledními „lekcemi“, z kterých se Švýcarsko vyučilo jazykovému smíru a jedné z jeho hlavních podmínek: stávající jazykové hranice musí být demograficky nedotknutelné, a sice do detailů, neboť právě ty jsou pro jazykový mír rozhodující. Kde v nich dochází k spontánnímu posuvu, musí správa kantonu působit ve prospěch jazykové asimilace přistěhovavšího se obyvatelstva, aby hranice zůstaly opět pokud možno netknuté.

Zásada nedotknutelnosti jazykových hranic platí nejen pro politickou správu, nýbrž pro všechny vnější zásahy, školské i hospodářské. Na příklad zřízení průmyslového objektu, u něhož lze očekávat, že by přitáhl množství zaměstnanců jiné jazykové skupiny, naráží na odpor, takovému plánu je většinou zabráněno. Pro správní orgány platí zásada, že působí jen v případě ohrožení jazykové oblasti, a to výhradně ve smyslu konzervativním, tzn. pro zachování statu quo. Kromě několika málo už tradičně či definitivně dvojjazyčných měst se nepřipouští výjimky z teritoriální zásady vyučovacího jazyka, nezřizují se tedy žádné menšinové (veřejně právní) školy [KREIS, str. 117].

Lokální problémy, jež vyvstávají v hraničních obcích, jsou téměř výhradně způsobeny novější migrací, zesílené mnohdy celkovými postoji jazykových skupin i konkrétními spory, např. o financování školních výdajů pro děti hlásící se k jazyku sousední vesnice, které tam musí být do školy dopravovány. Jsou tedy mnohdy vyvolávány zvláštními zákonnými povinnostmi, které chtějí naopak podporovat vyrovnání a soužití. Ve většině případů financuje ale každá obec svoje jednojazyčné záležitosti, školy, kulturu, což se pro smír osvědčuje.

Při politickém vyjednávání a hlasování v lokálním a regionálním měřítku se většinou prosadí výhoda jedné skupiny „výměnou“ za výhodu druhé („Kuhhandel“ v zájmu smíru není opovrženíhodný). Např. v kantonu Frýburk získala v osmdesátých letech francouzsky mluvící většina důsledné prosazení teritoriálního principu a připustila za to rovnoprávné postavení němčiny v kantonálním měřítku.

Dvojjazyčné obce tam tedy oficiálně neexistují, výjimkou jsou města Frýburk a Murten. Při lidovém hlasování schválí dohodnuté kompromisy i většinová skupina zpravidla celkem spolehlivě, a to i v bodech, kde ustupuje. Takovými postupy je nejen spolek osvobozen od jazykových problémů, ale i ve smíšeném kantonu jsou omezeny na minimum, tedy na co nejméně obcí a na (vzácné) problémy vztahů mezi obcemi [KREIS, str. 116 n].

Okrajová poznámka. Pro švýcarské poměry je charakteristické, že jazyková heterogenita vzniklá industrializací se poměrně rychle vyrovnávala jazykovou asimilací v případech, kdy se jednalo o přistěhovavší se obyvatelstvo stejné konfese. Naproti tomu i obyvatelstvo stejného jazyka zůstávalo po řadu generací odděleno v situaci gheta, bylo-li opačné konfese (katolické čtvrti stejného jazyka v rostoucích průmyslových městech, přetrvávající prakticky až do poloviny 20. století).

Obdobně jako ve francouzských územích, jazykové poměry se po určitých konfliktních situacích upravily se zhruba desetiletým zpožděním také v italsky mluvícím kantonu Tesin (Tessin, Ticino). Živý kontakt tohoto jižního regionu s ostatním Švýcarskem se rozvinul až po proražení gotthardského tunelu 1882.

Rétorománská řeč v kantonu Graubünden zůstala vždy regionálním úředním a školním jazykem, byla ale pokládána za vnitřní záležitost kantonu; uznání za jazyk zemský ve spolkovém smyslu se jí dostalo parlamentní cestou 1938, tedy dávno po dosažení uspokojivých jazykově mírových poměrů ve Spříseženectví. Tento pozdní jazykově národní-státoprávní akt byl zároveň určitou manifestací zásadně jiného chápání národa než jaké bylo vyznáváno tehdejším nacistickým Německem - ale tradičně i ostatními evropskými nacionalisty.

Jazykové hranice se během tří desítiletí 1950-1980 lehce posunula v neprospěch němčiny. V severním Juře poklesl v důsledku zřízení francouzsky mluvícího kantonu (odtržení od kantonu Bern) podíl německy mluvícího obyvatelstva dokonce z 20% na 8,9%, ale i ve smíšených kantonech lze tuto tendenci pozorovat: v kantonu Neuchâtel z 21,2% na 14,5%, menší je v kantonu Frýburk z 55,4% na 52,8% a v kantonu Bern ze 72,9% na 71,9%, ve Valisu lze naopak konstatovat malý přírůstek německy mluvících z 35,0% na 36,8%, také v kantonu Solothurn z 95,8% na 97,1% [KREIS, str. 97]. O poměrně nízkém stupni spontánního míšení obyvatelstva sňatky svědčí skutečnost, že dvojjazyčnost obyvatelstva vycházející ze smíšených manželství rodičů dosahuje pouhých 2,2% [KREIS, str.103].

Během 20. století dosahovala příslušnost (švýcarských občanů) k německy mluvící jazykové skupině průměrně 73,1%, k francouzsky mluvící 20,9%, k italské 4,7% a rétorománštinu jako hlavní obcovací jazyk uvádělo 1,3% švýcarských občanů.

Politicko-geografické předpoklady

Často se setkáváme s představou, že Švýcaři jsou horský, alpský národ. Ve skutečnosti ale žijí dobré tři čtvrtiny švýcarského obyvatelstva v nížině, ve městech a v krajině kdysi zemědělské, dnes silně industrializované a urbanizované. Pouhých 13% obyvatel žije v alpském prostředí a 11% v jurském pohoří. (To nemění nic na tom, že v pocitu vlasti hrají u Švýcarů Alpy mimořádnou roli.)

Hranice kantonů - z největší části jsou to hranice pozdně středověkých městských států a jejich panství jako výsledky expanze všeho druhu, od vojenského dobytí po koupi, téměř nikde nesouhlasí s hranicí jazykovou (kromě kratších úseků hranic, které probíhají po hřebenech Alp: hranice kantonu Bern s kantony Waadt a [dolní] Valis a hranice Tesinu vůči Uri). V hustě obydlených územích nížiny probíhá jazyková hranice prostředkem kantonů a vytváří tak kantony jazykově smíšené; v Graubünden je zato politická hranice předsunutá do italsky mluvících údolí a vytváří tak opět vícejazyčnost kantonu.

Tradičně a konsolidovaně dvojjazyčný a stabilně dvoudílný je katolický kanton Valis. Také katolický kanton Frýburk je též dvojjazyčný, ale poněkud méně jazykově uklidněný, patrně v důsledku pohybů jazykových hranic během posledních čtyř staletí. Menší část francouzsky mluvících území leží v reformovaném, převážně německém kantonu Bern (když roku 1979 ztratil katolické francouzsky mluvící území založením nového kantonu Jura, po jeho dlouholetém dramatickém zápasu o autonomii). Tříjazyčný (němčina, rétorománština, italština) je kanton Graubünden. (Údaje o náboženském vyznání kantonu se vztahují na dobu povinné homogenní územní konfese mezi reformací, resp. Vestfálským mírem, a Francouzskou revolucí. Tato vyznání určovala i po 1799 a 1848 politiku a celkový ráz kantonu a dodnes jsou znatelná, i když jejich vliv je právně a politicky odstraněný a demograficky do značné míry setřený.)

Legislativní předpoklady

Spolková ústava z roku 1848, dílo liberálů, ustanovuje v článku 109 (v původním textu), resp. čl. 116 (v celkově revidované ústavě z r. 1874; další celková revize byla provedena 1998/9, zde se jedná o článek 70) „hlavní jazyky“, němčinu, francouzštinu a italštinu jako „zemské jazyky“. Rétorománština byla neproblematickou lokální, školní i úřední, řečí v kantonu Graubünden, nicméně se stala, jak už zmíněno, v roce 1938 doplňkem k ústavě čtvrtým zemským jazykem, tzn. národním; přibyl pojem jazyka spolkově úředního, jakými se staly dřívější tři hlavní jazyky a „ve styku s osobami rétorománské řeči je také rétorománština úřední řečí spolku“. Ve stejném článku ukládá spolková ústava podporovat opatření kantonů Tesin a Graubünden k uchování italštiny a rétorománštiny. Tento článek znamená závaznou praxi jednání spolku v jazyku adresáta, resp. spolková jednání trojjazyčná [BUNDESVERFASSUNG; KREIS str. 44n; IM HOF 1991, str. 198nn, zde též bližší k dějinám rozšíření rétorománštiny].

Zásady školství stanoví čl. 27 (1999: čl. 62). Spolek podle něho pečuje pouze o vysoké školy, základní vyučování mají na starosti kantony, kromě bezplatnosti veřejných škol nezmiňuje ústava dále nic, vyučovací jazyky též ne, vše ostatní je tedy záležitostí kantonů.

Překvapivé nezmiňování jazykových otázek lze konstatovat i v ostatním spolkovém zákonodárství. Ani „Zákon o organizaci vlády a správy“, stejně tak „Zákon o výnosech, nařízeních a zákonech“ neobsahují žádnou zmínku o jazycích.

Ani mezi ústavou zaručenými svobodami a všeobecnými právy (víry, svědomí, náboženství, kultu, tisku, shromažďování, spolčování, petice) není jmenována svoboda jazyková či právo na svobodné používání jazyka. Ta totiž platí za nepsaný zákon a tak je s ní také zacházeno ve veškeré správní i soudní praxi. Svoboda jazyka vypadává z rámce svobod týkajících se smýšlení, mínění atd., protože řeč slouží výkonu veškerých činností společnosti, i činnosti hospodářské. „Vícejazyčné spříseženectví musí spočívat na nepsaném, ale tím mocnějším zákonu úcty před člověkem a jeho řečí; skutečná svoboda ducha je bez svobody jazyka nemyslitelná“, je výrokem Spolkového soudu (z r. 1937, ale vyjadřuje od počátku vládnoucí postoj švýcarských liberálů, stejně jako výrok Spolkového soudu o nepsaném charakteru svobody jazyků, ve výroku o právu jednotlivce vůči státu používat mateřskou řeč, z r. 1965) [AUBERT, odst. 311a 313].

Z ústavy, z čl. 116, se nepřímo odvozuje jak princip jazykových oblastí a tím i ochrana jazykových společenství v jejich integritě a homogenitě, a sice ve smyslu teritoriálním, tak i základní právo individua na jazykovou svobodu. Tato dvě práva stojí vůči sobě v praxi mnohdy v protikladu, především v případě obyvatel přistěhovalých z jiné jazykové oblasti: ti mají právo užívat svůj jazyk, na druhé straně usedlé obyvatelstvo má právo na uchování svého jazyka v jeho jazykově homogenním teritoriu. Všeobecně je ve Švýcarsku dávána přednost druhé zásadě, úřady mají ale povinnost hledat mezi oběma rovnováhu, neboť, jak se z ústavy nepřímo odvozuje, jazyk není jen nástroj dorozumění, nýbrž ztělesňuje „životní svět“ a „formu bytí“, jednotlivec se může realizovat jen jako člen jazykového společenství [THÜRER, oddíl: „Ochrana jazykových minorit ve státním právu“; AUBERT, odst. 313].

Výpověď ústavy má charakter (1) konstatující jazykové složení země, ale také (2) programatický, a sice politicko-morální: myšlenka národa sestávajícího z více rovnoprávných jazyků je základem jazykového míru, dále má také (3) normativní jádro: zavazuje k podpoře slabších a ohrožených jazykových skupin , a odvozuje se odtud také (4) garance stavu a homogenity, ve smyslu rozsudku spolkového soudu: zavazuje k „zachování dosavadního jazykového složení země (teritoriální princip). Kantony jsou tedy... oprávněny činit opatření k zachování dosavadních hranic jazykových oblastí, a to dokonce i tehdy, když je tím omezena svoboda jednotlivce užívat jeho mateřský jazyk. Tato opatření musí být ale úměrná, tzn. musí dosahovat svého cíle při nejvyšším možném respektování důstojnosti a svobody jednotlivce [BGE 106 (1980) Ia 302/3].

Negativně se z těchto vývodů odvozuje, že je nepřípustné podporovat snahy o obnovení někdejší, nyní definitivně změněné jazykové situace, což by znamenalo porušení jazykového míru.

Jazykové právo - včetně ochrany jazykových skupin - jako všeobecně kulturní a vzdělávací právo - připadá zásadně odpovědnosti kantonů. Kantony tedy musí hledat vyrovnání mezi jazykovou svobodou a ochranou jazyků. Je od nich očekávána vysoká míra flexibility a formovací schopnosti. Je jim přenecháno rozhodnutí, zda a jak dalece používání jazyků vůbec normují nebo zda se spokojí s jazykovým režimem na základě zvyklostí. Je jim též přenecháno, pečují-li o ochranu jazykově-kulturních skupin jejich zvláštním zastoupením v zákonodárných či správních orgánech či finančně, zákonně či ústavně, nebo přenechají-li nebo nařídí-li příslušná opatření obcím nebo regionálním institucím. Je též přenecháno kantonům, stanoví-li zákonně či formou předpisů jazyková území. V případě ohrožení skupiny, a to i v jednotlivé obci, je ale ochrana jejich povinností. Např. mohou jako nouzové opatření nařídit teritoriální či obecní školní jazyk, je-li skupina ohrožena např. množstvím přistěhovalců, kteří neukazují dostatečnou vůli k asimilaci místní tradici. V takových případech se usazené obyvatelstvo nesmí přenechat osudu. Povinnost ochrany se vztahuje i na menší území, regiony či obce, a v praxi jde především o ně. Švýcarsko se tedy nechce uspokojovat se všeobecným konstatováním, že určitá jazyková skupina není jako celek ohrožena a že se kulturně rozvíjí. Jeho ochrana pečuje o jazykové skupiny do poslední vesnice na jazykové hranici. „Opatření k zachování dosavadního jazykového složení a zvláště k respektování dosavadních hranic a dosavadní homogenity jazykových území jsou legitimní, a jsou ústavně přípustná jakožto součást národního zájmu a tím veřejného pořádku... jsou-li úměrná“ [THÜRER 1998, str. 108nn, cit. str. 108].

Také oficiální komentář ke spolkové ústavě, čl. 116, zdůrazňuje zmíněné povinnosti kantonů činit opatření k zachování stávajících jazykových hranic a homogenity jazykových oblastí. Smíšené kantony určují ve svých hranicích své úřední jazyky a jsou povinny respektovat zvláště jazykové menšiny, i co do rovnosti řečí. V zákonodárných i správních sborech smíšených území jsou povinny nabízet stále simultánní překlad. I spolkové úřady jsou povinny komunikovat se stranami v místní řeči. Komentář je si vědom toho, že teritoriální princip je jen jednou možnou interpretací ústavního článku, jinou možností by byla propagace vícejazyčnosti smíšených území. Švýcarsko se ale během vývoje na konci 19. století rozhodlo pro důsledné uplatnění teritoriálního principu a dosavadní zkušenosti s jazykovým mírem správnost tohoto rozhodnutí potvrzují. Je tak zemí čtyř nebo spíše tří různých jednojazyčných oblastí. Účinkem teritoriálního principu se od přelomu 19. a 20. staletí do jisté míry pozvolna místně posiluje jazyková homogenita.

Švýcarské kantony jsou státy, které předaly část své suverenity spolku; mají vlastní ústavy, které nesou veskrze charakter ústav suverénního státu. Co se týče jazykových práv, jednojazyčné kantony je ve svých ústavách vůbec nezmiňují (ve spolkových záležitostech jsou i pro jejich území definována Spolkovou ústavou), s výjimkou francouzsky mluvícího kantonu Jura, který vydobyl svoji samostatnost od kantonu Bern poměrně nedávno (1979), a vytyčuje jako ústavní cíl zvelebování francouzského jazyka, jakož i udržování, obohacování a zvyšování hodnot „domovské kultury jurské vlasti“, včetně místního dialektu.

Jazykově smíšené kantony definují vesměs své úřední či zemské jazyky, každý jiným způsobem. Frýburská ústava kromě toho zdůrazňuje používání jazyků na základě teritoriálního principu, který blíže nedefinuje, ústava kantonu Bern jazyková teritoria jmenovitě definuje podle správních okresů, Valis a Graubünden zaručují pouze rovnoprávnost svých jazyků. Znalost jazyků u úředníků a politiků ústavy kantonů Bern ani Graubünden nepředepisují, v kantonu Frýburk stanoví pouze, že „většina členů kantonálního soudu, jakož i jejich zástupců mají ovládat francouzský i německý jazyk“, v kantonu Valis ústava předepisuje všeho všudy u volených zapisovatelů parlamentu (Velké rady), že „jeden musí být francouzského, druhý německého jazyka“. Také „členové kantonálního soudu mají ovládat oba jazyky“ [SYSTEMATISCHE SAMMLUNG..., sv. 1, oddíl Kantonale Verfassungen; BRÜHWILER; STRÄULI]. Znalost jazyků u všech ostatních úředníků a politiků je ve všech kantonech přenechána uvážení jmenujícího orgánu či voličstva, které posuzují i ostatní parametry jejich kvalifikace.

Skutečnost, že švýcarské zákonodárství přenechává jazykové otázky kantonům, není zde ojedinělá: je všeobecnou zásadou, že každé zákonodárné právo přenesené spolku znamená omezení svébytnosti kantonu, regionu a způsobu života jeho lidu. Obyvatelstvo této země a jeho zastupitelé jsou si zásadně vědomi, že vnitřní mír, svoboda a blahobyt mohou být zajišťovány, jen když přirozeně dané rozdíly lidu jednotlivých krajin a různých svérázů zůstávají nenarušovány, že má zásadní význam, když vlastní život kantonů je činností spolku co nejméně dotýkán. Samozřejmě, že technizace života společnosti i jednotlivce vyžaduje stále více jednotných předpisů a postupů. Ale i zde dává Švýcarsko pokud možno přednost vzájemné a společné dohodě kantonů před nařízením ústřední vlády či spolkového zákona.

V důsledku nerovnoměrnosti švýcarských jazykových skupin musí v souvislosti s přímou demokracií a jejími referendy, ale stejně tak v souvislosti se složením parlamentu teoreticky vyvstat otázka nebezpečí systematické majorizace. Švýcarsko nicméně nezná žádnou ústavní ochranu proti majorizaci menšin ani při lidovém hlasování ani při hlasováních v obou komorách parlamentu. Nebezpečí majorizace totiž v praxi nikdy soustavně nevyvstalo: ve faktických politických záležitostech se nikdy nejedná jmenovitě o vztahy jazykových skupin. Většina zájmů se rozšiřuje ve všech jazykových oblastech, mapa výsledků hlasování je zpravidla pestrá, bez ohledu na jazykové hranice.

V některých zájmech se ale složení smýšlení a tím pak i hlasovací výsledky utváří uvnitř celých jazykových oblastí většinově a odlišně od jiných jazykových oblastí. I v takových případech pomohou často další okolnosti, např. v největší jazykové oblasti má návrh jen slabou většinu, a silná většina jiné, menší oblasti podpoří menšinu ve většinové oblasti tak, že tato na spolkové úrovni zvítězí. Např. v letech 1917-1949 se při lidových hlasováních jen v necelé třetině případů prosadila vůle většiny největší jazykové oblasti, což je výsledek uklidňující [WEILENMANN, str. 306nn]. V řídkých případech, kdy ale zvítězí většina německé oblasti, kdy mapa výsledků hlasování se shoduje s mapou jazykových oblastí, lze nicméně pozorovat citelné rozladění ve francouzské části. V tisku se dokonce ozvou hlasy, že s těmi „Němci“ se přece jen nedá spolužít. Ale ty se, aforisticky řečeno, ozývají jen v neděli večer a v pondělí po nedělním hlasování; v úterý už jsou zapomenuty a výsledek je akceptován. Jsou ale neklamnými známkami toho, že jazykový mír není pro vždy dán ani vybojován, nýbrž že vyžaduje stálou pozornou péči.

Pro ilustraci toho, jak se zcela jiné otázky mohou stát problémy „jazykovými“: Trvalé nedorozumění obou skupin panuje v posledních desítiletích v oblasti ochrany životního prostředí, ochrany zvířat atd. Velká část německých Švýcarů sdílí německé „pohnutí“ těmito problémy, většina francouzských Švýcarů oplývá naproti tomu francouzskou lhostejnost vůči nim, jež ale zdaleka neznamená lhostejnost vůči opačnému mínění. Kolem iniciativ a hlasování o těchto otázkách dochází ke značným napětím i zklamáním, která probíhají shodně s jazykovými hranicemi a stávají se tak téměř konfliktem mezi jazykovými skupinami – ač věc sama nemá vůbec charakter jazykový či etnický.

Pro úplnost by bylo třeba referovat i o dalších politicko geografických jednotkách, o okresech a obcích. V zájmu únosnosti délky textu je však nutno se toho zříci, s poukazem, že okresy hrají ve švýcarském systému jen nepatrnou roli, s funkcemi hlavně kontrolními, nemají legislativní složku. Pouze v justiční oblasti jsou okresní soudy základní instancí. Obce (města) s legislativou a exekutivou i se samostatnou fiskální politikou požívají naproti tomu úctyhodného postavení i autonomie, ovšem poněkud různé podle kantonu. (Blíže o postavení obcí např.: THÜRER 1986, zvl. str. 196-207).

V souvislosti s jazykovým zřízením je třeba zdůraznit článek 7 Spolkové ústavy (1874), který výslovně zakazuje zvláštní spojenectví a smlouvy mezi kantony. Znemožňuje tedy také ustavení bloků kantonů jednoho jazyka. Článek 8 dovoluje politicky jednat se zahraničím výhradně orgánům spolku, tedy znemožňuje např. zvláštní spojenectví či smlouvy kantonů se sousedními zeměmi stejného jazyka. (Tato ustanovení vznikla jako reakce na válku se Zvláštním spolkem a jako prevence opakování, i 1874 byla v politickém povědomí ještě velmi aktuální. Poslední revize ústavy 1998/9 je značně zmírnila, téměř odstranila: kantony mohou, za předpokladu schválení spolku, uzavírat smlouvy jak mezi sebou, tak i, v oblasti vlastní kompetence, se zahraničím: čl. 54, 55, 56, 172, 186.)

Národnostní diskuse kolem přelomu staletí

Doba evropských jazykových a národnostních zápasů i vnitřní konflikty Švýcarska se projevily i ve zdejší intelektuální diskusi. Také mezinárodní konflikt a jeho následky (mezi 1870 a první světovou válkou), spojené s jistým germánsko-románským kulturním zápasem, zostřily do jisté míry i napětí ve Švýcarsku, jazyková hranice začala být nazývána „příkopem“, což znamenalo dočasné oslabení švýcarské národní myšlenky.

Rozpoutala se živá diskuse o pojetí národa, zůstala ale na úrovni ideově publicistické, do státně-politického života přímo nezasáhla. Např. BLUNTSCHLI (1875) zastává pro svoji dobu ještě typický názor, že Švýcaři jsou příslušníky tří národů, podle jazykové a kulturní přináležitosti. Rozvádí všestranné, úzké, vzájemné a hluboké kulturní spojení německých Švýcarů s oblastí německy mluvících zemí. „Politická národnost není dostatečně silná a tak vroucí, aby toto kulturní spojení prorazila a rozdělila. Němečtí Švýcaři zůstávají ve svém celém kulturním vzdělání příslušníky a členy velké německé národnosti. Zcela podobně je tomu s románským západním Švýcarskem. Francouzští Švýcaři udržují užší vztahy k německému Švýcarsku a německé vědě než Francouzi... Ale přesto se cítí jazykem, mravy, literaturou, celkovou duchovní kulturou příslušníky francouzské národnosti“ [BLUNTSCHLI, str. 22]. „Když tedy uznáváme poměrnou svéráznost politické švýcarské národnosti, nesmíme nikdy ztratit ze zřetele trvání národního kulturního společenství německých Švýcarů s německým národem, francouzských Švýcarů s francouzským národem a italských Švýcarů s italským národem. Švýcarský národ musí s tímto původním a mocným národním svazkem počítat. Jeho části jsou s velkými národy spojeny v jednom společenství, které je podmínkou jejich duchovního života. V zájmu toho musí politická národnost Švýcarů zůstat internacionální... Švýcarsku... se podařilo německou, francouzskou a italskou národnost, pokud v něm jsou ve zlomcích zastoupeny, v sobě smírně spojit a zároveň se stát přiměřeným více národnostem“ [tamtéž str., 22 n].

„Přírodní“ či „organický“ směr romantického rázu oné doby se snaží doložit, že i etnické podmínky jednoty švýcarského národa jsou splněny: švýcarské obyvatelstvo německého i francouzského jazyka vzniklo smíšením obdobných kmenů: keltského obyvatelstva (jména většiny jeho kmenů jsou známá), zbytků římského osídlení a převážně germánským přílivem, v německé části Alemany, ve francouzské části taktéž germánskými Burgundy, kteří se ale v důsledku užšího soužití s Římany a pod jejich ochranou jazykově porománštili. I u obyvatelstva italské části se musí počítat s germánským (langobardským) původem jeho značného podílu (FICK, str. 13-23).

Tyto argumentace ale nepřetrvaly 19. století. Očekávali bychom, že novější zaměření se bude vztahovat k pojmu národa politického či legitimistického. Ale ve švýcarské dobové diskusi (jako příklad uvádíme Fritze FICKa, 1910) nastal spíše příklon k pojmu národa kulturního. Chybějící (či FICKem popírané) motivy společného původu a společného jazyka vyvažují jinými silnými aspekty, jako je silný a od počátku demokratický volní a mravní element státního vývoje.

Švýcarský kulturní svéráz je s neobyčejnou intenzitou poznamenán demokratickou myšlenkou [FICK. str. 28-34]. Ideu kulturního národa podtrhuje tvrzení, že legitimistické pojetí národa přímo odporuje švýcarskému svérázu a je protikladem demokratické myšlenky. Zajímavé je zdůraznění konzervatismu jako národního rysu: švýcarský volič hlasuje převážně konzervativně a posiluje tím stabilitu systému, i když tím působí proti vlastním momentálním hospodářským zájmům, což autor dokládá výsledky referend a hlasování o iniciativách z posledních desítiletí (před jeho publikací) [tamtéž, str. 35-42].

Diskuse o pojetí národa nebyla na přelomu staletí ještě uzavřena, ve stupňujícím se napětí před první světovou válkou se naopak ještě oživovala. Jako doklad vnitřního zápasu lze uvést publikace Eduarda BLOCHERa, který dokládá nepřetržité cítění přináležitosti k německému národu v dějinách německého Švýcarska až do (tehdejší) současnosti, vzdor vyhraněně švýcarské výchově. Konstatuje nevyhnutelnost vnitřního konfliktu mezi švýcarským smýšlením, vůlí k spolužití, a přináležitostí k německé kultuře a uzavírá: „Tato rozpolcenost je cena, kterou platíme za svoji svobodu. Těšíme se z vítězství Švýcarů ve švábské válce a z dosažení nezávislosti Spříseženectví ve Vestfálském míru; těšíme se z toho, že nepatříme žádnému většímu státu a že můžeme své záležitosti řídit zcela podle vlastních přání. Ale nepožíváme této radosti zadarmo, musí být u každého z nás vykoupena statečným střetnutím s oním zvláštním poměrem k našim neněmeckým krajanům nešvýcarským spoluvlastencům, do něhož jsme se dostali. Musíme se snažit být obojím, Švýcaři i Němci, tak jako jsme se museli naučit být dobrými protestanty a dobrými katolíky a přitom zůstat v lásce sjednoceni se spříseženci druhého vyznání“ [BLOCHER 1910, str. 18n].

Příslušníci švýcarských jazykových skupin prodělali kulturně národní obrození odpovídajících národů, nicméně se značným vnitřním odstupem, oslabeně a bez politických souvislostí (osvobozování a sjednocování Německa a Itálie, revoluce, avantgardní postavení a velmocenská politika Francie). Nicméně kolem přelomu staletí došlo k určitému jazykově-ideologickému napětí také v důsledku pocitu ohrožení jazykové skupiny a ke vzniku odpovídajících obranných spolků, a to jak v německé, tak ve francouzské části. I italská a rétorománská skupina prodělaly obranný zápas, objektivně ovšem potřebnější než obě skupiny hlavní.

Proti jazykově národnostním tendencím se zvedl silný, jak státně politický, tak i intelektuální odpor a nacionalismus - švýcarský. Např. JAEGER (1909) mluví nejen pouze o švýcarském národu, a příslušnost jeho členů národům odpovídajících skupin popírá, ale považuje etnický původ a dokonce i jazyk jako zásadní známku národa za „starou rekvizitu“ specielně německého pojetí národa.

V JAEGERově pojmu národa lze konstatovat syntézu pojetí kulturního a politického. Kulturní, projevující se, podobně jako v pojetí FICKa, především v demokratické vůli ku spolužití, je zesilován životem politickým, v jednom státě, s jedním právním systémem (ve Švýcarsku jednotný na spolkové úrovni od 1908, kantonální zákonodárství jím ale není ve svých kompetencích rušeno), s národními hospodářskými zájmy, s národním stylem vyučování a vzdělání. Stát je tedy spíše zprostředkovatelem a sjednocovatelem národních vlastností, ne jejich příčinou či dokonce podstatou, jak tvrdí čistě politické pojetí národa. „Moderní pojem národa má těžiště spíše ve dvou jiných momentech.

Vědomí zvláštního charakterového a kulturního společenství a vůle toto společenství dále udržovat a dále vyvíjet jsou jádrem a známkou všech národů“ [JAEGER, str. 12]. „Národní politika určitého státu může a musí působit také uvnitř. Státy, jimž se dosud nepodařilo vyvinout se přes kmenové, jazykové a náboženské rozdíly jejich obyvatel v národ... budou muset brát na tuto národní defenzivní politiku zvláštní ohled. Čím více se jim podaří, aby se veškerý lid podílel na jedné národní kultuře, vzdělat každého jednotlivce v plnohodnotného člena národa, tím snazší pro ně bude asimilovat do sebe obyvatele dosud cizích území, zatímco jejich vlastní území bude před pohlcením chráněno tím větší nestravitelností. Mohlo by se předpokládat, že už pouhá logika bude především demokratické státy povzbuzovat k této demokratizaci duchovní kultury“ [JAEGER, str. 16n].

Zřejmě má zde autor na mysli tehdejší říše, rakousko-uherskou a ruskou, ale jeho úvaha by se moha vztahovat zvláště na menší státy jako na (tehdy budoucí) Československo. Rozpad Osmanské říše připisuje JAEGER právě její odtažitosti od problémů národnostních a jiných heterogenit.

Se zvláštní vřelostí zdůrazňují švýcarští autoři partikularismus jako národní rys, tedy autonomii a demokracii v malých sociálně územních jednotkách, a základní vlastenecké vztahy vůči nim. „V partikularistické myšlence spočívají kořeny švýcarské lásky k vlasti... Čím konkrétnější a menší je pojem vlasti, tím silněji působí“ [FICK, str. 45]. Partikularismus je zde dále dokonce vysvětlován jako charakteristický rys germánský (na rozdíl od centralistických tendencí románských), kterému zůstal švýcarský národ zvláště věrný, na rozdíl od Německa a Rakouska, v nové době se odchýlivších k centralismu.

Před první světovou válkou sílily opět ve všech třech hlavních jazykových skupinách sympatie se stejně mluvící válčící stranou a vyvolaly „opevnění“ vnitrošvýcarských jazykových hranic. O švýcarskou jednotu bylo třeba zápasit. Mobilizovaly se obranné síly, „helvétismus“, švýcarský nacionalismus tří-(čtyř-) jazyčné země bojoval za jednotu národa, byla založena jednotně vlastenecká Nová helvétská společnosti („Neue Helvetische Gesellschaft“) [HILTY, kap.: Die schweizerische Nationalität; IM HOF 1991, kap. 5.4].

Dokumentem z diskuse této doby je příspěvek RUEGGa. Vyvrací jazykově nacionalistické tendence, ale na druhé straně také snahy extrémně jednotících politických hnutí, která usilovala o reformu školského systému, jenž by pak měl zajistit všeobecnou jednotnou trojjazyčnost země nebo alespoň její inteligence, a s ní zároveň státní dirigismus v kultuře. Autor dokládá, že jednotící státní dirigismus národní jednotu nepodporuje, nýbrž jen zpovrchňuje a tím oslabuje. Poukazuje na rozhodující význam prohloubení vzdělání v kultuře rodné řeči, jen ono vede k opravdovému porozumění kultur jiných a schopnosti spojenectví s nimi, zvláště v mnohojazyčném společenství. Prohloubené vzdělání ale otevírá cestu k duchovnosti, která je jedinou spolehlivou zárukou mírového smýšlení a jednání, jen ona přemáhá materialismus, který je příčinou válek. Ve vzdělané duchovnosti a v ní spočívajícím příkladu vícejazyčného národního společenství vídí RUEGG poslání Švýcarska.

Po první světové válce stálo překonání vzniklých antipatií určitou společensko-politickou námahu; nacionalistická ladění byla ale brzy vystřídána napětím dosud vládnoucích měšťanských smýšlení s prudce rostoucím socialistickým a komunistickým hnutím. Ty se rozšiřovaly opět přes všechny jazykové skupiny a předchozí nacionální problémy potlačily samočinně (IM HOF 1991, str. 205 nn).

Podobné národnostní napětí jako za první světové války se později za vzestupu nacismu a za druhé světové války do Švýcarska ve větším měřítku nepřeneslo. Nacismus zde sice přívržence našel, ale jejich kruhy zůstaly marginální, druhá světová válka přinesla vcelku naopak upevnění národního semknutí Švýcarska ve všeobecném vědomí a smýšlení i ve vnitřní politice. Německé národnostní cítění zmizelo zcela: pro poválečného i dnešního německého Švýcara by bylo označení za Němce absurditou; u francouzské či italské obdoby už tomu tak ale nemusí být.

Pohledy současné reflexe národního společenství

Pro švýcarské sociální vědy nestojí jazyková pluralita země natolik v popředí jako pro zahraniční pozorovatele, je spíše jednou z řady pluralit Spříseženectví. „Švýcarský pluralismus nespočívá v prvcích jazykových nebo etnických, nýbrž v kantonálním a komunálním substrátu, v němž jsou spleteny faktory historické, politické, sociální, náboženské a ekonomické. Proto je nesnadné srovnávat heterogenitu švýcarské společnosti s heterogenitou Kanady nebo Belgie, natož Jugoslávie. K nalezení analogií pro švýcarský pluralitní systém je třeba se rozpomenout na případ Rakouska-Uherska, který umožňoval v celém svém zřízení zachování poměrů v jistém modelu pluralismu na dynastickém základě“ [WEIBEL, str. 81].

Dějiny Švýcarsko vlastně nikdy před výraznou jazykově-etnickou výzvu nepostavily; stavěly naopak problémy výslovně politické a nábožensky konfesní: přechod od selského spikleneckého spolku ke spojenectví a spolčení s městskými státy (14. stol.) a později dokonce s církevně-feudálními státy (15. stol.), zastavení vojenské expanze a územní konsolidaci (konec 15. stol.), opětovně se vzněcující konfesní konflikty, od reformace (Kappelská válka 1535), až do 19. století (válka se Zvláštním spolkem 1846-7), následně s hlubokým antagonismem mezi „pokrokovými“ a „konzervativními“ (tzn. mezi liberálně podnikatelskými a katolickými) politickými silami v 19. a hluboko do 20. století, před tím obsazení a ovládání cizí - francouzskou - mocností (1798-1815), v prvních desítiletích 20. století pak nesnadnou konfrontaci s posilováním sociální demokracie. Ve všech těchto hrozbách štěpení byly obě (zjednodušeně: německá a francouzská) jazykové oblasti zastoupeny v obou konfliktních stranách a jazykové problémy zůstaly v pozadí.

Státotvornost obyvatelstva vzdor jeho mimořádným rozdílnostem, včetně jazykové příslušnosti, řeší Švýcarsko tím, že se vědomě a z hlubokého přesvědčení zříká jednotnosti a spokojuje se s jednotou, nesenou vůlí být příslušníkem národa-státu, která je postavena nad všechny partikulární zájmy. Tuto vůli vytvořily dějiny, ne v neposlední řadě ty novější, v jejich zápasech, které vybojovaly postavení zájmů národního celku před zájmy skupin. Výsledky těchto zápasů byly národem a jeho celkovým smýšlením hluboce akceptovány (i když ovšem ne vždy okamžitě). V případě Švýcarska se jednalo o jazykově-etnické zájmy pouze okrajově, v popředí stály neméně závažné zájmy náboženských konfesí, jejich politiky a nároků na moc, a zájmy privilegovaných společenských vrstev [WEILENMANN, STR. 273nn].

Je programem švýcarské demokracie umožňovat všem zvláštním skupinám, z nichž národ sestává, život podle jejich představ, potřeb a svérázu, spravovat se samy, vzájemně se neomezovat [tamtéž, str. 279n]. „Švýcarsko nese ve svém dědictví aktivně svůj původ: vzniklo spojením a spojenectvím obcí. Národ znamená ve Švýcarsku nejen sjednocení celé země a jejích obyvatel do soběstačného státu, nýbrž uskutečňuje se současně ve všech nejmenších částech, z nichž Švýcarsko sestává. Každá část horského údolí a každá obec v nížině, v Juře nebo za Alpami musí v malém vlastnit totéž sebeurčení a vědomí společenství, jež se staly známkou švýcarské demokracie. Jejich partikularismus a jejich federalismus zajišťují tuto svobodu v celé zemi“ [tamtéž, str. 284]. Prosadil se dokonce postoj, že je úkolem většiny podporovat menšinu, zvláště když je v důsledku svého malého rozměru ohrožena ve své existenci, činnosti, seberealizaci [tamtéž, str. 310].

Ve smyslu nových sociologických teorií vidí současná diskuse jazykovou heterogenitu švýcarské společnosti jen jako jednu z mnohých pluralit stávajících i nově vznikajících dílčích kultur. „Komplexní společnosti nejsou kongruentní s jedinou, jednotnou kulturou, nevykazují uzavřený kulturní horizont; vyznačují se kulturním pluralismem, mnohostí dílčích kultur, ať už z horizontálního nebo z vertikálního hlediska. Tyto dílčí kultury mohou být uspořádány podle různých kritérií: specificky podle společenských vrstev třeba jako elitární a lidová kultura nebo jako měšťanská, selská, dělnická kultura či podle generací, prostorově jako lokální, regionální a supraregionální kultury. Odlišují se podle etnicity, jazykové přináležitosti, náboženské sounáležitosti a zcela obecně dodatečným působením dějinných faktorů. Stupeň různé akceptance nadřazené kultury může vést k subkulturám, antikulturám atd.“ [KREIS, str. 22].

Celošvýcarské výzkumy veřejného mínění vypovídají všeobecně, že německy mluvící většina má lepší mínění o dosaženém řešení jazykového problému a o vzájemném vztahu oblastí než menšiny, ale také lepší mínění o vztahu menšin k většině, i sama chová větší sympatie k menšinám než ony k ní. Také menšiny projevují větší sympatie vzájemné než vůči většině [KREIS, str. 100]. U všech těchto pocitů se ovšem ve Švýcarsku jedná jen o jemné nuance, nesrovnatelné se silnými emocemi, jaké známe ze zemí s otevřenými etnicko-jazykovými problémy.

Mezinárodní recepce švýcarského modelu je podle úsudku THÜRERA možná jen ve velmi omezeném měřítku: Švýcarsko srostlo v době, kdy institucionalizované státní národy ještě dlouho neexistovaly. V jistém smyslu je reliktem z epoch univerzalistické ideje říše a z následujících dob, kdy multikulturní a multinárodní struktury ovládaly politickou scénu. Vyznačuje se proto subtilními poměry rovnováhy a křížení zájmů mezi konfesními, jazykovými a politickými většinami a menšinami, jak se vyvíjely v mechanismy regulace a zabránění konfliktů do jedinečné podoby. Švýcarský trojčlenný řád může ale být pramenem inspirace pro formování jazykových režimů s dobrými předpoklady pro budoucnost.

Trojčlenný řád: jazyková svoboda - ochrana (ohrožených) skupin na teritoriálním základě - souhra federalistických, decentrálních struktur. Stát nemůže používání jazyka předepsat a vynutit, může ale vytvářet příznivé politické podmínky pro péči a podporu (ohrožených) jazyků. Důležité je, že se ve švýcarském modelu jedná vesměs o řády mírové, podporující mír v zemi. Patří k zvláštním civilizačním přínosům Švýcarska, že tomuto mírovému řádu byl vždy přičítán politický charakter. Pojmy „politický národ“ a „volní národ“ vyjadřují ve své nové aktualitě, že „základ moderního, otevřeného státního řádu nemůže spočívat ve společenství kmene, krve a náboženství..., nýbrž jen ideál „vlasteneckého“ přiznání se k tradici, zemi a právnímu řádu státu, z něhož plyne chápání sama sebe a vůle k formování budoucnosti. Indikátorem legitimity a garancí pro trvání a koherenci liberálního řádu jako je švýcarský, je tedy politická vůle lidu k sounáležitosti (Zusammengehörigkeit)“ [THÜRER 1998, str. 110n, cit. str.111].

Výrazné rysy švýcarského systému soužití (shrnutí)

1. Švýcarsko bylo založeno německy mluvícími „spříseženci“ a zůstalo v prvních dvou staletích své existence čistě německým spolkem. Až do 1800 byla spolkovým jazykem němčina a prakticky jím zůstala ještě více než další půlstoletí. Němečtí Švýcaři by si tedy mohli činit nárok být zakládající a státotvornou skupinou. Pro to mluví i jejich podíl na počtu obyvatelstva (73%), při kterém by mohlo být opodstatněné pojetí, že se jedná o reprezentativní, státotvornou většinu, a zbytek tvoří menšiny (např. ve srovnání s Československem po jeho založení s 68,5% Čechů v českých zemích nebo s 65,5% obyvatel „československé národnosti“ v republice).

2. Poměry po válce se Zvláštním spolkem v době po 1847 ukazují - na záležitosti sice ne-národnostní - politicky jednající postoj, pro Švýcarsko charakteristický, jaký pak bezpochyby nemálo přispěl k úspěšnému řešení problému jazykově etnického: Prosazení výsledků války vítězem zůstalo pro poražené snesitelné a taktní. S poraženými kantony bylo jednáno (téměř) jako s rovnými, jejich autonomie nebyla zpochybňována, byly ovšem nuceny nastolit režim odpovídající vítězům (pokrokově liberální, tedy tolerantní vůči jiným skupinám při zachování vlastní moci, jak jej přibližně známe z doby vlády německých liberálů v Rakousku a pak Předlitavsku 1861-79). Tato umírněnost vítěze se ukázala pro další vývoj jako rozhodující - a nedocenitelný - politický postoj. Zabránil nepřeklenutelnému nepřátelství a pocitu trvalého znevýhodňování na straně poraženého, které jsou podle zkušeností velmi závažnou překážkou každého vyrovnání. Zcela jiným způsobem využili svého „vítězství“ vládnoucí Češi po 1918, jak je ukázáno např. v 1., 2. a 3. části seriálu „Soužití se státotvorným národem“, čímž u sudetských Němců vzrostl pocit bezmocnosti, vydání na pospas vnitrostátně všemocnému státotvornému národu a touha se z tohoto područí vymanit.

3. Na procesu zrovnoprávnění jazyků během druhé poloviny 19. století lze ve Švýcarsku u dominantní německé většiny konstatovat, jak ve srovnání neobyčejně rychle pochopila nezbytnost jazykového zrovnoprávnění a podnikla odpovídajících kroky. Jakmile francouzská část vznesla své požadavky a v několika oblastech vznikly jazykově národnostní napětí a konflikty, pochopila německo-švýcarská politika jejich nebezpečnost pro zemi a usnesla, že je nezbytné je ze země naprosto vymýtit. O to více udivující je skutečnost, že československé vedení zavedlo v nově zřízené republice řadu zásadních opatření, která národnostní napětí a nepřátelství zvyšovala nebo vyvolávala, nezavedlo žádná nebo se zdráhalo přijmout usmiřující opatření (srvn. např. seriál „Soužití se státotvorným národem) – a to půl století po vyřešení ve Švýcarsku. A s touto neúnosnou zátěží hodlalo vést nový stát do budoucna.

4. Jako hlavní prostředek vymýcení jazykově-národnostních napětí, konfliktů a nepřátelství zavedlo švýcarské vedení zásadu integrity a homogenity jazykových oblastí pojatých teritoriálně a prioritu jejího zachovávání před jinými opatřeními. Ta se zcela osvědčila, je uplatňována, zachovávána a nebyla nikdy podstatně zpochybňována. Proto nevešla do ústavy ani není předmětem zákonných opatření, zůstala správní zásadou, potvrzenou výrokem spolkového soudu. Nevýhodou tohoto „nenápadného“ postavení je, že tato zásada je poměrně neznámá, zvláště pro cizinu, která by chtěla švýcarský systém napodobit. Studujíce při tom ovšem především spolkovou ústavu, která k jazykovým problémům uvádí velmi málo. V meziválečném Československu to byla právě integrita a homogenita německy osídlených oblastí, jež byla vystavena mnohostrannému, systematickému a účinnému útoku z české strany, nejen od státu, nýbrž v neposlední řadě ze strany českých „obranných“ spolků a jednot i polostátních organizací, jejichž aktivitám stát vůbec nebránil, ač se ve skutečnosti jednalo o rozkladnou činnost vůči republice. Tento útok byl také jednou z hlavních příčin sudetoněmeckého pocitu národnostního ohrožení, který byl opět živnou půdou nepřátelství a iredenty.

5. Švýcarsko má mnoho zásad a „zákonů“ týkajících se užívání jazyků nepsaných (občanská práva, spolkové úřadování, školství z hlediska federace), nesouvisí pravděpodobně s úspěchem soužití. Životní, politická, správní praxe si vydání zákonů či formulaci v ústavě (dosud) nevyžádala. Explicitní a schválené zákony by bezpochyby působily stejně jako nepsané.

6. Kromě zmíněné všeobecné zásady a zásadním ustanovením spolkové ústavy o čtyřjazyčnosti, a ovšem kromě úřadování na spolkové rovině, je regulace jazykových poměrů svěřena kantonům. Je tedy decentralizovaná. Federace je zbavena starostí s jazykovými záležitostmi i odpovědnosti za ně. Jejich řízení na kantonální úrovni probíhá věcněji, blíže k životní praxi, blíže k vlastní problematice v „terénu“.

7. Uplatnění zásady integrity a homogenity jazykových oblastí vede k minimu smíšených oblastí. Ve Švýcarsku je jen několik málo obcí (měst), které jsou uznané jako dvojjazyčné (tedy s nejméně 20% obyvatel druhého jazyka), jsou to tedy jen výjimky. V naprosté většině se tedy celá země skládá z jednojazyčných území. Každý občan vyjde ve svém celém politickém životě s jediným jazykem, jazykem obce svého bydliště. (Na tom nic nemění povinná výuka jiných zemských jazyků ve škole a záhodnost jejich znalosti pro ostatní život.) Nejen pasivní politická praxe, ale ani žádná politická funkce nevyžaduje oficiálně znalost jiného zemského jazyka. Jejich neznalost by byla jistě negativním aspektem osobní kvalifikace, ne ale překážkou zastávání i té nejvyšší politické nebo správní či soudní funkce v zásadě, a to ani ve smíšených kantonech. Vzpomeňme, kolik šikan, těžkostí, trpkosti a nepřátelství způsobovaly zákony a předpisy o užívání a povinné znalosti „státního jazyka“ a povinné zkoušky z něho v meziválečném Československu. Praxe politického, správního i (státně) podnikového života takové předpisy zřejmě ani ve vícejazyčné zemi nevyžaduje. Je při tom ve Švýcarsku známou a akceptovanou skutečností, že menší, francouzská skupina jeví mnohem méně ochoty ovládat jazyk většiny. Německá většina je tedy nucena, ale také ochotná jazykově se více přizpůsobit než skupina podstatně menší.

8. Spolková ústava zakazuje smlouvy a spolky mezi kantony, tedy tvoření jejich skupin. Je tedy vyloučeno vytvořit územně politická spojení kantonů jednoho jazyka. Švýcarsko si tedy vytvořilo ústavní ochranu proti rozpadu v jednotlivá etnicko-jazyková území. Sudetoněmecká odvolávání se na sliby „švýcarského zřízení“ ve spojení s požadavky národnostní autonomie byla tedy nevěcná a svědčí o neznalosti tohoto systému. Ale i dodnes jsou běžné výroky politiků a publicistů z různých konců světa, které se vztahují na švýcarské zřízení soužití jazykových skupin jako na vzor pro problematické země a mluví při tom o autonomii národností, jejich federálních právech a pod.

9. Většina švýcarských politických stran, odborů, zájmových a nátlakových skupin vznikla až v době po vyřešení etnicko-jazykových problémů, tedy v době bez odpovídajících napětí. Prakticky se proto všechny tyto korporace vyvíjely společně ve všech jazykových oblastech nebo po kratším dílčím vývoji se celošvýcarsky spojily. To podstatně posiluje, při vší decentralizaci, kantonální autonomii a partikularismu soudržnost spolku.

10. Pojem „národ“ (s odvozeninami včetně pojmu „národnost“) je vnitrostátně důsledně rezervován národu švýcarskému, a tato zásada je zcela samozřejmá i v běžné řeči, tedy u veškerého domácího obyvatelstva. Je-li řeč o příslušnících různých jazyků, mluví se výhradně o „jazykových skupinách“. Tato praxe se prosadila až během první poloviny 20. století. Jak patrno z odst. 5, považovali se Švýcaři v 19. století převážně za příslušníky tří velkých národů se švýcarskou státní příslušností. K dovršení procesu tvorby vědomí jednoho národa přispěly podstatnou měrou obě světové války a odstrašující evropské příklady dílčích nacionalismů, bezpochyby i vývoj v meziválečném Československu, který byl švýcarským tiskem pozorně sledován. Pro vnitrostátní poměry se ve Švýcarsku zásadně nepoužívá pojem „menšina“ v národnostně politickém smyslu, nanejvýš, a zřídka, ve smyslu čistě početním.

11. Zvláště na bodech 2. a 3. je patrný specifický rys, který ovládá švýcarský vnitropolitický život, i při všech zápasech a sporech: je to vzájemná blahovůle. Podle všeho se tento rys téměř netýká emocionální roviny, spíše je všeobecně uznán za nesporně racionální a praktický. Vůbec celý etnicko-jazykový mír je zřejmě výsledkem akceptování racionality a podřízení se jí. Tento postoj charakterizuje výstižně okřídlené švýcarské heslo: „Nežijeme spolu, abychom se milovali, nýbrž abychom spolu rozumně vycházeli.“ (Poznámka: Výrazy „spolkový“ a „federální“ jsou, s případnými odvozeninami, zde používány, ve švýcarském smyslu, zcela synonymně.)

Stručná charakteristika švýcarského systému: decentrální zřízení s výraznou regionální autonomií i v jazykových záležitostech, jazykové oblasti jsou definovány teritoriálně, s prvořadou ochranou jejich integrity a homogenity; řada důležitých regulujících zásad není obsažena v ústavě ani ve spolkových zákonech. Jazykové oblasti netvoří a nesmějí tvořit žádné správní či státní jednotky ani politické korporace.

Švýcarský systém a národnostní problematika meziválečného Československa

Pohled na švýcarské jazykové poměry potvrzuje, že se obě strany v Československu na ně odvolávaly očividně bez jejich znalosti a tím neoprávněně. Německé požadavky územně správního oddělení a autonomie jazykové–národnostní skupiny, jakož i vyvolávání magického slova „kanton“ nevěděly nic o tom, že jazykové oblasti ve Švýcarsku nejsou správně odděleny, že švýcarská ústava spojenectví a spolčování oblastí stejného jazyka přímo zakazuje, že jazykové oblasti nejsou správně ohraničeny (kromě hranic dotyčných obcí). České sliby švýcarských „národnostních“ poměrů a následující národnostně politická praxe v republice nechtěly nic ani tušit o švýcarské konzervativní ochraně stávajících jazykových oblastí a jejich hranic (bez ohledu na to, kdy se ustavily) a o teritoriálním principu důsledné ochrany integrity a homogenity jazykových území, mnohá jednání české politiky (v širším smyslu) působila naopak v naprostém protikladu k nim.

I když by celková recepce švýcarského jazykového systému jinou vícejazyčnou zemí s jinými poměry a tradicemi byla nemyslitelná, je možno se ptát alespoň, které prvky švýcarského systému by byly aplikovatelné a jejich zavedení by přispělo k národnostnímu míru (uvažováno zcela bez ohledu na tehdejší politickou prosaditelnost)

Jistě by bylo třeba začít se ptát v 19. století, jak je možné, že nebyl zastaven tak nebezpečný vývoj národního zápasu, z něhož vzešlo národnostní nepřátelství. Ale i to nebylo podle mnoha známek ještě všeobecně nesmiřitelné a nezvratitelné. Tím se stalo u velké části zúčastněných v průběhu první republiky. Která opatření, nyní tedy ve srovnání se systémem švýcarským, by tento vývoj byla mohla zvrátit?

Předně se nabízí decentralizace a regionální autonomie. Jistě nebylo možno vytvořit kantony s celou jejich, většinou mnohasetletou, tradicí suverénního státu. Ale toto zařízení nehraje, zdá se, pro švýcarský jazykový mír podstatnou roli. Jejich roli by mohly hrát i správní celky s posílenou autonomií (např. velikosti nynějších krajů v ČR), která by napomohla růstu pocitu přináležitosti u obyvatel k nim, regionálního patriotismu, kryjícího se se správním celkem.

Bezpochyby by bylo racionální, kdyby se hranice těchto „krajů“ (tedy „náhrady kantonů“) kryly s hranicemi jazykovými (50%ní podíl příslušníků daného jazyka). Smíšené kantony ve Švýcarsku sice poskytují příklady funkcionality systému a vůbec jeho aplikovatelnosti i v komplikovanějších situacích, ale uměle je vytvářet by asi nebylo smysluplné. Pokud by byly nevyhnutelné smíšené menší jednotky (okresy, obce), bylo by nezbytné vytvořit pro ně zvláštní systém. Jelikož by se u smíšených oblastí v českých zemích jednalo převážně o rozsetou smíšenost, nebyl by zde aplikovatelný švýcarský teritoriální systém, nýbrž nejspíše systém personální autonomie (bude blíže pojednán příště v části o „moravském vyrovnání).

Jistě by byl pro Československo, se sklonem části jeho německých obyvatel k iredentě, nezbytný i zákaz spolčování „krajů“ a vytváření jejich vnitrostátních svazů, např. podle jejich jazyka, podobně jako to zakazuje švýcarská ústava. Sudetoněmeckému požadavku národnostní autonomie by tím nebylo vyhověno, ale krajová autonomie, v níž by žádná německy osídlená oblast nebyla podřízena českému vedení, by byla s velkou pravděpodobností akceptovatelným kompromisem.

Pro sudetské Němce by byla svrchovaně vítaná rozhodná ochrana integrity a homogenity jazykových oblastí podle švýcarského vzoru. Bezpochyby by posílila akceptovatelnost kompromisů v jiných dílčích oblastech.

V českých zemích už vzniklé a utvrzené, a z Rakouska převzaté, národnostní korporace, politické strany, zájmové a nátlakové skupiny by nebylo možno v liberálním zřízení zrušit, i když by pro společnost byly žádoucí organizace mezinárodnostní, je přece jisté, že „příčné“ organizace a vztahy, podobné jako ve Švýcarsku, by byly pro fungování a soudržnost státu velmi žádoucí. Lze přepokládat, že fungující krajové zřízení by slučování krajově organizovaných skupin a vůbec sílení a „příčné“ spojování zájmů podporovalo.

Ke vzniku spojenectví napříč jazyků a národností, s partnery stejných nebo podobných nebo podobných dílčích zájmů, bez ohledu na nacionalistické předsudky, by bylo třeba otevřené atmosféry v zemi. K té by bezpochyby přispělo otevřené jednání státních orgánů a hlavních politických stran, které by s sebou přineslo i odpovídající způsob jednání legislativy i exekutivy. Jak takové otevřené atmosféry dosáhnout? Zřejmě opačnou cestou, než bylo zavedení nacionalisticky uzavřené atmosféry, s přičiněním celé kultury a publicistiky.

A ještě jedna nepsaná zásada Švýcarska je pro soužití pravděpodobně nezbytná: majoritní jazyková skupina musí být tolerantnější, národnostně nepřecitlivělá a blahovolnější než skupiny menšinové. Ty si mohou dovolit trochu přecitlivělosti i agresivity, majoritní skupina si vůči nim nesmí dovolovat vůbec nic.

Použitá literatura:

AUBERT, Jean-François: Bundesstaatsrecht der Schweiz. Basel: Helbing & Lichtenhahn, 1991

BGE: Entscheidungen des Schweizerischen Bundesgerichts. Lausanne: Bundesgericht, vychází průběžně

BLOCHER, Eduard: Sind wir Deutsche? Wissen und Leben (1910) č. 8

BLUNTSCHLI, J. C.: Die schweizerische Nationalität. In: Gegenwart, sv. VIII (1875), č. 49 a 51; 3. vyd. Zürich: Rascher, 1915 (na toto se vztahují citáty a údaje stran)

BROKLOVÁ, Eva: Švýcarský vzor pro Československo na Pařížské mírové konferenci. In: Český časopis historický, 92 (1994) 2, 257-267

BRÜHWILER, Hans: Die Freiheitsrechte der Kantonsverfassungen in ihrem Verhältnis zur Bundesverfassung. Affoltern am Albis: Weiß, 1948

BUNDESVERFASSUNG (Švýcarská spolková ústava: původně 1848, celkově revidovaná 1874 a 1998)

FICK, Fritz: Gibt es eine schweizerische Nation und Kultur? Zürich: Rascher, 1910

HILTY, C.: Vorlesungen über die Politik der Eidgenossenschaft , 1875

IM HOF, Ulrich: Die Vielsprachigkeit der Schweiz als Minoritätenproblam des 19. und 20. Jahrhunderts. In: JUNKER, Beat (edit.): Geschichte und politische Wissenschaft. Festschrift für Erich Gruner zum 60. Geburtstag. /Peter Gilg, Richard Reich. Bern: Francke, 1975

IM HOF, Ulrich: Mythos Schweiz: Identität - Nation - Geschichte. Zürich: Verlag Neue Zürcher Zeitung, 1991

JAEGER, Max: Die Frage einer schweizerischen Nation: Inaugural-Dissertation der staatswissenschaftlichen Fakultät der Universität Zürich. Bern, 1909

KÄSTLI, Tobias: Die Schweiz - eine Republik in Europa. Geschichte des Nationalstaats seit 1798. Zürich: Verlag NZZ, 1998

Kommentar zur Bundesverfassung der Schweizerischen Eidgenossenschaft. Basel: Helbing & Lichtenhahn: stav květen 1995

KREIS, Georg: Die Schweiz unterwegs: Schlussbericht des NFP 21 „Kulturelle Vielfalt und nationale Identität“. Basel: Helbling & Lichtenhahn, 1993

RUEGG, August: Unsere Landessprachen und unsere nationale Einheit. Basel: Helbling & Lichtenhahn, 1915

STRÄULI, Hans: Verfassung des eidgenössischen Standes Zürich. Winterthur: Ziegler, 1902

SYSTEMATISCHE SAMMLUNG DES BUNDESRECHTES. Bern: Schweizerische Bundeskanzlei, průběžně doplňováno

THÜRER, Daniel: Bund und Gemeinden: Eine rechtsvergleichende Untersuchung zu den unmittelbaren Beziehungen zwischen Bund und Gemeinden in der Bundesrepublik Deutschland, den Vereinigten Staaten von Amerika und der Schweiz. Berlin: Springer, 1986 (Beiträge zum ausländischen öffentlichen Recht und Völkerrecht)

THÜRER, Daniel: Perspektive Schweiz. Übergreifendes Verfassungsdenken als Herausforderung. Zürich: Schulthess, 1998

WEIBEL, Ernest: La problématique des minorités, le pluralisme suisse et le cas du Tessin. In: JUNKER, Beat (edit.): Geschichte und politische Wissenschaft. Festschrift für Erich Gruner zum 60. Geburtstag. /Peter Gilg, Richard Reich. Bern: Francke, 1975

WEILENMANN, Hermann: Pax Helvetica oder Die Demokratie der kleinen Gruppen. Erlenbach-Zürich: Rentsch, 1951

O etnicko-jazykové situaci v dnešním Švýcarsku pojednává duchaplně kniha „Röstigraben“ od BÜCHI, Christophe, Zürich: Verlag Neue Zürcher Zeitung, 2000 Nebyla zde zohledněna, ale lze ji pro interesované čtenáře doporučit. Její facit: V zemi vládne téměř dokonalý jazykový mír, a je o něj pečováno, ale musí se mu vytknout, že je to mír netýkavý: všichni jej užívají, ale jazykové skupiny žijí vlastně ve vzájemné izolaci a (nevysloveně) spokojeně, že mají jedna od druhé celkem pokoj, až na pár už navyklých, bezbolestných „cvičení“ federalismu a vícejazyčnosti. Titul knihy, „Der Röstigraben“, je už poměrně staré (pravděpodobně z počátků 20. století) lidové označení jazykové hranice. Rösti je oblíbený pokrm z brambor německo-švýcarské kuchyně, a na jazykové hranici končí jeho vláda. Tento „příkop“ (je možno myslet také na příkop jako součást starých opevnění) je tedy sice skutečností, ale takovou, že je možno ji brát s humorem.

Zpátky