Zaří 2004

Bývalá mluvčí: Nepustí si nikoho k tělu

Silvie Blechová

(CS-magazín nepřebírá adorační články, má však za to, že následující rozhovor obsahuje zajímavé skutečnosti.)

Vladimír Špidla je introvert, který se nehodí před kamery a mikrofony a neumí přesvědčit masy o své pravdě, říká o svém bývalém šéfovi bývalá mluvčí vlády Anna Veverková. Na Úřadu vlády pracovala dva roky, což mimo jiné obnášelo začínat práci třikrát týdně ve čtvrt na šest ráno.

LN: Jaký byl Vladimír Špidla šéf? Zvýšil někdy hlas?

Nevím, jak na ostatní podřízené, ale v mé přítomnosti několikrát. Ne že bych já něco provedla, byla jsem prostě první na ráně. Občas vyjádřil své pocity i jiným způsobem než jen tichou mluvou. (smích)

LN: Přerostl váš pracovní vztah do vztahu přátelského?

Paní Špidlová je moje přítelkyně, ale vztah s premiérem je pracovní. I když jsme si rozuměli.

LN: Političtí oponenti i lidé z ČSSD kritizovali Špidlovu uzavřenost a neochotu komunikovat. Naproti tomu blízcí spolupracovníci ho zase líčí jako otevřeného člověka. Jak to s ním je?

Vladimír Špidla má co se týče komunikace dvojí rozměr. Jeden, když s ním mluvíte mezi čtyřma očima, což vy ostatně sama znáte. A druhý, když má předstoupit před dav a zabírají ho při tom kamery. Řekla bych, že i dav bez kamer je v pohodě. Ale ve chvíli, kdy se rozsvítí všelijaká světýlka, tak je to pro člověka jeho založení těžká chvíle.

LN: On skoro vypadá jako muž dvou tváří.

Je to zkrátka introvert nezrozený pro kamery a mikrofony.

LN: To není pro politika 21. století, kdy audiovizuální média hrají dost podstatnou roli, právě výhoda. Pokoušel se to změnit?

Mluvili jsme o tom často, ale on nechtěl mediální poradce. Myslím, že nechtěl ztratit svoji tvář. Bál se toho, že když začne poslouchat jejich rady, tak přestane být sám sebou. Toho se v souvislosti s mediálními agenturami bál nejvíc. Jednou jsem říkala: Pane premiére, třeba by vás nějaký odborník přesvědčil lépe než já. A on na mě koukal tak, jak on to umí, a řekl: Už to, že snesu vás, je až moc. (smích)

LN: V některých směrech ale byl ochoten se měnit. Třeba vzhled.

Všichni si pamatujeme, jak vypadal před pěti lety, jak před dvěma a jak dnes. Je to obrovský rozdíl. Hodně zapracovala manželka, ale je to nejvíc jeho vlastní zásluha, protože se ztotožnil s tím, že není jedno, jakou bude mít košili, protože v Bruselu mají všichni košile perfektní.

LN: Vy jste řekla, že je velmi obtížné vysvětlit, kdo Vladimír Špidla je.

To je pravda.

LN: Vy jste se o to ale pokusila a přirovnala jste ho k Donu Quijotovi. Představit si ovšem onoho hrdinu jako úspěšného v české politice je absurdní. Dá se potom říci, že Vladimír Špidla se vlastně nehodí pro politiku?

Já si právě myslím, že on je mimořádně vhodný člověk pro politiku. Ale ne pro politiku současné doby v Česku. V zahraničí je uznávaný politik, například v Bruselu jako přirozený vůdce deseti nových států unie. Všichni si cení toho, že umí naslouchat, že příliš nemluví, ale když promluví, tak je to krátké, jasné a vyhraněné. Nakonec to bylo vidět i teď naposled při jednání o Evropské ústavě. V Česku to tak nejde. Nevím proč. Možná proto, že si nikoho nepustí k tělu.

LN: Nebo jen málokoho?

Já bych řekla, že nikoho. V pracovním slova smyslu není nikdo, koho by si pustil k tělu.

LN: To je jeho obranná reakce?

Možná, že se nechtěl zklamat... Je to škoda. Já nechci moc filozofovat, ale on je typ člověka, který má jasnou představu. Jen pro ni nedokáže příliš nadchnout masy, protože tu vizi má v hlavě, ale ne tak dokonale na jazyku. Proto ho dokážete dobře vnímat, když s ním mluvíte z očí do očí, ale pak na tom náměstí lidem nedokáže otevřít srdce a hlavu. Největší jeho handycap je ten, že nedokáže lidi přesvědčit o svojí pravdě, kterou bezpochyby často měl. On je ale filozof, historik, archeolog. Třeba jako bývalý herec by to asi dokázal lépe. Myslím si ale stále, že je mimořádně vhodný pro politiku. Víte, pro novou politiku, která jednou musí přijít i do Česka. Zásadně nelže, nepodléhal žádným tlakům - právě proto si nepustí k tělu vůbec nikoho, aby ho nikdo nemohl ovlivnit...

LN: Slyšela jsem historku, že dostal dárkem tenisky jedné známé firmy a pro jistotu z nich odřezal všechny značky, čímž je ovšem učinil nepouživatelnými.

Tak tu neznám, ale znám jiné. Dostal taky třeba hodinky jako dárek k Vánocům, které si samozřejmě nevzal, byla z toho drsná scéna a dárci odešli zdeptaní. Návštěva šéfa jedné mimořádně významné zahraniční firmy, který se snažil premiéra o něčem přesvědčit, skončila tak, že se Vladimír Špidla otočil, odešel a nechal tam toho člověka svému osudu. Nebo jsem se setkala se zástupci jedné velké zámořské firmy, a ti taky říkali, že by za předchozích vlád možná zkusili zatlačit a možná by i uspěli, ale tady se to neodvážili ani zkusit. To přesně vystihuje Vladimíra Špidlu. A je to přesně to, co tahle společnost potřebuje. Jen ve větší míře.

LN: Jaký byl jeho vztah k novinářům?

Myslím, že bez problémů. Kdykoliv jste ho oslovili, tak vám odpověděl, a to bylo někdy i proti mému vlastnímu přesvědčení. Často jsem mu říkala, ať neodpovídá na všechno, protože byl pak spojován se vším negativním. To také podle mne hodně poškodilo jeho mediální obraz, protože se nevyhnul žádné odpovědi...

LN: Nevyhnul? On přece do politiky zavedl nový styl odpovídání, kdy zopakoval otázku a na konec dal tečku.

Ale odpověděl vám.

LN: Ale nic přitom neřekl! A to ani po opakování otázky.

O tom, co řekl, můžeme diskutovat, ale myslím, že v podstatě měl novináře rád. Jednou jsme spolu seděli o půlnoci a příští den v šest ráno měla přijít novinářka na rozhovor. Tak jsem mu navrhla, že to odložíme, ale to odmítl se slovy: Ale nechte to, vždyť oni musejí popsat tak velký stránky a mají tak malý písmenka.

LN: Jak si vysvětlujete, že Vladimír Špidla nakonec skončil?

Přemýšlím na tím, že se ještě nepsalo o té nenávisti nebo jak to nazvat. O tom, jak to vlastně celé vzniklo. Když Miloš Zeman Vladimíra Špidlu instaloval předsedou strany, tak to bylo proto, a expremiér to geniálně věděl, že s opoziční smlouvou v zádech nemůže vyhrát volby. Na koho by se dal ten neúspěch svést? Samozřejmě na bezvýrazného Špidlu, který nic úžasného do té doby nepředvedl a nikdo ho ani moc nezná. V televizních diskusích se pak Špidla utkal s Klausem, projevil se dokonale a na poslední chvíli zřejmě získal sociální demokracii oněch deset procent, kterými vyhráli volby. V okamžiku, kdy vyhráli volby, a s tím podle mne v ČSSD nikdo moc nepočítal, se pro část strany stal Špidla nepřítelem číslo 1. Protože oni věděli, že je konec jedné etapy. Podstatné je, že Zeman jim nepřišel do Lidového domu ani poblahopřát. Druhá zásadní chvíle přišla s volbou prezidenta. Já jsem o tom s premiérem Špidlou několikrát mluvila a on zopakoval, že mu Zeman nikdy nedal jasně najevo, že chce být prezidentem. Pak se ČSSD, respektive vládní koalice, nepostavila v prvním kole za svého kandidáta a co poté sociální demokraté předvedli v dalších dvou kolech, byla katastrofa. Politika ČSSD se stala pro lidi naprosto nečitelná, nesrozumitelná, nepochopitelná. Aniž ale vnímali, že za to nemůže jen Špidla, ale i Zeman a celé vedení ČSSD. Umíte si představit, že v dnešní demokracii rozhoduje o úspěchu či neúspěchu vlády a politické strany jeden jediný člověk?

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)