Zaří 2004

Krátká paměť

Vladimír Cícha

V CS-magazínu č. 8/2004 a v Novém domově č. 15/2004 jsem si přečetl článek L. Navary Generál Píka: poprava statečného muže. Provází jej (v ND) i fotografie Heliodora Píky se synem Milanem ve slušivých uniformách předúnorové čs.armády. Osud generála Píky je už dnes celkem znám. Přesto článek mne vedl k opětovnému přečtení knihy v roce 1986 vydané v 68' Publishers: Zpráva o organizovaném násilí autorů V. Hejla a K. Kaplana.

Z pochopitelných (a v úvodu knihy zmíněných) důvodů kniha není vyčerpávajícím svědectvím. Je to ale kniha, která by neměla být zapomenuta. Kniha připomínající absurdnost, krutost a zločinnost režimu, který se v ČSR po 2. světové válce podařilo nastolit komunistické straně. Po roce 1989 bylo možné a důvodné tuto stranu v novém státním uspořádání zakázat, postavit mimo zákon.

Nestalo se tak. Snad vlivem humánnosti V. Havla, snad dosud přetrvávajícímu vlivu nejmocnějších komunistů, nevím. Ale po novém přečtení zmíněné knihy (a není na totéž téma jedinou) nevidím závažného důvodu, proč se tak nestalo.Tato strana komunistická po uchopení moci v roce 1948, ale i před tím, za okolností tehdy (1945-1948) v ČSR panujících, způsobem zcela brutálním znehodnotila zákon, právo, spravedlnost... vše, co je základem slušné společnosti.

Nejsem si zcela jist, že vývoji nedalo se zabránit (ač podobný osud stihl i ostatní země Rudou armádou osvobozených). Mívám ale někdy pocit, že v té kritické době po 2. světové válce reprezentanti demokracie nebyli muži na svých místech. (To se, bohužel, může do jisté míry týkat i Jana Masaryka). Možná, že až příliš snadno došlo k únoru 1948.

Jediné, byť poněkud zvláštní uspokojení, může mít čtenář zmíněné Zprávy - oněch jedenáct oběšenců ve skupině R. Slánského připravilo o život a existenci nespočet zcela nevinných lidí. A je to typickým znakem násilných převratů a revolucí, že krátce po skončení požírají vlastní děti. Hm... poněkud cynicky řečeno, alespoň něco.

I am sorry, řečeno jazykem země, kde již delší dobu žiji, moje srdce nekrvácí nad 11 obětmi zrůdného procesu. Bylo to jen paradoxní dílo malinko paradoxní spravedlnosti. Nebyl to ostatně proces jediný. V těch jiných padli za oběť občané zcela nevinní.

Nevím, zda ti, kteří se stali mocnými v roce 1989, četli shora zmíněnou Zprávu. Pokud ano, pak tolerancí a dopuštěním trvající existence komunistické strany velmi chabě posloužili své zemi, po 40 letech znovu nabyvší svobody. Dopustili, aby dostala do vínku další zárodek budoucích problémů, stejně jako neodpustitelné stigma děsivé minulosti.

Čas všechny rány hojí, praví přísloví. Nejsem si tím docela jist. Trvající existence KSČM mi připomíná mi situaci, kdy pacient z naivní nevědomosti nedobral předepsanou dávku antibiotika, což je nezbytné, aby napříště nepozbyl svou účinnost.

Je smutné konstatovat, že dnes mnoho ohnivců odsuzujících komunistický režim bylo v době jeho panování členy strany, ať již aktivními nebo pasivními.