Zaří 2004

David Parish: Nový domov, nový smysl života

Boris Dočekal

V Česku je hodně šlechtických rodů, které sem historické události zavály v průběhu staletí ze sousedních zemí, z Francie nebo z Itálie. Měly za sebou leckdy velmi pohnuté osudy, ovšem rodinná historie žambereckého rodu Parishů je zvlášť klikatá a pozoruhodná, plná vzestupů i pádů.

Parishové přišli sice počátkem 19. století z německého Hamburku, ale jejich první historický prokazatelný předek rodu žil v 13. století v hrabství Cambridge. Ten legendární - rytíř Robert de Paris měl být ve výpravě normanského vévody Viléma, když se vydal v roce 1066 dobýt Anglii. V 17. století museli Parishové utéci do Skotska, protože se ve válce mezi Cromwellem a Karlem I. postavili na stranu krále. O necelých sto let později se objevují v Německu a v Rakousku a zabývají se nejprve obchodem a pak bankovnictvím. Odtud to do východočeského Žamberka byl vlastně už jen krůček.

Tím ovšem rodinné dějinné zákruty nekončí. V květnu 1948 utíká tehdejší majitel zámku Karel Parish s manželkou a šesti dětmi před vítězícími komunisty a za necelých padesát let se vrací z Kanady jeho syn John (v Čechách užívá jméno Jan) a s ním zástupce další generace, David.

Odmítal tlumočníka

"Můj otec o Žamberku nikdy nemluvil. Byl hrozně zklamaný z toho, co se tu po válce stalo. Neměl jsem tušení, že vlastně pocházím z české šlechty. Poprvé jsem tu byl s otcem v roce 1992 a konečně uviděl, kde on a moji prarodiče žili, kdo byli naši předkové a co jim patřilo," říká stále ještě nedokonalou češtinou jedenačtyřicetiletý David Parish. U nich doma v Kanadě se mluvilo jen anglicky, takže jeho jazykové začátky v nové zemi byly těžké.

Když však přijel v roce 1996 do Žamberka natrvalo žít, odmítal tlumočníka, protože chtěl navázat bezprostřední kontakt s lidmi i za cenu hrozného přízvuku. Každý den chodil s hajnými do lesa se slovníkem a učil se těžký jazyk doslova za pochodu. Pomáhala mu i jeho česká manželka - seznámili se ve firmě a vzali se před dvěma lety - která se naopak pustila do angličtiny.

Když se David Parish po restitucích rozhodl, že půjde do Čech s otcem, jeho kanadští přátelé většinou ani nevěděli, kde přesně tahle země leží. O nečekaně znovunabytém rodinném majetku mu říkali, že to je, jako by vyhrál v loterii. On sám však restituce za výhru nepovažuje: "Je to hlavně velká starost, máme spoustu práce, abychom všechno dali do pořádku a aby to šlo dál. Není to jednoduché. V Kanadě funguje spousta věcí jinak, člověk byl zvyklý na jiný styl života i práce, tady se za patnáct let po revoluci zase tak moc nezměnilo. Žijeme podle některých zákonů ještě z doby komunismu. Spíš než jako majitel se cítím jako někdo, kdo si pozemky pronajal od státu. Na těžbu i na obnovu lesa musím žádat o povolení, brzdí nás byrokracie. Ale my jsme sem nepřišli les zničit, vydělat peníze a zase odejít."

Šlechtic pod drobnohledem

David Parish cítí odpovědnost za rodový majetek, stejně jako ji cítili jeho předkové. Má k lesu úplně jiný vztah než někdo, kdo koupí pár hektarů lesa, pokácí stromy a s výdělkem zmizí. "Když máte 3000 hektarů a rodina tu žije dvě stě let, tak už to není jenom můj byznys, jde také o moje jméno, o moji vizitku, o vizitku rodiny a vlastně celé šlechty, i když ta právně vlastně neexistuje. Ale musí jít příkladem. Kvůli lidem musím být aspoň o centimetr lepší, musím se lépe chovat i jednat, protože právě kvůli šlechtictví jsme pod drobnohledem."

Ve snaze neoddělovat se od ostatních, nebýt jiný, zvláštní, je David Parish velmi důsledný. V jedné části zámeckého parku s otcem v roce 1998 nechali postavit rodinný dům podobající se velké hájovně, který není obehnán ani vysokou zdí, ani živým plotem. Jako ekonomicky uvažující člověk samozřejmě ví, že bydlení na čtyři sta let starém zámku by bylo drahé, a navíc nepohodlné, ale ke stavbě nového domu měl ještě jeden důvod; nechtěl, aby si lidé v Žamberku říkali - přijel sem nějaký pán z Kanady a musí bydlet na zámku jako král! Připouští, že rozhodování neměl těžké i kvůli tomu, že ho s ním nespojují žádné vzpomínky; jeho otec to prý prožíval trochu jinak.

Nejde jen o byznys

Za oceánem vystudoval David Parish lesnickou fakultu, což dnes vypadá buď jako velmi prozíravé rozhodnutí, nebo alespoň šťastná náhoda. Ale neplatí prý ani jedno, ani druhé. Les měl totiž rád už od dětství a trávil v něm spoustu času. Jenže v tomhle oboru nebylo v Kanadě v době, kdy ukončil studium, tolik možností uplatnit se. Na práci se daly uzavřít jen krátkodobé smlouvy a to znamenalo neustále se stěhovat z jednoho konce země na druhý. A tak vystudoval ještě "elektriku", jak říká, a založil si soukromou firmu, kterou vlastnil až do svého odjezdu do Žamberka.

"Když studujete lesnictví, něco o lese víte, což je určitě výhoda. Jenže kanadské a české lesnictví - to je jako pomeranče a jablka. V Kanadě se hospodaří v úplně jiných podmínkách. Lesy jsou mnohem větší, takže se dá udělat holoseč třeba i na tisíci hektarech, tady stát povoluje nejvýš dva," vysvětluje David Parish a znovu se vrací k tomu, co se zatím nepodařilo změnit. "Komunismus zničil respekt k soukromému vlastnictví, vzájemný respekt mezi lidmi, přinesl závist a spoustu dalších věcí, kterým pořádně ani nerozumím. S tím se musí bojovat. Já ale nechci jen kritizovat a pořád opakovat, že v Kanadě se žije jinak. Tím, že přebírám odpovědnost za majetek naší rodiny, dostává můj život úplně jiný smysl. Nepřijel jsem sem pouze dělat byznys. Doma je sice člověk tam, kde prožil své dětství, ale já mám druhý domov v Žamberku, mám tu manželku a práci, a do Kanady už vždycky budu jezdit jen na návštěvu."

Bratr do Čech nechtěl

Aby někdejší panství mohla existovat další roky, či dokonce staletí, nemohou se dělit. Tam, kde se dědicové nedokázali dohodnout na jediném majiteli, většinou přicházejí problémy. Poslední majitel žambereckého panství Karel Parish odkázal veškerý zkonfiskovaný majetek svému synovi Johnovi, který se však měl zároveň postarat i o svých pět sourozenců. Ti podepsali darovací listy na své majetkové podíly a on se s nimi vyrovnal ze svého majetku v Kanadě.

"Mám bratra Toma - dvojče. Měl možnost se sem přestěhovat, ale nechtěl, takže i my jsme se rozumně domluvili a vyrovnali. A až se nám narodí děti, také získá rodový majetek jenom jedno z nich - nejstarší syn, ale bude muset svým sourozencům pomáhat, pokud to budou potřebovat. Myslím, že nevznikne žádný problém, naše děti budou vychovávány v tom, že tak to jednou bude. To je úplně něco jiného, než když se lidé vracejí po padesáti letech, a podle zákona platí, že každý potomek má nárok na svou část dědictví. Děti se musí dohodnout, jinak by tu za pár generací byli jen malí farmáři, kteří by mohli pěstovat leda brambory a stěží by se uživili," říká David Parish a po krátké výměně pohledů a slov se svou manželkou prozradí novinu: "První potomek už je na cestě."

(www.czsk.net/svet)