Zaří 2004

Ta pravá vláda sebevrahů.

kabinet

Stanislav Gross představil nový koaliční kabinet

Hodnocení téměř hotové vlády Stanislava Grosse by vlastně šlo říci dvěma větami. Za prvé, úmorná koaliční vyjednávání a Grossovy personální návrhy nedopadly až tak špatně, jak dopadnout mohly. Za druhé, vzhledem ke stavu ČSSD a vratkosti postšpidlovské koalice nemá tolik velký význam: skoro by se dalo napsat, že čím kvalitnější lidé usednou do vládních křesel, tím beznadějnější zápasy bude nový premiér svádět s vlastní stranou a prezidentem Václavem Klausem.

Svoboda: první konflikt

Mezi nejzajímavější zprávy patří, že v kabinetu zůstane jako ministr zahraničí lidovec Cyril Svoboda. Zdá se, že k tomu došlo náhodou: KDU-ČSL prý původně byla ochotna Černínský palác obětovat a za ochotu měla dostat jeden úřad navíc. (Přitom nikdy v historii strana neměla tak prestižní post, který ji zvýznamňuje v očích evropských křesťanských demokratů.) Když se pak začalo psát, že Svobodovým nástupcem se má stát čerstvě uvolněný univerzální úředník a bývalý komunista Pavel Telička, vypadalo to už úplně absurdně: kdyby Kalousek na Teličku kývl po vší kritice, kterou vůči němu – z velké části právem – vznášel, jevil by se jako blázen, respektive jako pomstychtivec, který udělá cokoli, aby poškodil stranického rivala Svobodu. Gross to s Teličkou nemohl myslet vážně a podle Kalouska jméno končícího eurokomisaře při jednáních ani nepadlo. Těžko tedy říci, co tím vlastně Gross sledoval, když úvahu pustil do médií.

Svoboda jistě není nenahraditelná a okouzlující politická hvězda, ale v kontrastu se jmény lidí, kteří ho teď mohli v čele diplomacie vystřídat, se ukázaly jeho přednosti. Představa, že se české zahraniční politiky ujmou socialističtí antiamerikanisté typu Vladimíra Laštůvky, kteří plně sdílejí převládající evropské pokrytectví vůči Izraeli a z nichž mnozí při útoku na Irák používali pro „imperialisty z USA“ slovník, za jaký by se nemuseli stydět funkcionáři sovětského režimu za studené války, je krajně znepokojivá. Tím, že Gross lidovcům Svobodu odsouhlasil, si zadělal na první vážný konflikt, protože staronový ministr je trnem v oku nejen poslancům Kavanovi a Laštůvkovi, ale i prezidentovi: pro Klause, který by české mezinárodní angažmá rád utvářel, je ministr zahraničí nepříjemný konkurent.

Tři osamocení

Do funkce vicepremiéra pro ekonomiku nastupuje ředitel agentury CzechInvest Martin Jahn. Poradcem vlády pro ekonomiku se má stát poslanec Jan Mládek, ministrem financí zůstane Bohuslav Sobotka. Zrodí se tak vládní hospodářský tým, sestavený z lidí, kteří mají – ve srovnání s většinou sociálních demokratů – vysloveně liberální názory, dokonce jsou v mnoha věcech blíž menším koaličním partnerům než ČSSD.

Je samozřejmě otázka, zda během dvou let do voleb mohou tito lidé společně něco zásadního prosadit. Na spoustu Grossových stranických kolegů, pro které je hlavním smyslem vládní hospodářské politiky co největší „obírání bohatců“ a kteří si zvykli, že voliči se kupují s pomocí větších státních výdajů, ale musejí působit jako červený hadr. Jak se tato trojice, která má vytvořit jádro ekonomického myšlení ČSSD, shodne třeba se Stanislavem Křečkem na liberalizaci nájemného? Jak se bude stavět k různým pseudoopatřením, jako jsou majetková přiznání či registrační pokladny?

Stanislav Gross musel někdejší Špidlovy odpůrce (a že jich bylo) šokovat i dalšími výsledky koaličních dohod. Nenáviděná, z nutnosti trpěná a z hlediska voličské podpory prakticky neexistující Unie svobody-DEU si udrží informatiku, její šéf Pavel Němec má obsadit důležité ministerstvo spravedlnosti a poslanec Karel Kühnl bude ministrem obrany (což znamená, že v čase války proti terorismu se ČSSD vzdala mezinárodně klíčových institucí). V čele vnitra nestane Petr Ibl, ale někdejší chartista, nestraník František Bublan. Socialisté dostanou ministerstvo pro místní rozvoj, které je zajímavé kvůli tomu, kolik skrz ně proudí peněz, ale určitě to není resort přitahující voličskou přízeň.

Hrad se zlobí

Sestavením vlády pro Grosse teprve začíná „čas bojů“. Není ani tolik důležitá otázka, zda nyní poslanci kabinet schválí – Vladimír Špidla důvěru v parlamentu taky vždycky dostal. Důležité je, jak to bude fungovat dál. Stále totiž není jasné, jak chce Gross zařídit, aby se lidé, kteří dlouhodobě při každé příležitosti vráželi jeho předchůdci nůž do zad, začali náhle chovat jinak. Má nějaké zázračné protizbraně? Nebo naivně spoléhá na to, že stačí, když bude nadbíhat zahořklému populistovi Miloši Zemanovi?

Gross je navíc v mnohem horší situaci, než byl Špidla: partajní rebelové do něj vkládali jisté naděje a on teď postavil kabinet, který je jim politicky snad ještě vzdálenější než ten předchozí. Totéž platí u prezidenta: od Špidly si Klaus nic nesliboval, ostatně Špidla ho nesnášel a dával to vcelku nepokrytě najevo. Grosse možná Klaus vnímal jako snadnou kořist, jako příležitost k posílení svého vlivu na každodenní politiku – pokud se Gross projeví příliš vzdorně, prezident mu to nezapomene.

V jednom rozhovoru nový premiér o své vládní sestavě říká: „Bude to tým s tahem na branku.“ Vzhledem k nejtěsnější většině ve sněmovně lze očekávat, že jen co Grossova osmnáctka vyrazí s balonem k brance, objeví se nastavené nohy, jejichž počet výrazně převýší počet hráčů. Ti nejschopnější padnou jako první.

(Respekt)