Zaří 2004

Goldmannovic děti

Luděk Frýbort

Máme v Izraeli dobré, dlouholeté přátele, ale nevídáme se s nimi často, jelikož je to jednak drobet z ruky, jednak se moje drahá choť i trochu bojí; ona televize neukazuje z těch končin zrovna krásné věci. Ale nedávno nám naši Izraelité oznámili, že se chystají v kompletní sestavě do Kodaně za účelem jakéhosi širšího rodinného setkání; a jelikož to máme do řečené metropole přece jen o hodně blíž než do Tel Avivu, vydali jsme se tam taky. Abych se ale přiznal, úplně stoprocentně jsem se na izraelský sjezd netěšil. Jsem na starší kolena trochu háklivý na vřesk a rámus, takže se pokud možno vyhýbám větším koncentracím děcek. Naši přátelé Goldmannovi se od našeho posledního setkání drahně rozrostli a mají teď od té sorty čtyři; i přemítal jsem chmurně, jak to v té Kodani přežiji.

Avšak bylo všechno jinak. Oznámený počet děcek souhlasil: tři kluci jako schůdky, Nican, Nithai, Arbil, nad nimi jakožto pečovatelka šestnáctiletá Gaia. Ne že by si nedovedli hrát a vztekat se; a také ne, že by se občas hrčivou hebrejštinou neozval maminčin káravý hlas. Ale pravím: tak ukázněné, ohleduplné, rozumné, svědomité harantíky jsem ještě na své pouti životem nepotkal. Jaký rozdíl proti rozjíveným, sobecky nezodpovědným, pouze k vlastní osobě soustředěným děckám Západu! »Máš skvělé děti,« sdělil jsem přítelkyni Ronit. Přijala tu poklonu trochu překvapeně: vždyť je přece vychovává docela obyčejně, jako každá jiná máma.

Přemýšlel jsem o tom úkazu celou cestu domů, až jsem kápl na vysvětlení. Izraelské děti mají ještě jiného vychovatele než svou mámu. Vychovatele přísného, žádné opomenutí ani lehkomyslnost nepromíjejícího. Palestince. Vražedný hněv jejich teroristických spolků, v němž nemíní polevit, dokud nebude vyhuben židovský národ až do těch děcek, včetně všech čtyř Goldmannových. Jinými slovy, hrdinové palestinské intifády jsou pevně rozhodnuti dokončit to, co nestihl jejich předchůdce a nijak nezamlčovaný vzor, Adolf Hitler. Je na místě důtklivá otázka evropské veřejnosti a jejímu rozšafnému státnictvu: jaké hnutí mysli vás, pošetilci, vede k tomu, že s výrazem nejhlubšího odporu odsuzujete Osvětim a jiné příklady nacistické zvrhlosti, tytéž snahy i nepříliš odlišnou praxi však omlouváte a podporujete, je-li zahalena strakatým šátkem palestinské intifády? Ale promiňte, odbočil jsem.

Ba ano, izraelské děcko si nemůže jen tak bezstarostně vyběhnout na hřiště nebo do školy, nastoupit do autobusu, vzít do ruky neznámý předmět. Nemůže rozjíveně střečkovat, nožičkou dupat, svou dětskou vůličku si vynucovat. Ví, že na jeho pochybení čeká zákeřný, oběti si nevybírající nepřítel. Učí se rozpoznávat nebezpečí a chránit se před ním; a jelikož je stálou součástí jeho života, učí se přijímat jeho výzvu: být opatrný, ale nepoddávat se v poraženecké panice. Připravovat se pomalu na roli odpovědného občana a obránce té malé demokratické enklávy ve vroucím kotli despotického zmatku.

Přitom jsem si nemohl nevšimnout, jak neagresivní, módní zálibě v násilí neholdující jsou ve svých hrách Goldmannovic kluci. Ještě před dvanácti lety se na mne maličký Nican vrhal s plastikovou šavličkou za pokřiku - »Milchama! Milchama!« (Válka! Válka!). Už se nevrhá, a nejen že je o ten tucet let starší. Má kolem sebe milchamy dost, takže si nepotřebuje na ni hrát. Palestinský teror dosáhl něčeho, co nejspíš neměl v plánu: vychoval nejodolnější, nejstatečnější obyvatelstvo západního světa, přitom bez známky nenávistné agresivity. Skvělá země, skvělá mládež, skvělý lid, nerozpakuji se vyslovit soud. Potřebujeme-li nějaký vzor chování v tomto rozdrážděném čase, tady je.

Goldmannovic Gaia by už pomalu mohla být holka na vdávání, ale v izraelských podmínkách patrně nejdřív narukuje na vojnu. Do nejtvrdší, nejvýkonnější armády světa, zatím jediné, která si dokáže účinně poradit s terorismem. Bude v její uniformě hájit své tři bratry, než ji v tom úkolu budou následovat, protože palestinský konflikt nevypadá na brzký konec, jakkoli se stavbou ochranné zdi - jaký div - podivuhodně zklidnil. S nimi pak svou malou zem, která kdyby měla poslechnout moudrých rad a rezolucí, dávno už by zanikla v druhém holocaustu.

My ale, kteří se chtě nechtě ocitáme v nebezpečném boji s týmž zákeřným nepřítelem, bychom měli vědět a konečně uznat, že se Izrael bije i za nás. Že hájí, ze všech stran poučně napomínán, i naši... kdyby jen svobodu. Náš civilizační způsob, naši holou existenci, již jsou síly extremistického islámu právě tak hotovy zničit jako kdysi Hitler existenci židovskou. Měli bychom, my západní lidé, mu za to být aspoň vděčni, když už se k vlastnímu ohrožení stavíme tak vlažně, občas i zbaběle, s pokryteckými frázemi na rtech. Inu, asi také potřebujeme své vychovatele, aby nám ukázali, kudy vede cesta statečnosti a zodpovědnosti. Můžeme je dostat dřív, než se nadějeme.