Zaří 2004

Konec netvora aneb Fantazírování o soukromém státu

Luděk Frýbort

Ejhle, co se nedozvídám: nějací Američané podnikli první soukromý let do vesmíru. Jen tak, prosím: dali dohromady hlavy, nějaké peníze a odborný um - šup, už tam jsou! A ještě prý teď na vesmírných letech hodlají vydělat náramné jmění, nabízejíce je jakožto nákladné povyražení všelijakým milionářům a takovému publiku. Rozum zůstává stát - ani ne tak nad samotným faktem vesmírného poletování, jako nad tou ziskovostí. NASA a jiné oficiální instituce čerpají hrozné miliardy ze státního rozpočtu, a oni...

Poslyšte, je vlastně ještě něco na tom božím světě, co by nedokázala provést dobře financovaná a organizovaná soukromá firma? A je, abychom obrátili tuhle rukavici naruby, na světě ještě něco, co musí, kdyby čert na koze jezdil, mít ve vlastnictví stát? Věru že neřeknu nic nového, povím-li, že stát je nejneschopnější ze všech podnikatelů, ta skutečnost je dávno známá a všeobecně přijímaná. Z jakého záhadného důvodu jej tedy zatvrzele pověřujeme úkoly, v jejichž plnění selhává a patrně ani ze své vlastní podstaty neselhat nemůže?

Lze mávnout rukou nad podnikatelskými kousky státu českého, vedeného socialistickou vládou (ne že by bylo, rozumně uváženo, k očekávání něco lepšího od kterékoli jiné); ale ani například stát německý, proslulý svou svědomitou organizací, nepředvádí nic zvlášť skvělejšího, ledaže při jeho transakcích nezůstává tolik vězet za různými špinavými nehty. Jinak ... kam paměť sahá, všude jen samé blamáže, chybné odhady, maléry, ostudy.

Vzpomínám si na slavnou světovou výstavu v mém domovském městě Hannoveru: co bylo nadýmavých řečí, co fanfár a záloh na budoucí úspěch, a ono nic, jen splasklá samochvála a miliardový prodělek. Sebeobdivem mohli puknout vysocí činitelé všech ministerstev a partají nad geniálním dopravním projektem Transrapid (vláček na magnetickém polštáři); dvacet let ten zázrak jezdil dokolečka na pokusné trati, aby pak... no, taky nic. Jeden kousek vnutil pan kancléř Číňanům, a druhý už nechce ani peklo samo, takže ze všeho zůstávají jen betonové pilíře pokusné dráhy a dluhy, dluhy, dluhy.

Onehdy se zase německé státní podnikatelství zaskvělo - žasněte, nebesa! - projektem vybírání mýtného od náklaďáků, ale ne v nějakých boudičkách u dálnice jako ve Francii a jiných zaostalých končinách, nýbrž pomocí nejpřevratnějších výdobytků vědy vysílanými snímacími kamerami k vesmírné družici a odtud zase do takové škatulky v řidičské kabině... Svět měl omdlévat úžasem a státní truhlice jen tak překypovat miliardami příjmů. Jenže nepřekypovaly, jelikož ten krám ne a ne fungovat. Po mnoha opravných pokusech byl nakonec celý projekt s velkou ostudou odvolán a podnikatel stát si zůstal sedět na šesti miliardách ztrátových eur, jakož i na stovkách úředníků, jež přičinlivě najal k počítání těch úžasných zisků.

Ale abych si pořád jen netropil šprťouchlata ze státního podnikatelství německého: též veleslavný projekt... teď si nemohu vzpomenout, jak jej nazvali: Eurotunnel? Prostě taková ta díra pod mořem, co ji před pár lety vykopali mezi francouzským a britským břehem. Na rozdíl od prve jmenovaných divů techniky opravdu funguje, aspoň v tom smyslu, že jí jezdí vlaky z Paříže do Londýna a zase zpátky. Ale aby přinášela předpokládané zisky, aby nahradila poněkud klopotnou lodní přepravu... kdepak. Lodičky soukromých společností pokojně a s výdělkem křižují Kanál a tunelářská společnost (terminologická shoda opravdu náhodná) si drbe hlavu, počítajíc miliardy ztrát a klepajíc se nad bankrotem. Proč, medle? Proč erár zákonitě zbabrá jakékoli podnikání, do nějž se pustí?

Inu, proč. Například proto, že státní plánovači zásadně odmítají počítat s jinou alternativou než s absolutně nejoptimističtější. Na hannoverskou výstavu se mělo hrnout lidstvo z veškerého povrchu zemského v milionových houfech a penězi jen tak kolem sebe házet. Že by se dostavilo zájemců jako na výstavu harckých kanárů a ještě si k tomu počínali skrblicky... soukromého podnikatele by taková možnost asi napadla. Erárního projektanta nikdy. Jelikož je předpokládaný báchorečný zisk už předem zakalkulován do veřejného rozpočtu a s předstihem spotřebován, jelikož jsou za účelem spotřebovávání najaty dodatečné byrokratické šiky (v německém příkladě nepropustitelné), není se závěrečné kocovině co divit.

Dále není státní rozpočtář ochoten připustit, že dejme tomu obecenstvo, cestující z jednoho břehu Kanálu na druhý, bude při výběru vhodného prostředku koukat na kačku. Je zvyklý nakládat velkoryse s veřejnými financemi, z nichž v jeho pojetí krev neteče, i nenapadne ho, že by cestující mohli dát přednost převozním lodičkám před jeho podmořským tunelem, jelikož je to levnější. Stanoví výši přepravného, domnívaje se, že si může počínat jako při nájmu gripenů (ale to jsme se, pravda, octli někde poněkud jinde). I duní podmořské dílo století prázdnotou, kdežto soukromé lodičky nahoře na hladině si vesele konkurují, podbízejí se, vyhlašují slevy, a ještě na tom - světe div se - vydělávají.

Avšak erárnímu manažerovi jest vcelku jedno, vydělá-li jeho projekt nebo prodělá. Nějak vše vysvětlí, nepříznivé okolnosti z neúspěchu obviní, a již se vrhá do dalšího prestižního díla, nad nímž jest souzeno žasnout lidstvu. Nietzschovský netvor, stát je nejen studený, nýbrž ve svém bažení po prestiži i mimořádně nezodpovědný. Je takový, jelikož na rozdíl od soukromého podnikatele požívá privilegia, jež k bezmyšlenkovité rozhazovačnosti přímo vyzývá: cokoli rozfofruje v nesmyslných projektech, vyrovná velkorysým hrábnutím do občanských kapes. Kde by soukromý podnikatel zkrachoval, kde by svého věčně se mýlícího projektanta vyhodil nebo ho pohnal k soudu, státnímu byrokratovi se nestane nic, není-li nakonec ještě povýšen. Cokoliv stát má, ukradl... no, záleží na interpretaci. Ale daleko pravdy slavný filozof není. Jest nesporno, že kdyby bylo provádění veřejných projektů vzato z rukou studeného netvora a svěřeno například vietnamskému stánkaři, počínal by si úsporněji a úspěšněji.

Až mě nyní hrůza obešla ... ale proč vlastně jen projektů? I když si odmyslíme žalostné babráctví erárního podnikatelství a soustředíme se na nejvlastnější úlohu státu, jíž je veřejná správa... jak úspěšný je v této činnosti? Nepohybuje se i na tomto poli od nezdaru k nezdaru, od ostudy k blamáži? Nedokázal by týchž či snad i lepších výsledků dosáhnout i onen vietnamský stánkař?

Hloupost, že. Činíš si kolečko na čele, uvážlivý čtenáři, není-liž pravda. Inu, i já sám mám sklon se nebrat příliš vážně při psaní těchto řádek. Zprivatizovat stát... neslýchaná, šílená idea. Jenže...

Byly nedávno v celé Evropě jakési volby. Jejich účast byla mizerná, což bylo vysvětleno malým zájmem o celoevropské záležitosti. Kdyby jen nebylo toho, že ani jiné odrůdy voleb nedopadají o moc slavněji. V každém případě voličského zájmu rok od roku ubývá, čím dál zřetelnější je občanovo pohrdání politiky i partajemi, a to, zdůrazňuji, nikoli pouze v republice české. Stále zjevněji se ukazuje, že je dohromady jedno, který spolek partajních pánů zvítězí, takže se k volbám poslušně a v kompletní sestavě dostavují už jen ideologičtí fanatici, věřící dosud v jedinečnost svého receptu na spásu světa.

Vypadá to, jako by se netvor stát octl v jakési... ne, v krizi ne, krize je věc přechodná, která přijde a zase odejde. Tohle je, zdá se, úkaz zásadnější. Přelom dějin, kdybychom měli zálibu v tak dramatickém vyjadřování. Závěr vývoje dnešního typu státu, jenž započal před více než dvěma staletími v Americe a ve Francii a nyní naráží na hranici svých možností. Je tomu tak vždy: když vývoj nemůže pokračovat započatým směrem dál, dochází k zlomu. Můžeme se přít jen o to, jsme-li už tak daleko, nebo jak dlouho to ještě netvor bude navyklým způsobem pytlíkovat. Jak hluboko může vývojový zlom zasáhnout západní společnost, přežije-li jej vůbec, a když, jak může vypadat po něm... věru obtížná prognóza. Jen bychom se mohli vymanit z omylu, s nímž máme sklon pokládat současný stav za věčný a nezměnitelný.

Současnému typu západního státu předcházely jiné, na jiných základech postavené: stát poddanský, identifikující se nikoli s územím či s národností, nýbrž s osobou panovníka; stát určovaný náboženskou vírou, i útvary ještě starší, proživší si své počátky, rozvoj a nakonec narazivší na svou vývojovou hranici a přeměnivší se v něco jiného. Není tedy i stát podnikatel, stát organizátor, stát správce věcí veřejných, také jen jev přechodný, bez nějž se zítřek obejde? Vím, že si teď pouštím na špacír fantazii, ale nechystá se už někde v mlhách budoucnosti stát spravovaný... no, ne zrovna vietnamskými trhovci, ale odbornými firmami? Soukromými institucemi, které si budou hledět vydělat v ostré konkurenci jako ty lodičky mezi Doverem a Calais? Kterým bude odňata možnost dle libosti hrábnout do občanova míšku, takže budou nuceny vyjít s vymezenými prostředky, pracovat zodpovědně, úsporně a efektivně? V nichž bohorovnému nakládání s daňovými prostředky nebude následovat výmluva a povýšení, nýbrž bankrot, vyhazov a trest?

Otážete se pravděpodobně, do kterého koutečka se pak má uchýlit ta chudinka demokracie; ale ani to není otázka k nezodpovězení. Občan může volit ne mezi partajemi, chromými jedna jako druhá, nýbrž mezi uchazeči o veřejná zadání v konkurenční soutěži. Z nich vyjde vítězně ne slibovačný volební taktik, ale nabídka nejsolidnější, nejodbornější a nejúspornější. A odebrat licenci v příštích volbách může občan, kdyby se pověřená soukromá instituce projevila jako neschopná nebo dokonce podvodná. Takový stát ... snad by už ani nebyl studený netvor, nemyslíte?

Ale nechám už fantazírování. Jen mi, prosím, neříkejte, že nastíněný scénář je nemožný, protože vést daňové záležitosti, sestavovat rozpočet, zadávat veřejné práce a dělat jiné takové věci nemůže nikdo jiný než státní byrokrat. Může, velmi dobře může. Je to neslýchanost a nezvyk, jenž nám brání v tom pomyšlení, nikoliv nemožnost. Co přijde, nedostaví se v důsledku našeho chtění a přání, ale přirozeným vývojem, jako v dějinách této planety už vždy. Co nechce přijít samo, to si vývoj vynutí. Jestli to bude zrovna svrchu rozvinutá fantazie, není ovšem jisté. Věčný zákon přírody si nenechá pískat do tance; ale je mi... poslouchejte! Jako bych odněkud zdáli slyšel klinkat umíráček. Že by jistému netvorovi?