Zaří 2004

O džandžávídech a jiných přátelích míru

Luděk Frýbort

Inu, jsou různé sporty na tom božím světě. Angličané například mají svůj oblíbený a jiným etnikům nepochopitelný kriket, kdežto v islámském Orientu vládne obyčej řezání hlav. Právě nyní se to mydlí, řeže a krky podřezává v nějakém Dárfúru, donedávna ještě nikdo kloudně nevěděl, kde ta zatrápená končina leží, a teď jí jsou plné noviny. Co se jmenovaného sportu týče, probíhá prý takto: nejdřív se nad dárfúrskou vesnicí vynoří vládní letadlo a zasype ji bombami a kulometnou palbou. Poté se na koních a velbloudech dostaví hrdinní arabští bojovníci, džandžávídové, a co přežilo nálet, to povraždí, zmrzačí, znásilní, odsunou ... ech, aby mi huba upadla: po předchozím okradení vyženou.

Přitom aby ďábel uhodl proč a zač; věc by se zdála smrdět zase nějakým džihádem, ale dárfúrští vesničané jsou muslimové stejně jako jejich vrazi, takže jakýpak džihád. Jiní pozorovatelé zase vidí v těch mazcích rasismus: Dárfúrci jsou sice muslimové, ale kromě toho i černoši, takže se vysvětlení zdá být nasnadě, aspoň u nás v Evropě, kde je rasismus pohotově, i když někoho před ránem vyhazují z hospody. Jenže oni i súdánští Arabové jsou dost černí, neboť pojem Arab označuje kategorii jazykovou, nikoli rasovou... ne, barva nosu také nejspíš nebude pravá příčina těch pranic.

Sám bych přispěchal s třetí verzí: když se v některé nešťastné zemi už v druhé a třetí generaci válčí, osvobozuje, bojuje za svatá práva a nepochybné národní zájmy, tu se zpravidla vytvoří kasta hrdinů z povolání, jež už po skončení bojů žádnou mocí nelze vrátit zpět k normálnímu životu - natož k práci - takže je nezbývá než postřílet. Ale to se stává poměrně zřídka. Súdán takové neštěstí postihlo v čtvrtstoletí občanských válek na černošsko-křesťanském Jihu, což ovšem byla znamenitá líheň pro vývin hrdinů. Nyní byl zjednán jakýs mír, i není divu, že se hrdinové přesunuli jinam, aby v podřezávání krků nevyšli ze cviku.

Rovněž bychom se mohli divit, proč řezání hlav v té Alláhem zapomenuté končině propuklo právě nyní a ne například před rokem. Ale i zde bych se osmělil předložit svou hypotézu. Před rokem... jak známo, jistý americký kovboj tehdy právě s úspěchem dokončil válečné tažení v Iráku a zdálo se, že se rozhlíží, po kom by měl skočit teď. I nebylo nikterak jisto, že kdyby si slavná vláda s jejími džandžávídy moc vyskakovala, označil by ji kovboj, jak už byl rozjetý, za součást Osy zla, vyslal do Súdánu nějaký regiment námořní pěchoty, a jací by byli hrdinové. To se teď už stěží stane, takže má vláda pokoj, může uskutečňovat svůj program etnické či jaké očisty Dárfúru a džandžávídové mohou nerušeně podřezávat krky, dokud ještě nějaké k podřezávání zůstávají.

Zásah demokratických zemí Západu se omezuje na vysílání konvojů s humanitární pomocí, jež je jednou možno vpustit a pomoc rozkrást, jindy nevpustit a rozkrást také. Pohnání k zodpovědnosti se nikdo nemusí obávat, neboť dobrý tón určující kruhy demokratického světa daly poučně najevo, co by v takovém případě světového četníka čekalo: každý, kdo svede na své hubě udělat slovo »mír«, by ho s výrazem nejvyššího opovržení odsoudil, za teroristu číslo jedna vyhlásil. Kdepak, Irák americkému kovbojovi úplně stačí, teď si už asi dá moc velký pozor, než aby se znovu nějakých nešťastných lidí zastal, krvavých katů je zbavil, od oprátky odřízl. Nebylo by mu to zapomenuto.

Ale ovšemže je podřezávání krků v Dárfúru záležitost pouze okrajová, západní veřejnost mnohem spíš trne nad projevy téhož sportu v Iráku a v Saúdské Arábii, třebaže nedosahují té statisícové masovosti. Nemine skoro týden, aby nezávislá (není řečeno na kom) televize Al Džazíra nepřinesla záběry zakuklených ozbrojenců a u jejich nohou klečícího Američana, Itala nebo Korejce, jehož hlava se v příštím okamžiku bude kutálet. Výkřiky rozhořčení v evropském tisku už jsou poněkud stereotypní a také bych řekl, že dost pokrytecké; kdo učinil svou nejvyšší zásadou nic proti původcům zla nepodnikat, může si ušetřit projevy lítosti a ustrnutí. Naštěstí má svět i své statečné: islámští hrdinové setnuli hlavu zajatému Korejci, na což však jihokorejská vláda nezareagovala přistoupením na jejich požadavky, nýbrž svůj vojenský kontingent v Iráku o nějaký tisíc posílila. Musím říci, že moje stará sympatie k tomuto veselému, zdvořile přátelskému nárůdku se tím obohatila o úctu a obdiv. Ustrašená, mezi obavami z terorismu a módním antiamerikanismem se zmítající Evropa se má čemu učit.

Ještě jedna věc by mě v té souvislosti zajímala: záškodnická válka se všemi průvodními jevy už v Iráku trvá přes rok, ale odekdy vlastně se teroristický repertoár rozšířil o stínání hlav? Odkdy si zakuklení vrazi zvykli jím doprovázet svůj požadavek stažení spojeneckých vojsk? Odkdy vysílá své krvavé záběry závisle-nezávislá stanice Al Džazíra? Není to náhodou... samozřejmě, nechci zde vytvářet žádnou skálopevnou teorii, ale není to náhodou někdy od letošního jara? Od onoho březnového dne, kdy španělská veřejnost reagovala na hromadnou teroristickou vraždu přesně opačně než Jihokorejci?

Zvolením levicové vlády v čele se synem někdejšího marxistického generála Zapatera a následným stažením španělských jednotek z Iráku byl bezpochyby vyslán velmi zřetelný signál všem, kdo touží rozvrátit a pokořit nenáviděnou západní civilizaci. Jen tak na ně, hrdinové džihádu, jen dál, houšť a ostřeji, neboť dekadentní Západ na krev a roztrhaná těla slyší! Svatá věc se podařila, zbabělí nevěřící se dali ovlivnit ve smyslu našich cílů! Následné úvahy ze všech koutů Evropy o stažení i jiných vojenských kontingentů a ještě povýšenější odsudky Ameriky musely stratégy teroru mimořádně potěšit a povzbudit.

Utínání hlav či rukou je na určitých zeměpisných souřadnicích už takový folklór, s tím asi nic nenaděláme. Musíme být srozuměni i s jistou odlišností ve způsobu myšlení a s jiným pořadím vyznávaných hodnot zde a onde. My máme rádi život, oni, věrní synové Prorokovi, milují smrt, vzkázali nám a nebyla to nadsázka. Co my pokládáme za akt humanity a ohleduplnosti, je jim znamením zbabělosti a důvodem k pohrdání. Kdoví, jak shlížejí ze svých velbloudů súdánští džandžávídové na kolony s humanitární pomocí. Neříkají-li si s pocitem nadřazenosti... bázlivci, místo aby nám usekali hlavy nebo nás přinejmenším postříleli, běží sem s aspirinem a dekami. Jen dál, hrdinové, jen tak dál.

Přemýšlím, neexistuje-li i jiná zodpovědnost než přímá. Běžci za módami času, jimž obviňování vlastního západního způsobu nahradilo někdejší pobláznění Mírovými hnutími a jinými projevy užitečného idiotství, nebudou mít v otázce zodpovědnosti za současný stav světa pochyb: za všechno může ten kovboj Bush, který kdyby býval nenaštval ty hodné hochy invazemi do Afghánistánu a do Iráku, nebylo by žádného terorismu a žili bychom se světem islámu v nejlepší shodě, ne-li dočista v lásce.

Inu, rozlišovat mezi příčinami a důsledky není dáno každému. Jiní, módními proudy nezasažení, řeknou - věc je jasná, nejdřív byly nějaké hroutící se mrakodrapy, pak teprve americká reakce, ergo, zodpovědnost za ty ohavnosti leží u těch letadla unášejících a hlavy utínajících hrdinů. Je pokrytecké i pošetilé ji hledat jinde, o sypání popele na vlastní hlavu ani nemluvě.

Ale možná je i zodpovědnost přes dva rohy. Nenesou ji náhodou ti spravedliví odmítači války a odpůrci amerického kovboje? Tím, že budí u hrdinů protizápadního džihádu dojem o naší zbabělosti a snadné ovlivnitelnosti, a povzbuzují je tak k stupňování té úspěšné taktiky? Já vím, to ony nechtějí, holubičky nevinné. Jsou pro mír a proti prolévání krve. Vyznávají ušlechtilou zásadu, že chceme-li odstranit zlo, musíme nejdřív začít u sebe. Jistě. Ale právě že nejdřív; nemělo by být pouštěno ze zřetele, že po nejdřív má následovat i nějaké potom. Kdo příliš horlivě vyjímá třísku z oka svého a mnohem horší sbírku třísek v očích zlovolníků přehlíží, nepokládá ji za hodnou zmínky nebo ji omlouvá, uvaluje na sebe část viny za podlé skutky, neboť jim odmítal zabránit.

Nebránit není zcela totéž jako zavinit, ale kusu spoluzodpovědnosti se nečinnost nezbaví. Zákon leckteré země zná i zločin zanedbání; kdo vidí tonoucího a nepřijde mu na pomoc, aby si nenamočil ponožky, může z toho mít soudní popotahování. Až bude stanice Al Džazíra opět nezávisle ukazovat nějaké stínání hlav, až znovu zazní požadavek stažení vojsk z Iráku, jinak že... nepohoršujte se příliš, vyznavači míru za každou cenu, a nehledejte, z čího oka byste vyňali třísku, protože svůj nemalý podíl na prolité krvi máte i vy.

Byly už šerednější úseky dějin, než jaký právě prožíváme, což by mohli hlasatelé apokalyps vědět, kdyby chtěli. Ale idylou zrovna současný svět také nevoní: máme své zlovolné, roztahovačné diktatury, které se o vlastní lid postarat nedovedou, ale klást kdekomu neomalené požadavky ano. Máme svou Osu zla, k níž kromě deklarovaného Íránu a Severní Koreje můžeme ještě připočíst Fidelovu Kubu... Mugabeho Zimbabwe... po půl století tupomyslnými generály utloukanou Barmu... konec konců i džandžávídský Súdán... už teď lze konstatovat, že rezoluce, bojkoty, výzvy, humanitární akce, demonstrace na podporu disidentů a jiné žerty toho rázu jsou a budou platné méně než psí trus, ledaže temné figury dějin svou bezzubostí ještě povzbudí.

Bylo by třeba je postavit před ráznou alternativu - buď se naučíte civilizovaným způsobům, nebo budete smeteni sílou svobodného světa. Jenže jaké smetání za daných okolností, není-liž pravda. Přičiněním krasoduchů přišel Západ o značnou část své síly, který teroristický nebo diktátorský mizera se před rokem ještě trochu bál, může teď řádit, trýznit, ohrožovat okolí i vlastní obyvatelstvo, ujištěn o své nepostižitelnosti. Světový četník USA na sebe vzal obtížný úkol, jejž si asi do všech důsledků nerozmyslel... ale to neopravňuje zastánce nečinnosti k povýšenému kazatelství. Zeměkoule se jejich horlením nestala bezpečnějším místem k životu, vraždění a pronásledování spíš přibylo, a z každé uřezané hlavy ulpívá loužička krve i na jejich ušlechtile bělostném rouchu.