Zaří 2004

Obratní obratlovci a národní zájem

Luděk Frýbort

Bim bam, zní zvony svatovítské, tak už došpidloval pan Špidla. Jak už bývá obyčejem v království českém, provází ho do propadliště dějin jízlivý řehot, ale nepřipojoval bych se k němu, neboť si nejsem jist, je-li k tomu důvod. Není totiž vyloučeno, že rozveselení Čechové budou po panu Špidlovi ještě prstíčkem hrabat. Ač ani náznakem nesouzním s jeho ideovým směrem, nedělá mi potíže uznat, že to byl politik čestný a poctivý, třebaže vrtácký a postrádající taktické obratnosti. Jenže obratných obratlovců má země česká, že by je mohla exportovat na tuny živé váhy, k ničemu než ke své škodě.

Byl, pravda, zahleděn do dnes už antikvárně působící starosocialistické ideologie, nicméně měl dost zodpovědnosti, aby od ní poustoupil a vkročil, byť i pozdě a po špidlovsku rozpačitě, na stezku reformy. To na rozdíl od mnoha spolupartajníků, kteří kudy chodí, tudy hlásají návrat k socialistickým kořenům, jako by k jejich zalévání měli po ruce alchymistickou pec na výrobu zlata. Takto viděno, je neslavný odchod pana Špidly věc spíš k zamyšlení než k jízlivému pošklebování. O naději, že by po něm vše mohlo jít lépe a zdárněji, pomlčmež naprosto.

Byly vysloveny všelijaké obavy, kdo či co může zaujmout jeho místo, ale nyní už známe výsledek, aspoň prozatím. Z nastalého zmatku vyšel vítězně pohledný mládeneček, jehož chlapecká tvář může uchvátit některá prostší srdéčka, avšak má-li být smyslem politiky rozumná a nesobecká správa, kromě obratného obratlovectví od něj nelze mnoho očekávat. Jinak by se snad už vytasil s nějakým solidním programem, ale buď mu jeho voličstvo za tu námahu nestojí, nebo, což je pravděpodobnější, žádný program nemá. Trnuli jsme, v kterých vodách zaloví k získání parlamentní většiny; nebylo nemožné, že by to bylo druhé vydání opoziční smlouvy nebo jistý obstarožní papaláš s propadlou záruční lhůtou, obklopený šloufoidními figurami.

Nic dobrého neslibovala ani fierlingerovská frakce v ČSSD, jež jako by si ničeho toužebněji nepřála, než nového splynutí s komunisty. Nebo konečně komunisté sami. Což zatím bylo zažehnáno, nikde však nestojí psáno zlatým písmem, že navěky. Místo toho předvedl obratný pan Gross jeden ze svých mistrných obratů, přesvědčiv odbojného pana Bielesze, aby odešel z parlamentu i z veškeré politiky, čímž si až do příští partajní vzpoury zajistil kýženou většinu. Utrhačné huby roztrušují, že se přemlouvání pana Bielesze neobešlo bez úlitby, inu, počkejme si. Bude-li řečený pán vbrzku jmenován vrcholným manažerem některého dobře úživného polostátního podniku, nemusejí mít utrhačné huby nepravdu. Až potud by bylo všechno v pořádku, žijeme, dýcháme, partajní mlýny se točí. Leda by někdo projevil obavu, je-li otáčení partajních mlýnů pravým účelem demokracie. Zatím však nebyl takový hlas slyšen, takže se po obratném páně Grossově obratu veškeré strategické úvahy soustřeďují do otázky, vydrží-li obrozená vláda až do voleb čili nic.

Neboť lid český se od bezradné vlády odvrací a sílí volání po předčasných volbách. Nu, není nemožné, že bude potměšilým Osudem vyslyšeno. Stane-li se tak, bezesporu slavně zvítězí partaj dle vlastní reklamy pravicová... že by tím konečně nastal čas podstatnější změny? Že by pan Topolánek měl být bájným hrdinou, jenž přijde a jednou ranou meče rozetne celé klubko gordických uzlů, co se jich stačilo namotat za patnáct postkomunistických let? Že by jeho zázračným umem a pod moudrým dohledem páně prezidentovým byl konečně nalezen kámen mudrců k uspořádání poměrů především finančních, když už po těch mravních není poptávka? Že by byla zastavena lavina zadlužování, zamezeno dalšímu zbytňování byrokracie, o korupci, dysfunkci práva a jiném folklóru ani nemluvě? Blahoslavení chudí duchem, kteří v něco takového věří, ale řekl bych, že tak blahoslavený není na luzích českých snad nikdo. Je tomu v zastupitelské demokracii prostě tak, že komu sedí za krkem Belzebub, myslí si, že Lucifer by byl lepší; a když ho škrtí Lucifer, rád by ho vyměnil za Belzebuba. Nikoliv, výměnou jednoho partajního spřežení za druhé jiných barev, ale stejné kvality se nestane nic, aspoň nic kladného a perspektivního, tak pravím. Ostatně to ví i sama modroptačí věrchuška, do slavného vítězství se nijak nehrnoucí.

Je to úkaz hodný zaznamenání v knize historie: tak chromou, bezbarvou, vůle i programu prostou opozici snad ještě svět neviděl. Co se stane, až jí spadne do klína vládní zodpovědnost, ptáme se? Inu, co by se mělo stát: její preference budou klesat, selhání a blamáže se budou množit, utěšené aféry vypukat, sbor věrných se hašteřit, odpadlíci odpadat, až po roce po dvou nabude občanstvo dojmu, že by mu sociálně demokratický Belzebub slušel za krkem přece jen líp. Nebo, Pánbůh od nás ten kalich trpkosti odníti račiž, Belzebub komunistický. Vyloučeno není nic, po tolikerém bezvýsledném přepřažení obou prognostických koníků je komunistická vláda v některém z příštích legislativních období spíš pravděpodobná. Jak se zdá, partajní model, jak jej zrodila raná devadesátá léta, definitivně dospěl ke konci svých možností, každé pokračování už přinese jen stagnaci a úpadek, ať volby vynesou k vládě toho či onoho.

Což, abychom nebyli nespravedliví, není jen český problém. Všude v Evropě se projevuje odklon od partají a klesající víra, že jsou schopny něčeho pozitivního. Nedávné volby do Evropského parlamentu s jejich prabídnou účastí, to nebyl hlas hromu z jasného nebe, nýbrž součást trvalé tendence. Dalo by se říci, že evropská demokracie - a demokracie postkomunistická tím spíš - ocitla se v krizi důvěry, z níž nebude snadné najít východisko. Leda by licenci k jejímu provozování dostala zcela jiná, na jiných základech postavená politika.

Vyřkněme bez upejpání: evropské politické strany po více než století svého vývoje zdegenerovaly. Uzavřené spolky, schopné zabývat se už jen samy sebou a pokládat za účel veškerého konání vlastní existenci. V posledních zhruba třech desítiletích navíc došlo k pozoruhodnému jevu: levicová věrouka, jak ji vytvořili fousatí praotci marxismu, se zdiskreditovala, přinesši místo slibované rovnosti a rozkvětu jen chaos a útlak. Zároveň ale v opatrně zředěné formě infiltrovala do povědomí evropské společnosti a proměnila ji. Za časů císaře pána bylo samozřejmé, že se občan staral o blaho vlastní i své rodiny sám, že pracoval, šetřil, podnikal, sám si svůj život řídil. Čeho nabyl občan pilný, vojín zbraní zastávej, praví verš hymny někdejšího mocnářství, a v tomto smyslu byla chápána téměř všechna úloha státu.

Století socialistické infiltrace postavilo tuto prostou a životaschopnou, třebaže ideálu rovnosti odporující zásadu na hlavu: nikoli občan pilný je předmětem péče moderního sociálního státu - o něj pečuje ještě tak berňák - nýbrž občan nevýkonný, nepilný, méně schopný, ať již nedíme příživnický, což má ovšem svou cenu. Zatímco císař pán kasíroval na daních kolem deseti procent občanova příjmu, aby ho měl zač vojín zbraní zastávat, současné vlády mu sahají do kapes pro padesát procent i více, a ještě stále to nestačí, stačit nebude a nemůže, kdyby opatrovnický stát pilného občana o devětadevadesát procent příjmu podojil, ještě nepokryje náklady ani na veškeré sociální podaruňky, ani na své byrokratické šiky. Počátek nastupujícího století přinesl šokující a mnohými odmítané, přesto nepopiratelné poznání: je nutno mrhačný sociální stát sešroubovat o pár závitů zpět, když ne k desetiprocentní císařpánské idyle, tedy aspoň k stavu zaplatitelnému z běžných daňových příjmů.

Nad Evropou se rozklenulo volání nikoli po dalších sociálních jistotách, nýbrž po reformě. Bez ní ... inu, jen se podívejme: bez ní nás v prosperitě předežene i Bangladéš. Veškerá svrchu nakomandovaná rovnost i jistota je možná jen na velmi nízké úrovni, jak různí pravičáci a zpátečníci varovali už dávno, ale byli oslyšeni.

Jenže jakápak reforma s našimi obratnými obratlovci, dovedšími zručně kout koalice s tím či oním, namlouvat si jednou lidovce, podruhé komunisty, potřetí třeba peklo samo, jen přehodit výhybku k reformám hodným toho titulu nedovedou, nechtějí, bojí se. A diví se, když se k nim volič obrací zády. Jak jsou zahledění do sebe, majíce se za střed a účel všehomíra, nejsou schopni pochopit, že občan srdečně kašle na jejich obratnost, že od nich vyžaduje rozumnou, úspornou, jednoduchou správu věcí veřejných. Prohrají-li volby, domnívají se nalézt příčinu svého debaklu... inu, nevedli jsme správně volební boj, pánové. Nenahodili jsme občánkovi udičku tak, aby se do ni zakousl. Vylepili jsme málo plakátů a naši kandidáti se z nich dostatečně nezubili. Vymysleli jsme si málo pitomých hesel. Za čtyři roky... ale co; v předčasných volbách všechno ovšemže napravíme a slavně zvítězíme.

A v dalších, možná ještě předčasnějších, znovu padneme na nos, dodal by skeptik, neboť občanská důvěra v strany a vlády, pokud nějaká zbyla, se tváří v tvář neschopnosti dosáhnout pozitivní změny bude povytrácet i nadále. Jak z toho ven? A je ještě nějaké ven?

Snad by bylo, třebaže vím, že za současných obyčejů je to věc spíš nepravděpodobná. Především by z veřejného života museli zmizet obratní obratlovci, pokládající svůj úřad za manufakturu k výrobě privilegií a sobě svěřenou zemi za jeviště k předvádění mocenských tahanic. Museli by je nahradit jiní, obratně netaktizující, mající vůli a kuráž k obrácení kormidla tam, kde nehrozí ztroskotání na útesech příšerného hospodářského i morálního bankrotu. Museli by se postavit voličské veřejnosti nikoli se slaboduchými hesly, nýbrž s výzvou: Zde stojíme, nemůžeme jinak, neslibujeme vám nic než léta odříkání a bolestných reforem, neboť bez nich nelze odčinit to, co napáchalo nezodpovědné rozhazovačství. Naším cílem není vítězství ve volbách ani ministerské židličky, podpořte nás, kdo jste připraveni k splátkám toho děsného dluhu, vynechte nás, kdo chováte iluzi blaženého prožírání na účet budoucnosti. Neprosadíme-li se, znamená to, že země ještě neupadla dost hluboko, neuzrála k změně, že je třeba dalšího poučení těm, kteří dosud věří, že smyslem politiky je schopnost obratného otáčení se v partajních mlýnech.

Jenže kde takové nalézt, není-liž pravda. Pan Špidla, světlo věčné ať mu svítí, měl kuráž a poctivost udělat aspoň ten nevalný, vrtácký, pošetilou ideologií poznamenaný krůček naznačeným směrem. Jestli se po něm najdou jiní, schopní kroků důraznějších, takoví, kteří by neváhali vsadit svou kariéru do hry o skutečný národní zájem... Ale ať se rozhlížím jak se rozhlížím, žádného nespatřuji, jen samé obratné obratlovce a partajní taktiky ... že by nebylo jednoho spravedlivého v té české Sodomě? To by si za svůj solný sloup, jakáž pomoc, mohla sama.