Zaří 2004

Opatrně s většinovým systémem

Luděk Frýbort

Tak vám nevím, ale jako by nepříliš dozrálá česká demokracie zase jednou podlehla svému sklonu ke kopání vlastních hrobů. Volání po změně volebního systému zaznívalo sporadicky už dřív, po těch zvrzaných volbách do evropského parlamentu a následném hejbání vládních škatulat však zesílilo nad všechno pomyšlení. Zbláznili se všichni? Nepozorují, že tančí na okraji propasti, do níž bude obtížno se nezřítit, jestli jejich touhy dojdou naplnění?

Praví se, že volební řád, v němž vítězná strana postaví vládu a všichni ostatní se odebéřou do opozičních lavic, zaručuje politickou stabilitu. Činí zbytečným slepování viklavých koalic, v nichž je nesnadné se dohodnout, i že je zejtra pátek. Připusťme, že je tomu tak. Dále že poskytuje čas a prostor k realizaci opatření, pro něž lze stěží najít souhlas u koaličních partnerů, vybraných spíš z nouze než pro názorové souznění. Budiž, i to připusťme. A konečně argument třetí a nejpádnější, že totiž většinový systém mají tamhle v Anglii a v Americe a dobře jim funguje; proč to neudělat po nich?

A tu se neubráním otázce: neráčili jste si všimnout, moudří navrhovatelé systémové změny, že ta řeka, co vám teče pod okny, se nejmenuje Temže, nýbrž Vltava? Že to, co během staletí uzrálo a osvědčilo se v zemích staré, nikým nezpochybňované demokracie, může skončit značně šeredně u nás? Že nezáleží na stabilitě, jako spíš na tom, co se nám tady, pro všechny svaté, stabilizovalo? Spojené království se neobrátí v prach a popel, ať ve vládě sedí toryové nebo Blairovi labouristé. Rovněž v USA mohou zvítězit pravicovější republikáni nebo levicověji ladění demokraté a nic hrozného se nestane. Nemůže, protože neexistuje nebezpečí, že by většinovou volbou mohl dojít absolutní moci spolek totalitní, demokracii z principu nepřátelský a pohřbít ji toužící. Nekyne hrůzná alternativa, že by nastávající volby mohly být nadlouho nebo i nastálo posledními.

V těžce zkoušeném království českém ale taková alternativa velmi akutně kyne. Jedna zkušenost nestačí, vyznavači stabilit? Musíte, kdyby čert na koze jezdil, ještě jednou zažít stabilitu oněch nedávno uplynulých padesáti let, abyste přišli k rozumu? Věru, lépe by člověku bylo potkati se s nedvědicí osiřalou.

Generál, rajtující do bitvy za předpokladu, že nepřítel bude slabý a hloupý, že mu zvlhne prach v mušketách a převrátí se žebřiňák s proviantem, to obvykle prohraje. Politik v ožehavé situaci, odmítající počítat s jinou alternativou než s naprosto nejoptimističtější, nedopadne jinak. Naplnila mě zděšením jedna z úvah, jejíž autor navrch ke všem výhodám většinové volby ještě jásal, že bychom se tak konečně zbavili toho černého vzadu, co pořád číhá, ke komu by se připojil a tím dosáhl kousku moci. Volby by vyhrála a vládu sestavila dejme tomu ODS, sociálové by vytvořili opozici, a komunista by měl, hehehe, po ptákách.

Ó prostoto boží! Ó hlavičko pštrosí, do písku zavrtaná! Zabedněnosti partajnická, neochotná dohlédnout v prostorách času dál než k příštím volbám! Jelikož se k tomu nikdo jiný nemá, zkusím to sám: představit si, co všechno by se mohlo semlít, kdyby se účinky většinové volby projevily méně pozlaceně, než předpokládá optimistický generál. Postupuj, laskavý čtenáři, se mnou bod po bodu a uvaž, zda scenario hrůzy, jež nyní nastíním, je tak zhola vyloučené.

Za dva roky a možná ještě dřív, že ano, budou jakési volby. Jak dopadnou, může odhadnout i méně nadaný prognostik, leda by pan Gross ještě zapálil velikou svíci svatému Tadeáškovi, prý že umí konat zázraky. Vládu vytvoří strana modrého ptactva, buď v koalici s někým (nehádejme zatím s kým), bude-li zachován poměrný systém, nebo sama, bude-li mezitím z dopuštění Božího zaveden většinový. V způsobu a efektivitě vládnutí, odvažuji se zavěštit, se tím změní málo nebo nic, jen volební účast zase o něco poklesne. Trapné divadlo, jež se před očima veřejnosti odvíjelo kolem vyhazovu pana Špidly, ji bezpochyby utvrdilo v ještě hlubším přesvědčení, že celá politika je odporná kaše, smíchaná z nemohoucnosti a gaunerství, s níž je zbytečné si špinit ruce. Je nepravděpodobné, že by ji do dvou let něco mohlo přesvědčit o opaku a vrátit k volebním urnám. Modří ptáci zvítězí vysokým podílem odevzdaných hlasů, avšak jen menšinou občanského mínění. Na tom vydělají komunisté, buržoazní demokracií sice pohrdající, ale z jejích výhod těžit se nikterak nezdráhající. Až potud, soudil bych, se předestřená prognóza asi nestřetne s větším odporem. Tedy dál.

Ač je mnohý politik názoru opačného, čas nekončí volbami a něco se bude dít i po nich. Gordické uzly, do nichž nebohou zemi českou zamotalo patnáct let reálného postkomunismu, by i při nejlepším umu a nejpoctivější vůli nedokázalo rozvázat ani sedmero mudrců sionských, a vláda páně Topolánkova (nebo kohokoli jiného, nezáleží na tom tolik) teprve ne. Kdo od ní očekáváš výsledek výborný a problémy vyřešené, vystřihni si tyto řádky a přečti si je roku 2010, což bude datum Velkého třesku, nedojde-li k němu ovšem dřív.

Co se tehdy stane, nezasáhne-li výše zmíněný svatý Tadeášek: vláda modrého ptáka se bude nalézat tam, kde dnes vláda rudé růže, totiž v... Neslušno vypisovat. Dopraví ji tam nevůle k opravdovým a proto nepopulárním řešením, nezadržitelně narůstající kopec selhání, dluhů a korupčních skandálů, machiavellistické chytráctví, dobré k vydobytí výhod sobě a drahé partaji, zemi svěřené do správy však zcela k... - koukám, jak mě vize budoucnosti už podruhé v tomto odstavci svádí k neslušnostem. Nu vot, říkají ti z analytiků, jež vůbec zajímá budoucnost tak vzdálená, vždyť ono se nestane tak moc. Jenom že modrého ptáka znovu vystřídá rudá růžička, tou dobou už zase zotavená a čerstvou voličskou přízní obdařená, tahání demokratické pilky, hrc doleva, hrc doprava, půjde navyklým způsobem dál.

Nemusí jít, drazí prognostikové. Vůbec nemusí a pravděpodobně ani nepůjde. Rozložení voličské přízně roku 2010 je, pravda, nejisté, výše všeobecné otrávenosti, dožranosti, pohrdání politikou a neochoty špinit si jí ruce je však jistá a dobře odhadnutelná. Možná že oba dnešní preferenční favorité pod tou stále níž ležící laťkou ještě jednou podlezou. Možná že už ne. Možná že partaj slavného jména KSČM v ten černý den zvítězí, ne mírou veřejného souhlasu, která ani dvacet let po sametovém převratu nepřekročí osm deset procent, nýbrž zahuštěním atmosféry marnosti, již nad zemí českou stačila rozprostřít rudá růže ve svorné součinnosti s modrým ptákem. U vládního kormidla v tom případě stane, odložme růžové brýle mámení, komunista.

Zachovají-li nám nebesa opovrhovaný poměrný systém, bude to sice dosti zlé, ale ještě ne zcela katastrofální. Komunista nebude moci řádit dle libosti svého stalinského srdce, jelikož mu bude koukat na prsty koaliční partner (nepochybujme nikterak, že řeči o nemluvení s komunisty utuchnou a koaliční spolupráce se bude štítit leda Pravý blok pana Cibulky). Avšak ani partaj Gottwaldova a Grebeníčkova neujde svému osudu, i ona se nevyhnutelným zapletením do gordického uzloví znemožní v očích svých naivních přívrženců, nepoužitelnost jejích práchnivých receptů se projeví nad slunce jasněji, přespřespříští volby (jichž je ale už opravdu těžko dohlédnout) vymetou tuto starodávnou veteš ze zemí českých, konečně nadejde - dá-li svatý Tadeášek - čas opravdové, sametovým švindlem nepoznamenané demokracie. Tím by mohlo být pár let komunistické vlády dokonce žádoucí.

Jinak bude, prosadí-li se volební systém většinový. V tom případě by komunista bral všechno, jak se zalíbením říkají neprozíraví blázni, tedy všechnu vládu, všechno rozhodování, všechnu moc. Nepochybujme, že jí využije po svém, použiv stokrát osvědčeného návodu. Zajistí, aby příští volby, budou-li jaké, ho nemohly ohrozit. Nějaká obdoba plojharovské Národní fronty už se najde a politické korouhvičky se do ní radostně pohrnou, o tom si nečiňme iluzí. Represivní složky státní moci, tedy především policie a tajné služby, budou postupně obsazeny věrnými syny Strany a nespolehlivé živly odstraněny. Jakýsi nevhodný vliv a dozor zvenčí, jejž dnes představuje Evropská unie a NATO, budiž eliminován vystoupením z těchto struktur, jak je prohlášeným cílem komunistů už dnes. V mapě Evropy se tak otevře temná a zapáchající díra, což bude ze všech stran nevlídně komentováno, ale nic podstatnějšího proti tomu podniknuto nebude; netěšme se, vlastencové, že nás někdo poběží vysvobodit, z vlastní rukou namíchané kaše vytáhnout. Že by se vrátil režim šibenic a gulagů... nu, snad ne docela, ostatně máme jemnější způsoby, jak si nevšímat nesouhlasu pozdně procitnuvšího obecenstva a vyřadit z provozu rejpaly. Něco na způsob lukašenkovské Bílé Rusi je ale k očekávání, rezervace podřadnosti a opovržení, chátrající, avšak neodstranitelná.

A nebude už té možnosti, jež byla kdysi dopřána nám, emigrantům starého režimu. Komunista ani nebude muset znovu odrátovat hranice, aby mu neutíkali poddaní. Nepůjde to už prostě, nechat ležet všechen majetek, přetrhat všechna pouta a odejít. Zahynula instituce azylu, zničili ji příživníci a podvodníci, dnes už nikdo neuvěří tomu, kdo s uzlíčkem v ruce říká, že šel za svobodou. Jen rozklad a rozpad bude pokračovat, z nějž nebude úniku; nejen rozklad hospodářský, ještě nějak napravitelný, ale především mravní. Jak může vypadat český národ po dalším neodhadnutelně dlouhém období komunistického vládnutí, jak jeho identita, co je o ni pořád tolik strachu... raději to netušit.

Straším, že. Šířím ničím nepodloženou paniku. Je patnáct let po revoluci a pluralita v této zemi je zajištěna, psal nedávno v MfD pan Petráček, i když v jiné souvislosti. Inu, sám bych té zajištěnosti rád věřil, ale nějak nemohu. Cosi mi brání rajtovat do bitev budoucnosti na herce nejoptimističtější alternativy, která ještě nikdy nedoklopýtala do cíle. Snad bych měl zapálil svíci svatému Tadeáškovi s vroucí modlitbou, aby mi dal se mýlit. Ale ještě lepší by bylo, kdyby si neprozíraví blázni přestali hrát s nedvědicí osiřalou jménem většinový volební systém. Mohla by je sežrat, což by ještě nebyla taková škoda, ale s nimi bohužel i veškerou zbývající naději této země. Už tak jí je pomálu a... slyšíte? Nějaký dusot jako by zazníval... že by Lidové milice roku osmačtyřicátého? Jde o všechno, lidé, jde o všechno. Probuďte se!