Zaří 2004

Ronald Reagan a levicová legenda

Luděk Frýbort

Od úmrtí Ronalda Reagana uběhl už nějaký čas, ale cítím potřebu se k němu ještě jednou vrátit. Poněkud opožděně se mi totiž dostal do rukou článek pana Jaroslava Plesla v Lidových novinách, jímž se obracel proti přenosu Reaganova pohřbu s odůvodněním, že do České televize nepatří. Co by do ní patřilo, tážeme se... inu, různé zábavné a poučné pořady prý. Zařazením přenosu se ČT politicky angažuje, což je podle jeho názoru nepřípustné, dovozuje dále. Mám sice silný dojem, že politickou angažovanost jiných odstínů by pan Plesl strávil lépe, ale pravda, nevyjadřuje se v tom smyslu, takže nechám dohadů.

Jenom že jsem v ten den sám na kanapi seděl a dotyčný přenos sledoval, třebaže pro změnu v německé televizi. Kupodivu nikomu z jejích šéfů nepřišlo na mysl, že se tím nepřípustně politicky angažuje. Možná proto, že nepokládají poctu zesnulému státníkovi za součást ideologického boje, nýbrž za akt slušnosti. Pomyslel bych si, že slušnost, jakáž pomoc, není zboží zvlášť žádané na českém politickém a jak vidět ani publicistickém jarmarku, jen kdyby... jen kdyby pan Plesl o kousek dál nenapsal: „Při vší úctě k 44. prezidentovi USA...“ Kéž bys aspoň byla upřímná, dušičko levicová! Kdyby ses neoháněla úctou a dokázala zpříma povědět, že ti osoba a dílo řečeného prezidenta nevoní! Ostatně článek pokračuje dál a hned je zajíc z pytle venku.

O kriticích je řeč, kteří Reaganovi právem vyčítají hloupou politiku ve Střední Americe... Jelikož pan Plesl neuvádí, v čem ona hloupost spočívala, dovolím si tak učinit za něj: Ronald Reagan byl tak hloupý, že podporoval síly, snažící se o svržení marxistické diktatury v Nikaragui. Contras, říkalo se jim tehdy v nálepkovité zkratce. Kontrarevolucionáři. Stejně jako nám v nešťastném roce osmašedesátém, kdy nás ledakdo pro náš odpor proti sovětské okupaci také tak tituloval. Bohužel se nenašel žádný hloupý Reagan, aby nás, nedbaje levicového povyku, z marxistického chomoutu vyvlékl. Ostatně znám Nikaraguu. Tu nešťastnou, zplundrovanou zemi, nejchudší z republik Střední Ameriky, z níž se ještě teď do buržoazní Kostariky utíká, ilegálně a většinou bezvýsledně. Mezi západní mládeží se dodnes udržuje legenda o sandinistické Nikaragui jakožto posvátném oltáři revolučního socialismu, ale publicista s českou zkušeností by mohl mít, řekl bych, víc rozumu.

Taktéž praví pan Plesl: „...není důvod tvářit se, že tento svět opustil svatý muž, bez nějž bychom se nikdy nedočkali osvobození z komunistického područí...“ Pochopitelně. I na tento kousek levicové hysterie se dobře pamatuji. Nejdřív upadala pokroková část západní veřejnosti do mrákot rozhořčením, že se někdo opovažuje narušit rovnováhu sil a zpochybnit nedotknutelnost tzv. politiky uvolňování napětí - rozuměj věčného zachování sovětského panství, krom jiného i nad námi. Poté, když je už zachovat nikterak nešlo, ověnčit vší slávou za ten skutek sovětského papaláše Gorbačova. »Gorbi, Gorbi,« říjely nadšením omdlévající davy na oslavu toho, kdo nerad, neochotně, polovičatě a z holého donucení kousek po kousku ustupoval ze starobolševických pozic. Dnes se na ty tance nerado vzpomíná, ale část legendy se udržela a byla pečlivě oprášena: že se žádný Reagan o nic nezasloužil, jelikož se sovětský systém rozpadl sám svou zaostalostí a nemohoucností.

Kupodivu není rozpad papalášského režimu samotíží tak zákonitý, jak levicová legenda dělá. Režim Fidela Castra (spolu s Che Guevarou rovněž někdejšího miláčka pokrokové mládeže) se navzdory ještě mnohem vyššímu stupni pochmurné zchátralosti nerozpadl a také nerozpadne, dokud bude vůdci kubánské revoluce držet cigáro v hubě, a nejspíš ani pak ne. Ještě mnohem příšernější muzeum rozpadu, suberbolševická Severní Korea, trvá všemu navzdory, celému světu vyhrožuje a finanční i jinou podporu úspěšně vydírá. Snad že se ještě nenašel žádný hloupý Reagan, aby si na ni dokročil a hrozbou nebo skutkem zlomil zločinnou moc. Snad že je tomu přesně obráceně - ne rozkladem a zchátralostí, ne odporem veřejnosti proti utlačitelskému režimu, nýbrž přílišnou liberální váhavostí padají totalitní režimy. Soudruh Gorbačov už nedokázal udržet systém lágrů, poprav, hladomorů, všeobecného strachu a udavačství, a sovětské panství se mu rozsypalo pod rukama. Jiní revoluční vůdcové dokázali navzdory všem odsudkům demokratického světa systém šibenic a bídy udržet, pročež přetrvali a přetrvají.

Leda by zase někdo přišel a v tom mariáši hrůzy vynesl eso nesrovnatelné síly svobodného Západu. Musel by ovšem ustát uragán křiku, výsměchu, zlehčování, osočování a urážek jako kdysi hloupý Reagan a dnes jeho neméně vysmívaný nástupce. Neměl by to vůbec lehké. Ale abych se závěrem vrátil k autorovi zmiňovaného článku: nemyslím si, že z obrázku na mě zírá zastydlý, všemu západnímu nepřátelský marxista. Jen by si vzhledem k historii této země měl pozorněji vybírat, než začne opisovat z levicových sešitů. Zatím z nich byly opsány vždy jen tragické chyby.