Zaří 2004

Šachy se smrtí. Vakcína proti AIDS je stále v nedohlednu

Josef Greš

Ten spor sledoval celý svět. Tváří v tvář milionům obětí, které si AIDS vyžádalo v Africe, začalo na sklonku devadesátých let několik firem nelegálně vyrábět levné kopie drahých léků, jež by mohly těžce zkoušenému kontinentu v boji s epidemií pomoci. Farmaceutické koncerny, které do vývoje originálů investovaly miliardy dolarů, okamžitě reagovaly žalobou. Pod tlakem veřejného mínění ji však nakonec v březnu 2001 stáhly, a chudým zemím se tak konečně otevřela cesta k účinným léčivům. Po třech letech je možné říci, že tento průlom sice v mnoha ohledech přinesl zlepšení, jak se ale ukazuje, má i svou stinnou stránku.

Bod zlomu

Řečeno s mírnou nadsázkou, mohlo si léčbu AIDS ještě v roce 2000 dovolit jen příslovečných „horních deset tisíc“. Zatímco totiž náklady na roční terapii pro jednoho pacienta překračovaly hranici deseti tisíc dolarů, činila úhrnná světová pomoc nejvíce postiženým zemím pouhých pět dolarů na nakaženého. Změnu přinesla až zelená výrobě levných generických léků pro potřeby třetího světa. Cena léčby rázem řádově klesla, a jak ve své zprávě pro OSN uvádí Sophie-Marie Scouflaireová ze Světové zdravotnické organizace, „mohou dnes vlády rozvojových zemí získat generika, která stojí méně než dolar na osobu a den“. Dostupnost léků v nejpostiženějších oblastech se tedy opravdu zvýšila. Zatím se sice z jejich ochrany podle statistik může těšit jen necelý půlmilion infikovaných, prostřednictvím speciálního programu Organizace spojených národů by ale měl jejich počet do roku 2005 stoupnout šestinásobně.

Potíž ovšem je, že ruku v ruce s tím kráčí i jiný, velice neblahý trend. Britskou BBC na něj před časem upozornila americká expertka Janet Darbyshirová, která se zabývá klinickým testováním nových retrovirálních preparátů a která varovala, že jejich počet v posledních čtyřech letech povážlivě klesá. Ukazuje se tak, že žádoucí snížení cen léků proti AIDS bohužel současně také zabrzdilo vývoj dalších, účinnějších typů. Farmaceutické firmy se totiž začaly obávat, že astronomické sumy investované do jejich vývoje by se jim nemusely vrátit. Jejich postoj lze chápat – na jeden finální produkt připadá studium několika tisíc testovaných látek, a náklady na jeho výrobu se tak pohybují v řádech stovek milionů dolarů. Je to ovšem velmi znepokojující situace. Vir HIV totiž stále mutuje do dalších a dalších podob, a účinný boj s ním je tak bez nových generací léků prakticky nemožný. Jeden z objevitelů původce AIDS, doktor Michael S. Gottlieb, proto zápas s ním přirovnal k šachové partii, v níž je virus zatím bohužel stále o jeden tah napřed.

Také naděje na brzké objevení účinného séra, s jehož pomocí by bylo možné nákaze předcházet, je v důsledku toho stále nižší. Když se v květnu 1983 podařilo původce nákazy izolovat, nešetřili sice vědci optimismem a tehdejší americká ministryně zdravotnictví Margaret Hecklerová dokonce prohlásila, že doufá v objevení účinné očkovací látky do dvou let. Záhy se ale ukázalo, že to bylo očekávání značně přehnané. V tuto chvíli vědci v laboratořích po celém světě pracují na třech desítkách různých typů vakcín, kýžené univerzální účinky však zatím nevykazuje žádná z nich. Realisticky uvažující experti proto dnes nepočítají s tím, že by ji měli k dispozici dříve než v polovině příštího desetiletí. Přání bývalého amerického prezidenta Billa Clintona, který v roce 1996 zahájil celosvětovou sbírku na boj s epidemií památnou větou „dejme si dnes závazek, že do deseti let objevíme vakcínu proti AIDS“, tedy s největší pravděpodobností zůstane nenaplněno.

Porcování medvěda

Přesto je v tomto ohledu k dispozici i několik dobrých zpráv. Těžko by se totiž hledal jiný příklad smrtelné choroby, kde by bylo za tak krátkou dobu dosaženo tak výrazného pokroku. V případě srovnatelných nemocí (například BSE) se totiž věda dosud nezmohla na více než prosté odhalení původce nemoci. V případě AIDS se však podařilo vyvinout první účinný lék již po šesti letech od prvního popisu onemocnění a dnes jich jsou k dispozici už téměř dvě desítky, jež lze vzájemně kombinovat a zesilovat tak jejich účinek.

Stále to však jsou bohužel jen léčiva, která pouze brzdí průběh nemoci, aniž by vedla k uzdravení, a investice do dalšího vývoje jsou proto více než žádoucí. Prestižní britský týdeník The Economist má jistě pravdu, když s poukazem na situaci v mnoha afrických zemích upozorňuje, že tamní zdravotnická infrastruktura je příliš slabá a zahlcená, než aby byla schopná efektivně využívat větších objemů peněz na boj s AIDS. To však neznamená, že by dalších prostředků do světového fondu nebylo zapotřebí. Otázkou spíše je, jak velká část jich z něho má být využita na nákup stávajících léků a kolik se jich má investovat do budování funkčních distribučních sítí a vývoje nové generace preparátů.

(Respekt)