Zaří 2004

A čím se vlastně živíš?

Jiří Grosman

Když člověk dělá umění – mnozí tomu říkají jinak, třeba jen dovednost, nebo hobby, ale já myslím, že slovo umění se hodí – tak se často setkává s podivnými reakcemi okolí. Mnozí nechápou, že je někdo schopen vydělat si na vezdejší chleba tím, že mu prsty lítají po hmatníku kytary. Tak například se stává skoro dnes a denně, že ke mně přijde človíček o přestávce, pochvalně kýve hlavou, kouká se po instrumentech na scéně a pak praví: “Hezky hrajete, chlapci. Ale čím se vlastně živíš?” “No, živím se hraním”, já na to, a někdy dodávám, aby má slova měla jaksi větší váhu: “Ale také vyučuji hru na kytaru”. Pán dále kýve hlavou a říká: “No, to je fajn, ale já myslel jako čím se fakt živíš, co děláš přes den?”

A už je mi jasno. Pán je jeden z těch, kteří si buď myslí, že jako muzikant se celý den proválím u televize, prospím a jinak prolenoším anebo – a to je realističtější náhled – prostě a dobře jim nejde do hlavy, že někdo je schopen se uživit a nemusí se ráno mačkat v metru a trávit den v nepopsatelné nudě jakési šedé kanceláře. “No, víte”, říkám kývajícímu pánovi, “ona ta obživa není moc slavná, ale na splacení hypotéky to stačí. Jen tak tak.” “Jak říkám”, praví pán, “hrajete moc pěkně” a s těmito pochvalnými slovy se vmísí zpět do davu a nepřestává pokyvovat hlavou.

Jiný exemplář diváka je bodré individuum, které mi s úsměvem oznamuje hned jak položím kytaru a hodlám si jít pro minerálku: “No to je výborný! Já mám bratrance, který taky hraje na housle.” Mrknu za sebe a snažím se zjistit co ten člověk vlastně vidí, protože moje kapela houslistu nemá. “No ne, jakože mám bratrance, kterej je taky muzikant”, opravuje se divák. “Aha”, říkám, “a s kým hraje? A jakou muziku?” “No, hraje dycky na mejdanech u nás v rodině, je fakt výbornej, ten umí nejmíň deset písniček.” Omlouvám se divákovi s nadaným bratrancem a spěchám k baru.

Když už mluvím o baru – já nepiji. Prostě to neumím. Ne, že bych měl něco proti tomu, naopak, mnohokrát jsem zkoušel vypít víc než jedno pivo nebo jednu sklenku vína, ale prostě nejsem schopen. Po sklenici vína se mi motá hlava a po pivu mám pocit jako kdybych snědl cihlu. Moji spoluhráči si tuto mou nechuť k alkoholu náramně chválí, protože když třeba hrajeme někde, kde jsou přiděleny dva drinky na osobu, tak si rádi ty má dvě piva mezi sebou rozdělí.

Ale zpět k obecenstvu: velice neoblíbeným typem – a to se vyjadřuji velmi jemně – je podroušený člověk, který každé dvě minuty zařve od baru něco jako: “RÁKENRÓÓÓÓL” ochraptělým, ale mocným hlasem, jehož 100 decibelů lehce přeřve i vysoké rejstříky trubky. Kapela hraje dál, swingujeme svižný chorus Ellingtona a od baru zase: “RÁKENRÓÓÓÓL”. Saxofonista sametově hladí kadence molové balady, ale od baru – do ticha místnosti - “RÁKENRÓÓÓÓL”....No dobře, říkám si v duchu, až dohrajeme tohle číslo tak se pustíme do nějakého klasického blues, to snad toho chlápka umlčí. Ale kdepak. Rozjedeme na plné pecky Route 66 – a blíž se jazzová kapela k rákenróóóólu nedostane – a pán si jen krkne do půlitru a “RÁKENRÓÓÓÓL”....

Jiná varianta tohoto exempláře je podobně podroušený člověk, ale s tišší náturou. Takový divák se obvykle připotácí ke kapele a nakyslým pivním dechem mi šeptá: “Kluci, zahrajte mi ňákýho Elvise”. Naštěstí tento celkem vyrovnaný typ opilce se spokojí skoro se vším a tak oznámím do mikrofonu něco jako: “A teď vám zahrajeme krásnou – leč dost neznámou – baladu, kterou zpíval Elvis Presley, “Moonlight In Vermont”. Jsem skoro přesvědčen, že Elvis “Moonlight In Vermont” nikdy nezpíval, ale pán zvedne palce obou zaťatých pěstí na znamení, že je vše v olrajtu a odchází od pódia s naprostou satisfakcí.

Někteří diváci vás do nebe chválí, jiní pomlouvají za zády, někteří si hořce stěžují: “Já vás viděl před rokem a to jste hráli “Satin Doll” úplně jinak. Tohle nové aranžmá nestojí za nic”. Za dvacet let profesionálního hraní jsem viděl skoro vše: půtky i vytasené nože, elegantní pány s hedvábnou kravatou, kteří během hodiny nesouvisle blábolili a káceli se k zemi, krásné dámy, které na kapelu obnažovaly ňadra (tohle se fakt stalo, hrál jsem tenkrát v takové dost divoké bluesové kapele a bubeník se z toho tak vyvalil, že normálně přestal hrát a civěl na to krásné, bílé, vzdýmající se poprsí).

Na Islandu jsme hráli když venku svítilo půlnoční slunce a v Montrealu jsme hráli v lednu a venku bylo skoro minus 50. Hráli jsme, jak se říkalo v českém rozhlase, k tanci i poslechu. Zjistil jsem, že některé skladby mají zcela mezinárodní dopad. Například klasický hit Vana Morrisona “Moondance” je oblíben na všech kontinentech. Hrál jsem ho na lodi, která vyplula z přístavu San Pedro u Los Angeles a hrál jsem ho na izraelském kibucu se stejným úspěchem. Podobně “The Girl From Ipanema”, která svým rytmem bosanovy učaruje všem – i když znám saxofonisty, kteří ji hráli tolikrát, že dovedou do noty přesně odehrát slavné sólo Stana Getze a číst si při tom noviny.

Jiné skladby jsou pak ryze regionální nebo se hodí třeba jen na posluchače určitého věku. Ale člověk tomu musí vždycky dávat tělo i duši, “Body And Soul”, jak to hrál otec moderního saxofonu, Coleman Hawkins: do poslední noty procítěně, do posledního taktu promyšleně, do poslední kadence hudbou žít a dýchat. Pak se hudba - a zvlášť swingová a lehce jazzová hudba - hodí skoro vždy a skoro všude. A pak mohu hrdě na otázku “Čím ty se vlastně živíš?” odpovědět “No, tímhle”.