Zaří 2004

Ennui

Jiří Grosman

Občas na mě přijde paralýza nicnedělání. Snažím se něco nadrásat, něco ze sebe vyždímat, zvednout telefon a konečně dodělat nějaký ten nepříjemný byznys, který dlouho odkládám. Třeba jen jít do obchodu a koupit pár nicotností, které si přeje manželka a které mi svým úhledným drobným písmem napsala na kousek papíru a nalepila na lem počítačové obrazovky. Nebo vyměnit struny na kytaře, umýt nádobí, alespoň prachsprostě vyluxovat. Nic. Nada. Niente.

Sedím na gauči a koukám z okna. Na zábradlí balkónu prekérně balancují holubi, vrkají, kývají přihlouplými hlavičkami a provokují mě: „Vstaň, panáčku“, jakoby mi říkali, „my ti tu nakadíme, necháme tu chuchvalce opelichaného peří, hnízdečko si tu postavíme, pojď na nás, než ti tu na balkóně uděláme pořádnej chlívek“ Vůbec nic. Koukám na holuby, koukám na parčík naproti, kde se procházejí maminky s kočárky v šedivém, studeném březnovém slunci, na holé javory a hromádky černého sněhu. Nemám prostě žádnou energii, trpím jakýmsi hlubokým ennui, pocitem nudy a zbytečnosti.

Nuže dobrá. Tak si poslechneme aspoň rádio, říkám si a s námahou se zvedám, abych zmáčkl ovladač: „a nyní pár slov našich sponzorů...“ Z rádia řve nějaký ochraptělý pán o nepřekonatelných výhodách vysavače značky „Královna filtrů“. A pak naopak starší pán sametového hlasu, přesné dikce a uhlazeného jazyka šeptá: „Je vám přes padesát? Platíte příliš vysokou pojistku? Zkuste zavolat na číslo 555-1111... postaráme se o vás“ Říká to hlasem tak svůdným, že mám skoro nutkání na číslo zavolat, zvlášť když si uvědomím, že do té smutné věkové kategorie již patřím. Další dvě reklamy nevnímám, protože i přes tu neskonalou nudu, kterou pociťuji najednou vidím, jak jeden z holubů kadí na zábradlí balkónu a vyzývavě po mně pokukuje.

Neudržím se, vstanu a zabuším na okenici. Holubi drze vrkají dál. Až když vrazím na balkón konečně zatřepetají křídly a zmizí v mléčné šedi březnového dne. Vyčerpán náhlou námahou a popuzen drzostí těch ohyzdných ptáků klesám na gauč. Notnou chvíli přemítám, zda bych si snad neměl jít udělat kafe. Z rádia už se ozývá ryčná znělka: „Devadesáááááát seduuuuuuum devěěěěěěěěět.......domov hitůůůůůůů“ A pak už nějaký stokrát obehraný šlágr ze sedmdesátých let, perfektní hudební kašička pro pacienty sedící v křeslech zubařů, maminky přebalující zadělané pleny a účetní nahnuté nad sloupky číslic v dusných kancelářích.

Nuda. Prázdnota. Nálada, která se nezmůže ani na smutek. Vypínám rádio, nemám chuť listovat stanicemi, skákat z popových kašiček do Mozarta a do politických debat morálně vykleštěných politiků. Ze zvyku šahám po druhém ovládači a zapínám televizi. Klik! „Těhotná v patnácti a nevím, kdo je otec“... klik!... “Co si myslí Meg Ryan o válce v Iráku“ (proboha, koho může zrovna TOHLE zajímat)... klik!... “Jóga mi pomohla k duševnímu klidu“... klik!... “Zkuste Vagisil a rozlučte se navždy se suchem tam dole“... klik!... “Akcie v Londýně rapidně klesly“... klik!... “Ach, miláčku, nikdo to neumí jako ty“... klik!... “Víc střeliva!! Víc střeliva!!! Víc st...“ klik!... “...se dá zjistit paternita celkem lehce. Stačí když...“klik!... A KLIK!

Pokládám druhý nepotřebný ovladač na stůl a ještě víc znechucen padám zpět na polštář. V této náladě se mi ani nechce nic číst. Kdyby zvonil telefon, nebral bych ho. A napadá mě: jak to, že jako kluk jsem se nikdy nenudil? Jak to, že svět byl neustále barevný a každá roční doba přinášela zábavu a povyražení. Jak to, že mi lidé připadali zajímaví a dychtil jsem po každé konverzaci protože jsem se chtěl přiučit, poučit, něco vynalézt, na něco přijít. Je tohle nuda nebo je to pitomý životní splín člověka, kterému vlastně nic nechybí a při nedostatku problémů existenčních začíná řešit problémy nicotné, zbytečné, poněkud neurotické.

Nevím a vědět nemusím. V takové náladě se nezmůžu na nic. Ani na to, abych šel do kuchyně a udělal si kafe natož na to, abych poslouchal muzikální kašičky nebo duté plkání v televizi. Nezbývá mi než zasednout k počítači a napsat článek o paralýze nicnedělání, o těžkém duševním ennui, kterému se ovšem kdysi říkalo prostě lenora...