Zaří 2004

Smrtelnost

Jiří Grosman

Smrtelnost na mne přišla když mi bylo asi pětačtyřicet. Do té doby jsem se považoval za nesmrtelného. Ne, že bych býval nikdy nechuravěl, to se říci nedá. Spíš naopak: jako děcko jsem překonal několik vážných chorob a rodiče o mně měli pořád strach, až mi tou svou úzkostlivostí vštěpili notnou dávku hypochondrie. A tak o různé indispozice nebyla nikdy nouze, ať už to byla prachsprostá chřipka, migréna, pochroumaná záda nebo nějaký ten chronický zánět. Přesto jsem svou smrtelnost nikdy konkrétně nepociťoval. Na záněty byla antibiotika, na záda masáže, na deprese muzika.

Až asi před pěti lety jsem hrál někde dost daleko od Toronta, dohrál jsem kšeft a pořádně jsem se nabaštil... plný talíř špaget s houbami a rajskou omáčkou, k tomu veku s máslem a sklenici červeného vína. Kytaru jsem odložil do futrálu, zesilovač hodil do auta, rozloučil jsem se s příjemnými hosty a jel do hotelu. Tam jsem, jako obvykle, padl na postel – tedy poté, co jsem zpod matrace vyrval tu normální hnusnou terilenovou deku, potaženou naškrobeným prostěradlem – ví vůbec někdo, od kdy se tato severoamerická motelová hrůza pěstuje? Tedy, padl jsem na postel a okamžitě jsem usnul. Nevím, zda to bylo tou těžkou a pozdní večeří, nebo snad tím levným vínem, nebo dusným, horkým létem, ale asi po čtyřech hodinách pevného spánku jsem se najednou na posteli vztyčil a probudil. A měl jsem svíravý pocit nepopsatelné úzkosti. Nebylo mi špatně od žaludku, netočila se mi hlava, neměl jsem vyprahlé hrdlo ba ani zpocené dlaně nebo nějak zvlášť bušící srdce. Nepamatuji se, že bych býval o něčem hrůzném snil. Nic takového. Prostě jsem seděl vzpřímen na nepohodlné matraci levného hotelu kdesi na kanadské vesnici, terilenovou deku obtočenou šíleným klikyhákem kolem těla, nohy zapletené do naškrobeného prostěradla – a jediná myšlenka, která se mi honila hlavou byla: ty umřeš! Nemyslil jsem si zrovna, že umřu hned, nebo v dohledné době, ale došlo mi to uvědomění vlastní smrti, chladné a ostré jak ocelová břitva. Tak na mne přišla smrtelnost a od té doby se mnou tato myšlenka putuje pořád.

Budete se divit, ale tato myšlenka, tato úzkost na mně má kladný vliv. Woody Allen, mimochodem jeden z mých oblíbenců, nejen kvůli svým filmům, jejichž neurotický humor mne oslovuje, ale také proto, že hraje na klarinet v dixielandové kapele – Woody Allen kdysi pronesl následující skvělou větu: „Nechci docílit nesmrtelnosti mým dílem. Chci ji docílit tím, že nezemřu.“

To se nikomu z nás nepodaří, ale vyslovuje to starou pravdu. Ale přitom nás nenapadá – a to mi právě během těch několika let od výše popsané noci došlo – že nesmrtelnost by byla daleko horší ortel než ta naše obyčejná lidská mortalita. Vše by se dalo odložit. Nic by se nemuselo plánovat (proč dělat něco zítra, když to mohu udělat třeba za 150 let?) Nikdo by nic nevymyslel, nevynalezl, nevylepšil. Nenapsal, nesložil, nenakreslil. Ta hrozná nuda!! Takže mi došlo, že smrtelnost je fantastickou motivací veškerého našeho počínání a vlastně nejhlubším smyslem života.

Tak nač v tom případě ta úzkost? To náhlé probuzení, ten plíživý strach, ta představa nekonečné tmy? Je to myslím ze dvou důvodů: jednak se mnozí z nás nebojí třeba konečného výsledku, ale toho procesu. Možné bolesti. Zkráceného požitku, nedožitého potenciálu, nemoci, churavění, bezbrannosti, osamocení. A druhý důvod je také nasnadě: lidský mozek nedokáže pojmout nicotno, nic. Nedokáže to pojmout, nedokáže si pod tím nic představit, nedokáže pochopit své vlastní nebytí. Na tomhle bazírují všechna náboženství. Náboženství poskytuje lék na neléčitelné, mast na nezhojitelné a vysvětlení nevysvětlitelného.

Ale abych se vrátil k původnímu tématu. Já mám pocit, že od té doby co na mne přišla smrtelnost, jsem jaksi lepším člověkem. Víc se snažím dopracovat se ke svým cílům, nehledat blbé výmluvy, potřít lenivost (dobře, v tomto bodě jsem ještě nezvítězil). Jiní si dávají novoroční předsevzetí, já ne, ale zato mi pomalu docházejí věci a spojitosti, které nesmrtelným mladíkům nedocházejí. Přestože Maurice Chevalier říkával, že mládí je na mladých vyplýtvané – není to úplně pravda. Ona nesmrtelnost je vlastně forma nevinnosti a nevinnost musí být, protože v ní je ta slepá naděje, která vede k tomu, že se vůbec množíme. A je to tak správně, je to tak fajn. Pak, když je jednomu jaksi k té padesátce a přijde na něj smrtelnost, pak se teprve má zaobírat takovými věcmi jako já v tomto článku.

A přitom si říkám... snad kdybych si tenkrát dal k večeři jen kuřecí prsíčka a číši bílého vína, byl bych ještě stále nesmrtelný.