Zaří 2004

Všechno je jinak

Jiří Grosman

Myslím, že je načase pohovořit o chorobě, kterou trpí kanadská společnost. Nemluvím ani o SARS, ani viru západního Nilu ba ani o dnes již méně populární AIDS. Jde mi o nákazu, která se prolíná celou společností, odráží se v médiích, je přítomna v každodenních rozhovorech. Nezabíjí těla, ale je natolik zhoubná morálnímu zdraví, až mám dojem, že jde o neléčitelnou infekci.

Nevím, kdy k tomu došlo, ale snad si mnozí z vás všimli, že dnes už vlastně málo lidí rozlišuje mezi dobrem a zlem, mezi pravdou a lží, mezi právem a bezprávím. Slovo “terorista“ se používat nesmí... a proč? Inu protože “ten, kterého nazýváš teroristou, je pro někoho jiného bojovníkem za svobodu“. Severní Korea hrozí Západu jaderným holocaustem, ale zrůdný despota Kim Čong-il má tisíce zastánců, kteří minimalizují jeho hrozby a ospravedlňují jeho lži. Fidel Castro – vždyť přece všichni víme, že soudruh Fidel, náš hodný a vlídný Fidel, kamarád Jimmyho Cartera, má na své blahobytné Kubě lepší zdravotnictví než USA.

Stále častěji mi tane na mysli stará židovská báchorka, kterou kdysi krásně četl Jan Werich. Stoletý rabín umírá a kolem jeho lože jsou shromážděni všichni jeho věrní studenti, tzv. “bócheři”, jakožto i jeho rodina, děti, žena, vnoučata. Rabín už je velice zesláblý, ale skupina kolem něj čeká se zatajeným dechem na poslední slova, na poslední hlubokou myšlenku ze rtů ctihodného učence. Rabín jim totiž slíbil, že než umře tak všem prozradí tu největší a nejdůležitější moudrost, kterou za desetiletí studia talmudu, tóry a kabaly vyhloubal. Konečně se kmet probere z mrákot, slabounce pootočí hlavou a kývne na svého nejpilnějšího, nejnadanějšího, nejslibnějšího studenta. Student se k němu nakloní a rabín zašeptá svá poslední slova, tu nejvzácnější perlu moudrosti, na kterou všichni čekali celý život: “Všechno je jinak!” – a vydechne naposledy.

Všechno je vskutku jinak. Když krutý vrah vyhodí do povětří autobus plný školáků a mladých matek, je nejčastěji označen za bojovníka za svobodu, při nejhorším za militanta. Když skupina muslimských šílenců navede letadla do newyorkských mrakodrapů a zavraždí tři tisíce lidí, drtivá většina liberálního tisku se předhání ve zveřejňování psychologických profilů a motivací vrahů a kladení na srdce svým čtenářům, že vlastně musíme tyto odvážné bojovníky chápat, protože jejich zločin je jen zcela pochopitlnou reakcí na naše dlouholeté zločiny proti nim.

Všecho je jinak… Když statisíce občanů Rwandy jsou brutálně zavražděny, OSN, instituce míru, soužití mezi národy, záštita spravedlnosti (špetku soli už můžete nasypat zpět do slánky!), OSN genocidu ignoruje. Ale chraň bůh, aby si Izrael dovolil reagovat na nepřetržitou vlnu vražd páchanou palestinskými teroristy, ach, promiňte, militanty. Jakákoliv reakce židovského státu je okamžitě tvrdě odsouzena.

A to mne vlastně přivádí k původní motivaci tohoto článku. Za jeden z nejhorších a zlostně vychytralých výrazů ve stávajícím lexikonu morálního marastu, kde černá je bílá a vražda je boj za svobodu, považuji idiom “cyklus násilí” (“cycle of violence”) Palestinský vrah zabije desítky nevinných cestujících. Izraelská vláda reaguje bombardováním teroristických hnízd, při němž zahyne několik civilistů, ano, bohužel někdy i dětí. Bez jedné výjimky se příští den dočtete ve všech novinách o obnovení cyklu násilí na Středním východě. Je to lež, protože morálně vzato, záměrné napadení a zabíjení nevinných lidí nelze klást srovnávat s vojenskou akcí.

Ať mi proboha nikdo nežvatlá o bezmocnosti Palestinců, kteří nemají k dispozici jiný způsob odboje! Co Tibet, který již desetiletí úpí pod nadvládou Číny a přitom nechrlí teroristy? Co Indie, která pod vedením Ghándího dosáhla nezávislosti bez brutálního vraždění?

Musíme se uvědomit, že na Středním východě nejde o žádný cyklus. Jde jen o nenávist, hluboce zakořeněný antisemitismus a krvežíznivost. Šlo by v roce 1944 hovořit o cyklu násilí, když na jedné straně nacisté plynovali milióny židů a na druhé straně spojenci bombardovali německá města – bombardování, při němž zahynuli statisíce lidí? Určitě nikoliv! O jakémsi cyklu lze hovořit pouze tehdy, je-li morální váha obou skutků, obou činností ekvivalentní. A jak ví každý advokát motivace a úmysl hrají stěžejní roli. Pakliže nelze srovnat úmysl obou stran, není co hovořit o cyklu násilí.

Ale všechno je jinak. To, co se nesmělo, se smí. Ti, co viděli, jsou slepí. Ti, co mají naslouchat, jsou hluší. V ulicích demonstrují davy proti Americe, proti globalizaci, proti imperialismu, proti kapitalismu – a vlastně proti ničemu. Protestují pouze z pocitu prázdnoty, z nihilismu, který jej naučila společnost, která přestala rozpoznávat mezi zlem a dobrem a která si přestala vážit hodnot, jež ji stvořily.