Zaří 2004

Nebezpečně bílá společnost

Karel Hvížďala

V porovnání se sousedními zeměmi u nás žije málo cizinců, i když v ČR poprvé po devíti letech přibylo obyvatel právě díky nim. Z něco málo přes deset milionů lidí u nás žije trvale 250 tisíc cizinců, což jsou 2,5 procenta obyvatel. V jedenaosmdesátimilionovém Německu žije oficiálně osm milionů cizinců, tedy deset procent, podobně je tomu v osmimilionovém Rakousku. Osmapadesátimilionová Francie má kolem pěti milionů přistěhovalců. V Německu, které bylo po válce skoro rasově homogenní, došlo od půlky padesátých let k nárůstu za dekádu v průměru o dva a půl milionu lidí.

Nárůst u nás o padesát tisíc od roku 2000 je tedy velice nízký a musíme být připraveni na to, že se jejich počet ve velice krátké době asi dramaticky zvýší. První věta, kterou americký spisovatel Philip Roth prohlásil při příletu do Prahy, zněla: "Vaše společnost je nebezpečně bílá!" Toho si všimne po příletu do Prahy skutečně každý, a proto se musíme hodně důrazně předem ptát, co tato změna s námi udělá, když i tak je naše nevraživost vůči cizincům dost velká.

Jako dnes si pamatuji, jak jsem po dvanáctileté emigraci navštívil Šimkovo představení v Semaforu, kde si dělal legraci z Vietnamců: vyprávěl, jak domů posílají v krabičce sníh, a já jsem se přitom cítil nesvůj. Nemohl jsem to najednou pochopit a měl jsem strach, že ho odvedou z jeviště v poutech, což by se ve staré Evropě nejspíš stalo.

Odborníci v souvislosti s narůstající migrací hovoří o tzv. zrychlené komunikaci mezi kulturami, která sice vede k většímu porozumění cizích kultur, ale jako každá komunikace přináší nové konflikty, napětí a otevřenou konfrontaci. Některé kultury díky jiným imunním systémům zanikají pouhým dotykem s naší civilizací a jiné se začínají vehementně bránit dominující kultuře Západu.

Kromě nebezpečí přináší tato nová situace i velké šance: a sice být pánem i cizincem ve vlastním domě (Jiří Přibáň), to znamená dokázat se na sebe podívat s kritickým odstupem. Dobře tuto situaci znají všichni, kdo žili delší dobu v zahraničí. Tato zkušenost propůjčuje lidem čtvery oči, jak napsal kdysi Milan Kundera. On se například dokáže dívat na Čechy očima Francouzů a na Francouze očima Čechů. Multikulturnost přináší možnost tento dvojí pohled zažívat, aniž opouštíme domov, což je velký dar.

To, co zažíváme na začátku jedenadvacátého století, je racionalizace demokratických rozhodovacích procesů, která v minulých staletích byla podřízena kolektivním mýtům. Z této tradice vyplynula i nejnebezpečnější teze, která i u nás přežívá, že autentická kultura vede nezbytně k autentické demokratické politice. Ve skutečnosti je to naopak. Kultura se globalizovala v Evropě nejrychleji a politika ji dohání. Ptát se ve slušné společnosti v Londýně nebo v Paříži na to, jestli je Chagall Rus, Francouz nebo Žid, je považováno za neslušné, což platí stejně o Picassovi. Také nikoho nezajímá, jestli byl Španěl nebo Francouz, či o Milanu Kunderovi, jestli je Čech, Francouz nebo Islanďan, protože na Islandu v posledních letech tráví hodně času.

Důsledek téhle největší změny, kterou prožíváme za posledních dvě stě let, tedy je, že se musíme spolu s Jiřím Přibáněm naučit ptát se, ne jací jsme, ale jací můžeme být. Jestli této změny jsme schopni, což je hlavně úkol pro masová média, která změnu musí umět vysvětlit a učinit z ní velké veřejné téma, máme velkou šanci, že naše civilizace ještě nějaký čas přežije a my Češi v ní.

(MFDNES)