Zaří 2004

Pán z hvězdné hory žije z důchodu

Karel Hvížďala

V zámcích se dnes už moc nebydlí a málem by tam nebydlel po restituci ani Zdeněk hrabě Sternberg z Českého Šternberka. Stačilo by, aby jeho předkové postavili svůj barokní zámek na druhém břehu Sázavy. "Naštěstí k tomu nikdy nedošlo, jinak by z tohoto hradu dnes byla jen ruina," říká s úsměvem jedenaosmdesátiletý šlechtic a z oken své pracovny v prvním patře hradu, který se tyčí vysoko na skále a dominuje jednomu meandru řeky, ukazuje na protějším břehu zbytky barokní zahrady, za níž měl stát honosný zámek.

Místo zámku tam nakonec jeho dědeček nechal v roce 1900 postavit Parkhotel, aby návštěvníci, kteří se chtějí zdržet, měli kde přespat. Zahradu protíná železnice spojující Čerčany s Kácovem, kterou rovněž financovali Sternbergové. Vlastně cokoli člověk v okolí hradu zahlédne, je nějak spojeno s tímto rodem. Už z dálnice D1, když na padesátém kilometru za Prahou odbočíte, je vesnička Šternov, která je pojmenovaná podle znaku na jejich erbu, který nese hvězdu, německy Stern. Sternbergové jsou páni z hvězdné hory.

Hráz proti Tatarům

Původně si tito příslušníci snad nejstaršího žijícího českého panského rodu říkali Divišovci (první zmínky o nich jsou z počátku 12. století) a sídlili pět kilometrů od hradu v Divišově, kde měli tvrz, jejíž zbytky se nalézají ve sklepě místního děkanství.

Když ve 13. století vpadli na Moravu Tataři a pronikli až k Olomouci, obával se král Václav I., že půjdou dál na západ a ohrozí hlavní město království. Začaly se proto narychlo budovat pevnosti a hrady. Tataři se nakonec obrátili na jih a vnikli do Uher. Na Sázavě však Diviš z Divišova a poté jeho syn Zdeslav, který se jako první nazýval ze Sternbergu, postavili raně gotický hrad. O dvě století později byl hrad zničen, když se Zdeněk Konopišťský nepohodl s Jiřím z Poděbrad a jeho vojska hrad dobyla. Neodolal dělové palbě, hradní posádce došly potraviny a voda, a tak se po půl roce vzdal. Udrželo se jen Konopiště.

Hrad byl v 16. století znovu vybudován ve stylu pozdní gotiky. Tehdy byly postaveny i obranné bašty. K bydlení byl přestavěn až po třicetileté válce, tedy v 17. století, kdy pozbyl své strategické funkce. Tuto přestavbu učinili tzv. Holičtí ze Sternberga a vybudovali rytířský sál a další reprezentační prostory, které jsou dnes přístupné návštěvníkům.

Když při prohlídce hradu, kterým ročně projde bezmála sto tisíc lidí, narazíte na místnosti oddělené ozdobnou šňůrou, ocitli jste se Zdeňku hraběti Sternbergovi takříkajíc v předsíni. Za provazem je totiž pětipokojový byt, v němž žije hrabě s manželkou, jeho bratr tu má dva pokoje. Proto když hrabě slyší za dveřmi větší hluk, raději nevychází, aby unikl nekonečnému fotografování s návštěvníky či podpisům do památníčků.

Výchova byla přísná

Narodil se v roce 1923 v Praze jako většina z jeho osmi sourozenců a pokřtěn byl v rodinné kapli svatého Jiří na Hradě, kde vyrůstal a kam za ním později docházel i domácí učitel Vojtěch Votruba z Rataj, jak to tehdy bylo zvykem. Od roku 1937 bydlel Zdeněk Sternberg v Praze na Újezdě a od kvarty navštěvoval smíchovské gymnázium v Husově ulici a zároveň v paláci u Nosticů taneční hodiny pro dospívající mladé šlechtice a šlechtičny, kde se učili i vybranému chování.

"Výchova tenkrát byla i doma velice přísná. Do jídelny s rodiči jsme mohli až tak ve dvanácti letech, kdy jsme se už uměli chovat, a nesměli jsme u jídla mluvit. Jen nejmladší dítě muselo před jídlem odříkat stolní modlitbu." Po roce 1939, kdy se šlechta rozdělila, pořádala hraběnka Kinská v paláci Buqoy dál taneční pro české šlechtické větve. Maturitu složil Zdeněk Sternberg v roce 1943, a aby nemusel do říše, nechal se zaměstnat u Okresní jednoty živnostenských společenstev hlavního města Prahy a pomáhal českým řemeslníkům vyhnout se nasazení v říši. Po roce 1945 se zapsal na práva a kromě studia spoluzaložil Ústřední svaz soukromého podnikání jako protiváhu politicky preferovanému Ústřednímu svazu odborů a Ústřednímu svazu družstev.

"Země byla po heydrichiádě silně podlomená: na Václavském náměstí 150 tisíc dělníků svezených ze všech možných továren hajlovalo a přísahalo věrnost říši. Pod svatým Václavem stála protektorátní vláda a vypadalo to tam jako v Berlíně na Kurfürsterdammu. Šla z toho hrůza. O tom se nemluví, ale lidé se strachy z poprav šíleně ponížili. Tehdy zaniklo české sebevědomí, které jsme začali už ztrácet v roce 1938, po mobilizaci a Mnichově. Proto to šlo komunistům v roce 1948 tak hladce. Dodnes jsme se ze ztráty sebevědomí nevzpamatovali. Vzmohli jsme se jen na pomstu: u Národního divadla jsme i staré německé ženy v roce 1945 házeli do Vltavy, to je také pravda, to jsem viděl."

Nikde ho nechtěli

Po únoru 1948 stačil ještě mladý hrabě složit státní zkoušky, ale k promoci už ho nepustili: sebrali mu index. Jím spoluzaložený svaz byl rozpuštěn. Bylo jasné, kam to všechno spěje. Začal proto organizovat útěky důležitých lidí, kteří se báli zatčení, protože měl známé, kteří znali u Tachova každý patník. Takhle poslal přes hranice své bratry Emanuela a Filipa, generálního tajemníka parlamentu, sociálního demokrata doktora Madara a řadu méně známých lidí, ale třeba i dopis arcibiskupa Berana papeži do Vatikánu.

Když viděl, že po něm jdou, a otec nesouhlasil, aby emigroval, přihlásil se dobrovolně na vojnu, kde skončil u PTP jako horník v Hrdlovce u Duchcova na dole Klementa Gottwalda a později v Karviné. V Karviné zůstal i po vojně jako horník a bagrista. Dohromady tam pracoval pět let a tři měsíce.

V roce 1955 se Zdeněk Sternberg oženil u Svatého Mikuláše v Praze s Alžbětou, rozenou Hrubou z Jelení. V naivním domnění, že je očištěn, se roku 1956 vrátil do Prahy. Nikde ho však nezaměstnali, a tak nakonec skončil jako kulisák v Hudebním divadle v Karlíně, kde pracoval až do emigrace v roce 1968. Dvanáct let. Tehdy už mohl vyjet, protože otec, který si synův odchod nepřál, byl po smrti.

"V emigraci, ve Vídni, jsem nastoupil u potravinářského koncernu Mautner-Markhof, kde jsem před penzí v roce 1989 skončil jako zástupce generálního ředitele, žena pracovala v charitě a syn, kterému tehdy bylo deset, začal studovat na gymnáziu."

Když Sternbergovým vrátili v roce 1991 občanství, půjčili si v Praze v Michli byt a podali žádost o restituci. V roce 1992 jim postupně začali vracet majetek. Měli štěstí, hrad byl po rekonstrukci a jeho zařízení nebylo moc rozkradeno, jen poškozeno.

"Všechno, co panství vydělá, investujeme zpět. Třeba jen oprava barokního sekretáře, který včera přivezli, stála 70 tisíc korun," říká šlechtic. "Sám si nevyplácím ani korunu, žijeme s manželkou z mé penze. Ze zámeckých peněz si platím jen poštu, protože je to pro mě nejjednodušší."

(MFDNES)