Zaří 2004

Ponořen v dějinách. Skonal historik Karel Bartošek

Josef Chuchma

Skonal historik Karel Bartošek, jehož osudem byl komunismus

Josef Chuchma

Karel Bartošek zemřel v pátek 9. června v Paříži; podlehl komplikacím po operaci srdce. Česká historiografie ztratila důležitého autora, který se nebál jít do střetů a jehož dílo je rozporuplné a kontroverzní.

Pro naznačení Bartoškovy cesty poslouží již názvy jeho knih: Hanebná role amerických okupantů v západních Čechách v roce 1945 (vyšlo roku 1951), Američané v západních Čechách v roce 1945 (vydáno 1953), Z dějin dělnického hnutí na Plzeňsku (1954). Tyto tři knihy sepsal spolu s Karlem Pichlíkem, o dva roky starším. V roce 1960 přišla první Bartoškova samostatná kniha: Pražské povstání. V „oteplovací“ dekádě byl též spoluautorem učebnice dějepisu pro 9. ročník základních devítiletých škol či knihy Odboj a revoluce.

Čtyřicet let po vydání své „hanebné“ prvotiny, tedy roku 1991, Bartošek publikoval práci Svědek Husákova procesu vypovídá. To je možné považovat za jakýsi druhý Bartoškův debut v českých zemích - po něm následovala série titulů, díky nimž vstoupil do zdejšího širšího povědomí: Zpráva o putování v komunistických archivech (2000), Český vězeň (2001), Češi nemocní dějinami (2003). Největší diskusi vzbudilo vydání Černé knihy komunismu (1999), kde byl Bartošek sice „jen“ spoluautorem, avšak tuzemskou verzi publikace, která vznikla ve Francii, reprezentoval v tuzemských médiích především on. Bartošek tedy putoval trasou od stalinisty přes „revizionistu“ až k dějepisci, jenž si za svůj úkol vzal radikální smetení iluzí o praktikách komunistického hnutí.

Práče, vězeň, emigrant

Narodil se 30. června 1930 ve Skutči, v dělnické rodině. „Přívržencem komunismu jsem se stal v šestnácti letech,“ uvedl v jednom rozhovoru. Během studií historie na pražské filozofické fakultě se dle vlastních slov stal „fanatikem, stalinským práčetem“. Na vysokoškolské půdě po absolutoriu - jako odborný asistent - zůstal. V roce 1960 přešel do Historického ústavu ČSAV. O deset později jej normalizátoři vyhodili. Živil se překlady.

V roce 1972 byl z politických důvodů uvězněn. Po propuštění pracoval manuálně, ale protože chtěl „dělat něco pro svůj mozek“, zpovídal soukromě bývalé politické vězně. Nahrával s nimi rozhovory. Z nabraných záznamů jednak vytěžil knihy, jež přímo stojí na interview s někdejšími vězni, jednak tím získal inspiraci a směřování pro další badatelskou činnost. Ale zužitkování mohlo v plné míře nastat až v devadesátých letech. Jako signatář Charty 77 nesměl odborně nic, ostatně už zvolené téma bylo naprosté tabu.

S francouzskou manželkou Suzette a třemi dětmi opustil Československo v roce 1982. Jeho přítel Pavel Rychetský před pár dny vzpomínal v Právu, že poslední kapkou byl „vtip“ StB: Bartošek pracoval jako čerpač vody v severních Čechách a rodině v Praze byla doručena rakev s tím, že pan manžel je mrtev.

Trpké bilance

Ve Francii našel místo v pařížském Institutu soudobých dějin, stal se šéfredaktorem revue La Nouvelle Alternative. Několik týdnů před listopadem 1989 mu „u Škvoreckých“, v torontském Sixty-Eight Publishers, vyšla knížka Zpovídání, přepis hovorů s literárním kritikem a redaktorem Bedřichem Fučíkem. Protože hned v prosinci 1989 byla řada titulů exilových nakladatelství převezena do Prahy a prodávána, Bartošek uvedení téhle publikace vlastně stihl už v původní vlasti. Do ní se potom z Paříže pravidelně vracel.

Mezi prvními se ponořil do zdejších archivů; využil mimořádné, porevoluční benevolence, s níž se tehdy anály otevíraly. Narazil na dokumenty, na jejichž základě ve Francii roku 1996 publikoval knihu Les Aveux des Archives (Doznání archivů, v přepracované podobě u nás vyšlo jako Zpráva o putování v komunistických archivech). Kromě jiného v ní snímal gloriolu z komunistického funkcionáře Artura Londona, autora proslulé knihy Doznání. Ve Francii se rozpoutala ostrá diskuse, několik letitých přátelství mezi levicovými intelektuály se kvůli tomu rozdrolilo.

Byla to však pouhá předehra k rozruchu, jenž v médiích nastal po vydání Černé knihy komunismu (v západní Evropě se jí prodaly stovky tisíc výtisků, u nás tisíce). Názory na tuto syntézu, jež se snažila vyčíslit oběti komunismu v průběhu světových dějin, se v zahraničí i u nás diametrálně lišily především podle politické orientace hodnotitelů.

Ale výtky nebyly pouze politické: kupříkladu Petr Zídek v Lidových novinách nazval Černou knihu komunismu bulvárem, neboť autoři zamlčují kontexty, dopouštějí se účelových konstrukcí, kniha je pro ně možná terapií, ale „pro nás, kteří jsme neměli nikdy s komunismem nic společného, nemá žádný význam,“ napsal s generačním vyhrocením Zídek a vyslovil naději, že skutečně objevné knihy o komunismu napíše až daleko mladší, nezatížená generace vědců.

Nemohl jsem jinak

V oné generační skepsi vůči Bartoškovi nebyl Zídek sám. Dlužno podotknout, že Karel Bartošek výtkám naslouchal, že svoji práci bral jako průzkum, který musí být následovníky upřesněn. I kdyby měl Bartošek v budoucnu sloužit především jako ten, vůči němuž je nutné se vymezit, nebyla jeho dráha historika vůbec marná.

(MFDNES)