Zaří 2004

Ferrari a půlměsíc. Itálie začíná debatovat o své muslimské komunitě

Josef Kašpar

Něco takového severoitalský Milán ještě nezažil. Do jednacího sálu městské rady v majestátním Palazzo Marino počátkem minulého týdne (od 12. července 2004 - pozn. red. CS-magazínu) napochodovalo několik mužů zahalených do muslimských závojů. Na jejich zvolání Alláh akbar reagovala část přítomných nasazením kápí ŕ la Ku-klux-klan. To se radní lombardské metropole sešli k jednání o záležitosti, která původně měla ovlivnit jen život jedné místní školy; která však bleskově přerostla v celonárodní civilizační diskusi.

Škola základ života

Vše začalo zdánlivě nevinně. Do státního milánského gymnázia Agnesi, specializovaného na společenské vědy, mělo od září nastoupit devatenáct dětí z egyptských rodin. Protože však jejich rodiče vyznávají radikální pojetí islámu, obrátili se na vedení ústavu s ultimativním požadavkem, aby pro jejich potomky vytvořilo zvláštní třídu, v níž bude probíhat výuka podle jejich představ. V opačném případě prý budou nuceni svým ratolestem školní docházku zakázat. Bez bližšího upřesnění přitom argumentovali tím, že jejich dospívající děti – zejména dívky – nemohou být ve stejné třídě s nevěřícími italskými vrstevníky. „Místní děti mají zcela jinou výchovu, která je v rozporu s islámem, a našim potomkům tak hrozí úplná ztráta identity,“ tlumočil jejich výhrady Abdel Hamid Shaari, předseda islámského kulturního centra v Miláně.

Ředitel gymnázia Giovanni Gaglio svolal poradu vedení ústavu, která skončila jednomyslným schválením projektu. „Věřím, že je to způsob, jak přispět k integraci těchto dětí,“ vysvětlovala svůj souhlas Maurizia Franziniová, jež měla v muslimské třídě vyučovat italštinu. Také další její kolegové doufali, že i v izolované třídě si muslimští žáci nakonec osvojí jazyk, vytvoří jakýsi první most k okolnímu světu a pomohou tak k prolomení izolace.

Události ovšem nabraly nečekaný spád, když ředitel Gaglio informoval o svém záměru nadřízený úřad, který celou věc postoupil městské radě. Vášně vzkypěly a zástupci xenofobní populistické Ligy severu se na jednání o záležitosti dostavili – jak už bylo zmíněno – zahalení v muslimských závojích a vybavení transparentem varujícím před „přecizením“. Radní zastupující extremisty z opačné části politického spektra jim později posměšně odpověděli nasazením dlouhých bílých kápí. Bez ohledu na zcela protichůdné politické názory však celý sbor projekt nakonec jednoznačně odmítl a začal požadovat jeho zastavení. Protože gymnázia se v Itálii těší široké autonomii, nemusel by uspět.

Na stranu radních se však nakonec v průběhu týdne přiklonilo i ministerstvo školství, které experiment zakázalo jako protiústavní. „Jsem zklamán, ale nedá se nic dělat. Otázka je, jak to bude v září se školní docházkou těchto dětí,“ komentoval rozhodnutí ředitel gymnázia Giovanni Gaglio. „Doufal jsem, že pomohu dětem, které mají v každém případě právo na vzdělání a výuku, aby vyšly z izolace. Ale politika zvítězila nad didaktikou, a to je špatné.“

Původní spor tak byl v průběhu několika dnů vyřešen, ale celospolečenská debata, již odstartoval, nepřestává nabírat na síle. „Nikoho nenutíme, aby tady žil. Komu se tu nelíbí, může se vrátit domů,“ vzkázal přes média rodičům dětí Matteo Salvini, předseda klubu Ligy severu v milánské městské radě. Snažil se tak zavděčit svým tradičním voličům, jimž příliv uprchlíků není po chuti. Není jich sice mnoho a rasistické výpady jsou v Itálii na rozdíl od Německa, Belgie či Francie nadále výjimkou.

Nicméně vstřícný přístup Italů k přistěhovalcům (levice a katolické kruhy zastávají politiku „otevřených dveří“ dlouhodobě a přívětivější začala před časem být i pravice – kupříkladu vicepremiér a předseda Národní aliance Gianfranco Fini loni na podzim navrhl, aby imigrantům s regulérním povolením a pěti lety pobytu v zemi bylo povoleno hlasovat v obecních a okresních volbách), má i své trhliny. Například bývalý starosta severoitalského Trevisa Giancarlo Gentilini před časem nevybíravě kritizoval firmu Benetton jenom kvůli tomu, že v průběhu Ramadánu dala k dispozici svou velkou sportovní halu muslimům pro náboženské obřady.

Snaha o vybudování školního ghetta se však setkala s odporem i u těch, kdo Ligu severu pro její xenofobní výpady kritizují. „Státní škola není místem, kde se má učit bible, talmud či korán. Žáci se zde mají naučit zeměpis, matematiku, francouzštinu, nepravidelná slovesa, a co je třeba norma či kontrakt. Anebo co to byla průmyslová revoluce. A nikomu nemá vadit, jestli spolužák ve stejné lavici je katolík, případně je obřezán či nikoli,“ napsal například do prestižního milánského deníku Corriere della Sera zastánce multikulturního soužití, spisovatel a germanista Claudio Magris.

Argumentem se v debatě stala i zkušenost ze sicilského městečka Mazara del Vallo, jednoho z největších rybářských přístavů ve Středozemním moři, kde žije početná obec tuniských imigrantů. V 80. letech zde byla po dohodě založena základní škola placená tuniskou vládou, do níž chodily jen děti imigrantů. Výsledky však byly žalostné, neboť její absolventi neuměli prakticky vůbec italsky, a jen těžko tak získávali přístup k dalšímu vzdělání. Právě proto se v posledních letech arabská škola pomalu vyprazdňuje a imigranti začínají posílat děti stále častěji do běžných ústavů. „Organizujeme společné třídy, kde se děti učí jak italskému, tak arabskému jazyku, a žádné problémy ani stížnosti jsme zatím nezaznamenali,“ popisuje situaci ředitel tamního lycea Antonio Accardo.

Hic sunt leones

Široká veřejná debata, jež se nyní na toto téma rozpoutala, je v Itálii novinkou. Země totiž nikdy nebyla velkou koloniální či hospodářskou mocností, a zástupy imigrantů z východní Evropy, Afriky, Blízkého východu či Asie tak na Apeninský poloostrov začaly proudit mnohem později a mnohem pomaleji než do Británie, Francie, Nizozemska či Německa. V posledních letech se však situace přece jen změnila a podle statistik dnes v zemi žijí téměř dva miliony legálních imigrantů, „bez papírů“ pak podle kvalifikovaných odhadů ještě další téměř půlmilion.

Italům chvíli trvalo, než si zvykli, že cizinci u nich nepobývají jen jako turisté či zahraniční investoři přinášející peníze, ale také jako lidé, kteří přišli za prací a novým životem. Jejich reakce však nakonec byla vesměs vstřícná. Svou roli podle sociologů sehrála i zkušenost, jíž prošly miliony jejich předků, kteří v minulém a předminulém století odcházeli z Apeninského poloostrova do USA i dalších zemí v naději na lepší život.

Společenské pnutí nevyvolávala ani postupná emancipace početné muslimské komunity (patří k ní 40 % všech přistěhovalců), která si v tradičně katolické zemi začala rychle stavět mešity a náboženská centra. Když si nad skutečností, že v Římě vyrostla největší evropská mešita, jeden z vysokých vatikánských hodnostářů před časem posteskl, že v Mekce by opak byl nemožný, dostalo se mu od tehdejšího kabinetu ujištění, že „není důvod, aby Itálie dělala stejnou chybu“.

Ani francouzské tažení proti šátkům ve školách nenašlo u italského veřejného mínění pochopení. Většina respondentů sociologických průzkumů v souvislosti s ním zastávala názor, že ani „laicismus nesmí být fundamentalistický“. Dokonce i převážná část těch, kdo nejsou přílivem cizinců nadšeni, uznává, že jejich pomoc by dnes italskému hospodářství chyběla. Noční směny v továrnách po celé zemi totiž zastávají prakticky jen oni, podobně jako nevděčné zemědělské, stavební a sociální práce.

Bouře, již striktní a ultimativní požadavek dvacítky muslimských rodičů vyvolal, však dává tušit, že po Británii, Německu, Francii či Nizozemsku čeká zevrubná debata o soužití většinové společnosti s početnou minoritou vyznávající jiný hodnotový systém také Itálii. Zatím v ní mají jasně navrch ti, kdo podobně jako ministr vnitra Giuseppe Pisanu tvrdí, že fundamentalisté reprezentují jen malou část muslimů, kteří žijí spořádaně, a zaslouží si proto pomocnou ruku; nebo jako Umberto Eco s odkazem na vlastní historii upozorňují, že přistěhovalci nepředstavují ohrožení, neboť ani ve Spojených státech dnes slovo Ital „nevyvolává představu mafie, nýbrž módy, Ferrari a vynikajících herců či filmových režisérů“. Bude zajímavé sledovat, jak se debata bude vyvíjet dále.