Zaří 2004

Nekorunovaná královna Iráku

Alexandra Klausmannová

Jmenovala se Gertrude Bellová. Žila na počátku dvacátého století a vládla Blízkému východu. Pokud znáte jméno Lawrence z Arábie, věřte, že řadu jeho skutků vykonala právě tato "dcera pouště".

Když Winston Churchill v roce 1921 pozval přední britské odborníky na Blízký východ do Káhiry, aby diskutovali o budoucnosti regionu, pozval jen jedinou ženu. Gertrude Bellová, archeoložka a spisovatelka, znala v té době arabský svět lépe než kdokoliv jiný. Byla to právě ona, kdo sjednotil arabské rody a určil hranice nově vznikajícího Iráku. Arabové ji nazývali "dcerou pouště", pro Brity se stala "nekorunovanou královnou Iráku".

Gertrude Margaret Lowthian Bellová se narodila 14. července 1868 v prominentní a zámožné rodině viktoriánské Anglie. Vyrostla v intelektuální atmosféře - k rodinným přátelům náleželi například spisovatelé Charles Dickens a Henry James. Knihy svého dětství a vyprávění rodinných známých v ní probudily přání poznat vzdálené země. Jako vůbec první žena studovala dějepis na koleji Lady Margaret Hall v Oxfordu. Studium úspěšně ukončila během pouhých dvou let. Bylo jí osmnáct. V roce 1892 navštívila svého strýce, Franka Lascalla, který byl britským vyslancem v Teheránu. Byla to osudná cesta, která změnila její život. Svět Orientu byl nový, tajemný a mnohoslibný. Celé hodiny se Gertrude dokázala toulat po bazarech, prohlížet si starověké památky a jezdit na velbloudech. Nejvíc ji fascinovala poušť. „...Nikdy jsem nevěděla, co to je poušť, než jsem sem dorazila," radovala se ve svém prvním dopisu domů. Cítila, že budoucnost ji čeká na Blízkém východě.

Historická vsuvka

Na začátku dvacátého století patřila velká část Blízkého východu, mimo jiné Sýrie, Mezopotámie a pobřeží Arabského poloostrova k osmanské říši. Moc tureckých pánů, které trápily finanční problémy, ale čím dál víc slábla. Když Osmani v roce 1912 ztratili své balkánské území, bylo jasné, že i na Blízkém východě by se karty brzy rozdávaly znovu. Britové považovali zejména Mezopotámii, pozdější Irák, za klíčovou pro přežití svého impéria. Nejen aby zabezpečili cestu do Indie, známé v té době jako "klenot britské koruny", ale také proto, že ta koruna už nebyla - jako při industrializaci v devatenáctém století - pálená z uhlí. Nyní totiž byla kovaná z černého zlata: ropy.

V soupeření s Němci o "místo na slunci" a také pro zvýšení výkonnosti britské flotily v případné válce nařídil Churchill jako první admirál námořnictva v roce 1912 důkladnou modernizaci britských válečných lodí: jejich stroje přešly z uhlí na naftu. Tím víc znepokojovala Brity skutečnost, že Turci se sblížili s Němci, kteří počátkem nového století financovali železniční trať Berlín - Bagdád. Britské vládě bylo jasné, že válečný úspěch by závisel na arabských rodech. Jenže potřebovala vědět, které z nich by byly spolehlivými spojenci.

Jezdkyně s rezavými vlasy

Když v srpnu 1914 vypukla válka, trávila Gertrude už většinu svého života na Blízkém východě. Mluvila plynně arabsky, persky, turecky, francouzsky, německy a italsky. Byla to žena budící pozornost - s dlouhými rezavými vlasy, jezdící na velbloudu, oblečená jako typická viktoriánská dáma: dlouhé šaty, šperky, klobouk.

Pracovní a životní náplň našla Gertrude v archeologii. Studovala byzantské a římské zříceniny, pracovala na vykopávkách ve starověkých městech jako Karchemiš nebo Babylon. "Je to výjimečné místo," psala o biblickém městě, "nikdy jsem nepocítila starodávný svět tak blízko." Často musela bojovat s byrokracií osmanské říše, často ji tím čí oním způsobem obcházela, často musela celé hodiny domlouvat úředníkům, aby jí dovolili pokračovat v cestě. "Každé ruině, každé osobě, se kterou se potkala, věnovala zmínku ve svém diáři," vypraví anglická badatelka Kerri Ellisová. Gertrude plně chápala, že zkoumat historii regionu také znamená studovat jeho lidi. Při svých cestách navštěvovala rody, jejich vůdce a náboženské autority. To, čím později zaujala britskou vládu, bylo, že si získala jejich důvěru a respekt - v mnoha případech i přátelství.

Bezpochyby učinila na arabské vůdce hluboký dojem svými jazykovými schopnostmi a tím, že byla ženou inteligentní, odhodlanou a odvážnou. Navíc opravdu rozuměla kultuře, politice a zvykům regionu. "To, že byla žena, bylo její největší výhodou," domnívá se jedna z životopiskyň, Olive Stonyerová. "To jí dovolilo obcházet předpisy a protokol a diskutovat o politice s vůdci rodů, kteří ji velmi obdivovali." Gertrude se stala známou jako "dcera pouště".

Major Bellová

Není divu, že se v předvečer války, v době, kdy se osmanská říše stala spojencem Německa, obrátila britská vláda pravě na ni. Na začátku srpna 1914 byla Gertrude přizvána britskými autoritami do Egypta, aby referovala o všech svých zkušenostech v Sýrii, Arábii a hlavně v Mezopotámii. Poté, co celá léta pozorovala, jak Osmani ztráceli vliv nad arabskými rody, bylo jí jasné, že Británie by z té situace mohla těžit ve svůj prospěch. Proto poradila vládě, aby vyslala agenty do pouště s úkolem zorganizovat protitureckou revoltu. Její žádost vyslat tam i ji vláda z důvodu jejího bezpečí odmítla.

O rok později si britská vojenská rozvědka znovu vzpomněla na Gertrude. Špioni potřebovali poznat nejvlivnější arabské vůdce a získat jejich důvěru. A kdo by se k té práci hodil, když ne Gertrude, která osobně znala většinu šejků?

Nadšeně se pustila do práce. Sestavila seznam všech arabských kmenů, vůdců a jejich panství. Z hlavy nakreslila mapy Mezopotámie včetně pramenů řek a schůdných cest. Její znalosti a skvělá paměť učinily na představitele britské koruny takový dojem, že jí byl udělen titul "styčný důstojník, major slečna Bellová". Tím se stala jedinou důstojnicí rozsáhlé britské armády.

"Gertrude Bellová byla pozoruhodná tím, že dokázala jít svou cestou v mužském světě," domnívá se Nasim Jasín, irácký novinář žijící v Praze. Překvapivě se nikdy nestala průkopnicí ženských práv. Naopak bojovala aktivně proti volebnímu právu pro ženy. "Gertrude věřila, že je rovna jakémukoli muži, ale zcela jistě si nemyslela, že by se to dalo říci o všech ostatních ženách," tvrdí o ní Kerri Ellisová.

Lawrence z Arábie

Již v průběhu války, v roce 1916, si mezi sebou rozdělili Britové a Francouzi Blízký východ v tajné anglicko-francouzské deklaraci. Ta vyhlásila "konečné osvobození lidu žijícího pod tureckým jhem a ustavení národních vlád". Mezopotámie, která připadla pod britskou kontrolu, se nemohla dohodnout na přijatelném emírovi. Kurdové chtěli nezávislost, šíité a sunnité hodlali prosadit své náboženské vůdce, Židé odmítali jakéhokoliv Araba.

Britská vojenská správa v Bagdádu pověřila Gertrude, aby napsala zprávu o poměrech v zemi. Byla z toho nadšená: "Někdy se cítím jako Stvořitel uprostřed týdne. Asi netušil, jak to dopadne, stejně jako já." V dubnu 1920 se Británie a Francie dohodly na francouzském mandátu v Sýrii a na prozatímním britském v Mezopotámii, o jejíž ropu se obě země podělily. Otázka, kdo by v nově vznikajícím Iráku vládl, zůstala otevřena a Arabové začali rebelovat.

Taková byla situace, když byla Gertrude Churchillem pozvána do Káhiry. Spolu s T. E. Lawrencem, který se později pyšnil titulem Lawrence z Arábie (chlubil se však především Gertrudiným peřím), prosadila, aby se bývalý syrský vládce Fajsal stál králem Iráku. Podle Gertrude měl jako jediný dost zkušeností, diplomatický um a charisma pro tento úřad. „Nejdůležitější by však bylo," urgovala Gertrude, „přesvědčit Iráčany, že Fajsala vybrali oni sami, ne Britové."

Když byl Fajsal 23. srpna 1921 korunován králem Iráku, stala se Gertrude - i když nekorunována - královnou. Novopečený vladař sám o "své" zemi skoro nic nevěděl, mluvil i odlišným arabským dialektem. V prvních letech byl do jisté míry závislý na Gertrude. S koncem tehdejšího britského mandátu v roce 1924 skončila i politická role Gertrude. Vrátila se k archeologii. Gertrude Bellová zemřela 12. července 1926. Spáchala sebevraždu. Už nezvládala deprese a pocit osamění, kterým propadla, když většina jejích britských známých opustila Irák.

Jejím největším odkazem kromě tisíců fotografií, 1600 dopisů a 16 diářů bylo archeologické muzeum, které založila v Bagdádu. Životní dílo ženy, jejíž znalosti arabského světa by se uplatnily ještě dneska, se samo stalo obětí války, když bylo v dubnu 2003 vykradeno. "Gertrude by zuřila," komentovala Kerri Ellisová.

Dlouho byla Gertrude v zapomnění. V dubnu letošního roku zmínila americká rozhlasová NPR, že se v Pentagonu čtou její dopisy, publikované už skoro před sto lety a platné ještě dneska: "Opravdový problém tady je, že nevíme přesně, co hodláme v té zemi udělat... nemyslím okamžité problémy vyplývající z války. Nejvíc mám na mysli ty poválečné problémy a nevím, jakou rukou je budeme moci řešit."

(MFDNES)