Zaří 2004

Makedonie, zakletá země

Radim Klekner

Na severu Řecka žije oficiálně neuznaná slovanská menšina, jedná se o Bulhary, tvrdí národovci v Sofii. Jsou to jižní Srbové, ubezpečují nacionalisté v Niši. Jsou to Srbové stejně jako Bulhaři, praví Makedonci žijí pouze v Řecku, se Slovany ale nemají nic společného, prohlašují Řekové.

Když v roce 1992 natiskla jedna soukromá firma ve Skopje "upomínkové" bankovky, na nichž vedle "slunce z Verginy" ze zlaté pohřební schrány makedonského krále Filipa II. figurovala také Bílá věž postavená v soluňském přístavu za sultána Süleymana Nádherného, poukázala vláda v Athénách na skutečnost, že si jisté kruhy v zemi jejího severního souseda činí nárok na historickou součást řeckého území. Ačkoliv Řecko v roce 1995 nakonec uznalo existenci Bývalé jugoslávské republiky Makedonie (FYROM), odmítá i nadále, že by zemičku vzniklou po rozpadu Titova soustátí obývalo etnikum, které hovoří makedonsky.

Podle Athén, jimž unisono přizvukují Sofie i Bělehrad, tento jazyk totiž neexistuje. Dva a půl milionu Makedonců, duchovních dědiců Alexandra Velikého, kteří dnes žijí na severu Řecka, mluví skutečně řecky a nikdo jim to nebere. Makedonštinou, řečí, jež se vyvinula ze staroslověnštiny, kterou ze Soluně přinesli na Velkou Moravu v devátém století věrozvěstové Cyril a Metoděj, ovšem hovoří nejenom půldruhého milionu Slovanů v podivné republice zvané FYROM, nýbrž také sto padesát tisíc osob obývajících desítky vesnic a městeček, rozesetých v horách tyčících se nad soluňskými pláněmi. Mají smůlu, že se jejich předkové po druhé světové válce dali ke komunistické armádě generála Markose Vafiadise; podporované maršálem Titem, kterému se zamlouvala myšlenka koridoru spojujícího Jugoslávii s Egejským mořem.

Brána na Balkán

"Makedonci jsou součástí řeckého národa, tak nás to učili ve škole a takový je prostě fakt," říká osmnáctiletý Spiro na mořské promenádě v soluňském přístavu. Süleymanova Bílá věž, v níž byl za první balkánské války v roce 1913 zavražděn řecký král Jiří I., už dávno ztratila původní barvu, modrobíle pruhovaná vlajka nad ní ale vlaje stejně vesele jako před dvaadevadesáti lety, kdy řecká armáda z Thessaloniki (Soluň) s konečnou platností vyhnala Osmany.

Přístav, který chce být "bránou na Balkán" a letos se stane jedním ze čtyř olympijských měst, přišel o slovanskou menšinu v roce 1923, kdy se po prohrané válce s Turky Řekové dohodli na výměně obyvatelstva také s Bulharskem. Kosmopolitní charakter definitivně ztratil o dvacet let později, kdy bylo posláno pro změnu do Osvětimi 43 tisíc místních Židů.

"Makedonská menšina není v Řecku oficiálně uznána. V okolí Lerinu a Vodenu (Florina a Edessa v řečtině) žije přitom na sto tisíc lidí hovořících makedonsky," upozorňuje Pavle Voskopulos, jeden z vůdců strany Vinožito (Duha), sdružující řecké "slavofily". Dalších sto tisíc osob hovoří či přinejmenším rozumí makedonsky v sousedních oblastech severního Řecka. "Makedonština jako jazyk je zakázána, makedonské děti musejí dostávat řecká jména," pokračuje Voskopulos.

Slované pronikli na dohled Egejského moře v šestém století, dva tisíce let poté, co se zde usídlili Řekové, a téměř tisíc let poté, co Alexandr Makedonský rozšířil říši až na hranice Indie. Značnou část z nich vrhla zpět na sever osmanská invaze, zbytek byl podroben, ne však asimilován. Poslední velké stěhování zažilo slovanské etnikum obývající sever Řecka v roce 1949 po porážce komunistického povstání. Většina běženců zůstala v jugoslávské Makedonii, které Tito tři roky předtím udělil status svazové republiky, zbytek se rozprchl do celého světa. Asi tři tisícovky Makedonců, třetina řeckých uprchlíků, kteří na přelomu čtyřicátých a padesátých let přišli do Československa, se usídlily na Krnovsku a Jesenicku.

Dětští uprchlíci

"Makedonci tvořili podstatnou část Vafiadisovy armády. Po válce jich odešlo ze země šedesát tisíc. Několik tisíc dětí opustilo sever Řecka s rodiči působícími v řadách partyzánských jednotek. Když dnes chtějí přijet na návštěvu do někdejších domovů, dostanou řecké vízum pouze za předpokladu, že rodiště v pase nemají uvedené v makedonštině a nejsou na černé listině řecké vlády," tvrdí Voskopulos.

Když chtěl loni v létě sedmašedesátiletý Georgi Donevski poprvé od občanské války v Řecku navštívit rodnou vesnici, čekaly ho na jižní hranici FYROM nemalé potíže. Řecký celník, který dobře věděl o akci zorganizované tehdejší levicovou vládou premiéra Simitise, od něj chtěl slyšet jméno, jež Donevski neužívá od roku 1948, kdy jako dvanáctiletý překročil jugoslávskou hranici. Když byl muž, jenž ve Skopje řídí organizaci sdružující někdejší dětské uprchlíky, dotázán na rodiště a po pravdě odpověděl, že se jmenuje Bapčor, dostalo se mu upozornění, že podobná obec neexistuje, pokud tedy nemá na mysli vesnici, jejíž jméno zní Pimenikon.

Slovanští Makedonci v Řecku boj za uznání sebe sama jako národnostní menšiny vzdát nehodlají. Určitou naději jim v tomhle ohledu skýtá skutečnost, že Skopje podává přihlášku do EU. Jejím členem by Republika Makedonie, jak má znít nový název státečku, mohla být již za několik let. V Evropě regionů mají stejné právo na existenci jako stotisícová německá menšina v Belgii či čtvrt milionu Švédů ve Finsku.

(Týden)