Zaří 2004

Radikální liberál - Alois Rašín (1867-1923)

Pavel Kosatík

Dobře by se hodil do současné mediální doby, která si libuje v jednoznačných sděleních: sloganech, jasných symbolech. Navzdory tomu, že měl tak kontroverzní názory jako málokdo. Dokonce ten, kdo se o historii zajímá jen povrchně, zpravidla umí pojmenovat, čím se do ní právě Alois Rašín zapsal: v říjnu 1918 stál v čele státního převratu, na začátku následujícího roku vytvořil československou měnu a v únoru 1923 jako první významný novodobý český politik podlehl atentátu. Zatímco u mnoha jiných činitelů, jejichž jména máme v povědomí, neumíme přesně určit, proč tomu tak je, Rašínovy činy se zdají mít stejně ostré kontury, jako měla jeho tvář.

Neví se mnoho o tom, jak se upevňoval v názorech, ale je jisté, že když už je jednou měl, šel za jejich naplněním s houževnatostí amerických pionýrů. Od mládí kráčel po jedné a té samé cestě stále vpřed. Tím, že jako by neznal myšlenkový relativismus, skoro ani nezapadá do české tradice. V dospělém životě měl buď příznivce, nebo odpůrce, nic mezi tím. V každém případě nebyl nikomu lhostejný: dobrý výkon na člověka, který se ve vrcholné politice pohyboval jen pět let, z toho ve vládě necelý rok.

Program: Samostatnost

Dravý a rvavý byl od začátku. Syn pekaře z východočeských Nechanic už během studií na pražské právnické fakultě začal pracovat v radikálních studentských spolcích. O politickém programu měl jasno: nebylo jím nic menšího než úplná státní samostatnost českých zemí. Poprvé šel do vězení v dvaceti sedmi letech jako jeden z ideových vůdců radikální Omladiny, kdy dostal dva roky. Když se vrátil, celkem nikdo nepochyboval o tom, že Rašín je nejvýraznějším politickým představitelem své generace.

Co je lepší: mít svou vlastní radikální ministranu, nebo se těšit vlivnému postavení v některé z velkých stran a dočasně rezignovat na radikální program? Rašín dlouho váhal a nakonec zvolil druhou možnost. V roce 1907 navázal spolupráci s mladočeským vůdcem Karlem Kramářem, převzal vedení Národních listů a stal se jedním z nejvlivnějších politických mluvčích v zemi. Přesvědčený o tom, že pozici národa určuje především jeho ekonomická síla, hlásal liberální názory a bojoval za zlepšení pozic české buržoazie. Vést druhé lidi bylo jeho přirozeností. Měl také výborný politický instinkt, který mu umožňoval rozhodovat se rychle tam, kde jiní váhali.

Když propukla první světová válka, pochopil mezi prvními, že staré stranické rozdíly ztratily význam, a spoluzaložil tajnou organizaci Maffii, která měla spolupracovat s exilovým odbojem a připravovat domácí převrat. Když byl spolu s Kramářem za války zatčen, odsouzen za velezradu k trestu smrti a následně amnestován i propuštěn, stal se Rašín ze známého a respektovaného politika navíc národním hrdinou. Právem: deník, který si vedl ve vězení, zachycuje mnohé emoce, strach o život však mezi nimi není. Brzy poté, co se v roce 1917 vrátil domů, obnovil práci ve vedení odboje. Kde Kramář reprezentoval, de facto vládl Rašín. Jako člen vedení Národního výboru připravil návrh politického a hospodářského uspořádání budoucího státu. V době, kdy kontinentem hýbaly revoluce, Rašín rozhodl: socialismus doma nechceme, republika bude kapitalistická.

Muž 28. října

Jeho "hvězdná hodina" nastala v noci ze 27. na 28. října 1918. Štěstí přálo připravenému: brzký konec války očekávali snad všichni, ale jen několik mužů mělo tak jako Rašín představu o následném postupu; 27. října večer mu zatelefonoval z Vídně Vlastimil Tusar a oznámil, že čeští poslanci mají odjet na frontu přesvědčovat vojáky, aby neopouštěli bojové pozice. Rašín pochopil: to je kapitulace.

"Byl jsem přesvědčen, že to zítra praskne," napsal v pamětech. Probděl noc a ráno se sešel se Švehlou a ostatními členy Národního výboru. Původní plán převzít moc poté, co bude kapitulace z Vídně oficiálně oznámena, vzal zasvé: jde se do toho hned. Takzvaná Andrássyho nóta, která v dopoledních hodinách z Vídně skutečně dorazila, ani neobsahovala sdělení o kapitulaci, ale jen uznání práva národů na sebeurčení.

Rašín byl ideálním "typem" revolucionáře. Nikdy v životě se nebál odpovědnosti, naopak vyhledával situace, kde ji mohl nést. První zákon republiky i provolání o vzniku samostatného státu psal vlastní rukou. Podle dobových svědectví se zdá, že snad ani na okamžik nepodlehl převratové euforii, naopak od počátku razil názor, že i k dělání revoluce "jest potřebí pevné a silné ruky".

V první vládě republiky byl jmenován ministrem financí, okamžitě se však ukázalo, že mandát vnímá jako mnohem širší. Stát vzniká na nepevných základech, okamžitě upozorňoval prezidenta Masaryka a ministra zahraničí Beneše; oba jeho pilíře, tedy ekonomika a disciplína obyvatelstva, jsou po válce podlomeny. "Obyvatelstvo myslí, že svoboda znamená neplatiti daní, z exekucí si nikdo nic nedělá, takže nevím, jakým způsobem by se dalo hospodařiti dále," psal počátkem ledna 1919 Benešovi. Stát je podle něho v ohrožení právě tím, že na něj stále víc lidí spoléhá jako na zázračného řešitele všech problémů. "Všechno jenom chce podporu pro nezaměstnanost a vyživovací prostředky, zkrátka živobytí na státní útraty."

Byla to právě Rašínova základní vlastnost, jeho povahový radikalismus, který mu zároveň dával křídla i ho srážel zpět. Protože Rašín sázel vždy na jednu kartu, býval rychlejší než političtí konkurenti, zvyklí na obracení problému z různých stran. Zároveň to však znamenalo, že nebyl schopen - v politice tak podstatného - taktizování. Strhával druhé k následování tím, jak sám planul, přitom se však ukazovalo, že s ním mohou do důsledků jít jen lidé stejně maximalistických sklonů, jaké má on.

Běda pomerančům!

"Došel-li opravdového přesvědčení, že věc, pro niž se angažuje, je správná, dokázal za ní jít skutečně s neohrožeností fanatika," napsala autorka Rašínovy biografie Jana Šetřilová-Čechurová. "Jestliže byl ochoten ‚myslet na zadní kolečka', pak snad jedině v prostředcích, nikoli v zásadách."

Podobný rukopis nese další slavný čin, peněžní reforma z roku 1919. Rašín ji pojal jako diktátor. Přesvědčil parlament, vládu i prezidenta, že je jediným mužem, který ji může provést, a od noci z 24. na 25. února 1919, kdy zásady reformy schválil parlament, pak ministr financí skutečně téměř dva týdny vládl zemi; poslouchala ho také policie a vojsko.

Cílem reformy bylo oddělit československou měnu od rakouské, snížit množství peněz v oběhu a podřídit emisní politiku nově vzniklé státní bance. Vojsko obsadilo hranice a izolovalo zemi od zbytku světa. Doma se mezitím horečně kolkovaly bankovky; tímto způsobem byla vyřazena zhruba polovina oběživa. Zčásti z revoluční euforie a zčásti ze strachu občané přiznali hmotný i nehmotný majetek: Rašín si pak pochvaloval, že mu neunikla "ani slepice".

Nezáleželo mu na tom, je-li oblíbeným politikem, zda ho lidé milují. Jeho přáním bylo, aby ho poslouchali. Když o nich mluvil, často je v metafoře dělil na vlky a ovce, přičemž nenechával nikoho na pochybách, která vrstva má vést a ke které se sám počítá. Nezáleželo mu na poctách, ale na reálném vlivu: získal jej hlavně jako člen Pětky, sdružení pěti šéfů nejvýznamnějších politických stran, kteří si rozdělili skutečnou moc v zemi.

Do poválečné Evropy, která se stále víc začínala zhlížet v socialismu a komunismu, se Rašín "staromódním" důrazem na liberální ctnosti příliš nehodil. Čím si však na veřejnosti uškodil nejvíc, byla jeho radikální gesta. Bylo vidět, že stále častěji dává přednost silovým řešením před těmi, která se rodí z komunikace. Mnohým heslům, jež razil ("Pracovat a šetřit", "Za práci pro vlast se neplatí" a podobně), se v hrubých rysech nedalo nic vytknout; problém byl, že Rašín lidem nedopřával čas, aby se jimi začali řídit, a většinou se rozhodl je k tomu přinutit. Když se představitelé německé menšiny v parlamentu bouřili proti tomu, že jsou přehlasováváni, odbyl je Rašín tvrzením, že "s rebely se nevyjednává"; podruhé je nazval opicemi a do třetice na německé poslance vyplázl jazyk.

Ani k Čechům nebyl o moc shovívavější. Kdo od něho čekal chválu, čekal dlouho. Například u státních zaměstnanců považoval Rašín za samozřejmé, že budou sloužit vlasti do roztrhání těla bez nároku na zvláštní honorář. Za hlavní lidskou ctnost považoval šetrnost. Když jednou před parlamentem uviděl prodavačku pomerančů, která nabízela zboží za v té době nehoráznou cenu dvě koruny za kus, pronesl k poslancům řeč, v níž strašil: "Každého, kdo by za tyto dvě koruny pomeranč koupil, dal bych postavit pod kuratelu." Prodavačky ovoce pak před sídlem ministerstva financí uspořádaly demonstraci, Rašín však trval na svém.

Veřejný nepřítel

Reformu státních financí pokládal za své dítě, osobně se s ní ztotožnil. Jeho kniha z roku 1920 se jmenuje příznačně Můj finanční plán. Požadavek šetrnosti reprezentoval už vzhledem: jako ministr chodil do vlády pěšky a ve spravovaných botách; rád a ochotně kolegům ukazoval, že i oblek má záplatovaný.

Byl maximalistou. Žádal od ostatních tolik jako od sebe, tedy mnohem víc, než mu většina mohla dát. Zvlášť od roku 1922, kdy se jako ministr financí rozhodl učinit z koruny tvrdou měnu se zlatým krytím, se postupně stal nejvíc nenáviděným politikem v zemi. Šířil se názor, že tvrdě uplatňovaná deflační opatření poškozují zahraniční konkurenceschopnost domácích firem a ožebračují stále početnější vrstvy obyvatel. Když se ukázalo, že ministr nebere ohled ani na názor vládních kolegů, začala se jeho politická kariéra chýlit ke konci.

Dřív než ho prezident stačil odvolat, ukončila Rašínův život kulka anarchisty. Dokonce i smrtí Rašín ovlivnil vývoj v zemi podle svých představ: zákon na ochranu republiky, který byl v reakci na atentát přijat, byl namířen hlavně proti socialistickým stranám.

(Týden)