Zaří 2004

Budovatel státu - Antonín Švehla (1873-1933)

Pavel Kosatík

Právní vědec František Weyr ho jedenkrát nazval "neliterárním" člověkem, čímž myslel, že je hrubián. Švehla byl tvrdý politik a tato tvrdost se projevovala také v řeči. Když potřeboval vysvětlit, k čemu je v politice dobré umění kompromisu, řekl prostě, že tvrdohlavý umí být každý vůl.

Měl také další u politika ne zcela běžné vlastnosti. Neuměl řeči. Mezi jeho metodami nechyběla schopnost korumpovat ty, které nemohl přesvědčit. Systematicky ničil nebezpečné protivníky: hodně s ním zkusil například Edvard Beneš. Pod drsnou slupkou se zároveň ukrývalo v podstatě múzické jádro.

Byl tvůrčím typem politika, ne úřednickým. Často přerušoval důležité rozhovory, aby mohl přivonět ke květině; miloval hlavně růže. Jako jeden z mála politiků uměl nosit frak a prezidenta Masaryka, jehož myšlenkových výkonů si vážil, oceňoval i z estetického hlediska. Když ho poprvé spatřil v krásné bílé uniformě, řekl: "Člověče, to je ohromná věc pro stát, když je prezident krásný."

Strana je vším

Narodil se v Hostivaři u Prahy na rodinném statku, který během několika desetiletí proměnil v jedno ze středisek politického života v republice a také v symbol úspěšnosti českého agrárního podnikání. Byl desátý ze čtrnácti děti, což byl asi hlavní důvod, proč navzdory slušné materiální situaci rodiny nezískal vzdělání: kromě obecné školy vychodil jenom čtyři ročníky gymnázia. Vzdělávat se jako samouk se mu pak stalo povinností, ze které neslevil celý život.

Na veřejnosti začínal v hostivařském Sokole. Třináct let tam byl cvičitelem, pětadvacet starostou. Agrární hnutí, se kterým měl spojit budoucnost, se v letech jeho dospívání teprve utvářelo: zčásti v reakci na vzestup sociálnědemokratické, případně národně socialistické strany, které programem obráceným k širokým masám hrozily zlákat vedle městského také venkovské obyvatelstvo.

Švehla měl vstup do strany usnadněn tím, že otec se účastnil jejího vzniku, nějakou dobu dokonce ve funkci místopředsedy. Problém byl v tom, že agrární strana byla v původní podobě zamýšlena jako strana středních a bohatých venkovských vrstev, nikoli jako strana venkovského proletariátu, tedy ani strana masová.

Sedlákům se začaly otevírat oči až v souvislosti s blížícím se přijetím všeobecného hlasovacího práva (1907). Hrozilo jim, že se časem stanou sektou. K postupnému otevírání náruče chudším voličům přispěl Švehla mladší heslem, s nímž strana slavila úspěch: Venkov jedna rodina. Odpovídalo jeho představě, že síly se nemají seskupovat podle třídních (jak tvrdili marxisté), ale stavovských zásad. V parlamentě nemají bojovat chudí s bohatými, ale venkov s městy.

Ačkoliv mu původ nabízel různé způsoby egoistického života, vytvořil si představu o demokracii, která byla v mnoha detailech až dojemná. Věřil, že člověk je svobodný, pokud žije na své půdě. Studiem národních dějin došel k názoru, že "po staletí udrželi jsme se jenom jako lid", což ho dovedlo k závěru, že "naše dějiny i naše nátura nám nedávají jinou možnost než demokracii".

Protože základ demokracie tvoří politické strany, rozhodl se věnovat život budování té, v kterou nejvíc věřil. Od roku 1909 se z agrárníků během dvaceti let stala nejmocnější politická síla v republice, bez které se neobešlo sestavení žádné vlády. Také premiérskou funkci pravidelně získával buďto Švehla, nebo někdo z jeho lidí.

Podle toho, jak si v té které době vykládal zájem celku, se pohyboval po politické škále mezi pravicí a levicí. Jeden z největších zápasů před první světovou válkou svedl s "řepaři", majiteli cukrovarů, kteří uzavíráním kartelových dohod okrádali drobnější pěstitele řepy. Jako součást politického boje tehdy Švehla použil hrozbu stávkou; zveřejnil také, že se ho cukrovarníci snažili uplatit.

Odplata za Bílou horu

Během války se zapojil do odboje a v té době se už ukazovalo, že jeho schopnosti přesahují hranice strany. Jen málokterá z odbojových aktivit se odehrála bez jeho účasti. Stál u zrodu Českého svazu, Maffie i Národního výboru. Hlavně sociální demokraté, přesvědčení, že po válce jim připadne palma vítězství, si s úžasem začali uvědomovat, že ve Švehlovi jim vyrostl nebezpečný protivník: vynikající stratég. Historik odboje Jan Hajšman napsal: "Zatímco Šmeral hnal svou stranu a potom celý národ do Rakouska, vodil redaktory a dělníky na policejní ředitelství a vymetal vídeňské salony, Švehla seděl jako pavouk v těsné úřadovně agrárního sekretariátu v Hybernské ulici, téměř naproti Šmeralovu sídlu."

Už tehdy v něm převládl mlčenlivý styl politiky. Věřil, že lidská společnost se dá řídit, aniž by člověk ztrácel čas na schůzích a při projevech. Jeho stylem bylo objevit několik málo lidí, kteří drží v rukou skutečnou moc, s nimi potom jednat a nakonec zvítězit. Dnešní média by z něho byla zoufalá: Švehla byl názoru, že z jednání nemá nic uniknout na veřejnost. Sám mlčel jako hrob.

V posledních měsících války udělal hodně pro spolupráci s Masarykovým a Benešovým exilem a staral se o to, aby v prohlubujícím se hospodářském chaosu neuvázlo zásobování obyvatel. Když se přiblížil 28. říjen 1918, bylo mimo diskusi, že Švehla bude u toho: v daný den patřil k pětici "mužů října", kteří v Praze převzali moc a podnikli první kroky k vyhlášení republiky.

V novém státě se stal ministrem vnitra. Mohl mlčet, jak chtěl, a měl v rukou nejvíc faktické moci. Stát ale právě takového muže, jakým byl Švehla, potřeboval. Víc než kdo jiný z českých politiků se v prvních poválečných měsících a letech zasloužil o to, že zemi nezachvátil zmatek: zabránil revoluci a nedovolil represivním složkám, aby došlo k výraznějším krveprolitím. Především on vytvořil státu novou demokratickou ústavu a vnukl také mocenskému aparátu nový, do té doby neslýchaný styl demokratického vládnutí.

Dalším příspěvkem ke stabilitě země byla Švehlou organizovaná pozemková reforma. Přemýšlel o ní dlouho, už v roce 1897 na schůzi sliboval: "Budete vidět, bratři, že přijde čas, kdy řekneme: Pojď sem, Liechtensteine, dáš to zpátky, kdes to vzal." V atmosféře, kdy většina lidí chápala reformu jako odplatu pobělohorských konfiskací, Švehla odmítl návrhy radikálních socialistů na zestátnění nebo združstevnění rozdělené půdy a prosadil, aby pozemky byly převáděny do soukromého vlastnictví. Vznikla tím početná skupina nových majitelů půdy a zároveň voličů agrární strany, neboť nebylo pochyb, komu mají za dobrodiní vděčit. Sám Švehla byl přesvědčen, že pozemková reforma měla přímý vliv na čtyřicet procent národa.

Bylo úžasné, jak oddaloval vstup do vlády; vládnout ze zákulisí se mu líbilo mnohem víc. Premiérem se stal až na podzim 1922, když už nebylo zbytí. Do té doby dával přednost práci v Pětce, neústavním sdružení šéfů pětice vládních stran, kde byla politika založena na dodržování osobních, dalo by se v podstatě říci džentlmenských dohod.

Vládnutí v Kocourkově

Ačkoliv mnozí varovali před zavedením diktatury, ukázalo se, že právě dík Pětce se v zemi stabilizovaly poměry. Dokonce prezident Masaryk, který se Švehly dlouho obával jako nečitelného člověka, a tedy protivníka, uznal zásadní budovatelský význam, který Švehla pro stát má, a nabídl mu přátelství, které pak bylo po řadu let oboustranně opětováno. Za mnohé státnické činy byl prezident předsedovi vlády vděčný osobně: Švehla v roce 1927 zajistil Masarykovo znovuzvolení hlavou státu. Přivedl do vlády demokratické představitele Němců ze Sudet. Hledal rozumnou cestu ke Slovákům a zkrotil také prezidentovy snahy rozpoutat náboženský boj s Vatikánem.

Vzájemný vztah se nakonec vyvinul tak, že Masaryk začal o Švehlovi vážně uvažovat jako o prezidentském nástupci. Když Švehla zemřel, Masaryk napsal do novin článek, v němž užil přirovnání řeckého filozofa: "Když dva mužové se spolu dokopávají zlata, nevadí jim, jestliže v usilovné práci jeden o druhého zavadí."

Politická a personální kontinuita československých vlád, která se udržovala po skoro celou dobu první republiky, byla především Švehlovým dílem. Celou dobu, kdy byl u moci, se zlepšovalo postavení menšin. Že přesto vládnout v zemi někdy vypadalo jako poroučet v Kocourkově, zaznamenali svědci jako Wenzel Jaksch, předák německých sociálních demokratů. Takto, s označením, že šlo o "hudební zasedání", zachytil představení nové Švehlovy vlády na konci roku 1925: "Při Švehlově vládním prohlášení zpívali slovenští autonomisté slovanskou bojovou píseň Hej Slované, v jejíž připojené slovenské sloce přivolávali na vládní koalici ‚hrom a peklo'. Poté deset německých nacionálů a čtyři němečtí národní socialisté zapěli poněkud slabě Deutschland, Deutschland über alles. Po skončení Švehlovy řeči zaintonovaly koaliční strany národní hymnu Kde domov můj a komunisti po výkladu svého vůdce Šmerala nasadili Internacionálu." (Skončilo to rozbíjením poslaneckých lavic, políčky a házením různých předmětů a pliváním po sobě. Rozbité lavice museli pak poslanci zaplatit z vlastní kapsy - pozn. red. CS-magazínu.)

Přetlak myšlenek

Od mládí byl nedobrého zdraví, poprvé zmizel na několik měsíců z politiky už v roce 1909. Pak se výpadky, vysvětlované přepracováním, objevovaly stále častěji a byly stále delší. V březnu roku 1928 Švehlu postihl srdeční záchvat, který ho vyřadil z činnosti. Několik měsíců se pravda o jeho zdravotním stavu tajila, až v březnu 1929 Švehla rezignoval.

Po dalších letech rekonvalescence vypadal jeho lepšící se stav nadějně; spisovatel Karel Čapek, který ho navštěvoval při léčbě v Karlových Varech, psal o Švehlově "přetlaku myšlenek po letech samotářského hloubání a písmáckého studia" a podobně. Švehla však už jenom stačil vyjádřit vážné obavy o budoucnost republiky; zemřel necelý rok po Hitlerově příchodu k moci. (Existuje hypotéza podpořená ústními svědectvími, že byl otráven - pozn. red. CS-magazínu.)

(Týden)