Zaří 2004

Neuctivý tazatel - Hubert Gordon Schauer (1862-1892)

Pavel Kosatík

(Autor článku, pan Kosatík, je typický český historik. Pokud nepřekrucuje fakta, tak je alespoň zametá pod koberec. Všimněte si prosím, že se ani jednou nezmíní o okolnosti, která Schauera dohnala k sebevraždě. Schauer si totiž dovolil napsat, že k pocitu češství stačí povědomí, na jazyku nezávislé, že člověk je Čech, obdobně jako Rakušan není Němec, že výhodnější než pracně obnovovat český jazyk, kterému schází slovní zásoba, je převzít rovnou němčinu, která tímto neduhem jako jazyk moderní netrpí. Sledujte v dalším textu, jak to autor čtenářům zatají. Obdobně manipuloval fakty ve svém článku o Jiřím Stříbrném v tomto čísle. Pozn. red. CS-magazínu.)

Někomu nestačí k posmrtné slávě desítky vydaných knížek, jiný se do paměti vryje třeba jen jediným krátkým textem. Hubert Gordon Schauer patřil do druhé kategorie: předtím než v necelých třiceti letech zemřel na tuberkulózu (spáchal sebevraždu uštván českými nacionalisty, pane Kosatíku, což dále en passant naznačujete, příště lépe kontrolujte svůj text! - pozn. red. CS-magazínu), stačil publikovat zhruba dvě stovky kratších textů, nejčastěji literárních recenzí a komentářů. Jeden z nich, Naše dvě otázky, vydaný v roce 1886, se stal nejcitovanějším českým kulturně-politickým textem všech dob; v novějších časech mu mohou konkurovat snad jen některé texty Václava Havla a Vaculíkovy Dva tisíce slov.

Řekl toho málo, ale jednalo se o důležité věci. Od konce devatenáctého století reprezentuje Schauer v českém povědomí typ skeptika, hlásajícího ty nejméně populární pravdy. Sám o tom jednou napsal: "Ne ten, kdo lichotí národu, nýbrž ten, kdo řekne mu pravdu, třebas že i trpkou, je pravým jeho přítelem."

Než se na to však přišlo, musel Schauer zaživa i po smrti projít jakýmsi názorovým martyriem: mezi nálepkami, jež mu byly přisuzovány, byla slova jako "bohém", "dekadent" nebo "divoch" těmi nejmírnějšími. Až když se k němu v osobách Františka Xavera Šaldy a bratří Mrštíků přihlásila kritická generace české moderny, začal být respektován. Dnes je pro změnu poměřován s nejvýznamnějšími osobnostmi českého novinářství; historik Otto Urban například napsal: "Podobně jako Schauer také Havlíček rozehrál škálu otázek, velice činně se zapojil do veřejného dění a vytrval v něm, pokud to jen trochu bylo možné."

Bohém mezi realisty

Schauer pocházel z Litomyšle, kde vychodil gymnázium; v kvintě si z obdivu k anglickému básníku Byronovi vybral druhé křestní jméno Gordon. Přestože tatínek byl Němec, dlouho si počešťoval příjmení a psal se "Šauer". Své pojetí národnosti změnil až během studií práv ve Vídni. Tam, konfrontován s mocnými vlivy německé kultury a politiky, přestal přijímat české kulturní autority jako samozřejmé a začal je poměřovat širším evropským kontextem.

Ve stejné době se doma v Praze o uplatnění podobných světových kritérií začínali snažit lidé z Masarykova okruhu, později nazývaní "realisté". Jan Herben o rozpoložení, v jakém se tito lidé nacházeli, napsal: "Nevěděli jsme, kde a jakým cílem boj náš skončí, neznali jsme a neměli jsme pozitivního programu jasného, nýbrž jen vědomí, že tento nynější stav je nesnesitelný. Měli jsme jen tušení, že se musíme dopracovat něčeho lepšího."

Štěstím realistů bylo, že mezi sebou měli vůdce, který byl vzdělancem i vizionářem zároveň, Masaryka. Právě on mezi ně jednoho letního dne v roce 1886 Schauera přivedl. V té době se zrovna rozpoutal bratrovražedný boj o pravost Rukopisů a Schauer svým ničivým kriticismem ke všemu, co zavánělo národní mýtomanií, byl vítanou posilou.

A to přesto, že osobně byl málokomu sympatický. "Byl vytáhlý a hubený, tváří pergamenově zažloutlých, rysy jakoby ztrhané, zelenavé oči, v celku zevnějšku ošumělý," vzpomínal Herben. Masaryk našel Schauerovi práci v redakci Ottova slovníku, přispěl mu na jídlo, a zpočátku ho dokonce ubytoval ve svém bytě ve vile, která patřila národovci Václavu Vlčkovi. To poslední nebyl příliš dobrý nápad. Vlček, rukopisný fanoušek, měl problémy už s tím, že pod jeho střechou žil vůdce tažení proti posvátným pergamenům. Když měl potkávat ještě pijáka Schauera, bylo toho na něho trochu moc. "Pozdě v noci se Schauer vracel domů přes plot, pošlapal Vlčkovy záhonky a dělal nepořádek, tož jsem ho musel dát pryč," vysvětloval později Masaryk.

Schauer byl možná v soukromí bohém, o brizanci jeho myšlenek ovšem nemohlo být pochyb. Masaryk mu svěřil německý překlad svého spisu Základy konkrétní logiky a nelitoval, Schauer text nejen převedl, ale i obsahově zpřesnil a stylisticky vylepšil. Odtud byl jen krok k tomu, aby Masaryk mimořádně sčetlého mladíka se značným intelektuálním rozhledem doporučil přátelům-realistům, kteří se v té době chystali založit čtrnáctideník Čas.

Pojem posměšně krutý

Schauer svým absolutně netaktickým kriticismem vystihoval právě ty vlastnosti, o něž Času šlo. "Byl jakýmsi ztělesněním myšlenky bez ohledu na to, zda si tím škodí," napsal Schauerův životopisec Jindřich Růžička. Dokonce i Herben, hlavní iniciátor Času, přiznával, že "mezi našimi vrstevníky nebylo takové povahy, takových názorů". Schauer byl vlastně i pro realisty kritický příliš; nechápal třeba, proč se s takovým zápalem pouštějí do rukopisného zápasu, když skutečnost, že jde o falza, je mimo diskusi. "O vědě i krásném písemnictví českém měl pojem posměšně krutý," tvrdil Herben. "Beletrii tehdejší hnusilo se mu čísti. Vůbec jeho myšlenkový svět byl zcela jiný, ovšem širší nežli náš."

Protivné otázky

Nebylo tedy vlastně divu, že i první Schauerova schůzka s redakčním kruhem Času se změnila v hádku: novic všechny pozurážel a pak odešel, takže mu Herben vzkázal, že sice nadále stojí o jeho články, spokojí se však s tím, když je Schauer bude zasílat poštou. První šance se naskytla vzápětí, při příležitosti vydání prvního čísla Času v prosinci 1886. Herben nutně potřeboval programový úvodník a jiný než Schauerův text Naše dvě otázky prý neměl k dispozici. Nakonec jej tedy umístil do čela listu, ačkoliv s obsahem nesouhlasil - a s tímto kritickým dovětkem jej také publikoval. Tak se stalo, že první číslo Času bylo uvedeno "programovým" textem, jenž s programem realistů neměl moc společného.

"Hned ráno jsem se sebral a šel jsem za to Herbenovi vycinkat," vzpomínal Masaryk na první dojmy poté, co si Schauerův text přečetl. Bylo jasné, že reakce politických nepřátel realistů nebude jiná nežli bojovná, a v dané chvíli měl Masaryk plné ruce práce s rukopisným sporem, snad si ani nemohl dovolit vést současně další.

Ony dvě otázky, avizované titulem Schauerova článku, zněly: Co je úkolem našeho národa? Jaká je naše národní existence? Od nich se však autorovi odvinuly desítky otázek dalších, mnohem provokativnějších. Veden snahou postavit českou politiku na pevný ideový základ, aby nežila jen "ze dne na den" jako dosud, došel Schauer k závěru, že tento fundament může nabídnout nikoli každé, ale jenom skutečně vyspělé národní společenství.

K tomu, aby vznikl mravně cenný národ, nestačí podle Schauera jen (jakkoli snad obdivuhodná) silná vůle jeho členů, ale je třeba se ptát, jaké duchovní plody takovým způsobem vznikly. Autorova odpověď na tuto otázku však byla krutá: co český národ zplodil, to jej zatím k samostatné existenci neopravňuje. Nevytvořil prostě takové myšlenky, jež by jej stavěly "v soulad s ideálním řádem světovým". Problémy, kterými český veřejný život žije, světového ani evropského ducha nemají.

Ministrant antikristův

Čtenáři Času zareagovali přesně v duchu Schauerova textu: rozhněvali se a obvinili list i autora z pesimismu, nihilismu, z výzev k odnárodňování Čechů. Podrážděná reakce měla pro Schauera osobní důsledky: z redakce Ottova slovníku, kde krátce předtím nastoupil, ho vyhodili. To měl ještě štěstí, že autorství článku, podepsaného jen iniciálami H. G., bylo pak léta připisováno Masarykovi. Schauer mu psal v roce 1887 z Litomyšle: "V šosáckých kruzích zdejších pokládán jste dosud za antikrista, já pak vedle toho hraji úlohu Vašeho ministranta."

V českém prostředí se Schauer v každém případě stal nežádoucí osobou, vrátil se tedy do Vídně a do českých novin začal znovu psát až po Masarykově sblížení s mladočechy (a jejich Národními listy) v roce 1891. Pak, pro mnohé paradoxně, právě v redakci novin, jež ho předtím nejvíc napadaly, Schauer díky nové Masarykově přímluvě získal práci. Pravda je, že myšlenka odnárodnění pro Schauera nebyla čímsi nemyslitelným. Herben po prostudování jeho korespondence došel k závěru, že "Schauer byl v nitru národnostně rozdvojen". Také Masaryk narážel na to, že ho kdysi vzal z Vídně právě z obavy, aby se tam duch pro Čechy tak cenný neponěmčil.

Podstata Schauerova sporu s dobou se možná dá vyjádřit tak, že dříve než mnozí jiní začal vnímat národnost jako výsledek rozumové volby, nikoli jako prostor, který mají ovládat pouze emoce. "První zákon zdravé etiky musí pro budoucnost býti: individuum má právo samo nad svými životními interesy rozhodovati a žádná anonymní moc, politická strana, národ atd. mu v tom nesmí bránit," napsal v dopise ve stejném roce, kdy Naše dvě otázky vyšly.

Nakonec se ukázalo, že následky Schauerova článku, jakkoli zpočátku nepříjemné, byly pro Čas reklamou. Dokonce ti, kdo s listem v ničem nesouhlasili, byli přinuceni vzít jeho existenci na vědomí. Paradoxem bylo, že Schauer sám tímto časopisem a způsobem, jímž ho Herben vedl, pohrdal a toužil založit vlastní kulturní revui, v níž by vycházely články nesrovnatelně vyšší úrovně. "Snil mluviti k davům, sdělovati se s největším počtem posluchačů," napsal o něm básník Jiří Karásek ze Lvovic. "Proto cenil tolik žurnalistiku a akcentoval, že je žurnalista. Žurnalistika byla mu velmocí, literatura nikoliv."

Ještě předtím, než se fyzicky zničil, (no konečně, pane Kosatíku! - pozn. red. CS-magazínu.), stihl Schauer stát se zakladatelem moderní české literární kritiky. Primát mu přiřkl povolaný muž, o pět let mladší Šalda, který o něm napsal pochvalný nekrolog a dostavil se i do Litomyšle na jeho pohřeb. Na onom pohřbu ostatně nebyla nouze o zajímavé hosty: nechyběl mezi nimi ani další (tehdy čtrnáctiletý) litomyšlský rodák Zdeněk Nejedlý.

(Redakce CS-magazínu: Tak manipulují fakty až na nepatrné výjimky všichni čeští historikové, protože se dali rokem 1918 do služeb českého národního státu, t. j. českého vypjatého nacionalismu a pokračují v tom dodnes. Pan Kosatík, redaktor Hospodářských novin, je historik. Dlužno k tomu dodat vysvětlující adjektivum: „český“.)

(Týden)