Zaří 2004

Venkovský bojovník Jan Herben (1857-1936)

Pavel Kosatík

Novinář, osvětář, Masarykův spolupracovník: tím vším byl ve své době Jan Herben. Na prvním místě však byl patrně člověkem bojovným: jen málokterý z českých veřejných činitelů v sobě v takové míře spojil patos bojovníka pera a vychovatele lidí. Herben ve svou osvětovou úlohu uvěřil v okamžiku, kdy se jako mladík rozhodl, že nebude knězem (jak si přála rodina) a odešel z rodného Moravského Slovácka do Prahy, kde studoval historii. "My, čeští novináři, jsme z rodu kazatelů," připomínal sebeironicky v pozdějších dobách, kdy už působil jako šéfredaktor masarykovského Času.

Zdeněk Nejedlý o Herbenovi jednou napsal: "Nikdy nepřestal být synem své rodné vsi. Jí také všechno měří, lidi, život, město." Podobně viděl Herben sám sebe jako venkovana tělem i duší. "Jsem z krajiny rovinaté," vzpomínal, "beze srázů a hor, bez roklin a propastí a odtud snad je můj zrak vycvičen víc jen pro zjevy pravidelné a uměřené." Rozuměl, že není intelektuálně založeným člověkem. Nepředstíral však ani hloubky. Cítil, že často nerozlišuje nuance, ale vytvořil si teorii, že je to vlastně dobře, neboť jde o projev "selské" povahové přímosti. Věřil, že "co je pravdivé, bývá jednoduché", a tato víra zabránila, aby u něj jeho průměrnost vyvolala nějaký komplex. Tam, kde jiní dokázali moudrou rozvahou a schopností soustředit síly, musel Herben téměř bez ustání pracovat.

V jeho povahové jednoduchosti jako by spočívala jistá síla, opravdovost. Vycítil to třeba básník Petr Bezruč a své první, ještě zcela neznámé verše poslal právě Herbenovi. "Bude lépe býti odmítnut od kritiky listu Vašeho, než být uveřejněn od XY listu," napsal - a Herben opravdu rozpoznal jeho genialitu, začal jej tisknout a udělal z něj slavného umělce. Právě tak jako jeden z prvních rozpoznal velikost malíře Antonína Slavíčka, přesvědčil Masarykovy "realisty" o kvalitách Karafiátových Broučků a podobně.

Spolupráce s Masarykem

Herbenův osud byl svázán s T. G. Masarykem. Oba muže spojoval nejen slovácký původ a temperament, ale například společné publikační začátky: Herben na sebe poprvé upozornil v roce 1876 verši v almanachu Zora, kde budoucímu prezidentovi otiskli studii o Platónovi. Tehdy byl Herben na nejlepší cestě stát se autorem bojovné nacionální poezie, jak naznačovala třeba báseň Pozor Maďare : "Maďare, Maďare, lačný Maďaříku,/ nerob ty na Slovač tolik marných křiků;/ má ta Slovač řeky a má husté bory,/ a její krev v ňadrech, ta je samé vzdory." Na konci života vzpomínal na mládí jako na dobu, kdy mu "hořela hlava" z představy, kolik úkolů stojí před národem i před ním samým jako odhodlaným národním pomocníkem.

Bylo Herbenovým štěstím, že životní oporu našel právě v Masarykovi. Sblížili se na počátku osmdesátých let 19. století. "Jako Palacký našel Havlíčka, mladý Masaryk našel v Praze svého krajana," psali o Herbenovi spřátelení publicisté. Masaryk měl mnoho příznivců i v těch nejsložitějších dobách, Herben však byl něco víc. Skutečný "hlas svého pána", muž na obtížné úkoly, kvintesence loajality. Uvěřil v Masarykovu hvězdu a věděl také, že mu vděčí za to, že vnukl jeho životu směr. Na otázku, v koho věřit, Masaryk odpadlíkům od víry, jako byl Herben, naznačoval: "Já jsem to." Učil, že i v moderním světě v člověku zbývá pro Boha dost místa; především však říkal, že to, co je v člověku potřeba tříbit především, je kritický duch. Herben se rozhodl, že bude kritizovat, bojovat se zbytky zanikajícího světa, bořit všechno zprofanované a zpuchřelé a čekat, co případně zbude, až se nakonec ze světa-zbořeniště zvedne prach.

Až mnohem později rozpoznal, že byl ve svém mladickém zapálení pro Masaryka i nekritický. Po první světové válce se ve vzpomínce ironicky nazval "evangelistou Páně" a pamětem, které vydal v třicátých letech, chtěl původně dát název Životopis psa, "neboť jsem celý život věrně jako pes sloužil idejím, které našemu mládí postavil profesor T. G . Masaryk". Po Masarykově boku dostal také Herben od společných nepřátel díl nenávisti. "Jednou prodal vlast židům, podruhé evangelíkům, potřetí králi pruskému," napsali o něm.

Ani největší protivníci ho však nepřestali považovat za schopného novináře, mistra polemiky. Platil za ně především od okamžiku, kdy spojil život s masarykovským čtrnáctideníkem Čas. V roce 1886, kdy list vznikl, se uvedl nezapomenutelným skandálem: při nesl text Naše dvě otázky , v němž jeho autor Hubert Gordon Schauer položil dotaz, zda je vůbec nutná budoucí existence českého národa. Ačkoliv tak vůbec nebyl zamýšlen, text vyzněl jako programový. Od této chvíle se začal šířit názor, že nihilista Masaryk usiluje o národní sebevraždu a Herbenův Čas s ním chce ruku v ruce utopit Čechy v německém moři.

Léta tvůrčí destrukce

Herben prodělal s Časem všechny vývojové peripetie a postupem let ho (od roku 1900) proměnil v respektovaný deník. Jako novinář však platil za "harcovníka nelítostného", mluvilo se o "kacířském peru Herbenově" a podobně. Jeho heslem bylo: "Ostuda se má psát lidem na záda." Držel se ho, takže sbíral nepřátele jak na běžícím pásu. Zdálo se, že v Herbenově povaze je cosi útočného a nelítostného, co ho nutí vyhrocovat spor i tam, kde se jevil jako taktičtější postup.

Několikrát se stalo, že "pomoc" Masarykovi se změnila v medvědí službu: když se například rozhodl pomoci mu řešit "spor o smysl českých dějin", který Masaryk vedl s historikem Pekařem, přispěl k rozpoutání polemiky, jež trvala řadu let. Později na éru Času vzpomínal: "Naším válečným heslem bylo: Řezat, řezat a řezat! Řezat všechno, co jsme nenáviděli, řezat všechno, co bylo podle našeho přesvědčení nepočestné, nepravdivé a shnilé."

V počátcích existence Čas vůbec neměl pozitivní program. Herben přiznával: "Tenkrát nebylo kdy mnoho filosofovat." Sám místo "filosofie" vydával spoustu polemických brožur: o svatojanském kultu, o hilsneriádě, o národním obrození, o rukopisech, a především o svém učiteli a duchovním vůdci Masarykovi. Razil názor, že český veřejný život by se měl odpolitizovat a soustředit na každodenní "drobnou práci". V každodenních záležitostech se však projevoval jako bytostný straník-masarykovec.

Novinařil v dobách, kdy stylem české žurnalistiky bylo všem do všeho mluvit: radit Smetanovi, jaké má skládat opery, Alšovi, jak co kreslit, Palackému, zda může na veřejnosti nosit frak a cylindr. Herben tento trend podporoval, ačkoliv některých jiných zlozvyků, například přebírání myšlenek či celých textů z němčiny, se nedopouštěl (zavedl dokonce v Času rubriku Nepokradeš!, která tento způsob "opatřování informací" pranýřovala).

V Času se vlastně jako autor uštval. Přišel tam o literární styl. Po celý život ho neopustila ambice vydávat romány, které by byly zároveň kronikami českého a moravského venkova. Zároveň však své knihy, jako Do třetího a čtvrtého pokolení nebo Hostišov, nepřestával označovat za improvizace limitované věčným novinářským chvatem.

Český Turgeněv

V mužném věku se začal častěji vracet na venkov, jen rodné Slovácko mu nahradil kraj kolem Tábora. V Hostišově, kam nejdřív dojížděl na letní byt, si od architekta Kotěry dal postavit vilu a zvěčnil obec dokonce v románě. Na Táborsku, v kraji, kde se mu zdálo, že na každém kroku potkává stopy dávných husitů, se definitivně proměnil v nacionálního patriota. "Horu Fudžijamu viděti z celé říše japonské," psal, "horu Blaník viděti z celých dějin národa českého, jež počínají vystoupením Husovým. Fudžijama severního Táborska. Na těchto horách musíš myslit na dějiny."

Jinde popsal, jak národnostně cepoval věrného psa Reka, jehož získal vycvičeného k reakcím pouze na německé povely. Jednou si jej proto vzal stranou, aby ho naučil aportovat v národním jazyce. "Stačily dvě tři lekce a vyhnal jsem Rekovi němčinu z hlavy. Rek dnes už sotva ví, že někdy německy uměl." Zvykl si bloumat krajinou s puškou přes rameno a se psem u nohy jako Turgeněv a také jeho "obrázky" z přírody, které začal dodávat novinám, byly vnímány jako díla "českého Turgeněva". Na jihočeské půdě získal náležitě sebejistý vztah k rodné zemi. "V tomto království, které v šedé dávnověkosti osadil praotec Čech, sedím já, Čech nynější, Jan Herben, na židli, sedím pod svou jabloní a sedím na svém. Tu sedím a jsem svým pánem. Tu je moje právo historické sedět a stát, kde chci, obdělávat svou půdu a mít své názory a sloužit dle svých názorů sobě a všem, kdož toho potřebují, aby v naší zemi vládl šťastný řád. A to je moje právo přirozené, abych přerazil hnáty každému, kdo by sáhl na tu mou židli pod jabloní a mému národu na jeho ideály a na jeho štěstí."

Po roce 1918 se v republice stal poslancem a senátorem, jeho vliv na chod každodenní politiky však už nebyl významný. Až do konce života však patřil k českým nacionálům; při schvalování ústavy v roce 1920 například navrhl, aby se čeština stala státním jazykem, povinným v úřadech a školách. Češi, kteří svůj nový stát založili, mají podle Herbena právo vládnout v něm takovým způsobem, jaký si sami vyberou.

(Týden)