Zaří 2004

Smutný solitér - Josef Svatopluk Machar (1864-1942)

Pavel Kosatík

To hlavní se v jeho životě nejspíš stalo hned na začátku. Pocházel z Kolína, kde se jeho otec živil jako mlynářský dělník, a živil se těžce: věčná existenční nejistota, v níž rodina žila, nezůstala bez vlivu na zvláštní, pesimistický tón synova psaní. "Machar svůj osud pokládal od dětství za tragický a nespravedlivý," napsal jeho životopisec Fedor Soldan. Na tomto zážitku vystavěl svůj světonázor.

Byl a vlastně celý život zůstal podivným způsobem zakřiknutý. Jeho texty patřily k nejbojovnějším; když je však měl doprovodit činem, dodal Machar místo něj báseň s tématem rezignace. Jednou napsal: "Rakouská sláva. Cosi tak podivného, tak jako když v pozdním podzimku najdeme nějakou stopu parného léta. Cosi tak nečasového a dávno minulého." Sám si přál rázně změnit svět, zároveň však nevěděl jak, a sdílel tedy, jako mnoho jeho současníků, pocit, že velké osudy jsou už odžity a slavné činy vykonány, takže současníkům zbývá ohlížet se za minulostí jak za zapadajícím sluncem.

Muž bez ideálů

Macharův individualismus byl k svému nositeli krutý: nejenže ho vedl do duchovní izolace, ale nakonec v posledních letech jeho života způsobil, že se básník rozešel vlastně se všemi přáteli, kteří ho na veřejné dráze provázeli. Dokonce i v soukromém životě jako by se Machar smířil s představou, že štěstí, které čeká na tak mnohé, ho nakonec mine, nepočká. V jeho textech bylo takové množství patosu a ironie, kolik se jich nachází jen tam, kde autor vzdal přímou životní cestu a zvolil řešení náhradní.

Navazovat na minulé generace se na konci 19. století nezdálo možné, do víry v utopická řešení Machar neměl chuť. Zbývalo tedy spolehnout se na kritický úsudek a trvat na něm: s nadějí, že svět kritikou destruovaný nakonec vydá nějaké plody.

V roce 1887 Machar takto kriticky zkomponoval první básnickou knížku Confiteor. Poeta starší generace, někdejší revolucionář a "bouřlivák" Josef V. Frič ho zasypal výtkami: "Vy tam povídáte, že nemáte ideálů? Že máte jen nenávist a vztek? Kam to spějeme? Jste Čech? Nevidíte věci kolem? Za sebe? Je-li to všecko pravda, dejme se zahrabat, zakopat, jsme hotovi, čert nás vezmi!" Macharův kritický tón nebyl přijat ani jinde, v časopise Obzor například napsali: "Trneme nad budoucností ubohého národa, jemuž taková generace má se snad státi brzo učiteli, rádci a vůdci."

Machara reakce zaskočila. "Řečníme a bojujeme za ideální statky národa, za svobodu, samostatnost, volnost myšlenky a slova - v praxi však bijeme každého, kdo se v rámci nynějších poměrů jako člověk snaží býti svobodným a samostatným v myšlence a slově. Píšeme a čteme verše proti otroctví, ale sami mezi sebou zotročujeme se tak, že vlastně ta cizí pouta jsou lehounkým náramkem proti řetězům domácím."

Z jeho slov je vidět, do jaké míry byl přes okázalou skepsi idealistou. Věřil, že myšlenky se prosazují samy sebou: stačí, že je někdo formuluje. Že by mohl být za své čisté ideály dokonce někým napaden, Machara naplnilo překvapením. Přesto zkusil ještě jeden idealistický pokus: v roce 1895 se Šaldou koncipoval Manifest české moderny, požadující pro každého tvůrce právo na bezohledný kriticismus. Tentokrát pro změnu nezareagoval téměř nikdo, hlavně v Macharově generaci, od které si básník hodně sliboval. Nevelký ohlas si vyložil jako pokyn osudu: jeho údělem je prostě bojovat sám.

Nepřítel Vídeň

Aby uživil rodinu, přijal v roce 1889 místo úředníka vídeňského Ústavu pro pozemkový úvěr a přestěhoval se do hlavního města monarchie. Strávil tam skoro třicet let. Odcházel rozhádaný s českou kulturní elitou, hlavně tou literární: "Byl jsem autorem dvou lyrických knížek a doma nebylo pro mne chleba," stěžoval si.

Jak se však brzy ukázalo, ani Vídeň pro něho nebyla řešením. Záhy ji začal nenávidět, proměnila se mu v symbol všeho mrtvého a vyžilého. "Není bezcitnějšího, ukrutnějšího tvora nad Vídeňáka," psal. Skoro celou dobu žil ve Vídni v ústraní, nesplynul dokonce ani s kolegy v úřadě: říkal mu "mučírna" a s nikým se tam nebavil, denně si odseděl určený počet hodin a poté šel domů. "Duše tohoto města byla mi cizí," vzpomínal později, "nemluvila ke mně, a pokud mluvila, byla mi odporná. Byla to duše vydržované ženštiny, která se snaží ve svém přepychu působit dojmem vznešené dámy. Každým mráčkem, který plul k severu, byl bych se rád vracel, ptákům jsem záviděl křídel a volnosti jejich."

Na odporu k úřadu, který ho živil, a k městu, kde žil, se zdá zvláštní, proč obojí vydržel tak dlouho, tři desítky let, a sotva se nabízí lepší odpověď než ta, že mu trápení spojené s pobytem a prací vyhovovalo. Nespokojenost se ve Vídni stala trvalou průvodkyní jeho života.

Je skutečně téměř vyloučené představit si Machara v této nebo pozdější době jako člověka se sebou spokojeného a vyrovnaného, schopného aspoň občas hýřit srdečností nebo vtipem. Naopak, na složitých negativních pocitech, které ho prostupovaly, začal budovat heroickou vizi kladného životního cíle. "Musíme umět nenávidět, z duše upřímně a důsledně nenávidět," tvrdil v jedné z knih, shrnujících vídeňské zážitky. "S takovou nenávistí přijde pak i láska a tou budeme milovat jen to, co bude lásky hodno."

Pobyt ve Vídni měl pro něj aspoň jednu výhodu: učinil ho hmotně i lidsky nezávislým na poměrech doma. Mohl psát (vedle básnických sbírek hlavně politické texty do Času a Naší doby), co chtěl, a na nikoho v Praze nemusel brát ohled. To by se sice hodně podobalo svobodě, nebýt toho, že Machar si nesvobodu nesl v sobě: byl by zřejmě nešťastný na kterémkoli místě.

Cesta do izolace

Jednotu Machar viděl v antice, jejíž pozůstatky si zvykl obdivovat na cestách do Itálie. Podle všeho se mu však jen znovu stalo, že se dal plně do služeb myšlence, která nemohla poskytnout, co očekával. Sen o antice byl snem o pouhém návratu, což se nezdálo důstojné člověka Macharova formátu. Básník tak patrně učinil proto, aby čtenářům nabídl ideu, za níž by mohli jít. Poezie se podle něj nečetla kvůli kráse, ale kvůli myšlenkám, které změní svět k lepšímu. Skepticky založený a pasivní básník nemohl jít s utopisty. Sáhl tedy pro ideál obráceným směrem, do daleké minulosti. Není těžké zjistit, že za Macharovou bojovnou básnickou pózou se skrýval hypercitlivý člověk. Tvářil se otrle, ve skutečnosti však patřil k nejzranitelnějším. Právě verbální okázalost ho usvědčovala, že není mužem střízlivého úsudku, za jakého se vydává, ale mužem nezvladatelné touhy. Kladl si absolutní cíle (třeba převyprávět v cyklu básnických knih všechny hlavní momenty lidských dějin), ve skutečnosti však pro něj bylo těžké přežít třeba několik měsíců vězení, kam se za první světové války náhodou dostal. "Sám kdybych měl volbu jít ještě jednou tam, nebo si dát uříznout nohu u kolena, řeknu bez rozmýšlení: nohu," napsal v knize válečných vzpomínek Kriminál.

V osvobozené republice se stal jedním z nejuznávanějších občanů a poslancem parlamentu. V roce 1919 ho prezident Masaryk, celoživotní přítel, jmenoval generálním inspektorem armády. Machar se do funkce, s armádou předtím neměl nic společného, vrhl s nečekaným nadšením: naučil se jezdit na koni, navštěvoval vojenské posádky, veřejně prohlásil, že kvůli kariéře ve státních službách pověsil své básnictví na hřebík.

V armádě však nakonec vydržel jen pět let a opustil ji za pohnutých okolností, které znamenaly i konec přátelství s Masarykem. Básník sám ani tehdy svoje chyby neviděl, a když na ně byl upozorňován od druhých, vnímal to jako křivdu, nebo dokonce útok. Znovu, jako několikrát předtím, se tedy rozešel s lidmi, o kterých měl za to, že mu ublížili: tentokrát to byl celý Hrad plus řada dalších mužů české demokratické politiky.

Nenašel však srovnatelnou hodnotu, k níž by se v dalších letech přimkl. Jeho stále méně invenční knihy, které během první republiky nepřestal chrlit, dokládaly, že okázalé zklamání je poslední emocí, která mu v pozdním věku zůstala. Sám "prozření" komentoval svou běžnou rétorikou: "Snil jsem velký sen o novém kulturním českém člověku. - Procitl jsem, stáhl ruku zpět a vyhledal svůj starý bič." Jeho ruka však už neměla sílu, aby s bičem něco dokázala. Jako autor Machar, prostoupený hořkostí, skončil na stránkách protihradních bulvárních novin, vydávaných Jiřím Stříbrným. Když uprostřed protektorátu zemřel, zpráva o jeho smrti mnohé překvapila: mysleli si, že je mrtev už dávno.

(Týden)