Zaří 2004

Mistr kompromisu - Jan Šrámek (1870-1956)

Pavel Kosatík

Dožít se vysokého věku znamenalo ve dvacátém století ve střední Evropě hodně zkusit. Podobně se vedlo také Janu Šrámkovi: větší část života, skoro padesát let, prožil v rakouském mocnářství. Potom následovalo dvacet let demokratické republiky a nástup obou totalit, nacistické i komunistické. Nakonec Šrámek přežil všechny diktátory, s nimiž měl co do činění: Hitlera, Stalina i Gottwalda. Sám však zemřel ve vězení.

Český štváč v boji

Pocházel z Hané, jeho otec byl chalupníkem v Grygově u Olomouce. Vystudoval teologii, na kněze byl vysvěcen ve dvaadvaceti a nastoupil jako kaplan v Novém Jičíně, kraji s převahou německého obyvatelstva. Němci mu říkali "tschechischer Hetzkaplan" a dosáhli nakonec toho, že ho olomoucký arcibiskup Kohn přeložil do nedalekých Životic, kde měl být na rozdíl od života v městské komunitě více v izolaci.

Stalo se však něco jiného: Šrámek v sobě na severní Moravě objevil schopnost působit na lidi a ovlivňovat je. Jeho vzory při tom byli moravský katolický folklorista František Sušil a brněnský benediktin Placid Mathon, dnes už zapomenutý. Na Novojičínsku se stal ze Šrámka český patriot, podle Ferdinanda Peroutky mezi domácími katolickými představiteli ten největší.

Šrámkovo sbližování s venkovským lidem nebylo samoúčelné, od počátku instinktivně směřovalo k politickým cílům. Byl to přesvědčený a hluboce založený katolík a český vlastenec, který došel k názoru, že pokud se něco nezmění, ocitnou se v podstatě všichni dělničtí voliči v lůně sociálnědemokratické strany, a tedy na protináboženských pozicích. "Poznal přímo tvrdé sociální poměry moravského lidu a obával se, aby katolické církvi nevzniklo nebezpečenství ze sociálnědemokratické a liberalistické agitace," napsal o Šrámkovi historik Zdeněk Tobolka.

Nebylo mu ještě třicet, když se zapletl s tehdy vznikající moravskou křesťansko-sociální stranou. Jejím cílem bylo, jak ostatně naznačoval název, odvést sociální demokracii členy a voliče a sjednotit je na bázi křesťanství. Šrámek se zanedlouho propracoval do čela strany a zůstal v této funkci až do konce monarchie.

Jeho rozhodnutí "ukrást" sociálním demokratům katolické voliče se ukázalo jako správné: okamžitě neslo ovoce. Šrámek organizoval křesťanská družstva, odbory a svépomocné spolky. V roce 1909 stál u zrodu katolické tělocvičné organizace Orel, vymezující se názvem hrdě vůči česky vlasteneckému, nábožensky však indiferentnímu Sokolu. Šrámek to s obyčejnými lidmi uměl, dokázal je strhnout zápalem a nasazením. "Ani jako poslanec nezapřel v sobě kazatele sladce mluvícího," napsal o něm Tobolka.

Na tom nic neměnil fakt, že běžné politické povinnosti, jako byl třeba projev na táboru lidu, plnil jenom s největším sebezapřením. Vypadal plaše a skoro jistě takový byl. Nebyl ani moc psavý, ačkoliv si také on odpracoval povinnou přispěvatelskou periodu v katolickém tisku. Především to však byl tvrdý, schopný a úspěšný politický praktik.

Klerikálové a 28. říjen

Jeho politický styl vycházel z opatrnosti a obezřetnosti. Jako by Šrámek cítil, že po celý život bude katolické církvi přibývat zvenku nepřátel, rozhodl se politiku založit na tichém vzdoru spojeném s neochvějným držením jednou dobytých pozic. Přesvědčení, že katolíci sotva kdy budou schopni dosahovat v Čechách zdrcujících vítězství, dovedlo Šrámka k myšlence, že nejlepší politickou metodou je kompromis.

Za první republiky i později karikaturisté, kdykoli chtěli nakreslit "panáčka" či "klerikála", užili Šrámkova vzoru: vyšel jim vždy menší zavalitější muž s brýlemi a kolárkem. Ve skutečnosti však vzorovým představitelem církve nebyl, naopak, mnohým katolickým radikálům se jevil jako muž až příliš kompromisní, ustupující v politických zápasech neznabožským liberálům.

Mnohem spíš byl Šrámek prostě politikem vnímajícím správně realitu. Projevilo se to třeba během roku 1918, který představitelé katolické politiky z větší části prospali: setrvávali na pozicích Rakouska a habsburského domu a nechtěli vidět, že se rodí nový, demokratičtější věk. Nebyli proto přizváni k práci v odbojové Maffii ani v Národním výboru československém, dokonce jejich podíl na převratu 28. října 1918 byl spíše symbolický.

Šrámek si počínal mnohem obratněji: přestože ani on nechtěl Rakousko "bourat", doporučil v září 1918 členům strany, aby "i oni šli s národem". Vlastně tím v hodině dvanácté zachránil alespoň část reputace katolické církve, a zároveň tím zahájil svoji kariéru vrcholného politika první republiky.

Poměr k novému státu pro něho zprvu představoval tvrdý oříšek. První měsíce a roky byly charakteristické úprkem lidí z církve; celkem vystoupil milion a tři čtvrtě členů. Rozklad dosáhl takového stupně, že se stalo nemožným jej veřejně kritizovat nebo komentovat, tím by se situace jenom dál zhoršila. Bylo možné jen vyčkávat. Opět přišel ke slovu Šrámkův talent kompromisníka.

Kdo nic nedělá, nic nezkazí

Vstupoval do boje v okamžiku, kdy se budoucnost katolictví v Čechách zdála tak temnou jako snad nikdy předtím. Symbolizoval to svržený mariánský sloup na Staroměstském náměstí, povalený během oslav převratu. Nebylo vůbec jisté, zda v ČSR bude zachována sama existence církve. Přesto se Šrámkovi podařilo převést církev na novou republikánskou, národní a demokratickou platformu. V roce 1919 dokázal sjednotit do té doby roztříštěné katolické strany v jedinou Československou stranu lidovou. Znovu, stejně jako před dvaceti lety, měli být drobní městští a venkovští voliči zachráněni před spárem mravní zkázy, jenž jim hrozil z náruče sociální demokracie. Stalo se tak vytvořením programu, který uspokojoval požadavky drobného voličstva a byl v souladu s moderním katolictvím.

Pro české pokrokáře, kalkulující se zánikem církve po roce 1918, muselo být šokem, když viděli, jak katolická církev vstává z popela a po celá dvacátá a třicátá léta se upevňuje a sílí. Lidová strana se prezentovala jako strana "středu", což do jejích řad přivádělo jak pravicové, tak i levicové voliče.

Po celou dobu první republiky stál Šrámek v čele strany. Učinil z ní nepostradatelnou složku politického systému. Dodnes platí, že ČSL nikdy neměla schopnějšího a vytrvalejšího politika nežli Šrámka. V letech 1921-1939 zasedal ve všech československých vládách, po celou tuto dobu také poslancoval. Jeho heslem bylo: "Je velmi lehké z vlády odejít, ale bývá daleko těžší dostat se zpět."

Od konce roku 1920 byl členem Pětky, neformálního sdružení pěti vůdců politických stran, kteří si rozdělili skutečnou moc v zemi. Když na konci dvacátých let vážně onemocněl premiér Švehla, řídil Šrámek z funkce vicepremiéra práci kabinetu.

"Byl právě u cíle svých přání," napsal o něm Ferdinand Peroutka. "Jeho strana se stala pevnou součástí vládní většiny, která si dala takový vnitřní zákon, že žádná strana v ní nesmí být prostě přehlasována, což znamenalo, že s každou se musí nalézt nějaký kompromis. Jaké to výhodné, neocenitelné postavení!" Politické angažmá dokonce vzdalovalo Šrámka ideologii jeho strany, takže mu například slovenští ľuďáci vyčítali, že je příliš pročeský. Bouřili se proti němu také radikální katolíci z Čech a Moravy. Nesouhlasil s ním ani prezident Masaryk, pro kterého Šrámek zůstával "klerikálem" podobajícím se nepřátelům, kteří Masarykovi tak často zatápěli už za Rakouska. Ačkoliv se Šrámek snažil, seč mohl, aby se ocitl na výsluní prezidentovy přízně, Masaryk ho právě pro jeho kněžství odmítal přijmout.

Jinak si počínal prezident Beneš, ačkoliv byl ještě ostřeji zaměřen proti katolictví nežli předtím Masaryk. Poté co se za druhé světové války sešel se Šrámkem v londýnském exilu, vybral si ho coby loajálního spolupracovníka do funkce šéfa londýnské vlády, tedy do role jednoho z nejbližších spolupracovníků. Ani Beneš přitom nebýval Šrámkem bezvýhradně nadšen, říkal o něm: "Když prší, utíká se ke mně schovat pod deštník." Nebo: "Moc toho nenadělá a tak toho nemůže moc pokazit."

Z vlády do vězení

Po všechny roky práce v exilu byl Šrámek pro Beneše bezproblémovým partnerem. Jak stárl, přibývalo v něm lhostejnosti k veřejným věcem, takže například jednání o složení "košické" vlády v Moskvě na jaře 1945 většinou prospal, ačkoliv se původně počítalo s tím, že bude při rozhovorech jednou z nejvýznamnějších figur.

Po návratu do vlasti se znovu bezpečně usadil ve vládě, tentokrát ve funkci místopředsedy. Ačkoliv o podstatě komunistické politiky neměl iluze, jeho celoživotní sociální cítění mu znovu často poroučelo jednat tak, až byl dodatečně obviněn z nadbíhání socialistům.

Během krize v únoru 1948 se přidal k ministrům, kteří dobrovolně odstoupili z vlády. Šlo o první a poslední demisi v Šrámkově politické kariéře. Podle svědectví ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny prý se tehdy, v okamžiku podání demise, jediný Šrámek pragmaticky zeptal, co bude následovat, pokud by prezident nabízenou demisi přijal.

Protože nakonec došlo na Šrámkovu předtuchu, zbyla v jeho životě na svobodě už jen jedna zajímavá epizoda: pokus o odlet do exilu, o který se Šrámek v březnu 1948 neúspěšně pokusil spolu s lidoveckým ministrem Františkem Hálou. Oba muži byli zatčeni a zbytek života drženi v internaci, střídavě v premonstrátském klášteře v Nové Říši a ve valdické věznici. Šrámek strávil v internaci posledních osm let života: zemřel na jaře 1956, když se začaly ohlašovat první rozpačité známky oteplení poměrů.

(Týden)