Zaří 2004

Muž příliš sebevědomý - Jiří Stříbrný (1880-1955)

Pavel Kosatík

(Rozhodli jsme se článek zařadit, navzdory tomu, že pan Kosatík poněkud překrucuje fakta. Další příklad zatajování fakt viz jeho článek Neuctivý tazatel - Hubert Gordon Schauer (1862-1892), taktéž v tomto čísle CS-magazínu - pozn. red. CS-magazínu.)

Narodil se v Rokycanech, jeho otec tam byl advokátním úředníkem. Těžko říci, po kom syn zdědil neklidnou povahu, po otci to ale určitě nebylo. Ten se ho spíš pokaždé, když se začal vznášet, snažil vracet zpátky na zem. Synův temperament byl však silnější, k ničemu to nevedlo.

O politiku se mladý Stříbrný začal zajímat v šestnácti letech: to už rodina sídlila v Praze a on chodil na průmyslovku. Ambiciózní vůdce českých dělníků Václav Klofáč právě v opozici vůči sociální demokracii zakládal stranu kombinující socialismus s nacionalismem a nové členy hledal i mezi mládeží. Pro lidi, jako byl Stříbrný, to znamenalo schůze a nedělní výpravy do okolí Prahy, často zakončené rvačkou s dorostenci ze sociální demokracie. "Říkali jsme tomu zdokonalování v polemice," vzpomínal. "Obyčejně to skončilo rozbitím schůze a naším výpraskem." Památný konec měla například bitva v Lipenci u Zbraslavi. Mladí "socdemáci" tam s mladými od národních socialistů ztratili trpělivost, takže Stříbrný se vrátil domů se zafačovanou hlavou - ale zároveň s důkazem, že je hrdina.

Miláček žen

Už v šestnácti byl vyhledávaným řečníkem. Téma prvního projevu mu předem určili posluchači, libeňští dělníci: chtěli slyšet něco o Janu Nerudovi. Spisovatel Karel Václav Rais, otcův přítel, dodal podklady, Stříbrný se je naučil zpaměti - a nový řečník byl na světě.

Na veřejnosti a před úřady užíval příjmení, které měla matka za svobodna: Velkoborský. Až po roce 1945, když stál před národním soudem, se ukázalo, že ani jeho křestní jméno není pravé a že se ve skutečnosti jmenoval mnohem méně vlastenecky: Ferdinand. Posílený novou totožností začal publikovat ve stranických novinách: "Je to má láska jako pro hudebníka muzika," napsal v pamětech. "Kdybych se měl ještě jednou narodit, nechtěl bych být ničím jiným nežli zase novinářem."

Jako tolik jeho vrstevníků odešel do Vídně, centra dělnického hnutí. Coby řečník tam začal užívat zajímavý trik: v neděli se dostavil na taneční zábavu, přerušil ji, přednesl svou řeč a opět odkvačil. Konkurenčním sociálním demokratům taková taktika nešla pod vousy, takže svolali schůzi pod názvem Jiří Stříbrný - svůdce našich žen a dívek. Stříbrný se dostavil, na žádost děvčat (podle svého tvrzení) promluvil a proměnil mítink, který se měl stát jeho popravou, ve svůj triumf: "Byl jsem tehdy mladík bujarého zjevu, dlouhé hřívy s vlající bohémskou kravatou, a myslím, že jsem svým zjevem nedělal dojem nějakého zhýralce, za jakého mě soudruzi vydávali. Děvčata vzala mě útokem."

Ani později, když Stříbrný přestal být řadovým členem národně sociální strany a propracoval se do jejího vedení, nepřestal vzpomínat na "staré dobré" časy. V pamětech nostalgicky psal o dobových protiklerikálních schůzích, jako byla ta, kterou uspořádali v jihočeském Lišově: Když se uprostřed schůze ozval z blízké kostelní věže zvon svolávající k pobožnosti, přítomní volnomyšlenkáři vstali a nahlas se pomodlili Anděl Páně. Po skončení pobožnosti schůze pokračovala - ovšem už bez Stříbrného, kterého vyhodili, neboť nevstal.

Po vzniku války narukoval, na frontu se však nedostal. Tři roky ho jako politicky nebezpečného drželi v týlu a v roce 1917 ho propustili domů. Využil toho a zapojil se do odboje. Zúčastnil se socialistického pokusu o převrat 14. října 1918 i skutečného převratu o čtrnáct dnů později; patřil dokonce k pětici jeho pražských vůdců, takzvaných "mužů října". Osobně za klíčový okamžik převratu považoval až události z 29.-30. října, jistě i proto, že na nich měl zas osobní podíl: donutil rakouské vojáky v hlavním městě, aby složili zbraně, a tím podle svého názoru zabránil armádnímu puči.

Trauma mužů října

Brzy po převratu, už během návratu Kramářovy delegace ze Ženevy na počátku listopadu 1918, se ukázalo, že "muži října" nebudou jediní, kdo si zásluhu o vznik státu připisují. Když delegace přivezla ze Švýcarska zprávy o tom, co všechno venku dokázali exiloví vůdci Masaryk, Štefánik a Beneš, hleděl Stříbrný rozčarovaně na pražský "národ", jenž prý se pod dojmem takových novinek ocitl v deliriu. "Ký div, že na nás si přitom nikdo ani nevzpomněl. Prozrazuji to, ač snad bych neměl: bylo nám to líto, a bylo to tím bolestnější, když za pár minut po vší té slávě museli jsme zasednout ve vedlejší místnosti, abychom učinili všechna opatření k zabezpečení a klidnému vývoji nově zrozeného státu, zatímco ve vedlejším sále to bouřilo pochvalou a slávou."

Trauma "mužů října" bylo na světě. Prožívali je všichni, emotivní Stříbrný však asi nejvíc. Zásluhy na vzniku státu se staly tématem jeho častých rozhovorů s Masarykem. V prvních letech po převratu si prezident Stříbrného oblíbil pro jeho přímost v jednání a vyjadřování, a to i tehdy, když předák národně sociální strany zapomínal na nutný respekt k hlavě státu.

Jedna z takových debat, podobající se navenek hádce, se uskutečnila v létě 1921 na Orlíku. "Odpoledne procházeli jsme se v lese," vzpomínal Stříbrný. "Sezvána byla velká společnost ministrů, průmyslníků a politiků s manželkami. Prezident využil této příležitosti a zavolal mě. Za pár minut byli jsme zase u 28. října. Debata stávala se velmi živou, a když mě za chvíli viděli, že odcházím od prezidenta, abych vyhledal svou ženu, zdálo se jim, že jsem upadl v nemilost. Podle toho se ke mně chovali. Chodili jsme s mou ženou snad půl hodiny, ne-li déle, aniž se k nám někdo přidal, nebo aniž s námi ztratil slovíčko." Situaci nakonec zachránil prezident, který Stříbrného vyzval k dokončení řeči a na cestu zpět do Prahy ho vzal k sobě do vozu.

Prezidentova sympatie ke Stříbrnému počátkem 20. let kontrastovala se způsobem, jímž ignoroval šéfa národně sociální strany Klofáče: toho jako kdyby vůbec neviděl. Stříbrný dokonce dostal od Masaryka dvousettisícový dar, aby prý zůstal v politice "nezávislý". Konec přátelství se přiblížil, když Stříbrný prezidentovi jednou vyčetl, že nebýt "mužů října", nebyl by Masaryk prezidentem, ale jezdil by dál po Evropě jako emigrant. Spor posílily i prezidentovy válečné memoáry Světová revoluce, které Stříbrný četl v rukopise a proti nimž se ohradil.

Ten člověk musí pryč

Stříbrný v 20. letech reprezentoval svou národně sociální stranu v Pětce, neústavním spolku šéfů pěti stran, kteří kontrolovali parlament, a tím i stát. Do roku 1926 byl postupně ministrem v pěti vládách; vedl resorty pošt, železnic a národní obrany. Byl asi nejaktivnějším ministrem - dnes by se snad řeklo "hyperaktivním": když byl jednou pověřen, aby za nemocného premiéra Švehlu navrhl složení nové vlády, zaskočil prezidenta tím, že seznam přinesl během čtyřiadvaceti hodin.

V souladu s politikou své strany si přitom počínal jako český nacionál. Jeho návrh postátnění železnic obsahoval i příkaz zaměstnancům státních drah, kteří přicházeli do styku s veřejností, aby do roka složili zkoušku z českého či slovenského jazyka. Prezident to označil za národní šovinismus, odporující ústavou zaručované ochraně menšin, ale návrh podepsal. (Eo ipso se Masaryk stal tímto šovinistou - pozn. red. CS-magazínu)

Postupně se Stříbrný stával politikem až příliš mocným a na Hradu nezávislým. Svými slovy a skutky (kontakty s generálem Radolou Gajdou a sympatiemi k českým fašistům) vzbuzoval přinejmenším obavy, že začne své politické cíle prosazovat nedemokratickými metodami. Když dal najevo, že nemá v úmyslu respektovat Masarykovo přání, aby se příštím vládcem Hradu stal Beneš, rozhodl podle všeho o svém osudu. (Zaměněna následnost: nejdříve upadl u Masaryka v nemilost, pak teprve mnohem později následoval jeho příklon ke směru, který česká veřejnost nazývala fašistickým - pozn. red. CS-magazínu.)

K jeho odstřelu se propůjčil dlouholetý rival Stříbrného z vedení národně sociální strany Klofáč. Předložil veřejnosti smyšlené tvrzení, že ministr trpí progresivní paralýzou následkem syfilidy, tedy zhýralého stylu života. Ačkoliv Stříbrný dodal několik lékařských vysvědčení dokazujících opak, nikdo se o ně nezajímal. (Jak typicky české. Autor článku to pokládá asi za normální. Také nehodlá zpravit čtenáře, že na přímý nátlak Masaryka byl Stříbrný postaven před soud a odsouzen. Taková to vládla demokracie - pozn. red. CS-magazínu.) Připojilo se obvinění z přípravy puče a pak už šly události rychle za sebou: Stříbrný odešel z vlády, vyloučili ho ze strany, označili ho za úplatného ministra, defraudanta stranických peněz a nakonec za vlastizrádce. Dohromady to bylo největší ponížení, jakého se československému politikovi do té doby dostalo.

Byla to také rána, ze které se Stříbrný už nikdy nevzpamatoval - ačkoliv nejdřív všechno nasvědčovalo pravému opaku. Odstavený ministr vyhlásil protivníkům, hlavně Benešovi, válku, založil politickou stranu a spolu s bratrem vybudoval tiskový koncern, který po celá třicátá léta nepřestával útočit na Hrad a další politiky, které Stříbrný pokládal za své likvidátory.

Konečně! Za mřížemi

Ačkoliv skoro všechno, co v souvislosti se svým tiskovým impériem podnikl, stavělo Stříbrného do trapné role člověka bez důstojnosti, jedno se mu nedalo upřít: nezapletl se s nacisty ani s jejich přisluhovači. V druhé republice sice patřil k nejhlasitějším kritikům předmnichovské politiky (jeden jeho článek z té doby nesl titulek Odbenešit!), brzy se však ukryl ve své vile v Káraném a válku prožil v plné společenské izolaci.

Nová poválečná spravedlnost si však na něj přesto došlápla. (Autor zapomněl dát spravedlnost do úvozovek - pozn. red. CS-magazínu.) Poslední žijící "muž října" byl v dubnu 1946 zatčen a souzen jako jeden z mnoha symbolů všeho zlého, čím prý zaplevelila dějiny první republika. Kohosi tehdy dokonce napadlo podrobit ho novému zjišťování, zda netrpí syfilidou. "Jednoho krásného dne přišel ke mně profesor psychiatrie dr. Vondráček, dal mi několik otázek a pak dal příkaz asistentovi, aby mně odebral z míchy mok k bakteriologické zkoušce takzvanou lumbální punkcí. Aniž se mě kdo otázal, dávám-li svolení k takové bolestné operaci, byl jsem uchopen několika ošetřovateli a lékař mi nabodl páteř." (Zajímavá vizitka pro tolik v Česku ceněného profesora Vondráčka. Zdá se, že se bude muset přehodnotit názor na mnohé vážené osoby - pozn. red. CS-magazínu.)

Odsouzení šestašedesátiletého muže bylo sotva možné vnímat jinak než jako dodatečnou Benešovu mstu. "Byla to senzace," vzpomínal Stříbrný, "muž 28. října za zradu na vlastním státě a národě odsouzen k doživotnímu žaláři." Ještě před tím, než ve valdické věznici zemřel, stačil napsat své paměti. Věty, jimiž se v nich vrátil ke svému procesu, podle všeho vystihly celý jeho život: "Přílišné sebevědomí obžalovaných před lidovými soudy se nevyplácí. Lid raději odpouští poníženým prosebníkům nežli nezlomeným hrdopýškům."

(Týden)