Zaří 2004

Uherský gróf v čele vlády - Milan Hodža (1878-1944)

Pavel Kosatík

Jeden z nejschopnějších Slováků v meziválečné československé politice vynikal mnoha talenty. Skvěle si vedl v politice, byl mimořádně obratný ve společenském styku. Vedl i složitý soukromý život, jímž do poněkud upjaté atmosféry Hradu vnášel divokost horké krve z východní poloviny tehdejšího státu. O Hodžových dluzích, zálibě v alkoholu nebo nemanželských dětech, na které platil alimenty ze státních peněz, se vyprávěly legendy. Protože se Hodža choval, jako by pro něho peníze nic neznamenaly, mínili mnozí, že podobně by tomu mohlo být také s jeho zásadami. V Praze se proto okolo něho dlouho chodilo po špičkách. Byla to ale křivda: v součtu nelze pochybovat o tom, že Hodža státu prokázal mimořádné služby.

Jeden kmen

Pocházel ze Sučan u Martina; jeho otec byl evangelickým knězem, stejně jako otec dalšího, o dva roky mladšího velikána slovenské politiky Milana Rastislava Štefánika. Hodža se mimoto mohl pyšnit tím, že je synovcem slovenského buditele a Štúrova spolupracovníka z dob bojů za spisovnou slovenštinu Michala Miloslava Hodži. To synovce předurčilo k tomu, aby se místo pomaďarštění, které jinak hrozilo rozprášit celou jeho generaci, dal do služeb formujícího se slovenského národa.

V Budapešti vystudoval práva. Od sedmadvaceti byl poslancem uherského sněmu, jeho programem bylo přebudovat Uhry ve fungující buržoazní demokracii. Protože si uvědomil, jaký potenciál je ukryt v masách venkovského obyvatelstva (které ale zatím nemělo ani právo volit), stal se průkopníkem agrárního hnutí. Ten, kdo ovládne slovenský venkov, se podle něho stane vládcem Slovenska. V roce 1903 založil noviny Slovenský týdeník a až do konce první světové války je vedl způsobem, pro který se od té doby mluví o "hodžovském období slovenské žurnalistiky".

Promyslel veškeré politické směry, kterými se Slovensko snad mohlo v budoucnosti vydat (konzervatismus, liberalismus, socialismus) a postupně všechny odmítl jako nevhodné: od přátel z Čech a Moravy převzal styl politiky, který spíše než na ideologii byl založen na masarykovském požadavku "drobné práce" všude tam, kde to poručí pragmatická potřeba řešit lidské problémy.

Byl to zřejmě první skutečně moderní slovenský politik. Znal sedm řečí, uměl se pohybovat ve velké společnosti, netrpěl národnostními, majetkovými ani jinými komplexy. Skutečný "uherský gróf" se vším všudy. Tedy i s ambiciózním, velkopanským stylem jednání.

Bylo mu osmadvacet let, když si ho zvolil za jednoho z důvěrníků následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand d'Este. Stejně jako Hodža nenáviděl Maďary, přesněji řečeno dualistický systém, který rozerval říši na dvě poloviny. Přestože se zdálo, že následník tíhne k obnovení centralismu, snažil se mu Hodža nabízet i druhé, v úvahu připadající řešení, totiž federalizaci a zavedení stavu, kdy si národy ve státě budou rovny. Začlenil se tak do jeho "belvederské dílny", v níž přední politici a intelektuálové té doby připravovali návrhy příštích reforem. Podle historika Jana Galandauera patřil Hodža těsně před sarajevským atentátem ke dvěma až třem nejbližším spolupracovníkům Ferdinanda d'Este.

S následníkovou smrtí Hodžovy naděje na reformu říše (a na osobní účast při tom) zmizely. Větší část války Hodža strávil ve Vídni, do protihabsburského odboje se zapojil až v posledních měsících. Třicátého října 1918 byl v každém případě mezi těmi, kdo podepsali Martinskou deklaraci, kterou se slovenský národ přihlásil ke společnému státu.

Hodža uvěřil masarykovské koncepci jednoho československého národa. Že se v nové době mluví na jedné straně o Češích a na druhé o Slovácích, bylo podle něho důsledkem nuceného odloučení v minulých staletích. Původně však šlo o jeden kmen, který se teď konečně dá dohromady.

Pokud v třicátých letech Hodža připouštěl existenci slovenského národa, připisoval mu pouze mravní hodnoty a odmítal, aby se stal politickou kategorií. Existuje-li společný stát, ke zdůrazňování slovenských specifik dle Hodži není žádný důvod. Dlouho stál na půl cesty mezi pražskými centristy a slovenskými autonomisty: s existencí dvou národů se pod tlakem událostí smířil až nedlouho před Mnichovem.

Proti Benešovi...

Pražská politika jako kdyby si s ním dlouho nevěděla rady. Neměl zvláštní odbojové zásluhy, naopak byl z dob války podezříván z oportunismu. Nevynikal ani zvláštními schopnostmi pro týmovou práci: v agrární straně, kde působil, zaujímal sice silnou, ale sólovou pozici. Byl pokládán za muže, který často a rád pracuje na vlastní pěst.

Jeho politický talent mu však přesto razil cestu. Úřední kariéru v republice sice zahájil na nepříliš významném postu vyslance v Budapešti (dostal se přitom do prvního většího sporu s Benešem, když nesouhlasil s tím, že ministrem navrhovaná hranice s Maďarskem měla vést územím s převahou maďarského obyvatelstva). Už na konci roku 1919 však získal ve vládě významný post ministra pro sjednocení zákonů. V dalších letech řídil ministerstvo školství, respektive zemědělství.

Ve společnosti snadno získával přívržence, přesto před kariérou tribuna lidu dal přednost stylu kabinetní politiky. Platil za jednoho z mála skutečných znalců slovenských poměrů. Zajímal se o rozdíly mezi českým a slovenským jazykem, napsal o nich dokonce knihu. Měl však také cit pro vyjednávání s představiteli národnostních menšin: zasloužil se o vstup představitelů německých aktivistických stran do vlády a před Mnichovem i v nemožné vyjednávací pozici, jakou měl, patřil k našim nejvýkonnějším diplomatům.

Vnímal mezinárodní pozici ČSR jinak než Beneš. Nevěřil tvrzením, že v případě potřeby přijdou západní demokratické velmoci na pomoc. V divoce vyhlížejícím a obtížně hájitelném prostoru mezi Německem a Ruskem by se podle Hodži místo států, které mají uzavřenou spoustu smluv, lépe vyjímala federace středoevropských zemí. Sen z dob spolupráce s habsburským následníkem trůnu se připomínal v nové podobě. Odráželo se v něm však i konzervativní směřování Hodžovy zahraniční politiky: místo spolupráce s Francií a Sovětským svazem, o kterou se staral Beneš, se Hodža snažil o kontakty s Rakouskem a Itálií. Byl názoru, že tímto způsobem by se mohlo podařit zabránit Německu v tom, aby se stalo vládcem ve střední Evropě.

...a s Benešem

Hodžův neklidný životní styl puritána Beneše rozčiloval, ale zároveň se mu politicky hodil, protože Hodžu v očích veřejnosti spíš oslaboval. Beneš v Hodžovi dlouho viděl nebezpečného rivala: bál se, že se Hodža chce místo něho stát ministrem zahraničí (měl by na to), nebo že chce dokonce nahradit nemocného Švehlu ve funkci šéfa agrární strany či na špici vlády. O Hodžovi se šířily řeči, že svým všemocným postavením na Slovensku může pražské představitele kdykoli začít vydírat. Historik Josef Šusta mluvil o Hodžově "vůli k moci", prezident Masaryk psal o jeho "panské pýše". Šířil se názor, že Hodža nekorumpuje protivníky o nic méně než Švehla, chybí mu však jeho věcný, drsný způsob jednání, který je v Hodžově případě nahrazován gesty, furiantstvím.

Přes to všechno mohl Hodža těžit ze situace, kdy po schopných Slovácích existovala v pražské politice trvalá poptávka. Srovnatelným vlivem se vyznačoval už jen Andrej Hlinka, který však byl coby autonomista v hlavním městě nepřijatelný. Naopak k tíži bylo Hodžovi připočteno, že v životě měl jen málo společného se socialismem. Na lidi, jako byl Beneš, to působilo iritujícím dojmem.

Tak si ve vztahu k Hradu Hodža vedl jednou dobře, jindy zle - jako na houpačce. V roce 1929 byl donucen k demisi, aby Benešovi nemluvil do zahraniční politiky; když se však ukázalo, že zůstává nejschopnějším agrárníkem (tedy členem strany, která ve třicátých letech pravidelně vedla vládu), byl povolán znovu.

Od roku 1935 do doby těsně před Mnichovem řídil československou vládu. Za celou dobu první republiky zůstal jediným Slovákem, jemuž se to podařilo. Určitě nešlo o nejklidnější tři léta v Hodžově životě: brzy po jeho příchodu do vlády odstoupil prezident Masaryk a Hodža byl postaven před úkol zařídit hladké zvolení Edvarda Beneše. Zařídil je, současně odmítl více návrhů, aby kandidoval on sám; nepodpořil ani kandidáta vlastní strany, profesora Němce.

Podpora Beneše v této rozhodující chvíli se mohla zdát v rozporu s celoživotním, spíš konzervativním směřováním Hodžovy politiky. Pokud se pro ni přesto rozhodl, bylo to proto, že loajalita ke státu jako celku v něm zvítězila nad stranickým přesvědčením. Jistě šlo o klíčový moment Hodžova života: kdyby v roce 1935 umožnil konzervativním silám, aby na Hrad prosadily někoho ze svých kandidátů, Československo by se možná dokázalo vyhnout válce s Hitlerem a dějiny by se pak vyvíjely jinak.

S celou vládou Hodža odstoupil až několik dnů před Mnichovem, na přijetí kapitulace se tak už nepodílel. (Poznámka redakce CS-magazínu: Autor zde jako téměř všichni čeští historici zkresluje dějiny. Hodžova vláda přijala požadavek na odstoupení okresů s nadpoloviční většinou německy mluvícího obyvatelstva Německu a ihned demitovala, protože věděla, že udělala protiústavní krok a také proto, že pro vládu následující není její rozhodnutí závazné. Vláda následující pod vedením Syrového se neopřela o parlament, nesvolala jej, jen se dohadovala, jak to zařídit, aby ČSR nemusela odstoupit tolik území. Mnichovská dohoda pak stanovila pouze posloupnost a časový rámec odstupování jednotlivých územních celků Německu. „Kapitulovala“ tedy pod tlakem nóty Velké Británie a Francie vláda Hodžova.) V posledních pěti letech života (smrt ho zastihla v exilu ve Spojených státech) se jeho prastaré spory s Benešem obnovily. Začal také znovu propracovávat vizi středoevropské unie, nyní pod patronací USA; za hranicemi však nenašel síly ani lidi, o něž by se mohl opřít, takže se z něho stal politizující soukromník. Když Beneš v roce 1945 nenechal obnovit agrární stranu, jeden z politických pilířů první republiky, byl v tom i kus posmrtného zúčtování se zesnulým Hodžou, který socialistu Beneše dlouho a zle trápil.

(Týden)