Zaří 2004

Sen o životě bez Němců

Pavel Kosatík

(Redakce CS-magazínu se rozhodla převzít tento článek navzdory tomu, že se autor snaží nerozhněvat si české šovinisty a zamlčuje fakta Čechům nepříznivá. Nicméně poněkud vybočuje z obligatorního nekompromisně němcobijského národního výkladu českých dějin. Kritika tohoto článku z pera Emanuela Mandlera je v tomto čísle CS-.magazínu pod názvem Zastat se Edvarda Beneše?)

Na území Čech a Moravy nežili Češi nikdy sami; byly však doby, kdy věřili, že za starých časů bývalo jinak a že jsou to oni, kdo byli prapůvodními obyvateli země, jejími vlastníky. Představovali si také, jaké by to bylo, kdyby se takové časy opět vrátily. Protože ve dvacátém století se situace vyvinula právě tímto způsobem, mohl by u někoho vzniknout dojem, že vyhnání Němců se připravovalo dlouhé generace. To je samozřejmě nesmysl, vyhnání bylo důsledkem druhé světové války, která do česko-německých vztahů vnesla prvky do té doby neznámé a nemyslitelné. Představy některých starších Čechů o tom, jak pěkně by život bez Němců mohl vypadat, mají obyčejně charakter běžných kompenzačních snů a s vyhnáním nesouvisejí, stejně jako duch a metody dvacátého století nesouvisejí s duchem a metodami dob předchozích.

Kdo za to může?

Dávný a oblíbený spor Čechů s Němci o to, kdo z nich přišel na české území první, vyřešila novější historiografie šalomounsky: nikdo. Před příchodem křesťanství zde žili Keltové, které od západu vytlačili germánští Markomané a od východu Slované; o Němcích ani Češích nemohlo být uprostřed prvního tisíciletí našeho letopočtu řeči. Stop slovanského osídlení se dochovalo víc, a má se tedy za to, že se uchytili lépe; o Češích se však začíná mluvit až od devátého století, kdy přemyslovská knížata sjednotila kmeny, které žily na dolním toku Vltavy. O německém obyvatelstvu Čech, hlavně o duchovních, kteří k nám šířili západní křesťanství, existují zprávy ze století desátého, lze však mít za to, že příslušníci obou budoucích národů se na českém území volně mísili už dříve. Českému vlastenci, který se v devatenáctém století probíral starými českými kronikami, se ovšem situace jevila jinak. Starý kronikář buď pobýval rovnou u přemyslovského knížecího a královského dvora, anebo aspoň logicky, protože byly nejatraktivnější, zachycoval události, jež se děly v panovníkově blízkosti. Z tohoto hlediska si pozdější čtenář kronik nemohl nevšimnout politováníhodné skutečnosti, jak často si čeští panovníci brali za manželky nikoli snad dívky svého kmene, ale Němky. "Kromě jediného případu, kdy kníže Oldřich pojal za manželku dívku z lidu, neuznávali panovníci čeští - ať již z příčin jakýchkoli - české dívky, byť i byly z rodu sebe vznešenějšího a vynikaly krásou, ctnostmi, bohatstvím a vlivem svého příbuzenstva sebevíce," stěžoval si spisovatel Jakub Arbes a na důkaz uvedl spoustu ponurých podrobností: všechno začal už Boleslav II., který si v desátém století vzal Emmu Burgundskou a kvůli ní dal jednomu ze svých synů, příštímu českému knížeti, jméno Udalrich (Oldřich). Břetislav I. si vzal Jitku Svinibrodskou, Spytihněv II. Idu Vitinskou, Břetislav II. Luidgardu Bavorskou, Bořivoj II. Gerbirgu Rakouskou, Vladislav I. Richsu hraběnku z Berku, Vladislav II. Gertrudu Rakouskou a Jitku Durynskou, Přemysl Otakar I. Adélu Míšeňskou, Václav I. Kunhutu Štaufovnu, Přemysl Otakar II. Markétu Rakouskou a podobně. Pro česká knížata a krále byly sňatky s Němkami jednou z cest, jak upevňovat postavení země směrem na západ, protože však s jejich manželkami přicházeli do Čech i němečtí kněží, služebnictvo, obchodníci a umělci, kteří zprostředkovávali vlivy bohaté německé kultury, šířily se němčina a německé mravy mezi českou šlechtou jako kruhy na vodě.

Podle pozdější nacionální logiky devatenáctého století to tedy byli právě příslušníci české panovnické dynastie Přemyslovců, kteří "zadělali" na všechny pozdější problémy, jež Češi s Němci ve vlastní zemi měli. "V jasném světle dějin těch objevují se panovníci ti skoro vesměs jako hlavní vábiči živlu německého do Čech a jako potlačovatelé živlu českého, krátce jako přední germanizátoři v Čechách," napsal Arbes.

Němcům se vyhněte

Přemyslovcům pochopitelně nezáleželo na tom, který "národ" bude v zemi vládnout; toto slovo tehdy nikdo neznal. Šlo jim o upevnění vlády nad zemí a v tom jim byli pracovití a disciplinovaní kolonisté většinou cennými pomocníky. Němci vnesli do země podnikavého ducha, který v ní předtím v takové míře nebyl: vypalovali lesy a rozšiřovali pole, jež pak uživila víc lidí, přinesli s sebou železné pluhy a brány, do nichž zapřáhli místo volů koně, šířili do té doby neznámá řemesla, stavěli kláštery a zakládali města. Bylo jich hodně, byli jiní než Češi a byli také silní; mnozí vystupovali povýšeně nebo alespoň vzbuzovali dojem. Z těchto důvodů byli tedy pro české starousedlíky živlem obtížným. Autor nejstarší česky psané veršované kroniky, takřečený Dalimil, byl proto na počátku čtrnáctého století přesvědčen, že nejlepší bude, je-li to tedy ještě možné, když se Němci vrátí, odkud přišli: "Každý k vládě zve si rádce, /cizince jen hňup a zrádce. /Cizák s cizáky se spojí, /váš hlas před ním neobstojí, /najde na vás na sta hříchů, / dům vám vezme, skot i líchu. /Neměň své za cizí právo, /neskláněj se, česká hlavo, /o to prosím naléhavě. /V jednotě je cesta k slávě." Češi by se podle Dalimila s Němkami neměli ženit, nechtějí-li, aby jejich děti "německy jen švadronily". Měli by si spíš počínat jako kníže Spytihněv, který "ze země všechny Němce /i ostatní cizozemce /vyplel jako kopřivy", anebo jako Vladislav I., který zbavil trůnu proněmeckého bratra Bořivoje s vysvětlením: "Bratře, /spíš ať celý rod náš vymře, /než bych národ vydal chátře." Také Vladislavův syn a nástupce Soběslav získal Dalimilův obdiv za to, že "s Němci nenadělal ciráty"; dával totiž jejich zajatým vojákům řezat nosy s vysvětlením: "Měls radši zůstat doma za svou pecí." Smrtí strašil dokonce vlastní syny, pokud by se snad k Němcům chtěli chovat přátelsky: "Mně stokrát dražší než vy je čest země naší." V závěrečných Dalimilových radách českému lidu proto nemohla překvapit výzva: "Vyhněte se Němcům, i když mluví sladce, /nechcete-li viset jednou na oprátce." Němci byli líčeni jako škůdci, kteří stojí v pozadí nezdarů a tragédií českých dějin.

Kníže Svatopluk byl v roce 1109 sice zavražděn Čechem, avšak prý za německé peníze; podobně i Milota z Dědic, proslulý zrádce Přemysla Otakara II., by se prý svého jednání nebyl dopustil, nebýt německých peněz; král Václav II. měl být otráven na přání německého císaře Albrechta a Václava III. v Olomouci probodl Němec Konrád z Botenštejna. Oba národy se začaly častovat zlomyslnými úslovími. Němci špásovali: "Kam Slovan (Čech) přijde, každý hřebík před ním se třese." A Češi žertem dodávali: "Pravda; ale kam Němec přijde, ten jej zajisté vytáhne." Na severu se říkalo pohrdavě: "Všude lidé, v Chomutově Němci" (kvůli množství německého obyvatelstva, které přišlo do města v šestnáctém století), v Žatci zas ukazovali nápis vytesaný do hradební zdi: "Tenkrát Němec Čechům přeje, když se had na ledě hřeje." Samotnému Janu Žižkovi z Trocnova bylo připisováno čtyřverší, kterým prý jednou k slzám rozesmál krále Václava IV.: "Štír, had a žaba /mnich, čert a Baba, / Žid, Němec a Hovno/ to vše sobě rovno."

Had za ňadry

Husitství, pojímané původně kromě jiného i jako česká odpověď na rozpínavost Němců, přispělo v důsledku k rozšíření německého vlivu v Čechách v šestnáctém století, kdy se v zemi usadil veliký počet protestantských luteránů. Ještě předtím, než se z předního českého myslitele sedmnáctého století Pavla Stránského stal pobělohorský exulant, kritizoval ve spise Okřik na nedbalého Čecha chování německých protestantských duchovních, kteří berou Čechům kostely s odůvodněním, že do nich chodí málo lidí, a konají v nich německé bohoslužby, přitom v Německu to podle Stránského s kostelní docházkou nebylo lepší. Stránského hněvala především německá povýšenost; cizácké cechy se podle něj oddělují od českých, takže je vyloučeno, aby se třeba český tesař, brusič nebo jirchář dostal k Němci do učení. Především však Němci systematicky vytlačují českou řeč; Stránskému se v této situaci pro srovnání vybavila stará římská báje o únosu Sabinek (jako příklad věrolomné lsti) a pak také bajka o šlechetném zajíčkovi, který přijal do doupěte nastydlého ježka, aby jím byl nakonec za svou dobrotu nešlechetně vypíchán. Kdo přijímá Němce ve své vlasti, jako by si vkládal hady za ňadra anebo sršně za obojek: to byl závěr, ke kterému Stránský dospěl.

Také Bohuslavu Balbínovi se při psaní jeho Obrany jazyka slovanského, zvláště pak českého Čechy jevily jakožto pohostinná země, která však právě na tuto vlastnost doplácí. Balbín psal dílo padesát let po Bílé hoře, zažil tedy zkázu českého jazyka a vzdělanosti na vlastní kůži, ostatně i jeho spis čekal na zveřejnění přes sto let. "Němci, jakmile byli připuštěni a někde se usadili, nikdy nedají se vypuditi neb vykořeniti," stěžoval si. Úděl Čechů prý symbolizuje mapa Evropy-ženy, která má v místě břicha Německo s Čechami jako pupkem; na geografickou polohu české země vždycky doplácely, psal Balbín. Ve spisech historika Františka Martina Pelcla z konce osmnáctého století zas byli Němci vylíčeni jako válečníci až do morku kostí. Ale Češi v tom nebyli jiní, soudě aspoň podle básníka Antonína Jaroslava Puchmajera, který v Ódě na Jana Žižku z Trocnova vyzpíval obdiv k vojevůdci, který "vždy a všudy, kde se bitva stala, /zbil škodné Čechům Germány".

V devatenáctém století, kdy se v Čechách ještě věřilo a spoléhalo na pravost Rukopisů, se s oblibou četla báseň Libušin soud, zařazená do Rukopisu zelenohorského. Podle dobových názorů se jednalo o nejstarší památku, v níž byl zachycen německý pokus o vnucení jejich, cizáckého mravu Čechům, a hlavně pádná česká odpověď na něj. Chrudoš, hrdina básně, žádá, aby mu jako prvorozenému synovi připadlo veškeré dědictví po zemřelém otci. To byl však německý zvyk, zatímco u Slovanů převažoval obyčej, že každému z dědiců má připadnout stejný majetkový díl. Toto správnější, neboť české pojetí práva v básni reprezentuje Ratibor z Krkonoš, který Chrudošův návrh vyřídí větou, která se v českém 19. století zařadila k nejcitovanějším: "Nechvalno nám v Němcech iskať (= hledat) pravdu." Naše pravda je zděděná po předcích, a tedy svatá. Ať si Němci svoje novinky nechají pro sebe. Kdyby si všichni naši předkové počínali tak moudře a energicky jako Ratibor - zněl dobový výklad básně, Němci by se v Čechách nikdy nemohli roztáhnout, jak jsme toho nyní svědky.

Dva otcové, jedna matka

V době, kdy protiněmecké básně Rukopisů vznikaly, se však česko-německý poměr spíš podobal idyle. V období takzvaného bohemismu, rámovaného časově z jedné strany koncem napoleonských válek a z druhé revolučním rokem 1848, se za rozhodující mezilidské pojítko ještě nepovažoval vztah k řeči a národu, ale spíš to, že lidé žijí v téže zemi: skutečnost, že obyvatelé nějakého území mluví dvojím jazykem, se zdála méně významná než kvalita pospolitosti, která v zemi vznikne. V českém prostředí se nikdy příliš nečetla díla německých literátů této doby, kteří čerpali náměty z českých dějin; dnešní jen velmi letmé zalistování v nich však stačí k tomu, aby si člověk uvědomil, do jaké míry bylo takto zemsky chápané "češství" pro tehdejší německé autory samozřejmé. Básník Karl Egon Ebert zdramatizoval pověsti o dívčí válce a o Břetislavovi a Jitce, Clemens Brentano napsal o založení Prahy, Adalbert Stifter o bratrském poměru Čechů a Němců v počátcích středověku, Franz Grillparzer o kněžně Libuši a Přemyslu Otakaru II. O českých husitech skládali básně Moritz Hartmann a Alfred Meissner a filosof Bernard Bolzano vytvářel pro jejich počínání myšlenkové zázemí svými teoriemi o tom, že Češi a Němci z Čech by v budoucnu mohli vytvořit jeden národ. Jak napsal Josef Mathias Thun: "Vždyť jsme všichni děti jedné matky, byť máme rozličné otce, všichni jsme ale z Čech."

Přišel revoluční rok 1848 a ukázalo se, že územní způsob vytváření kolektivní identity nemá ve srovnání s nacionálním šanci. Stačilo několik měsíců na to, aby se oba čerstvě zrozené národy od sebe začaly vzdalovat plnou parou. Filozof Augustin Smetana ještě v roce 1848 stačil Němce a Čechy varovat, že "svobodné národy se nemohou nenávidět", ale už bylo na všech stranách vidět, že to, co vítězí, je - bohužel - právě myšlenková nesvoboda. Čechům v druhé polovině devatenáctého století při vyjednáváních s Němci sice nepřinesla výrazné politické úspěchy, po stránce ekonomické a demografické však Češi rostli. Rodilo se jim tolik dětí a budovali továrny tak dravě, až na to Němci často nebyli schopni reagovat jinak než panikou.

Češi, zpět

Že by se nakonec k opětovnému počeštění země dalo dojít klidným, vlastně biologickým způsobem? Němci kdysi na území Braniborska a v pobaltských krajích postupovali v podstatě stejně: tamní slovanské kmeny sice zčásti vyhubili, především je však podrobili asimilaci, ve které se Slované rozpustili, zanikli. Putování po stopách pobaltských Slovanů se před první světovou válkou stalo oblíbenou zábavou českých fejetonistů. Nesmíme dopadnout jako oni, byla hlavní myšlenka článků, které se zároveň pro romanticky ponurý obsah příjemně četly. "Procházíte ulicemi, smutek táhne duší," evokoval Josef Kuffner dojmy z hornolužického Budyšína. "Tak nějak povědomo tu všecko připadá! Jako byste bloumali větším městem českého kraje, někde po české Chrudimi, nebo v Táboře, nebo v Budějovicích!" Ale není to Tábor ani Chrudim, protože místo lahodné češtiny odevšad drnčí němčina; "mezi svými" si člověk připadá jen na hřbitově, obklopený náhrobními kameny se slovanskými jmény.

Josef Wünsch dospěl dokonce až na Balt, aby tam mohl popřát nářkům nad zánikem dávných slovanských hradišť. "Bledne sláva tvoje, Rujano! Velebné chrámy tvé ve prach se řítí. Bohové tvoji rozmetáni rukou surovou. Líbezný jazyk ti vyrván a o drahé roucho tvé národnosti necitelní žoldnéři metají losy." Co dělat, abychom nedopadli stejně? Být jako naši hrdinní předkové, například husité, jejichž bojovné protiněmecké veršovánky se v devatenáctém století hojně četly; radilo se v nich třeba: "Němce ze země pak vyplejte, /aniž koho potom mějte /v kterémžkoli svém úřadě / aniž které vaší radě." Z pozdějších dob se připomínaly také texty, které Němce obviňovaly z toho, že jsou původci českých charakterových vad: "Rovně jako housenka v zelí, had za ňadry, myš v stohu a v stodole, kozel v zahradě, tak Němec v České radě loupí, bere, šidí, podvozuje a zjevně krade. Mnozí pak neupřímní Čechové učí se tomu od Němců, s nimi v tom spolek činí a tak sobě napomáhají a s nimi se spřízňují a cvikýřují na svou vlastní lehkost a záhubu," napsal v sedmnáctém století Mikuláš Dačický z Heslova.

Všeobecné poměry však hrubly, na německé i na české straně, a v obou případech k nim přispívali nacionálně orientovaní intelektuálové, nedávající si pozor na ústa. Spíše řidčeji se vyskytovaly hlasy upozorňující na to, že emocionální atmosféře není nutné podléhat. Když německý historik Theodor Mommsen publikoval názor, že "je třeba bít české lebky", odpověděly mu české noviny stejně: než s takovými žít pohromadě, ať si jdou. Výjimečný byl hlas Svatopluka Čecha, který v básni Na Řípu, zařazené do sbírky Modlitby k Neznámému (1896) nabídl šlechetnější model jednání. Kdyby prý Češi dál zesílili a jednou se mezi nimi "jakýms divem" zvedl bojechtivý šik, který by se rozhodl vytlačit Němce zpět k pohraničním horám a dál za ně, "by násilím je znovu opanoval /a jak nám soupeř činil po sta let, /jej mocí umlčel a v pouta vkoval /a cizoty tam všechny znaky smet", tu by český básník zavelel ve stručnosti: "Zpět." I nejsložitější situace prý je možné řešit jinak než silou. Místo konfrontace dal básník přednost vizi, že "v době oné příští jiných zbraní /bez bojů, jež nám byly osudem, /jen silou lásky své a pilnou dlaní /hor těchto krásných opět dobudem". Půjde to tedy i po dobrém, možná.

Statkář a zabité kočky

Čechův názor se ve své době nesetkal s ohlasem, trend byl jiný a směřoval k prohlubující se národní izolaci. V Praze, Brně a dalších městech žili příslušníci obou národů vedle sebe, ale prakticky se nestýkali; jejich děti chodily do jiných škol, oni sami nakupovali v jiných obchodech, navštěvovali jiná divadla a četli jiné noviny a jiné knihy; v neděli Češi korzovali jinými ulicemi než Němci, a pokud se rozhodli třeba na pražských Příkopech setkat, bylo tomu zpravidla proto, aby se vyřádili při pouličních kraválech. Co pro nás Němci vlastně znamenají, když si odmyslíme všechna ta věčná trápení? Co z toho, co mají, u nás chybí? Masaryk to ve spise Česká otázka (1895) vyjádřil v bajce o statkáři a zabitých kočkách. Český statkář prý měl na svých statcích dva šafáře, českého a německého. Oba chovali kočky, které lovily myši. Statkář se však koček bál; v duchu si přál, aby je šafáři zabili, ale styděl se jim o svém strachu říci. Volil tedy taktiku, že se jich pořád dokola vyptával, jestli kočky "ještě" mají. Český šafář se nakonec dovtípil a po poradě se ženou svou kočku zabil. Němec neudělal nic; až když statkář začal chválit českého šafáře, že kočku nemá, zeptal se i on, zda si pán přeje, aby také on tu svoji usmrtil. Když se tak stalo, rychle se přemnožily myši, takže nastal obrácený problém. Statkář překousl strach a začal zeširoka mluvit o tom, že by "se" kočky měly zase pořídit. Bystrý Čech se znovu dovtípil, sehnal kočku a dostal od statkáře pochvalu. I Němci bylo nakonec pánovo rozprávění nápadné, takže se znovu zeptal, a když pán souhlasil, vrátila se kočka také na německý statek. Co z toho podle něj plyne, vyjádřil Masaryk slovy: "Čech pán, kde by Němec prostě vyslovil své přání a vůli, neporučí přímo, ba ani nežádá, ale své přání svým podřízeným Čechem dá vycítit, dá se mu dovtípit; Němec šafář se nedovtipuje, ale mužně a odkrytě se po vůli pánově táže, a ten se musí nechtě rozhodnout. K určitému rozkazu, co poručeno, koná..." Český, měkčí přístup možná ústí v neupřímnost, tvrdší způsob německý zas může vést k drzosti a hrubosti. To jsou nevýhody. Na věc se však dá dívat i tak, že spojením obého vznikne "ideál".

Masaryk své poučení zformuloval ještě jinak: pro Čechy by bylo nejlepší, kdyby uměli být sami k sobě tvrdí i bez přispění Němců. Jednou možná budeme žít bez nich, pravil český sen přelomu devatenáctého a dvacátého století. Vypozorujeme a okopírujeme jejich nejlepší vlastnosti a potom se s nimi rozloučíme. Jak by rozloučení mohlo vypadat, zformuloval už v roce 1888 mladočeský vůdce Julius Grégr: mimo území obnoveného státu zůstanou rozličná okrajová teritoria, jež se z hospodářského hlediska nezdají nezbytná a kde má německé obyvatelstvo absolutní převahu: Chebsko a oba severočeské pohraniční výběžky, Šluknovský a Frýdlantský. Rozejdeme se a bude klid.

Se vznikem republiky v roce 1918 si národy vládnoucí a ovládaný, které žily v českých zemích, vyměnily místo. Češi správně tušili, že kdyby ústřední mocnosti, Německo a Rakousko-Uhersko, válku vyhrály, zasáhla by české území taková germanizační vlna, jaká neměla od Bílé hory obdoby. Sami se ke "svým" Němcům nechtěli zachovat stejně, ostatně to ani nebylo možné; zejména v prvních letech existence samostatné ČSR však jako by neměli na víc než na to, aby svým zacházením s Němci kopírovali starší, zrcadlově obrácený národní poměr v předválečném Rakousku.

Vy jste poraženi

Hranice státu byly nakonec určeny v podstatě podle někdejších hranic Koruny české. Znamenalo to, že uvnitř země zůstaly tři miliony Němců. Nenaplnila se tím tedy původní představa, s níž Masaryk odcházel dělat zahraniční odboj, že totiž hranice budoucího státu, vznikne-li, budou určeny tak, aby aspoň ryze německé kraje zůstaly mimo a nekomplikovaly budoucí české vládnutí. Ještě v roce 1917 Masaryk nahlas přemýšlel o odstoupení Chebska, části Slezska a několika menších území na jihu Čech a Moravy, dohromady se zhruba milionem německých obyvatel. Vývoj v posledním roce války však zvětšil české nacionální a státní aspirace. Protože Masaryk nedoufal, tak jako na české straně mnozí, v možnost asimilace Němců v Čechách, stala se z nové myšlenky jejich začlenění do republiky nejriskantnější součást jeho válečného plánu. Byl si toho vědom; i v jiných ohledech se rozhodl odchýlit od skeptické tradice v českém myšlení, zosobněné třeba Havlíčkem, jehož názor na neřešitelnost česko-německého poměru Masaryk ocitoval v jedné ze svých starších knih: "Ta třetina Němců v zemi bude věčným závažím, které nás strhne z každého vyššího národního vzletu, nejvyšší část všech našich veřejných a národních záležitostí musíme přece jenom vésti privátně sami a veřejná reprezentace zemská buďsi na sněmích, buďsi v nejvyšších úřadech, buďsi v čemkoli, nebude nikdy naše, nýbrž vždy jen na polovic, ve všem, co se ve jménu země bude díti, na věčné časy jsme již odsouzeni býti rozdvojeni, býti netopýři."

Měl se Masaryk držet tradičního českého názoru, pronášeného ústy muže, jehož si vážil? Měl na vybranou mezi dvěma možnostmi - a rozhodl se vybočit z tradice a využít dějinné příležitosti, o níž věděl, že se nemusí nikdy v budoucnu opakovat. Riskoval. Když Češi dokazovali, proč jsou pro jejich nový stát jedině možné historické hranice Koruny české, říkali nejčastěji, že bez pohraničních krajů by tento stát nebyl hospodářsky soběstačný (to byl ostatně Palackého názor už v roce 1848; tehdy napsal, že Čechy jsou kotlem, který nelze rozdělit bez toho, aniž se zničí). Za nemožné bylo také po skončené válce pokládáno, aby se území poraženého Německa připojením Sudet zvětšilo a vznikl stát silnější, než byl předtím. Masaryk se sice bezprostředně po návratu do republiky o sudetských Němcích vyjádřil nešetrně jako o potomcích starých "kolonistů", celkově však předpokládal, že vývoj v zemi povede k jejich národnostní i kulturní autonomii. Samozřejmě jen tehdy, budou-li poměry v sousedních státech s obyvatelstvem německého jazyka obdobně demokratické jako v ČSR. Oficiální český postoj k "našim" Němcům tedy v prvních měsících popřevratové vítězoslávy vypadal zhruba takto: vyhráli jsme válku, kdežto vy jste poraženi; rozhodnutím vítězných mocností jste nám spadli do klína, nemáme z toho radost a nepovažujeme vás za rovnocenné obyvatele státu, ale strpíme vás, pokud nebudete dělat problémy.

Nikdo nečekal idylu; vůdce sociálních demokratů Rudolf Bechyně například předvídal, že Němci budou v pražském parlamentu "dělat tutéž (obstrukční a státně opoziční) politiku jako Češi v parlamentu rakouském". Na počátku v každém případě převážily silové postoje reprezentované lidmi, jako byl Alois Rašín, jenž měl při jednání s vůdcem sudetoněmeckých sociálních demokratů Josefem Seligerem říci: "S rebely se nevyjednává." O protistátní "rebely" v případě sudetských Němců skutečně šlo. Do republiky nechtěli; na její vyhlášení zareagovali jejich představitelé postupně vznikem hned čtyř různých menšinových provincií, které měli v úmyslu připojit k Rakousku či Německu. Největší byla provincie Deutschböhmen, rozkládající se na západě a severu Čech od Chebu po Orlické hory, s hlavním městem Libercem a dvěma a čtvrt milionem obyvatel. Druhou provincií byl Sudetenland, zabírající část severní Moravy a západního Slezska; žilo tam 700 tisíc lidí. Dvě zbylé provincie, Böhmerwaldgau a Deutschsüdmähren se nacházely na jihu Čech a Moravy a byly rozlohou i počtem obyvatel menší; i tak však čtyři provincie dohromady zabraly třetinu rozlohy českých zemí s mnoha důležitými městy, rozvinutou průmyslovou výrobou atd.

Šlejškovitá republika

Toho všeho se máme vzdát? řekli si čeští političtí vůdci. Nikdy. Vláda poslala do pohraničí vojsko, srážky pak poznamenaly celý rok 1919 a na obou stranách v nich zahynuly desítky lidí. Fikce klidného soužití, pokud v ni někdo věřil, byla zalita krví. Navzdory tomu všemu by však dnes asi nebylo správné představovat si popřevratovou česko-německou nesnášenlivost jako hlavní znak doby, který také v dalších letech vyplňoval všední den. Poměry se ve skutečnosti dost rychle uklidnily, aspoň navenek. Historik Hans Lemberg napsal, že například freikorpsy (oddíly německé domobrany) existovaly na celém širokém pásu německého osídlení od Baltu až po Korutany, avšak v Československu se objevily až v průběhu roku 1938 za úplně jiných okolností: jako import z nacistického Německa, který měl republiku dorazit ve chvíli, kdy procházela agonií. "Ráz třenic mezi Němci a Čechy v českých zemích byl stejný jako dříve," psal Lemberg. "‚Boj o tabulky`, bitky, když v pražské tramvaji někdo příliš hlasitě mluvil německy, odchod všech německých členů nově zvolené městské rady Mariánských Lázní, když jeden řečník začal mluvit česky atd.; vzhledem k těmto náladám zanikají příležitostné výzvy k umírněnosti v národnostní otázce."

Pro průměrného Čecha byl stát završením mnohaletého boje s Němci; rovnost obou národů, přestože k ní, tak jako vždycky, radil zdravý rozum, byla něčím, co se na počátku skoro vymykalo lidským představám. Ve státě se proto zpočátku vládlo tak, jako by v něm sudetští Němci vůbec nežili: až do roku 1920 neměli v Národním shromáždění své poslance a ani potom se tam s nimi dlouhá léta nikdo nebavil; přehlasovat německé reprezentanty bylo pro zástupce českých politických stran výrazem osobní cti. Za samozřejmé se pokládalo, že výkon státní správy v německých oblastech bude svěřován důvěryhodným českým úředníkům, že se na úřadech bude jednat v české řeči, že se v pohraničí budou otevírat české školy atd.

Během první poloviny dvacátých let, kdy oslabené Německo nemělo sil, aby se na mezinárodní scéně výrazněji projevilo, se otázka českých Němců jevila jako prostorově ohraničená, a řešitelná tedy prostředky, jež má republika sama k dispozici. Před Berlínem v této době varovali vlastně jenom podivíni jako publicista Hanuš Kuffner, který se v knihách a letácích, jež vydával, pohoršoval nad nemožně protáhlým, vojensky nehájitelným a navíc prý neesteticky vypadajícím, "šlejškovitým" rozložením republiky, obklopené ze tří světových stran Němci: "Pro stát nelze ani horšího tvaru zvolit."

Suchá ratolest

Reprezentantem většinového názoru byl daleko spíš Viktor Dyk, přesvědčený, že boj s Němci je skutečným obsahem českých dějin a bdělost vůči nim českou povinností. V roce 1926 psal: "Bylo by nesprávno a také neopatrno nalhávat si, že Němci mají různé dobré vlastnosti; vůči našemu slovanskému anarchismu mají smysl pro kázeň, pořádek a národní solidaritu. V podstatě je také úctyhodná odhodlanost, s kterou se snažili a snaží dosud svým potomkům neztenčené a snad i rozmnožené dědictví otců zanechati; bylo by si jen přát, abychom my všichni cítili takovou odpovědnost vůči budoucím." Co je to však platné, uzavíral Dyk, když všechny tyto celkem dobré vlastnosti zastiňuje německá nafoukanost, která z nich činí spoluobčany nesnesitelné. Sudetští Němci se považují za součást velkého národa německého, ale v tom se mýlí, psal dále Dyk, jsou jen jeho "v podstatě méně hodnotnou odnoží, hodně provinční a bezradnou". Dyk sudetské Němce dokonce nazval "suchou ratolestí" na mohutném německém stromě. Že si tím vysloužil salvu rozčilených reakcí, je jasné. Němci každopádně v republice zůstali, jako úděl a osud Čechů, kteří tím jako vládnoucí národ sami sobě dali úkol postarat se o ně tak, aby z nich vychovali loajální občany. Vzhledem k tomu, co následovalo, se dnes někomu celý takový grandiózní pokus může jevit pošetile; je však třeba chápat, že jeho autoři vycházeli ze zkušeností, jež mohli mít, a o tom, jaké novoty zavede Hitler, nacisté a jejich režim, si po roce 1918 sotva kdo mohl udělat nějakou představu. Za výraz nelásky režimu k sudetským Němcům bývá tradičně považován fakt, že stát nikdy nenalezl odvahu k vnitřní proměně ze státu národního (jímž nakonec zůstal až do roku 1938) ve stát národnostní. Ve státě národním měl vládnoucí národ československý výsadní postavení nad menšinami, jejichž příslušníci se mohli domáhat svých práv jen jako jednotlivci, nikoli jako členové jinonárodního celku. Ve státě národnostním měly být tyto disproporce vyrovnány. Lze však sudetským Němcům opravdu důvěřovat? ptali se ve dvacátých letech čeští politici a publicisté. Rozdělit se rovnoprávně o vládu ve státě lze jen s takovým národem, který nepošilhává po odtržení. Po roce 1933 se odpověď na otázku dostavila sama; prokletím česko-německé politiky před nástupem Hitlera však bylo, že se oba národy nedobraly řešení, jež by bylo založeno na vzájemné důvěře.

Fatální proměnu v českém názoru na možnost dalšího soužití s Němci v jednom státě rozbil Mnichov, okupace Československa v březnu 1939 a také chování sudetských Němců v protektorátě, kteří v jeho správě zaujali významná místa. Z mnohých "českých" Němců, jejichž vztah k republice před rokem 1938 byl buď loajální, nebo aspoň neutrální, se stali horlivější přisluhovači režimu, než byli Němci říšští. Historik Milan Hübl zachytil svůj dojem ze života v okupovaném Brně, v ulici, kde kromě mnoha českých bydlely i dvě rodiny německé: "Před válkou to byli čistotní, spořádaní lidé, samozřejmě mluvili i česky. Za války se z nich staly největší bestie, donašeči gestapa, před nimiž se nikdo neopovážil ani promluvit." Samozřejmě že se takto nechovali všichni Němci v českých zemích, vlastností války však je, že ruší nuance.

Doma jsme pány my

Dnes se autorství myšlenky odsunu v onom způsobu a rozsahu provedení, jak k němu po válce došlo, většinou připisuje Edvardu Benešovi. Neprávem; Beneš si to ale zčásti zavinil sám, když se ve svých poválečných pamětech k odpovědnosti za tuto myšlenku přihlásil. Učinil tak několik měsíců poté, kdy odsun proběhl a kdy velká část pozůstalého českého obyvatelstva byla názoru, že se právě stala svědky historického triumfu svého národa. Skoro každý český politik, bez ohledu na to, zda se počítal k levici či pravici, se hlásil o svůj podíl na slávě, a nejinak učinil Beneš. Ve skutečnosti však exilový prezident k podporovatelům myšlenky odsunu v jeho radikální formě nepatřil - stal se jím až v posledních dvou letech války, kdy v té věci vycítil podporu velmocí, zejména Sovětského svazu. V prvních měsících po Mnichovu, okupaci a v počátcích světové války si Beneš pouze představoval, že ze země odejde něco přes milion Němců, samozřejmě i s územím, na němž žijí: jednalo se o nevelké oblasti přiléhající k hranicím, kde žilo německé obyvatelstvo a jejichž odstoupení Beneš ostatně nabídl už za mnichovské krize v memorandu, které 16. září 1938 přivezl do Francie Benešův vyslanec ministr Nečas. Pokud se na počátku války u některého exilového politika téma odsunu objevilo, bylo to u předáka německých sociálních demokratů Wenzela Jaksche, který v létě 1939 rozvíjel myšlenku odsunu Němců z takzvaných jazykových ostrůvků v českém vnitrozemí do pohraničí, aby se oba národy oddělily. Tím, kdo začal naléhat na odchod Němců ze země, nebyl československý exil, ale odboj doma. Jeho představitelé, konfrontovaní s chováním nacistů v praxi, došli k závěru, že budoucí soužití není možné, hned po první velké vlně zatýkání československých demokratů, která následovala po 15. březnu. Ve zprávě sociálnědemokratických odbojářů z poloviny dubna 1939 se o sudetských Němcích říkalo: "Důkladné snížení jejich počtu se zdá obecným požadavkem. Nikdy pochopitelně nebylo u nás takové nenávisti." Spisovatel Adolf Hoffmeister psal v květnu 1939 Hubertu Ripkovi: "Nikdy už nechceme nekrvavou revoluci. Nikdy neočekávaná slova krutosti a pomstychtivosti jsem slyšel od lidí, od kterých jsem prostě nemohl očekávat tak jednoznačný výraz přesvědčení. Věšet! Neodpouštět..." Exilové vedení na podobné zprávy reagovalo zprvu váhavě: Beneš tehdy ani nebyl v postavení, aby mohl odbojářům stran budoucnosti cokoli kompetentně nabídnout. Jeho tajemník Jaroslav Smutný vzkazoval v srpnu 1939 mnohomluvně: "S očištěním od Němců a zrádců všichni souhlasíme, z ohledů mezinárodních bude ovšem vláda zahraniční nucena veřejně vás vyzývat k ohledům. Doma jsme ovšem pány my."

Bude se řezat

Kdyby odbojáři znali Hitlerovy představy o částečné likvidaci, částečném vysídlení a zbytkovém poněmčení českého národa, byly by jejich požadavky ještě ostřejší. Na druhou stranu k představě o budoucnosti nebylo nutné znát jeho plány; stačila očividná praxe, a to nejen v protektorátě, ale třeba v okupovaném Polsku, kde nacisté rozpoutali deportace obyvatel všemi směry. "Když nyní Hitler dokázal, že je možno přehánět statisícové masy Němců ze státu do státu jako stádo dobytka," psal český odbojový časopis na jaře 1940, "proč by neměly být německé menšiny ze všech evropských zemí přesídleny zpět do říše?"

Od jara 1940 začala s požadavkem odsunu vy stupovat i různá kompetentní ústa v exilu. Sociálnědemokratický politik Rudolf Bechyně například ve veřejném dopise vyzval německé exulanty, aby nečekali, že Československo bude jako onen biblický hospodář, který odpustil marnotratnému synovi a přijal ho zpět pod svou střechu. "Což Vás nikdy nenapadla otázka, zda my Čechové budeme o váš návrat stát? Opravdu nevíte, že se v českých zemích zrodil fanatik? Tážete-li se, kdo to je, odpovídám: Je to veškeren československý národ... Z vašeho násilí, z vašeho cynismu, z vašich mučíren se v českých zemích zrodil fanatik, něco se změnilo v samé buněčné tkáni českého ducha... Choďte po špičkách, s kloboukem v ruce a uctivě mlčte, abyste v českém mučedníkovi neprobudili mstitele." Na podzim roku 1940 proběhla v londýnském exilu krátká, ale ostrá diskuse inspirovaná Benešovým záměrem přibrat do Státní rady (náhražky exilového parlamentu) představitele Němců.

Až do té doby se čeští Němci zahraničního odboje, vojenského ani politického, neúčastnili; historik Jan Křen napsal, že v řadách zahraničních jednotek byli zastoupeni jen asi třemi procenty, z nichž navíc naprostou většinu tvořili německy mluvící Židé. Beneš chtěl přibráním Němců do Státní rady dát před Brity najevo, že s nimi v příští republice počítá. Psal, že není možné "zničit nebo vyhladit tři miliony Němců, jak se u nás někteří naivně domnívají" a že po odchodu nacistů a odstoupení části území vytvoří zbylí, slušní Němci tři správní kraje (Krnov, Liberec, Karlovy Vary). Tam budou moci rozvíjet svou národnost lépe, než kdyby byli rozptýleni v českém vnitrozemí, a zároveň, takto rozděleni, nebudou moci vystupovat proti státu jednotně.

Ať už to Beneš očekával či ne, odbojáři doma takový plán odmítli se vším všudy. Zdeněk Bořek-Dohalský mu do Londýna vzkázal, že pokud by se exil o něco podobného pokusil, vláda se po osvobození už nemusí vracet domů, protože tam o takové "kolaboranty" nikdo nebude stát. Vladimír Krajina podobně varoval, že "v lidu skutečně roste tak strašlivá touha po odplatě, že regulovat ji bude velmi obtížné, ne-li nemožné... Lid vidí svůj ‚Lebensraum` v historických hranicích a Němce pokládá za přistěhovalce, kteří se budou muset vystěhovat". Nejradikálněji však doma pro ti příští spolupráci s Němci vystupovali vojáci. Zástupce armády v Ústředním vedení odboje domácího (ÚVOD) Josef Balabán Benešovi psal: "Řezat se bude, aby ty tři vámi vymyšlený a zatracený župy byly vyřízeny někde u Berlína... Na shledanou v ČSR - bez žup."

Němci proti Pangermánům?

Ještě ostřeji než vojáci doma vystupovali vojáci v exilu. Jejich názor vyjádřil česko slovenský vojenský atašé v Londýně podplukovník Kalla v memorandu zaslaném Benešovi v lednu 1940. "Říká se: část jich povraždíme, část vyženeme, mnoho jich uteče před pomstou a zbytku se zbavíme přestěhováním, případně úpravou hranic." Kalla věděl o Benešových plánech územních ústupků, obával se jich, a zajímal se pro to hlavně o ty Němce, kteří měli v republice zůstat, protože je není možné "ani vybít, ani vyhnat nebo přesídlit". "Potřebujeme, aby v Sudetech teklo hodně krve, a to ze dvou důvodů," psal Kalla. "Aby si Němci po celé generace pamatovali, jaké hrozné následky měl jejich hřích... Hrůzy musí být veliké, aby strašily sudetské Němce po desítky let. A také aby se opravdu německá menšina zdecimovala co nejvíce. Ale to nedokážeme my... My musíme dostat do boje Němce mezi sebou. V tom spočívá největší státnické umění v této době, abychom dokázali vyvolat krvavou srážku mezi Němci demokratickými a Pangermány... Jedině Němec může v Němci zabít Pangermána." Protože i po takových srážkách podle Kally nějací Němci v českém prostoru zůstanou, nastoupí česká kolonizace, která však bude muset být prováděna mnohem důsledněji než za první republiky: pouhé rozmisťování českých listonošů, železničářů a finančních strážníků jako tehdy už nebude stačit.

O definitivním rozchodu Čechů s Němci rozhodly události za Heydrichovy hrůzovlády a teror, který nacisté zavedli po jeho smrti. Hned po jeho příchodu v září 1941 odbojový časopis Český kurýr předpověděl, že Němci "vyvolají proti sobě takovou záplavu nepřátelství na život a na smrt, že jí ve chvíli překypění národního hněvu budou z naší země smeteni". Událostmi z jara a léta 1942 se pak česko-německé vztahy dostaly do bodu, z nějž nebylo návratu. Ve stejném roce Beneš v exilu získal vyjádření britské, americké a sovětské vlády, z nichž se žádné myšlence odsunu neprotivilo. Nakonec se přidali i komunisti, do té doby přesvědčení, že odsun je jen dalším z šalebných plánů buržoazního Londýna a že se celý česko-německý problém jednou vyřeší na bázi proletářského internacionalismu. Myšlenkově sjednocený národ čekal na osvobození

Vinou a chybou prezidenta Beneše bylo, že po roce 1945 zaštítil princip kolektivní viny jako způsobu řešení českého poměru k sudetským Němcům. Benešovy projevy z poválečné doby na téma odsunu jsou bohužel tím daleko nejhorším, co za celý svůj život napsal, a ještě dnes, po více než půlstoletí, je možné jenom žasnout nad tím, jak se člověk, deklarující se celý život jako demokrat, mohl snížit k úvahám o "vylikvidování" Němců a Maďarů, k tvrzení o tom, že německý národ je "jako celek" odpovědný za nacismus a podobně. V roce 1945 se tak kolektivní vina dostala do českého politického myšlení jako něco samozřejmého, s čím političtí vůdcové běžně pracují - a dodnes není jasné, jestli odtamtud zase definitivně zmizela.

Jak být dobrým otcem

Problémem Benešovy "odsunové" argumentace bylo, že její těžiště přenesl z politické oblasti do sféry morálky. Běžný politik hledá, co se jeho národu vyplatí, a podle toho pak formuluje program a hledá cestu k jeho splnění. Benešův styl uvažování byl jiný: Němci se k nám zachovali špatně, a my tedy máme právo odvety. Takový způsob myšlení je ve světové politice mnohem méně obvyklý, než se ještě dnes v českém prostředí zdá. Motivaci k činu cizí politik zpravidla nehledá v jednání odpůrce, ale ve vlastních postojích a názorech; ty mu pak obyčejně nedovolí, aby se choval tak hrubě nebo zaslepeně jako protivník; díky tomuto způsobu jednání se lidstvo přece jen dokázalo poněkud vzdálit stylu "oko za oko", jenž převažoval v pravěku. Když se v českém myšlení po roce 1945 zafixovala představa, že odveta je normální, a nikoli trapný způsob politického jednání, úroveň celého českého veřejného myšlení se tím zřítila o několik pater níž. Čeští demokratičtí politici o komunistických nemluvě promlouvali po roce 1945 skoro jako jeden muž. Ivan Herben, syn někdejšího Masarykova spolupracovníka a šéfredaktor Svobodného slova, věštil ve svých novinách, že "dojde-li na některých místech republiky opět k vyrovnávání účtů revolučními pro středky, nebude vina na české straně, ale na německé". Němci byli podle něho vlkodlaci; mezi němectvím a nacismem nebyl rozdíl; nacismus existoval v německém národě už dávno před Hitlerem a podobně. "Není Němců dobrých, jsou jen špatní a ještě horší. Každý Němec je především imperialista, chamtivec a otrokář."

Herben, vězněný po dobu války v koncentračním táboře Sachsenhausenu, byl typickým příkladem člověka, který se z vyznavače masarykovské humanity, jímž za první republiky nepochybně býval, vyvinul v roce 1945 v obhájce německé kolektivní viny. Vycházel přitom z vlastních traumatických zážitků, které mu nezpůsobili jen táboroví dozorci: vězeňskou samosprávu v Sachsenhausenu ovládli němečtí komunisti, kteří likvidovali nepohodlné vězně se stejnou chutí jako nacisté. Herben pak možná nevystihl zcela přesně problém: hlavního nepřítele neviděl v komunistech, ale v Němcích. "Český otec, který nevychovává dítě k nenávisti vůči německé lžikultuře a nelidskosti, je nejen špatný vlastenec, ale také špatný táta."

Beránci a vlci

Z výroků českých demokratických politiků prvního poválečného tříletí na téma nutnosti odsunu Němců by se dala sestavit čítanka: byla by obsáhlá, po myšlenkové stránce by však šlo o dost stereotypní čtení. Pro odsun byli skoro všichni; například ve vládě Národní fronty snad nebylo člověka, který by se o slastech života bez Němců nevyjádřil hned několikrát. Ministr Jaroslav Stránský psal: "Tak jako bylo jedinečné ponížení, jemuž jsme byli vydáni, tak musí býti také jedinečná odplata. Odsun naší německé menšiny, zachránění celistvosti našeho státu a jeho regenerace národní, jeho národní homogenita pro všecku budoucnost, to je cosi historicky tak úžasného, když to srovnáte s celými staletými dějinami, že zase vidíte: ano, tady ovoce ospravedlňuje oběť." Ministr Hubert Ripka tvrdil: "Konečným cílem, který máme všichni sledovat, jest vytvořit ze všech občanů republiky bez rozdílu jazyka, víry a rasy jednotné, státně politické společenství, které ať by bylo podle původu nebo jakkoli vnitřně rozrůzněno, bylo by naplněno jednotnou státní vůlí a jednotným státním smýšlením." Žurnalista Ferdinand Peroutka obhajobou odsunu zároveň hájil spolupráci se Sovětským svazem, která jej především umožnila: "Kdybychom nedovedli využít této příležitosti, vyskytnuvší se jednou za tisíciletí, nezasluhovali bychom později ani soustrasti, kdyby se děje opakovaly. V té věci nám Angličané a Američané nemohou rozumět." Prezidentův synovec, novinář Jiří Beneš, psal o tom, že násilí je jediné, nač je německý národ po celou dobu své existence zvyklý - a tak Češi organizující odsun vlastně s Němci komunikují způsobem, jemuž německý národ rozumí: "Jsou to vlci." Lidovecká poslankyně Helena Koželuhová psala: "Němců máme nadosmrti dost... Mám oprávněný důvod nepovažovat Němce za lidi." Ministr Drtina uváděl, že při vyhánění Němců "před ničím se nesmíme zastavit a zaváhat". Sociálnědemokratický premiér Fierlinger žádal jednou provždy vyřešit problém, "který nás zatěžoval celé tisíciletí". Ministr Nejedlý zrušil německé školy od základních po vysoké a z "jeho" ministerstva školství se šířily zákazy hrát německé skladatele včetně Mozarta nebo Beethovena; embargo prorazil v roce 1946 německý Žid a moravský rodák Gustav Mahler.

Populární poválečný publicista Emil Synek psal, že odsun byl vlastně jediný způsob, jak mohly malé evropské státy jako Československo s Němci naložit. "Odstranit nebo odnárodnit je jistě nešlo. Podobné metody byly potírány u Hitlera a nebylo možno je tudíž zásadně použít." Malý stát si podle Synka s Němci neporadí, proto je musí vyhnat do některé z okupovaných německých zón.

Všechno to tu bude zpívat

Asi nejčtenějším českým románem, jenž pojednával o odsunu Němců, se stal Nástup Václava Řezáče. Poprvé vyšel v roce 1951; spisovatel, který původně vynikl jako mistr psychologické prózy, v zájmu snadnějšího přežití v poúnorovém režimu na původní umění rezignoval a začal budovat rozsáhlou románovou fresku z poválečného pohraničí, v níž měl zmíněný Nástup představovat první díl. Zachytil v něm, jak ti, kdo odsun uskutečnili, chtěli sebe sama vidět, ale i to, že sebereflexe nebyla jednoduchá. Vyprávěl příběh skupiny kolonizátorů, kteří obsadili pohraniční vesnici, vedeni k tomu různými motivy: nejušlechtilejší měli, rozumí se, komunisti. Jeden z nich, Rejzek, se například vracel do míst, kde už před Mnichovem žil, a díval se na spolubojovníky velmi kriticky. "Jsou dobytek všichni dohromady. Každý z nich myslí jen, co kde ukradne. V duchu už vyhánějí lidi z domů. Ale co je mi do nich, co je mi do těch i do těch. Ať je vyženou, zabili mi tátu, kdyby je pobili do jednoho, ať je pobijou. Možná že taky budu musit vyhánět, a to bude horší. Budu vyhánět vlastní mámu. Ale já mám právo to udělat, nebudu to dělat na cizím, ale na svém. To není zlodějna, to je právo, nemusím si nic namlouvat jako oni. Antoš sebere Halskemu auto dílnu, Trnec textilku, já nemusím nikomu nic brát, já tu mám své." Rejzek má recept, jak s Němci naložit, aby už nikdy nemohli zahájit novou válku: zavřít je na pět let v Německu jen s Rusy, kteří by jim tak vrátili všechno, co jim Němci udělali za druhé světové války. Ostatní Češi mezi sebou vedou řeči třeba o tom, že za několik let budou v kraji, do nějž přišli před nemnoha týdny, doma, narodí se jim tam děti a ty už budou mít k pohraničí samozřejmý vztah. "Jednou to tu bude všechno zpívat, Antoši. Baráky a v nich lidé." Ani jejich poměr k odsunu však není jednoznačný. "Silnější než vítězné upokojení nad tím, že konečně po staletích nejistoty, kterou generace odevzdávaly generacím, se natrvalo řeší osud národa a jeho práva na samostatný, nikým nerušený byt, bylo v nich v této chvíli vědomí trpké nutnosti. Bylo krásné snít o této chvíli a toužit po ní, nebylo lehké ji prožívat, jestliže člověk nechtěl v sobě popřít prostou lidskost." Když Češi vidí odcházet konkrétní Němce, které znali, mají většinou smíšené pocity; povýšením problému do abstraktní roviny však nakonec obvykle docházejí k závěru, že "je to spravedlivé a musí to být". Neustále ujišťují jeden druhého, že se rozhodli správně. Nakonec si usmyslí na nepříjemné myšlenky zapomenout, aby se mohli soustředit na to hlavní, co je zajímá, tedy vytváření šťastné budoucnosti. "Přáli si mít celou tu věc za sebou, jako by v každém z nich z dálky vábivě kynul lepší čas a oni spěchali, aby se mu co nejvíce přiblížili." Budoucnost: Asimilace.

Pokud si Němci, kteří v republice směli zůstat, představovali, že jim bude ponechána národnost, z dlouhodobého hlediska se mýlili: poměry spěly k německé asimilaci. Nasvědčovaly tomu všechny charakteristiky jejich nového živo ta: zanikly staré souvislé pohraniční pásy německého osídlení a většina Němců žila rozptýlena mezi Čechy, hlavně ve městech. Nová ústava z roku 1948 neupravovala žádná jejich kolektivní menšinová práva. Často šlo o příslušníky národnostně smíšených rodin, kde děti navštěvovaly jenom české školy; rodiče, kteří chtěli, aby se jejich děti na základní škole naučily německy, získali tuto možnost až od roku 1953, a to pouze v rámci nepovinných kroužků německého jazyka. Při sčítání lidu v roce 1950 uvedlo německou národnost 165 tisíc lidí, o jedenáct let později už jen 140 tisíc; polovině z nich bylo přes padesát let. Německý funkcionář KSČ Bruno Köhler si v roce 1960 pochvaloval, že "v naší republice není už německá národnostní menšina jako etnografická skupina, nýbrž jsou jen občané německé národnosti nebo německého původu". V šedesátých letech, v souvislosti s mírným oteplením poměrů, se na padesát tisíc Němců vystěhovalo do západního Německa. Při sčítání lidu v roce 1970 se k německé národnosti přihlásilo 85 tisíc lidí. Trend pokračoval i v sedmdesátých a osmdesátých letech. Chybělo velmi málo a sen o životě bez Němců se uskutečnil s trvalou platností.

(Týden)