Zaří 2004

Národní romantik - Viktor Dyk (1877-1931)

Pavel Kosatík

I ve svém hrobě pokoušel se rýti. / Světlo věčné ať mu svítí! Tato slova si v žertu navrhl na náhrobní kámen, a aniž to možná úplně tušil, vystihl jimi vedle jasu i stín své povahy. Až neskutečná vitalita, s jakou ve své době probojovával národní svobodu, byla u něj zároveň omezena tím, že se neopírala o určitý pevný myšlenkový základ. Dyka hnaly vpřed zejména emoce, což v praktickém politickém životě znamenalo, že improvizoval.

Český národ měl jen málo lidí, kterým se tak jako Dykovi líbilo bojovat za jeho zájmy. Když Dyk psal, vyjadřoval se jenom zřídka vlastním jménem; to, oč mu šlo, bylo mluvit jménem celku. Snažil se bořit národní iluze, ale svým životem ukázal také to, že kdo jedny iluze "boří", často místo nich jen dosazuje nové.

Poroučet budeme my

Narodil se v Pšovce u Mělníka (dnes součást města), jeho otec byl správcem lobkovického panství. Syn vzpomínal, že dětství prožil jako snivec a samotář: "Upoutati na sebe pozornost zdálo se mi nejhorším z možných neštěstí." Kus introvertnosti mu zůstal celý život. Ve společnosti byl spíš plachý, tichý, na zmínky o soukromí skoupý. Věřil, že prožité trápení člověka posiluje. "Že z pidimužíků tvoří obry, / bol je dobrý," napsal. Omezil dokonce soukromý život: oženil se v jedenapadesáti po sedmadvacetileté známosti - a nebýt toho, že mu krátce předtím zemřela matka, zůstal by asi svobodný až do konce života.

Představovat si svět, jaký by měl být, se mu zdálo zajímavější než v tom skutečném žít. Byl vybudován ze svých fantazií. V českém veřejném životě se mihlo jen málo větších romantiků, než byl Dyk. Mudrc to nebyl. Když se do něčeho pouštěl, netušil, jaké budou následky: zkoušel hlavně, "co to udělá". Ani neskutečné množství textů, které napsal (jen knižní soubor jeho publicistiky s názvem O národní stát má sedm svazků), se nedá vysvětlit množstvím myšlenek, jež Dyka napadaly. Okruh námětů, kterým se věnoval, byl naopak až překvapivě úzký.

Na pražském gymnáziu (jedním z jeho učitelů byl Alois Jirásek) a hlavně na právnické fakultě se sblížil s radikálními studenty. Končilo 19. století, mladí zrovna měli za sebou svržení křesťanského Boha a řešili otázku, koho či co na jeho místo. Lidem vychovaným ve víře a z minulosti zvyklým kořit se absolutnu se zdálo, že i "náhrada" musí mít absolutní a univerzální podobu. S jakousi nabídkou přišli marxisté: kdo chtěl, mohl spolu s nimi doufat v komunismus. Jiní mínili, že oním absolutnem, kterému lze obětovat život, bude národ. Dyk se přidal ke druhé skupině. Je-li svět kolem jen slzavým údolím, jak se zdá, musíme všechny síly napřít k vytvoření světa lepšího. A protože český národ strádá soužitím s Němci, oním lepším světem bude svět, kde se role obrátí. Poroučet budeme my.

V roce 1911 se stal členem státoprávně pokrokové strany, která šla ve své době v národních požadavcích nejdál: chtěla samostatný stát. Dyk se staral o stranický list Samostatnost, v němž si mohl ujasňovat příčiny nelásky k Habsburkům, ale také kritizovat českou politiku. Na sociální demokracii mu vadil její nezájem o národní program, stejný chlad však vytýkal i Masarykovi. Bylo to těžké: planout tak, jak uvnitř planul Dyk, bylo pro jiného sotva možné.

Víra pro deset milionů

Chtěl toho hodně od sebe i od druhých, neuznával kompromisy. "Nemohu-li býti Spasitelem, chci býti Ukřižovaným," napsal. V životě podle Dyka existuje jen černé a bílé, lze buď milovat, anebo nenávidět. Všechno mezi tím je nemrcoušství, které zasluhuje pouze pohrdání. Bez citu pro relativnost skutečnosti se Dykovi na jedné straně dařilo cválat rychle vpřed, zároveň však měl zatemněné hledí: viděl prostě jen to, co chtěl vidět.

Pojem národa, který vytvořil základ Dykova uvažování, mu splynul s představou nadčasové jednoty všech generací: oněch starých a dávno mrtvých, současných žijících i dosud nenarozených. Všechny tyto generace v určitém smyslu existují vedle sebe a navzájem jedna druhou podpírají. Co je hlavní: ti, kdo přišli později, jsou zavázáni generacím předků. Je omyl myslet si, že můžeme dělat, co chceme: naši dědové se na nás dívají, a spácháme-li něco zlého, budou smutní. V Dykově asi nejcitovanější básni Země mluví se takto, jménem starců a národní tradice, rozhovořila sama matka vlast: "Opustíš-li mne, nezahynu. / Opustíš-li mne, zahyneš." Mělo to posilovat, zároveň se tím však přiznávalo i to, jak moc se toto národní pojetí podobá duchovnímu žaláři.

Ze skutečnosti, že Dyk dokázal podle svého názoru takto přesně pojmenovat národní bytí, vyvodil i právo mluvit jménem národa. Básník podle Dyka ví, co má národ dělat: proto smí psát a národ má povinnost ho číst; básnické dílo je jakýsi návod k akci. Nebylo-li tedy pro Dyka zřejmě úplně snadné zabývat se sebou samým, našel ve ztotožnění se s národem uspokojivé řešení: autorské "já" zrušil, nahradil je obecnějším "my" a s národním praporem v ruce navíc mohl věřit, že je hrdina. Jeho požadavky na národ nebyly malé. Češi se měli přeměnit v hrdé titány, schopné kdykoli s chutí položit za národní věc život. Ovlivněný patetickou rétorikou francouzského básníka Victora Huga, vytvářel Dyk poezii, jež mírou nároků možná odpovídala možnostem třicetimilionového, sotva však desetimilionového národa.

Čechy Čechům

Ze svého hlediska asi největší životní chybu Dyk udělal v roce 1915, když neuposlechl Masarykova a Benešova naléhání a neodešel za nimi do exilu bourat Rakousko. Váhal tak dlouho, až byly uzavřeny hranice a odchod nebyl možný. Dykovi se podle jeho vlastních slov paradoxně ulevilo: jako by mu bylo milejší, pokud ta opravdu důležitá, nerétorická životní rozhodnutí udělá někdo za něj. Až do konce války se pak doma trápil, protože své nacionální ideály ve válečných poměrech nemohl naplnit. Řešil situaci tím, že psal: a to také ve vězení, kam se v letech 1916-1917 dostal na základě obvinění z velezrady.

V posledních měsících války a zejména v prvních letech po ní splnil, co se od něho očekávalo, a stal se jedním z myšlenkových vůdců tehdejšího českého nacionalismu. Když selhaly plány sjednotit všechny národní politické strany do jediné, spojil Dyk další osud s Kramářovou národní demokracií, u které se mělo za to, že bude hlavní pokračovatelkou domácí měšťanské a demokratické tradice. Jakmile se ukázalo, že význam strany nebude velký, a s přibývajícími lety bude dokonce klesat, postupně klesal i politický význam Dykův.

A to navzdory tomu, že od počátku republiky byl poslancem parlamentu a od poloviny dvacátých let vlivným senátorem. Odpověď na otázku, proč nesplnil očekávání a nestal se hvězdou veřejného života, dává jeho tehdejší publicistika. S odstupem času se zdá skoro úžasné, jak málo témat Dykovi vystačilo k obrábění po dlouhá léta. Kdykoli čtenář Národních listů otevřel noviny a našel v nich text Viktora Dyka, věděl téměř s jistotou, že článek bude pojednávat o Dykově nejoblíbenější myšlence: Pozor na české Němce, nehrajme si s nimi. Dyk se unavil.

Už dávno před první světovou válkou psal o tom, že český a německý zájem v českých zemích se nedá smířit. Bylo by dnes zajímavé vydat jeho romány, v nichž zachytil svět radikálních českých studentů na přelomu 19. a 20. století a spolu s nimi publikovat knihy sudetoněmeckého prozaika K. H. Strobla, který tentýž svět vylíčil na německé straně. Jedni i druzí dospívali k názoru, že protivníky je třeba zničit. S nekomplikovanou přímočarostí dospěl Dyk po převratu v říjnu 1918 k názoru, že nacionální karta se v zemi konečně obrátila: z utlačovaných se stali utlačovatelé a naopak. "Kde stanul Čech, ať věčně stojí," napsal v Písni noci 29. října. Myslel tím: kde kdykoli stanul; česká jsou tedy i území, na kterých se mezitím usadil někdo jiný.

Co se týká Nečechů, kteří zůstali uvnitř hranic republiky, musejí podle Dyka unést skutečnost, že měli smůlu. Zejména Němci (ale i Poláci nebo Maďaři) mají na vybranou dvojí perspektivu: buď se přizpůsobí skutečnosti, že v zemi vládne československý národ, což znamená, že se asimilují, nebo se stanou občany druhého řádu.

Dykovi nevadili jen Němci, ale také ti představitelé české politiky, kteří byli názoru, že perspektiva ČSR je ve vytváření politického československého národa, jehož členy budou lidé bez rozdílu národní příslušnosti. Každý, kdo něco podobného hlásá, však podle Dyka zadělává na novou Bílou horu. Němcům nikdy nebude záležet na udržení ČSR, neboť si její vznik nepřáli a bojovali proti němu. Pokud přijímají účast ve vládě (jak se dělo od poloviny dvacátých let), činí tak jen z dočasných a oportunistických příčin. Pokud dojde na lámání chleba, stanou se ze všech těchto "loajálních" Němců zrádci, psal Dyk.

Nebyl typem člověka schopného přizpůsobit se novým situacím. Patřil spíš k typu, který si v mládí vybuduje jisté přesvědčení a potom na něm zbytek života trvá. Nástup Hitlera a Henleina by jeho názorový svět vyvrátil do základů. Měl vlastně štěstí, že předčasnou smrtí zůstal této osobní katastrofy ušetřen.

(Týden)