Zaří 2004

Socialista národní - Václav Klofáč (1868-1942)

Pavel Kosatík

Pocházel z Německého (dnes Havlíčkova) Brodu, kde působil jeho otec jako krejčí. Pro syna s temperamentní a citovou povahou otcovo zaměstnání nebylo. Jakmile mohl, odešel do Prahy na studia, která nikdy nedokončil. Hlavně však poznal kouzlo politické práce, nejdřív ve studentském hnutí. Už v mládí na Vysočině zažil napětí, jaké tam běžně vznikalo mezi českými a německými továrními dělníky, a stal se bojovným Čechem. Když v Praze v roce 1890 zažil prvomájovou manifestaci (kterou ve svém fejetonu tak ohnivě popsal Neruda), začal se sbližovat také se světem pracujících. Spojení národní a socialistické myšlenky se mělo stát Klofáčovým celoživotním osudem.

Proti marxistům

Nejdřív, v roce 1890, stál u zrodu takzvaného pokrokového studentského hnutí: představitelé nastupující generace české inteligence hnutí založili, protože správně předpokládali, že jinak než radikálním prosazováním národních požadavků nezískají postavení srovnatelné s německými kolegy. Členové vedení (Alois Rašín, Karel S. Sokol, bratři Hajnové a další) přišli ještě z levé i pravé strany politického spektra; Klofáč mezi nimi stále častěji volil představitele levice.

S tímto zaměřením měl logicky nalézt uplatnění u sociální demokracie. Byl tam však jeden problém: skálopevná víra představitelů sociálnědemokratické strany v ideu proletářského internacionalismu. Sociální demokraté mínili, že český dělník má hledat přátele a spolubojovníky mezi dělníky ostatních národů, nikoli mezi českými měšťáky, živnostníky, a dokonce kapitalisty, kteří jenom čekají, kde by ho okradli. Až se "proletáři všech zemí spojí", nastane blaho na zemi, hlásala marxistická doktrína. Nic pro Klofáče, podle jehož mínění byla rozhodující příslušnost k národu, až pak třídní přesvědčení.

K sociální demokracii se tedy nedal, naopak počátkem devadesátých let 19. století si ho přitáhl Julius Grégr, vydavatel Národních listů, a nabídl mu v prestižní redakci místo, což se rovnalo místu v aparátu mladočeské strany. Klofáč v novinách dostal na starost "dělnickou otázku", což znamenalo psát právě proti sociálním demokratům. Když v roce 1897 socialisté definitivně odmítli tradiční český nárok na historické právo, Klofáč pochopil, že rozštěpení dělnictva je za dveřmi.

První sjezd jím založené národně sociální strany se konal v Praze v roce 1898. Klofáč vypracoval program, v němž mimo jiné stálo, že Němci nemají vládnout Čechům ani bohatí chudým; odmítl také učení o třídním boji s tím, že společnost má být vylepšována parlamentní cestou. Hlavní nepřátelé českého dělnictva byli podle Klofáče dva: Němci a židé, přesněji řečeno vykořisťovatelé z těchto národů. Do znaku strany se dostalo kladivo a pero, což mělo znamenat, že tam vedle dělníků má přístup také inteligent.

Patnáct let existence strany před první světovou válkou se ukázalo Klofáčovým nejslavnějším životním obdobím. Stal se jedním z nejvýznamnějších českých politiků. Často psal do stranických novin (deník České slovo byl založen v roce 1907) a s chutí řečnil, obzvlášť jednalo-li se o tábory lidu uspořádané na památných místech české historie (hora Říp, Husův Kozí hrádek, Žižkovo pole u Přibyslavi a podobně). Všude byl slyšet, všude ho bylo vidět, jak vzrušeně gestikuluje, což zčásti odvádělo pozornost od myšlenkově nehlubokého sdělení jeho projevů. V každém případě byl Klofáč jedním z hlavních architektů rétorského proudu v české politice, který později s takovou chutí zparodoval Jaroslav Hašek v Dějinách strany mírného pokroku v mezích zákona.

Od roku 1901 až do vzniku první světové války byl poslancem ve vídeňském říšském sněmu. Uvedl se tam plamennou řečí, v níž slíbil odboj proti dalšímu poněmčování českých zemí; jako mnohokrát předtím i potom však na původní záměr rezignoval. Platil za bojovného českého nacionála, který však (to se zdálo evidentní) není schopen dát dohromady opravdu smysluplný program.

"Lajdák" ministrem

Za to, že nebyl zatčen, vděčil jenom poslanecké imunitě. Ocitl se za mřížemi až po vzniku války, a to brzy po jejím vyhlášení, v září 1914. Byl prvním českým uvězněným politikem, na rozsudek však ve vyšetřovací vazbě čekal celé tři roky. Brzy poté, co mu bylo v roce 1917 sděleno obvinění z velezrady, byl propuštěn na amnestii císaře Karla. Nebyl velkým myslitelem. Když se vrátil z vězení, chlubil se, že tam za celé tři roky nepřečetl jedinou knížku. Po návratu musel korigovat svou někdejší nechuť k socialistům: v poměrech, jaké v Evropě panovaly v posledních měsících války, si ani něco jiného nemohl dovolit. Na jaře 1918 přejmenoval národní socialisty na Československou stranu socialistickou. Začal pracovat v Národním výboru, ve vedení protihabsburského odboje. Těžil z lidové obliby, jíž se mu dostalo po propuštění z vězení.

Byl jedním z nemnoha řečníků známých v dělnických masách. Po skončení války se proměnilo v doporučení i Klofáčovo celoživotní protiválečné založení. Zřejmě právě s ohledem na tuto skutečnost byl v první republikánské vládě jmenován ministrem obrany: nepřítel armád měl zajistit pokojný přechod na nový systém, podle kterého měla bezpečnost země zajišťovat nikoli armáda jako dosud, ale pouhá milice.

Lidé, kteří si o tom, že armády jsou věčné, nedělali iluze, byli Klofáčovým jmenováním zdrceni. "To byl vrchol," stěžoval si prezident Masaryk ještě po deseti letech. "Anarchista a lajdák ministrem války v době, kdy měla armáda takový význam." Okamžitě se snažil Klofáče zbavit, toužebně očekával návrat generála Štefánika, který ho mohl nahradit (Štefánik se však při návratu zabil v letadle). Ministr nakonec vydržel ve funkci celý rok a půl. Jeho současníci měli většinou zato, že celou tu dobu trpěl. Člověk, který se jen s největším vypětím sil udržel při přehlídce v koňském sedle, musel hned v prvních týdnech vyřešit krizi na Slovensku, kde československé vojsko svedlo boje s Maďary, aby ubránilo východní polovinu státu. Ze skutečnosti, že maďarská armáda pronikla hluboko do nitra slovenského území, vinili mnozí právě ministra obrany.

Daleko spíš však ležela vina na vládě jako celku: Klofáč prý se tam do té míry obával anarchismu jiných ministrů, že když už měl objednat pro armádu děla ve Škodě Plzeň, učinil tak tajně, na svou vlastní odpovědnost, aby o tom ostatní ministři-potenciální zrádci nevěděli.

Masarykova strana?

Patřil k vrstvě celoživotních českých nacionalistů, která po převratu vytvořila politickou a kulturní elitu první republiky. Množství důkazů však svědčí o tom, že byl spíše zmateným nežli velkým politikem. V průběhu dvacátých let tak ztrácel vedoucí pozici i ve vlastní straně: vytlačoval ho z ní Jiří Stříbrný, dynamický vůdce, který k ovlivňování stranické politiky využíval skutečnosti, že byl (namísto Klofáče) členem Pětky, sdružení představitelů nejmocnějších politických stran, kteří se dělili o reálnou moc v zemi.

V roce 1926 se Klofáč zapojil do hradní kampaně proti stranickému sokovi svou teorií o tom, že Stříbrný je stižen pohlavní chorobou, která má nezanedbatelný vliv na jeho psychiku (měla u něj vyvolat progresivní paralýzu). Stříbrný tak měl být zlikvidován v duchu Masarykových a Benešových zásad o spravedlnosti: každý měl vidět, že mravně zkažený člověk nemůže vykonávat funkci nejen z morálních, ale dokonce také z fyziologických důvodů.

Požadavkem, aby byl Stříbrný co nejdříve zavřen do blázince, se Klofáč před celou zemí ztrapnil: ukázalo se, že vymámil v sokově věci "dobrozdání" od lékaře, který Stříbrného v životě neviděl. Skutečnost, že byl před zraky všech veřejně označen za lháře, přežil Klofáč jenom díky tomu, že se ho, rovněž veřejně, zastal prezident. Pozoruhodné bylo, že tvrzení o tom, že Stříbrný je blázen, se dál udrželo v oběhu a nic na něm nezměnilo ani to, když zuřící politik předložil sérii znaleckých posudků, z nichž ze všech vyplývalo, že je naprosto zdráv. V září 1926 Klofáč zařídil, aby byl Stříbrný vyloučen ze strany, a tak se zbavil nebezpečné konkurence.

Ve stejném roce byla Klofáčova strana přejmenována na Československou stranu národně socialistickou. Postupem času se stávala stále ctihodnější, s republikou spjatou politickou silou. Bylo známo, že její členskou legitimaci nosí Edvard Beneš: celá řada lidí uvažovala o tom, že "nár-soc" strana se stane dlouho toužebně očekávanou "stranou Masarykovou". Ten však klofáčovci pohrdal: "To je strana jako guma," řekl v soukromí, "hoďte ji, a vyskočí i odskočí. Švehla o ní říkal, že je nejčeštější, a to je snad pravda, pokud jde o bezbarvost a nevyjasněnost."

Po celou dobu první republiky Klofáč požíval autority zakladatele a otce své strany, ačkoliv jeho reálný vliv v ní fakticky slábl ve prospěch mladších politiků. S ohledem na nemoc, trpěl cukrovkou, pobýval stále častěji v letním sídle v Dobříkově na Vysokomýtsku. S obcí se sžil: na svůj náklad tam dal přemístit dřevěný kostelík z Podkarpatské Rusi, široké okolí udivoval i chovem veverek. Z letargie ho vytrhly až měsíce okolo Mnichova a okupace ČSR, kdy naposled několikrát vystoupil v novinách. Jeho obdiv k Hitlerovým "organizačním schopnostem" a další slova chvály na adresu úspěšného nacistického režimu potvrdily, že je prospěšnější, když politik, který se přežil, již jen mlčí nebo chová veverky.

(Týden)