Zaří 2004

Muka vzpomínek.

Tomáš Krystlík

V Itálii probíhá proces s viníky masakru jednotky SS v toskánských horách

Italská média věnují procesu velkou pozornost, téměř každý večer je v televizi reportáž z průběhu procesu. Od soudu s esesmanem Erichem Priebkem v Římě uprostřed let devadesátých za zastřelení 335 rukojmí v Adreatinských jeskyních, nevzbudil jiný proces s viníky německého nacionálně socialistického státu takovou pozornost. Seriózní milánský list Corriere de la Sera jej přirovnává k norimberskému tribunálu.

Někteří diváci v soudní síni vojenského soudu v La Spezii i v předsálí mají ošlehané obličeje, na sobě pro Itálii klasické černé oblečení nebo tmavé obleky s proužky, jiní jsou oblečeni pestře. Všichni mají cosi společného - jsou až na výjimky starší než soudci, žalobci i obhájci. Téměř všichni přítomní byli onoho 12. srpna 1994 děti, v den, kdy příslušníci SS v horské vesničce Sant´Anna di Stazzema poblíž toskánského města Lucca povraždili 560 lidí.

Eniovi Mancinimu se zřetelně chvějí ruce, tehdy přežil, protože jej jeden esesman nechal utéci. Knihkupec Mario Marsili má žlutou košili s krátkými rukávy, která milosrdně zakrývá jizvy po popáleninách na zádech, které utrpěl, když se málem udusil kouřem ve stáji, kde jeho rodiče byli spolu s dalšími zastřeleni, politi benzínem a spáleni. Bělovlasá Adele Pardiniová pozoruje okolí mlčky. Byly jí čtyři roky, když jí kolem hlavy hvízdaly kulky, které zabily její matku a dvě sestry. Té mladší bylo jen 20 dní. Malé Adele se podařilo vyprostit z hory mrtvol a utéci.

Přeživší ztratili nejen své příbuzné, nýbrž i kamarády, se kterými si hráli, protože mezi zavražděnými bylo 110 dětí. Nebyla to jediná lidská jatka, co němečtí vojáci v Itálii vykonali. Jen od jara do podzimu roku 1944, tedy přibližně za půl roku, zabili kolem deseti tisíc civilistů. Celý svůj život čekali a čekají pozůstalí na spravedlnost. V případě masakru v Sant´Anna di Stazzema se zdá být již blízko. Proces před vojenským soudem v La Spezii s viníky, příslušníky SS, začal téměř šedesát let po činu a je to s nejvyšší pravděpodobností poslední velký proces tohoto druhu.

Soudní přetahování

Hned na začátku čte předsedající soudce Franco Ufilugelli seznam přeživších, kteří při tomto masakru ztratili své blízké. K tomu potřebuje téměř čtvrt hodiny. Jeden z obhájců obžalovaných, Andrea Amati namítá, že všechny tehdejší oběti nemohli jejich příbuzní pro ohořelost jejich pozůstatků identifikovat. Snaží se všemi možnými úskoky oddálit proces, jako by nestačil šedesátiletý odstup mezi činem a soudním řízením. Prohlašuje vojenský tribunál za nepříslušný, protože Waffen-SS nebyly součástí Wehrmachtu, hned dále popírá právo starosty Sant´Anna di Stazzema, jako civilní osoby, se připojit k žalobě, protože tehdejší hranice obce se nekryjí se současnými. Předsedající soudce Ufilugelli trpělivě naslouchá a občas tichým hlasem vybízí obhájce k troše velkorysosti.

Všech šest obžalovaných z vražd před soudem chybí. Žijí jako důchodci v Německu. Případ sedmého podezřelého byl vyčleněn do samostatného řízení, které má začít na podzim. Obhájce Amati zastupuje hodnostně nejvyššího obžalovaného 83letého Gerharda Sommera, který byl tehdy velitelem 7. setniny 35. pluku 16. SS-granátnické divize, jednotky, která čin v Sant´Anna di Stazzema spáchala. Sommer si na nic nevzpomíná, což potvrdil s kamenným obličejem do kamer německé televizní stanice ARD před svým domem v Hamburku. Obžalovaní, dnes mezi 79 až 85 lety věku se k soudu v La Spezii nedostavili. Není se však čemu divit, protože německý stát nevydává své občany k soudním řízením mimo území SRN. Podle německého práva jsou kompetentní k jejich souzení jen soudy německé. Dobrovolně k soudu nikdo z nich nepřišel. V současné době stuttgartský státní návladní vyšetřuje ve stejné věci 15 obviněných. Pokud proces v Německu začne, budou se jej muset obžalovaní soudem v La Spezii chtě nechtě zúčastnit - pokud budou ještě naživu. Dva obvinění státním návladním ve Stuttartu totiž nedávno zemřeli.

Trochu velkohubosti, mlčení i svědomí

Jeden z nich Horst Eggert, který bydlel poblíž Stuttgartu, byl první, kdo o události v toskánských horách promluvil. „Svatá Anna, to mi něco říká,“ prohlásil v roce 1989 vůči redaktorům listu Süddeutsche Zeitung, „tam jsme byli trochu bezohlední.“ Eggert chtěl zůstat v anonymitě, takže jej deník uváděl pod jménem Otte. Když se ho později německý státní návladní ptal na totéž, už výřečný tak nebyl. U všech tzv. kamarádů, spolubojovníků z jednotky SS, se němečtí vyšetřovatelé setkali se zdí mlčení. Když chcete někoho v takovém případě odsoudit, platí, že musíte najít účastníky z řad viníků, kteří jsou ochotni prolomit mlčení, protože ti, kteří masakr přežili, těžko mohou po letech rozpoznat vrahy svých blízkých, obzvláště když byli v uniformách a v helmách.

To, co Eggert onehdy vyprávěl deníku Süddeutsche Zeitung, se pravděpodobně týkalo Maria Marsiliho. Popisoval, jak vyvrátil dveře stáje, kde se schovávalo asi dvacet lidí. Ještě s jedním vojákem vstoupili dovnitř. Matka Maria, tehdy šestiletého, jej duchapřítomně strčila do blízkého výklenku a pak plnou silou hodila svůj dřevák na jednoho z Němců. Okamžitě klesla pod dávkou ze samopalu. Eggert byl při akci podle záznamu zraněn na hlavě, pravděpodobně právě od dřeváku Mariovy matky. Malému Mariovi se popálenému podařilo na poslední chvíli vyklouznout z hořící stáje.

Nakonec promluvil i druhý účastník masakru Ludwig G. z Bádenska-Württemberska, který svou výpověď potvrdil do protokolu stuttgartskému státnímu návladnímu. Pohnuly ho k tomu hrůzné scény z dnešního Iráku v televizi, které způsobily, že vzpomínky na někdejší čin v Sant´Anna di Stazzema se staly pro něj nesnesitelné. Vyprávěl, že v části obce zvané Colletti, ležící na svahu pod kostelem, spatřil před domy 15 až 25 žen s dětmi. Dostal rozkaz je zastřelit. Na prostranství již stál těžký kulomet připravený k palbě i s esesmanem-podavačem nábojového pásu. Podle rozkazu vystřílel celý jeden nábojový pás. Poté další dva esesmani mrtvoly polili benzínem a zapálili je. Zde přišla o život matka Adely Pardiniové a její dvě sestry, 16letá a dvacetidenní Anna, kterou matka držela v náručí. Čin Ludwiga G. bude projednávat vojenský soud v La Spezii samostatně na podzim. Ani on nebude muset, pokud nebude chtít, se k italskému soudu dostavit.

I další svědek z řad esesmanů, který se ale na vraždění nepodílel, se rozhodl vypovídat. Po 60 letech nakreslil přesnou skicu místa masakru na prostranství před kostelem v Sant´Anna di Stazzema, kde byla zavražděna další asi stovka lidí. Málem s centimetrovou přesností po tolika letech vyvedená kresba prostranství před kostelem, s vyznačením kostelní věže, stanoviště obou kulometů a místa, kde ve shluku pak ležely mrtvoly, nahání při pohledu na ni podle vlastních slov italským žalobcům husí kůži.

Výhoda Evropské unie

Ještě před dvěma roky nevěřil státní návladní v tomto procesu, 44letý Marco de Paolis, že má práce na obžalobě vůbec smysl. Pak se vrhl do hory dokumentů obsahujících protokoly pořízené americkou armádou na místě činu a z jejich vyšetřování. Ty vnesly do případu jasno. Spojil se s historikem Carlem Gentilem, s jehož pomocí nechal vyhledat podezřelé německými úřady. Pak stuttgartský státní návladní otevřel proti nim rovněž trestní řízení a brzy poté odcestoval de Paolis do Německa ke společným výslechům podezřelých.Tento postup umožňuje nový zákon EU o společném trestním stíhání, který de Paolis využil snad jako první vůbec. Kromě toho se k tomu velmi dobře připravil. Vyšetřování záměrně přenesl na tři důstojníky karabiniérů sloužící v Bolzanu, které leží v dvojjazyčném Jižním Tyrolsku. S sebou do Německa si vzal jednoho z nich, plukovníka Roberta d´Eliu, který jako ostatní dovede německy stejně jako italsky. Výsledky šetření obsahuje dvanáct šedých tlustých pořadačů, které má dnes de Paolis před sebou. Říká: „Proces je jistým druhem ocenění bolesti přeživších rodinných příslušníků a toho, že trpělivě vyčkávali a nikdy nevolali po pomstě“. Srovnejte, prosím, věcné počínání Italů s dnešními protiněmeckými náladami v Česku, s projevy při příležitosti letošního výročí lidických událostí a podobně.

Tomáš Krystlík

www.cs-magazin.com