Zaří 2004

Obtížné rozpomínání na vlastní minulost

Tomáš Krystlík

Rakouské spolkové kancléřství zajistilo 20. července tohoto roku prostory na 26. července pro vzpomínkovou slavnost. Kdo si myslí, že měly být uctěny oběti odporu proti nacionálnímu socialismu v roce 1944 (atentátu na Hitlera 20. července), je na omylu. Vzpomínka byla věnována jiné osobě - Engelbertovi Dollfußovi, rakouskému předválečnému kancléři.

Pro toho, kdo zná dějiny rakouského státu, je to volba prapodivná. Dolfuß to byl, kdo rozbil v roce 1933 parlamentární demokracii v Rakousku a nastolil diktaturu, které se sám postavil do čela, on to byl, kdo nechal po potyčkách blížících se občanské válce své protivníky v únoru 1934 nemilosrdně pověsit.

25. července téhož roku byl pak při nacionálně socialistickém pokusu o převrat zabit. Na letošek připadá tedy 70leté výročí jeho smrti. Vzpomínková slavnost vyhlášená rakouským spolkovým kancléřstvím se konala na jeho počest proto, že byl zabit nacisty. Oficiálně je slaven jako velký rakouský vlastenec a „první oběť odporu proti nacionálnímu socialismu“. Jiní mají na něj názor střízlivější: Dolfuß vydláždil Hitlerovi cestu k uchopení moci v Rakousku, protože odstranil demokracii a stát tím smrtelně oslabil. Ani jeden rakouský státník, ani jedna státní instituce nenabídli 20. července v den výročí atentátu na Hitlera nemalému počtu někdejších skutečných rakouských odpůrců nacionálního socialismu ve Wehrmachtu ruku, nepronesli na jejich adresu vlídné slovo.

Diskuse o vlastní vině jako očista

Zatímco západní okupační správy, hlavně americká a britská, nutily po druhé světové válce Němce ve svých zónách k demokracii a k diskusi o nacionálně socialistických zločinech tak dlouho, až to převzali za své, Rakousko se stavělo do role první oběti expanze německého nacismu. Diskuse o vlastní vině za vyvražďování a válku v Rakousku vůbec neproběhla. Je to situace analogická českým poměrům, kde diskuse o vlastní vině na nástupu (nepřipuštění většiny předválečných stran, znárodnění, výsledky voleb v roce 1946) a zločinech komunismu také neproběhla. Ne nadarmo se říká, že Rakušané jsou Češi hovořící německy. Mnohdy se chovají obdobně.

Zkuste ještě dnes v bývalém západním Německu v diskusi připomenout zkratky NS (Nazionalsozialismus) nebo KZ (Konzentrationslager) a hned uvidíte, jak se Němci ještě dnes stydí. A to většina Němců se nemá vlastně za co stydět - v té době buď byli děti, nebo nebyli na světě - přesto pociťují stud za své předky. Z obdobných důvodů se dětem v Německu dává od války dodnes křestní jméno Adolf jen po předcích a zcela výjimečně. Vnucuje se analogie - kdo se v Česku stydí, když ne za své vlastní, tak alespoň za členství svých prarodičů, rodičů a příbuzných ve zločinecké KSČ a za svou spolupráci nebo příbuzných s StB?

Po všem vyhovující stylizaci do první teritoriální oběti nacistické expanze, bez proběhlé diskuse o vlastní vině, si Rakušané dodnes namlouvají, že v tom byli zcela nevinně. Fakta však hovoří neúprosně. Navzdory tomu, že počet Rakušanů v Německé říši nečinil ani deset procent, bylo kolem čtyřiceti procent všech německých válečných zločinců ze seznamu sestaveného po válce spojenci Rakušanů. Rakušané podle současně panujících názorů službou v německém Wehrmachtu jen „plnili svou povinnost“, „bránili svou vlast“ a na lidi, kteří se 20. července 1944 pokusili Hitlera zabít, dodnes pohlížejí víceméně jako na zrádce (česká analogie: odboj skupiny bratrů Mašínů). Rakušané se zcela distancují od nacionálně socialistických hrůz.

Rakušané také namítají, že atentátníci proti Hitlerovi z 20. července, měli „prusko-šovinistické představy o budoucnosti“, usilovali o velkoněmectví, tedy i o zachování okupace Rakouska. Není bez zajímavosti, že se západní historikové shodují, že rakouská armáda po druhé světové válce (Bundesheer) byla nesrovnatelně více myšlenkově a emocionálně ovlivněna německým Wehrmachtem než (západo)německý Bundeswehr.

Navzdory faktům má většina Čechů k Němcům dnes vztah negativní a k Rakušanům pozitivní. Je zajímavé, že Češi nevnímají (obdobně jako Rakušané své nadproporcionální zastoupení mezi válečnými zločinci), že první československá republika (1918-1938) byla co do poměru nominálních členů komunistické strany k celkovému počtu obyvatel nejzkomunizovanější zemí světa (dokonce i před SSSR).

Letos poprvé rakouská média ráčila projevit údiv nad obrovským rozdílem vzpomínání (tedy i nazírání) na německé odbojáře z 20. července 1944 v cizině a v Rakousku. Rakouský prezident Heinz Fischer navrhl, aby se jedna kasárna rakouského Bundesheeru přejmenovala po rakouském odbojáři 20. července 1944 Robertu Bernardisovi, pobočníku atentátníka, hraběte Stauffenberga. Rakouský ministr to prezidentovi odmítl, svolil jen nainstalovat Bernardisovi pamětní desku.