Zaří 2004

Sám císař orodoval, aby směli emigrovat

Vladimír Kučera

Přišli těsně před Vánocemi v roce 1953. "Něco vyházeli z oken, nějaké kusy nábytku vynesli normálně dveřmi a postavili na nádvoří," říká paní Jana Germenisová, rozená Hildprandtová, "a museli jsme jít." Její maminka Cornelie Hildprandtová dodává: "Bylo tehdy hodně sněhu a dost velká zima..." Tak opouštěl rod Hildprandtů zámek Blatná.

Baron Václav Karel Hildprandt z Ottenhausenu, původem z Tyrolska, zakoupil Blatnou v roce 1798. Předtím, od roku 1235, se na ní vystřídala řada rodů. Od Bavorů ze Strakonic přes pány z Rožmitálu, polská hrabata Rozdražovské z Rozdražova až po rod Serenyiů, původem z Maďarska. Rod Hildprandtů z Ottenhausenu je tyrolského původu. Erbovní list dostali Hildprandtové roku 1530, od roku 1579 jsou přijati mezi říšskou šlechtu. Jan Reinhart byl za císaře Rudolfa II. dozorcem lvince na Pražském hradě a císařským radou účtárny komory české, 1629 se stal českým šlechticem. V následujícím století byli Hildprandtové povýšeni do stavu svobodných pánů. Předtím než se definitivně usadili na Blatné, vlastnili několik panství.

Blatnou přebudovali Hildprandtové postupně do novogotické podoby, včetně anglického parku s jeskyní. Poměrně rozsáhlá jeskyně však nevznikla v letech 1814 až 1815 pouze jako módní romantická ozdoba. Tehdejší zámecký pán baron František Hildprandt ji nechal vystavět také proto, aby v tehdejší hospodářské krizi získali nezaměstnaní z okolí práci.

Dramatické roky

Pavel Vaculík v knize Komunistická perzekuce šlechty uvádí, že za druhé světové války byla na zámek Blatná uvalena nucena správa. "Ona to tak docela nucená správa nebyla," říká paní Cornelie, "spíše takové 'totální nasazení'. Snažili se z výtěžku panství získat co nejvíc pro sebe."

V roce 1945 byl její manžel Bedřich Hildprandt obviněn z kolaborace s nacisty. Blatenští občané hned reagovali. "Sepsali petici, ve které se za tatínka postavili," vypráví dcera Jana. "Těch devíti set podpisů si dodnes velmi vážíme." Bedřich poté vyhrál soud, byl očištěn a rodina mohla na zámku - byť v roce 1948 znárodněném - žít až do oněch zasněžených a zmrzlých Vánoc ve třiapadesátém.

"Tehdy jsme šlapali pěšky ve sněhu, šla s námi naše stará kuchařka," vzpomíná Jana Germenisová, "až nás dovedli k nějaké sýpce nebo stodole s propadlou střechou, kterou nám určili jako bydlení. Nakonec se nám podařilo ubytovat se v opuštěném statku v Rojicích." Paní Cornelie se usměje: "Tam v okolí byli moc slušní lidé. Často jsme třeba našli ráno u dveří pytlík s vajíčky, která nám tam v noci někdo položil, abychom si přilepšili. Já jsem jezdila za prací do Strakonic, Bedřich pracoval jako dělník ve vodárně v Písku."

"Tatínek byl osmnáct měsíců zavřený, protože nechal přespat svého známého, kterého potom chytili při přechodu hranic," dodává Jana, "pamatuji se, že když se vrátil z kriminálu, měl záda jednu živou ránu. Asi tam dost zkusil, ale nikdy o tom příliš nevyprávěl."

Chovatelem lipicánů

V roce 1959 přijel do Československa na státní návštěvu etiopský císař Haile Selassie. Měl na rod Hildprandtů dobré vzpomínky. Paní Jana říká: "Dědeček jako československý velvyslanec podpořil roku 1936 Etiopii při obraně proti Mussoliniho vpádu."

Komunistický prezident vyhověl žádosti afrického monarchy a rodina Hildprandtů směla odjet do Etiopie. "Tam to bylo báječné," vzpomíná paní Jana, "pamatuji se, že jsem tam chodila do školy, kde byly děti z celého světa. Naučila jsem se spoustě jazyků a samozřejmě také tamní řeč amharsky. Amharštinu jsem ale už dost zapomněla. A později jsem v Etiopii poznala i svého muže, Řeka." Bedřich Hildprandt byl velký znalec koní a Haile Selassie ho zaměstnal jako experta u svých lipicánů. Paní Cornelie pracovala jako překladatelka při Spojených národech. Rodina, vyhnaná ze srdce Evropy, našla druhý domov v Africe.

Ovšem revoluce byly rodu Hildprandtů osudné i daleko od Československa. V roce 1974 byl Haile Selassie svržen a rodina, už i s dcerou Josefinou, která do Etiopie přišla v roce 1973, odešla nejprve na Baleáry a pak žila v Německu.

"V emigraci žili i bratři mého muže," říká paní Cornelie. "Robert uprchl už před nacisty - přeplaval Dunaj a odešel do Anglie. Jindřich, nadaný sochař, zemřel roku 1968 v Německu. V Čechách zůstal jenom Karel. To byl malíř. Umřel v hrozné bídě." A paní Jana dodává: "Když zemřel, musel mu do rakve dát slušné kalhoty jeho přítel. On sám žádné pořádné neměl." Bolševický režim nedovolil, aby byl Karel Hildprandt pochován v rodinné hrobce v Paštikách. Uložila ho tam teprve rodina po definitivním návratu do Blatné. "Víte, co je zvláštní," komentuje to Jana, "když jsme se vrátili, zjistili jsme, že ta rodinná hrobka byl jediný majetek, který nám nezkonfiskovali. Teď už je v ní uložen i tatínek, který vždycky říkal, že se jednou domů vrátíme. Věřil tomu."

Opět na zámku

Paní Cornelie a Jana mají v košíčku krajíčky chleba a volají do parku: "Lady! Lady!" Za chvíli danělka Lady přivádí stádo. Jen největší daňčí lopatáči nejdou. Paní Cornelie se směje: "Ono tady teď o prázdninách je hodně lidí, a tak jsou najedení. Po sezóně jim zase budeme dobré."

"Zámek i všechny ostatní nemovitosti nám vrátili úplně bez problémů," říká Jana Germenisová, "bylo to krásné, když jsme poprvé přenocovali na zámku. Lidé z Blatné se nám ozvali, hned když vznikla možnost zámek restituovat. Maminka je velmi pozitivní člověk, a tak se do toho okamžitě hnala." Paní Cornelie se směje: "Víte, já jsem z rodu Grégrů a ti byli vždycky takoví do všeho hrr. Bratr mého dědečka Julia, Eduard Grégr, byl například velice pyšný, že rozbil při nějaké bouřlivé debatě v říšském sněmu ve Vídni poslaneckou lavici. Desku z ní prý měl schovanou na památku a každému ji ukazoval."

"My mladší jsme dlouho moc nevěřili," pokračuje paní Jana, "ale museli jsme se přece držet víry i závěti tatínka a také závazků vůči rodu. A víte, já, když jsem s manželem v době, kdy to už šlo, v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, občas do Čech přijela, tak jsem mu Blatnou vždycky ukazovala a říkala mu: 'Tady jsem doma!' A teď už doopravdy vím, že jsem."

Jana Germenisová je prezidentkou české Asociace majitelů hradů a zámků. "Je nás v ní čtyřiašedesát členů, restituentů i lidí, kteří hrad nebo zámek koupili. Zajímavé je, že se o ně starají stejně nadšeně jako staré rodiny. Chceme zachránit minulost. Jsme v kontaktu s Euro Historic Houses a jsme členy Europa Nostra, což jsou podobné organizace na evropské úrovni. Naše národní organizace tam vstoupila jako první z postkomunistických zemí. Máme třeba možnost sami se odvolávat k Evropské unii. Udržovat hrady a zámky není jednoduché. Každá pomoc a spolupráce je dobrá. Vždyť když už se jednou tak krásné věci postavily, tak se musí zachovat."

(MFDNES)