Zaří 2004

Čeští Němci před odškodněním

Ondřej Kundra

Nový český eurokomisař má problém: odchází do Bruselu, aniž by předtím splnil jeden svůj důležitý premiérský slib. Spolu s Vladimírem Špidlou je ovšem v potížích i Česká republika. Fakt, že bývalý ministerský předseda vycouval ze slíbeného odškodnění antifašistů mezi českými Němci, totiž komplikuje naše mezinárodní vztahy. Především je ale Špidlův krok obrovským zklamáním pro několik stovek nespravedlivě a zle pronásledovaných lidí, které nejvyšší reprezentace státu vodila za nos a pak bez vysvětlení hodila přes palubu.

Element Škromach

V Moravské Třebové se každý čtvrtek v místním muzeu schází skupinka starších místních občanů. Že jde o české Němce, náhodný návštěvník pochopí až ve chvíli, kdy tu a tam někomu z nich uklouzne německé slovíčko. Na přetřes přijde spousta věcí, samozřejmě často se probírají i vzpomínky. „Nikdy se s tím nedokázal vyrovnat a pochopit, co mu to provedli. Od těch událostí se pak Čechů bál a s ním vlastně i celá rodina,“ vzpomíná na poválečný osud svého předka Franze Schwaba jeho příbuzný Milan Dostál. Ačkoli pan Schwab bojoval proti Hitlerovi ve Svobodově armádě, a za svoji odvahu dostal dokonce válečný kříž, po válce upadl i s rodinou stejně jako většina zdejších antifašistů německé národnosti v nemilost. Válečným vítězstvím opojení sousedé svému osvoboditeli kvůli jeho „němectví“ zabavili rodný dům, ve kterém žila rodina Schwabova po staletí. Před úplným vyhnáním hrdinu zachránily jen jeho nepopiratelné válečné zásluhy a původ ze smíšené česko-německé rodiny. Díky tomu bylo Franzi Schwabovi dovoleno zůstat doma a prožít život v Československu, kde také před dvěma lety zemřel.

Nikdy se nedočkal omluvy nebo byť jen symbolického odškodnění za ukradený majetek a celoživotní ústrky. Stejně na tom bylo i dalších více než dvě stě tisíc českých Němců, kterým se z podobných příčin vyhnul poválečný „odsun“. Existence těchto zapomenutých spoluobčanů se dostala do širšího povědomí vlastně až před rokem, kdy se zdejší politické reprezentaci začali hodit. Německo-rakouský požadavek na české symbolické urovnání starých křivd byl čím dál neodbytnější – a odškodné zdejším německým antifašistům se pražské vládě zdálo být tou nejschůdnější cestou, jak mu vyjít vstříc. Proto také premiér Špidla loni v létě toto „morální gesto“ oficiálně slíbil rakouskému a německému kancléři. Současně pověřil vicepremiéra Petra Mareše (US–DEU), aby vypracoval konkrétní odškodňovací normu.

Letos v lednu Mareš veřejně oznámil, že materiál je hotový. Odškodnění se podle něj mělo vztahovat na zhruba dvě tisícovky českých Němců – za války aktivních antifašistů a těch, co byli komunisty jen kvůli své národnosti nejvíce perzekuováni (konfiskací všeho majetku, nasazením na nucené práce v dolech atp.). Každému z těch lidí měl erár vyplatit padesát tisíc korun, dohromady šedesát milionů. Protože se proti projektu nikdo veřejně neozval, stačilo jen, aby věc odklepla Špidlova vláda, a výplaty mohly začít. Jenže právě to se nestalo. Odškodňovací materiál totiž nikdy neopustil šuplík vicepremiéra Mareše, a vláda tak o něm nemohla rozhodnout. „Pan Mareš a jeho úředníci slibovali, že to už už bude, ale pak vždycky termín posunuli – že prý není vhodná chvíle,“ říká předsedkyně sdružení českých Němců Irena Kuncová.

„Šlo zhruba o to, že jsem byl s premiérem Špidlou domluvený, že to udělám, až on o věci přesvědčí některé své stranické kolegy. A když už to vypadalo nadějně, tak padl kabinet,“ říká Mareš, který před dvěma týdny po vládní rošádě ze svého křesla definitivně vypadl. „Viděno zpětně, mohl jsem být razantnější, to ano. Je to můj velký neúspěch, a i proto se budu snažit novou vládu přesvědčit, aby humanitární gesto realizovala.“

Bývalý premiér a budoucí eurokomisař Vladimír Špidla (ČSSD) se nechce o své roli v celé záležitosti bavit. „Lituji, ale nebudu dávat na toto citlivé téma interview,“ vzkázal jen přes SMS. Je nicméně jasné, že to s „přesvědčováním svých kolegů“ během roku od slibu zrovna nepřeháněl. Svědčí o tom současný výrok vlivného člena ČSSD a ministra práce Zdeňka Škromacha: „Že to byli antifašisti a naši občané, nevím, to si s tím nespojuji. Vnímám tam ten německý element, nevidím důvod, proč je nějak odškodňovat. Vracet se do minulosti formou jakýchsi gest mi připadá zbytečné,“ řekl Škromach Respektu na otázku, zda eventuálně v nové Grossově vládě podpoří návrh odškodného pro německé antifašisty.

Kdo ministra vyruší

Odškodňovací kauza nemá zdaleka jen tuzemský rozměr, ale už dnes výrazně ovlivňuje mezinárodní vztahy. Jak už bylo řečeno, bývalý premiér Špidla odškodnění loni slíbil Wolfgangu Schüsselovi a Gerhardu Schröderovi – a zároveň oba své protějšky pozval na letošní podzimní návštěvu Prahy. Zatímco Schröder už svůj říjnový příjezd potvrdil, Schüssel na Špidlovo pozvání dosud nijak nereagoval. Podle informací Respektu právě kvůli tomu, že Česko dosud nesplnilo svůj odškodňovací slib.

„Nechtěl bych to takto přímo spojovat, nicméně nějakou roli to zřejmě hrát může,“ říká k tomu český velvyslanec ve Vídni Rudolf Jindrák. „K vzájemně lepší atmosféře by přispělo, kdyby z naší strany došlo k onomu humanitárnímu gestu. Rád bych s panem premiérem Grossem na toto téma mluvil.“ Rakušané by podle tiskového atašé jejich zdejšího vyslanectví Michaela Haidera „přivítali“, kdyby Česko avizovaný slib o provedení humanitárního gesta „uskutečnilo“. „Rozhodně to ale nijak nespojujeme s kancléřovou návštěvou v Praze,“ říká atašé Haider. Proč ale Schüssel dosud na Špidlovo pozvání nereagoval, odmítá rakouská strana komentovat s tím, že se stále „hledá vhodný termín“.

Jestli k odškodnění nakonec z české strany přece jen dojde, není jasné. K věci totiž mlčí nejen budoucí eurokomisař Špidla, ale i lidovecký ministr zahraničí Cyril Svoboda. „Pan ministr je v lázních a já ho tam na toto téma nebudu vyrušovat,“ říká Svobodův mluvčí Vít Kolář. A prolomit bariéru ticha nechce ani novopečený premiér Gross. „Pan premiér vám vzkazuje, že dokud jeho vláda nedostane důvěru poslanecké sněmovny, nebude sdělovat, jestli jeho kabinet bude odškodnění projednávat a jaký k němu případně bude jeho postoj,“ říká po třech dnech od příjmu e-mailových otázek mluvčí ČSSD Lucie Orgoníková.

Rámeček

Ani Němec nazmar

Po druhé světové válce bylo z Československa odsunuto dva a půl milionu Němců. Čtvrt milionu jich tu zůstalo – od transportu je většinou zachránilo to, že pocházeli ze smíšených česko-německých rodin. Většina z nich Hitlera nikdy nepodporovala, někteří byli dokonce aktivní antifašisté. Po válce se ale jejich práva rovnala nule. Měli totiž tu smůlu, že jejich předkové měli kořeny v národě, který prohrál válku. V praxi se diskriminace projevovala následovně: menší potravinový příděl, děti nesměly do škol, dospělí museli pracovat tam, kde jim to určil stát. Dvacet procent se jim strhávalo z platu. V roce 1947 se vláda navíc rozhodla, že pozůstalé Němce rozstrká po celé republice. „Ani jeden Němec nesmí zůstat v pohraničí!“ volal dobový tisk.

Počátkem padesátých let komunisté zrušili rozhodnutí, kterým Hitler v roce 1939 udělil plošně všem sudetským Němcům německé občanství, a stejně plošně je nahradili občanstvím českým. Situace menšiny se ale po těchto papírových úpravách nijak zvlášť nezlepšila. V praxi měli stále velmi často nižší platy než české okolí, děti měly problémy dostat se na školy a podobně. I proto se jen v období od roku 1950 do roku 1960 snížil počet lidí hlásících se k českým Němcům o téměř dvacet pět tisíc a dalších padesát pět tisíc se jich odtud vystěhovalo do Německa během politické oblevy v 60. letech. Ti, kteří zde zůstali, se často raději asimilovali: v roce 1980 se k menšině hlásilo už jen šedesát tisíc lidí. O jejich nelehkém údělu svědčí i to, že v roce 1988 studovalo na zdejších vysokých školách pouze šedesát čtyři posluchačů z řad německé menšiny. Po revoluci se situace českých Němců částečně zlepšila. Zmizely pro ně bariéry na školách, mohli se začít bez problémů sdružovat a vydávat svůj tisk.

Na druhé straně jejich diskriminace pokračovala v tom, že jejich národnost byla vyloučena z restitucí, stát jim nedorovnal komunisty zkreslené důchody, a hlavně: nedostalo se jim ani náznaku omluvy za prožitá nespravedlivá příkoří.

(Respekt)