Zaří 2004

Politický kýč a Češi v Evropě

Benjamin Kuras

Já vím, že mě prohlásíte za blázna, ale mně se čím dál víc líbí čeští politici. Což neznamená, že bych je obdivoval, že bych si s nimi toužil povídat, a vůbec už ne že bych se radoval z jejich politiky. Líbí se mně na nich to, že jsou poměrně normální. Ne ve srovnání s normálními občany. Normální občan se politice vyhýbá, aby na ni mohl s čistým svědomím nadávat. Čeští politici se jeví poměrně normální pouze ve srovnání s ostatními politiky evropskými.

Od prezidenta až po ministra kultury se chovají, jako by si na nic nepotřebovali hrát, protože je má tak jako tak každý prokouknuté a už si na ně zvykl. Jako by se nemuseli za nic stydět a nic na sobě zlepšovat, protože každému přece na každém něco vadí, tak co, že. Nač co předstírat, když se tím tak jako tak nic nezmění. A tak mě tuhle při televizním sledování jakéhosi potlachu evropských politiků napadlo toto: Dnešní česká politická scéna je ve srovnání se západoevropskou osvěživě prostá kýčovitosti.

Naopak si vytvořila pozoruhodný, zábavný a svérázný kolorit. V něm si ministr kultury s moravským elánem a rozšafným furiantstvím může vesele zanadávat kardinálům či reportérům politické vulgarity, nebo naopak zašmajchlovat slavnému uměleckému kýčaři. Ministr zahraničí může s omlouvačným úsměvem a zdvořilou úklonou vést zahraniční politiku vzbuzující dojem, že o zahraničí nic neví a označit mírně zastřeně prezidenta za hlupáka, což mu prezident může ihned zcela nezastřeně opětovat. Mladistvě elegantní a světácky usměvavý ministr vnitra dokáže diváky bavit recitováním číslic a statistik nesouvisejících s realitou, aniž je nudí, ale taky aniž si dokáží pamatovat, co jim právě řekl. S šibalsky předstíranou stydlivostí ve tváři i v hlase dokáže předseda vlády během minuty posluchače uspat bezbarvou nehybnou monotónností, aby se ho nikdo na nic neptal a všechno bez debaty prošlo. Prezident je pak zas dokáže probudit tím, že spontánně plácne něco, co dožene k nepříčetnosti tři čtvrtiny českých vzdělanců. Konec konců i tomu bývalému ministru zahraničí nelze upřít uznání za vytrvalost, s jakou nosil svou hroší kůži na trh. Je holt česká politika zábavné panoptikum pestrých, svérázných a nenapodobitelných postaviček

Všichni jakž takž víme, co je kýč v literatuře, umění nebo zábavním průmyslu, módě či reklamě. V politice se nad ním málokdy zamýšlíme, protože nevíme, co by tam pojem "kvalitní" měl znamenat. Kvalita se tam totiž pozná až na výsledcích, po několika letech, často za vlády někoho jiného. Proto se volby nevyhrávají politikou kvality, nýbrž čím dál víc politikou kýče. Politikou okamžité popularity, populismu, podbízení davům, předstírané lásky, péče, přátelství, spojenectví, jednoty a pohody, narcistické samolibosti maskované jako bodrost a svornost.

Tak se jeden na druhého zeširoka usmívají, ruce podávají, objímají a po zádech plácají, jako staří kamarádi, kteří se odjakživa oslovují křestními jmény. Každý, pravda, svou národní svérázností vytříbenou do karikatur. Kamarád Jacques rozvážně a pompézně, jako by nad důležitostí každého slova právě přemýšlel hloubkou hodnou francouzského filozofa, s francouzským zvedáním obočí, špulením úst a rozmachováním paží. Kamarád Gerhard, s německou nemotorností marně se pokoušející o eleganci. Kamarád Tony, s anglickým nadhledem a žoviálností nadaného studentíka rádoby dělnického původu. Kamarád Silvio, s italským pohazováním hlavy, dirigentským šavlováním rukama, jízlivým úsměvem a rozhlížením na všechny strany, aby mu neunikl nějaký ženský zadeček k poplácnutí.

Společné mají všichni toto: Nikdo z nich nemá sebemenší úmysl nikomu říci cokoli pravdivého. Ne že by lhali. Oni už nerozeznají realitu od tyátru. A evropskou politiku tak mění v operetu, v níž už jen s napětím čekáme, kdy začnou zpívat. Silvio už taky Tonymu navrhl, aby s ním natočil pár písniček.

Aby Čechy ještě nemrzelo, že nezvolili Gotta prezidentem.