Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Zaří 2004


Všechno je jinak

Benjamin Kuras

Pro ty, kteří, jako donedávna já, ještě pokládají Čechy za národ nadprůměrně vzdělaný, poučení, že i to je už jinak. Když jsem si v poslední knížce "Sekl se Orwell o dvacet let" zazoufal nad úpadkem vědění a vzdělanosti v Anglii, kde šestnáctiletá mládež vychází ze škol bez základních znalostí jazyka, dějin a kultury, upozornil mě jeden kolega emigrant, že čeští středoškoláci už nevědí, kdo byl Dubček.

Vzal jsem to na vědomí jako dobrý vtip a pustil jsem to z hlavy. Za pár měsíců jsem se s tím setkal na vlastní uši u sličné dvaadvacetileté absolventky umělecké průmyslovky trávící čas v Londýně jako au-pair. Vzal jsem to opět na vědomí jako dobrý vtip a dal jsem se do smíchu.

"Ne, vážně," odpověděla překvapeně, "kdo to byl?"

"Vy si ze mne děláte srandu," řekl jsem.

"Nedělám, kdo to byl?

"To vám ani ve škole ani doma nikdo neřekl?" zeptal jsem se.

"Ne. To je jako někdo z dějin?"

"No, poměrně nedávných," řekl jsem.

"Nás dějiny moc neučili. Pamatuju si akorát T.G. Masaryk, první prezident, a pak už nás nic neučili."

"Druhý prezident Beneš?"

"Ne, to vůbec neznám."

"Takže co jsou Benešovy dekrety nevíte?"

"Ne."

"Takže co jsou sudetští Němci taky nevíte?"

"Ne."

"Nečtete noviny, nedíváte se na televizi?"

"To vůbec ne, politika mě vůbec nezajímá."

"Že Němci okupovali Čechy, to víte?"

"No, to si matně pamatuju, ale kdy to přesně bylo, nevím."

"Jméno Hitler znáte?"

"No, vlastně jo, znám. To byl ten okupant."

"Nějakou známou postavu českých dějin znáte?"

"Neznám," řekla po delším přemítání.

"Jan Hus třeba vám nic neříká?"

"Jo máte pravdu, toho upálili."

"Kdo?"

"To nevím."

"Za co?"

"Nevím."

"Kdy?"

"Nevím."

"No aspoň přibližně. Před sto lety, pěti sty let?"

"Vážně nevím."

"Za Hitlera?"

"To ne, za Hitlera určitě ne."

„No tak dobře, bylo to před Leninem nebo po Leninovi?"

"Jo, vidíte, Lenina si taky pamatuju. Ale jestli Hus byl před ním nebo po něm, to nevím."

"Komenský?"

"Jo, to jméno si taky vzpomínám. To byl spisovatel. Něco má společného s Hronovem. Je tam po něm divadlo. Už si přesně nepamatuju. Co mě nezajímá, to si nepamatuju."

"Co vás zajímá?"

"Koňské dostihy, protože jsem sedm let jezdila na koni. A sense-fiction."

Nechal jsem si to od ní párkrát zopakovat, zda to náhodou není science-fiction. Nebyla.

"Co vás vlastně na té umělecké průmyslovce učili," zeptal jsem se.

"Kreslit."

"Učili vás něco o dějinách umění a umělcích?"

"Ne, jenom techniku kreslení. K tomu nepotřebujete znát dějiny a umělce."

Tato fascinující konverzace trvala přes hodinu, během níž jsem se mně podařilo z ní vyzvědět mimo jiné, že nějaký Mucha kreslil portréty, ale neví se kdy. Že existovaly slohy jako baroko a rokoko, ale neví se kdy. Že před nimi a po nich asi existovaly i jiné slohy, ale neví se, jak se jmenovaly, a že na tom přece vůbec nezáleží. A že Jirásek psal povídky o lidech ze své současnosti.

Musel jsem nakonec poraženecky uznat, že si ze mě srandu nedělala. A mám naléhavou otázku: Co to je za pedagogické zločince, kteří masakrují české mozky, zabíjejí v nich chuť po vědění a zvědavost, okrádají je o kontext a obsah jejich existence, a dělají z nich mátožné zombíky lhostejné ke všemu, co se kolem nich děje? A kdy je za tento trestný čin bude někdo stíhat?



Zpátky