Zaří 2004

Jiří Skalník: Vězení i Hrad byly k nezaplacení

Jana Machalická

Malíř Joska Skalník je a byl statečný a také senzitivní člověk. Možná je jedním z mála, kteří by opravdu mohli ukazovat prstem. Lidé jako on se ale tak nechovají. Od poloviny 90. let se stále vrací na ostrov Bali, kde nejspíš našel to, co se blíží jeho ideálu klidu a harmonie.

Co vás přivedlo na asijský kontinent?

V roce 1992 jsem měl výstavu v Japonsku, od ní se všechno odvíjelo. Následovala Malajsie, Indonésie, Thajsko, Indie, Čína, Korea. V Asii je mnohem větší sepětí s přírodou, tamější životní styl mě přitahuje. Například Malajsie je plná mladých výtvarníků, dokonce jsem jim v Praze uspořádal výstavu. Nejdřív jsme ale museli založit česko-malajskou společnost. Někteří studují v Americe i jinde, ale cítí domácí tradice, jejich tvorba nebývá prvoplánová a neřídí se módními trendy.

Zakotvil jste na Bali. Proč právě tam?

Je to trochu jinak, spíš mám dvě místa, která střídám - Čechy a Bali. Když jsem tam, těším se sem a opačně. Na Bali je spousta věcí fascinujících - umíte si představit, že každý den se místní lidé večer přesunou k moři a místo televize sledují západ slunce? A někteří, když slunce zapadne, té kráse i tleskají.

Uživí se malíř v těchto krajinách?

Například ve městečku Ubud, které je kulturním centrem, žije několik malířů ze světa a ti se uživí docela dobře. Většinou je to s výdělkem různé, malíři, kteří dělají pro turisty, jsou na tom slušně, ostatní už méně. Panuje tam velká řemeslná zručnost, umějí skvěle pracovat s různými materiály.

Máte na Bali ateliér?

Zatím mám jen prostor u kamaráda, ale začnu konečně stavět. Asie mě zajímá a chci tam vystavovat, tady už moc ne. Nynější výstava v Galerii Bayer Bayer se uskutečnila hlavně u příležitosti vydání mé monografie. Pokud jde o Česko, tak v Praze už výstavy nechci tak často.

Proč?

Na venkově je vděčnější i vnímavější publikum, tady se lidé spíš scházejí na vernisážích, aby si pokecali. Je zbytečné v Praze dělat víc než jednu výstavu za tři roky.

Vaší barvou je modrá. Čím vás inspiruje?

Je to barva naděje, meditace, moře, nebe a já jsem si i ve společenském marasmu za komunistů vytvářel prostor pro sebe a dělal jsem pozitivní věci. Jako kluk jsem maloval v krajině a pak jsem taky strávil hodně času po nemocnicích a ta modrá mi tam nějak naskočila. Má tolik tónů, je to touha po volnosti.

Není čistá malba dnes už trochu konzervativní?

V poslední době jenom maluji ve svém ateliéru na Vinohradech, na Bali si dělám poznámky a skici. Možná je móda jiná, ale já si jedu po svém. Až se přesunu na Bali, nejspíš se to objeví i v mých obrazech, je tam opravdu k přírodě blíž.

Jsou mezi evropskými a asijskými výtvarníky velké rozdíly?

V Asii se výtvarníci vzájemně podporují. Existuje například bienále asijského umění, které putuje po velkých městech a to je hodně zajímavé. Celkově víc vycházejí z tradic a využívají přírodní materiály.

Tady se vzájemná podpora moc nepěstuje...

Stačí, když se vypravíte do Paříže a přijdete do Rue de Seine, kde jsou malé galerie. Někdo má vernisáž, už tam všichni běží. U nás to zvykem není, všichni stále hodnotí, co je a co není umění. Na to nemá nikdo právo, čím dál víc obdivuji každého, kdo se malováním zabývá, a je mi v podstatě fuk, jestli dělá jeleny nebo abstrakci. Přeji každému, široké spektrum je důležité. Známkovat, co je velké umění a co nízké, je hloupost. Čas je velký čaroděj, ten všechno prověří.

České výtvarná scéna má své zvláštnosti, například i to, že v čele centrální umělecko-historické instituce - Národní galerie, stojí Milan Knížák. Nyní čelí silné kritice výtvarných teoretiků. Co o tom soudíte?

Někdy je kritizovaný právem, někdy neprávem. Když vstoupil do Akademie, tak začala fungovat a svým způsobem dal něco do pořádku i v Národní galerii, ale není možné, aby byl určující jen jeho vkus, to je subjektivní a to nemůže dělat. Mrzí mě, že určité hodnoty, které bylo možné vystavit ve světě, ať už to byl Kupka, nebo sbírka Vincence Kramáře, zůstaly kvůli němu doma. Jsou to zbytečné naschvály, protože jde o hodnoty, které světu můžeme s pýchou předvést. Udělal některé pozitivní věci, ale zase - nesnese se s lidmi, vyhazuje je a to by neměl.

Je žádoucí, aby v čele Národní galerie stál výtvarník?

Ne, měl by to být manažer a měl by mít kolem sebe odborné rádce. Vzpomínám na éru Státního divadelního studia, kam jsem nastoupil po škole. V jeho čele byl Miloš Hercík, který si vytvořil výtečnou uměleckou radu - ze Semaforu tam byl Jiří Suchý, z Činoherního klubu Ladislav Smoček a tak dále. A na ně on dal. Teď se bohužel čím dál méně dává důraz na profese. A pak také síla člověka, který vede kulturní instituci, spočívá v několika momentech - musí mít sebereflexi a musí vyslyšet jiné názory. Pro mě bylo vždy důležité, když mě někdo kritizoval - byl to jiný názor, nad kterým je nutné se zamyslet, a ne ho vidět jako útok na svou integritu.

Počátkem 70. let jste spoluzakládal Jazzovou sekci. Uvažovali jste tenkrát o tom, že se stane undergroundovou aktivitou zaměřenou proti režimu?

Ne. V rámci tehdejšího východního bloku existovaly jazzové spolky a u nás nic takového nebylo. Založili jsme tedy Jazzovou sekci pod svazem hudebníků a požádali o registraci. Zpočátku šlo o čistě jazzovou organizaci, ale jak všechno souvisí se vším, postupně se tam dostávalo výtvarné umění, divadlo, literatura a jelo to všechno dohromady. Dělal jsem výtvarnou podobu všech tiskovin. A bylo to opravdu na koleně, neexistoval xerox, sloupce jsme lepili. Vyšli jsme z toho, že podle ústavy neexistovala cenzura, a tak jsme vydávali všechno. Pochopitelně jsme brzo narazili.

Čeho si nejvíc považujete?

Vydání Hrabalovy prózy Obsluhoval jsem anglického krále a pak z řady Jazzpetitu vlastně všechno. S "anglickým králem" nastal samozřejmě poprask, ale zábavné bylo, že tehdejší ministr kultury Milan Klusák, který také příslušně vyváděl, si tajně nechal poslat jeden výtisk pro dcerunku.

Vy jste ovšem rebeloval od mládí a jako student organizoval protestní akce po srpnové okupaci. Kdy jste poprvé narazil?

První perzekuce jsem zažil kvůli Jazzové sekci. Zakázali nás, ale my to dělali bez nároků na honorář, tak jsme si řekli, že budeme pokračovat. Pak u nás provedli domovní prohlídky a zavřeli celý výbor. Moje první petice byla už na umělecké škole za krásnější modelky.

V druhé polovině 90. let se diskutovalo o tom, že Jazzová sekce byla napojená na StB. Jak jste to vnímal?

Vůbec mě to nezajímá a ani žádné seznamy, protože moc dobře vím, jak to bylo. Tlaky samozřejmě šly ze všech stran - výslechy, prohlídky, ale můžu zodpovědně říci, že z Jazzové sekce nikdo nikoho nepodtrhl. Nás jenom mrzelo, že tady 95 procent národa chodilo pravidelně k volbám, volilo komunisty a dávalo moc režimu. My se naopak před nikým neklaněli a najednou tito lidé nás obviňují a tvrdí, že "tam muselo něco být".

Komunisté dnes ale mají velké volební preference. Neznepokojuje vás to?

Podle mne jde o generační problém a vyhnije to. Komunistická strana ale měla být zakázaná a měl se jí zabavit majetek. V ničem nejsme důslední - jak je třeba možné, že se prodávají papachy a jiné "suvenýry" ze sovětské éry, vždyť to je stejné jako propagace fašismu.

Jsou ale i mladí bolševici.

Těm samozřejmě nahrává současná politická situace, když někdo dělá něco špatně, tak se hledají jiné možnosti a tihle lidé jdou ke komunistům z neznalosti.

Byl jste jedním z poradců Václava Havla, kteří byli hodně kritizovaní. Jak jste to bral?

Ve Špíglu o mně psali jako o pajdavém poradci. Bral jsem to s rezervou, když léta děláte v nezávislé kultuře, v undergroundu, společnost poznáte dokonale. Iluze jsem neměl, ale myslel jsem si, že máme obrovskou šanci. Všem nám bohužel zůstal kus bolševismu pod kůží. Říkám si ale, že za patnáct let by společnost už mohla fungovat jinak. Co na tom sejde, kdo je a není komunista, když se tuneluje, okrádá a podplácí a všem to prochází.

A není to všude na světě?

Dám vám příklad - když došlo v Americe k útokům 11. září, byli jsme na Bali. Pak jsme se vraceli přes Londýn a nikde jsem neviděl taková bezpečnostní opatření jako v Praze. Komedie kolem Svobodné Evropy s obrněnými vozy, které tam sotva dojely. Kolaps v dopravě a lidé, kteří sháněli plynové masky - to přece o něčem svědčí.

Možná, že s našimi dějinami by jiné národy obstály i hůř.

Jistě, že ostatní také nejsou bůhvíjak stateční, ale jsou některé příšerné české vlastnosti - třeba rasismus a averze vůči cizincům, které u nás vznikají hlavně z neznalosti něčeho odlišného. Z české zaprděnosti a neschopnosti dohlédnout za horizont. Jsem pro to, aby se naopak všechno provětralo.

Jak jste se srovnal s tím, že od porevoluční adorace disentu se společnost dopracovala k někdy i dost tvrdé kritice?

Většinou za tím bývají mindráky, že ten či onen nebyl s to proti režimu něco udělat. V samizdatových Lidovkách se jednou objevil zajímavý a přesný bonmot: disidenti prorazili obrovským úsilím hlavou zeď a otvorem proskočili ti odpočatí. Nepovažuji se za disidenta, ale pár stovek lidí tu šlo s kůží na trh, zatímco většinu obyvatel válcovala demagogická mašinérie a oni byli zticha. Tak to bylo a nikdo to nezmění.

Nebál jste se, že vás zavřou?

Ne, já jsem ani nevěřil, že by mě mohli za vydávání knih zavřít.

Nakonec to ale udělali.

Jeden spoluvězeň se mě zeptal, co ty jsi? Malíř. Hm, tak to je špatný, to máš cit a budeš trpět. A bylo to tak, žádná sranda to nebyla, taky jsem měl tři malé děti, pak už ani tak nešlo o mne jako o rodinu. Tu mi taky estébáci zničili.

Jak dlouho jste tam byl?

Několik měsíců, pak jsem dostal tři roky podmínku. Prokurátor Monsport, který je dnes obhájce Železného, chtěl pro mě pět let naostro. Řekl mi, kdybyste kašlal na kulturu a sportoval jako já, tak vás nezašiji.

Když vás pustili, pokračoval jste dál. Kriminál vás neodradil?

To vám nedá a taky situace už byla jiná, bolševik byl v úzkých. Basa mi dala hodně, člověk se dobře pozná. Vězení a práce na Hradě je zkušenost k nezaplacení.

První funkční období Václava Havla se traktuje jako velká legrace, jezdilo se na koloběžce, prezident měl krátké kalhoty. Co bylo tenkrát podstatné?

Deset dvanáct lidí z okruhu Václava Havla přišlo na Hrad po Husákovi do jeho třísetčlenného aparátu. To nebyla jednoduchá situace. Havel věděl, že se musí obklopit lidmi, kterým může věřit. Nikdo z nás ani nepočítal s tím, že by tam byl delší dobu. Začátky byly perné, groteskní i tragické - potkal jsem uklízečku a pozdravil a jí vypadlo koště z ruky a řekla mi - pětadvacet let mě tu nikdo nepozdravil. Zařízení Hradu po Husákovi byla jedna velká hrůza. Leccos jsem si představoval jinak, ale člověk se nesmí moc baštit. Jakmile lidé zjistí, že máte pozici, začnou vám podlézat. Užil jsem si oboje, když jsem se vrátil z basy, lidé přecházeli na druhý chodník.

Jaký je váš vztah k Václavu Havlovi?

Znám jej léta, vím, jaký je, a vážím si ho. Každý se může mýlit, i on, ale této společnosti velmi pomohl, díky němu nás Evropa i svět vnímají pozitivně. I listopad 89 zvládl a nedopustil, aby se tady střílelo a zvrhlo ve vyřizování účtů. V kriminále mu zničili zdraví, a přesto žádný vděk, pořád ho někdo kritizuje, komentují jeho soukromý život, co je jim proboha do toho. Jsou to ovšem ti, kteří mu vůbec nedorostli.

Chtěl byste něco ve svém životě vrátit?

Udělal bych všechno znova, já se nezměním. Ale dnes konečně můžu dělat svoje téma. Vždycky jsem se zabýval tématem daným, i když zajímavým. Teď mám prostor pro sebe a moc času nazbyt není, tak už se nebudu ničím zdržovat a vysilovat.

Zdá se mi, že jste spokojený a uvažujete pozitivně, což je po všem, co jste si prožil, dost povzbuzující. Nebo je to jinak?

Nesmíme zapomínat, co jsme tu měli, a pak já věřím mladým lidem a stýkám se s nimi. Fascinuje mě, jak jsou předchozím režimem nepoznamenaní, a když o tom slyší, nevěří. To mě baví. A ať hodně cestují, aby měli srovnání. Aby viděli náš český Kocourkov s odstupem. Když jste někde tři měsíce, tak vás tolik nebere, co se tu děje.

(www.czsk.net/svet)